Nejlepší koncert U2 v Dublinu

Bylo nebylo...před 40 lety se v irském Dublinu dala dohromady legendární kapela U2.  Ve stejném roce jsem se narodila i já. Před zhruba 20 lety jsem je začala poslouchat. To jsem vůbec netušila, že za dalších 20 let je uvidím naživo a ještě v jejich rodišti, Dublinu. Ale nebudu předbíhat.

Písničky od U2 jsem měla vždycky spojené s mým cestováním do Anglie, kde jsem pracovala jako au-pair. Tehdy mi bylo 19, existovaly walkmany s kazetami a já  měla nahranou směsku písniček, kde mimo jiné byly i skladby od U2. Takhle mi rychleji ubíhaly cesty, protože jejich písničky jsou jak stvořené k cestování. Vybavuju si, že i při procházkách se psem jsem měla sluchátka v uších, kde mi pořád dokola duněli U2.

Po příjezdu z Anglie jsem dostala jejich cédéčko, které jsem si neustále přehrávala na přehrávači. Je legrační, že v roce 1997 měli svůj koncert v Praze a zrovna v ten rok jsem já odjela do Anglie. To jsme se minuli. Není to tak dávno, co se mě Kája ptala, kdybych si mohla vybrat na čí koncert bych chtěla jednou jít.A mě z toho pokaždé vyšli U2. To by prostě byla pecka!

Letos jsem oslavila kulatiny a nemohla jsem od Zbyňka dostat lepší dárek než právě jejich koncert v Dublinu. Jenom pouhá představa, že strávím 3 dny v mém milovaném městě s Guinnessem v jedné ruce, s irskou whiskey v druhé a ve společnosti mé nej kapely mě rozrušovala i dojímala. Vždyť přesně před 7 lety jsem se do Dublinu podívala poprvé. Bylo tehdy léto a my jsme si prochodili téměř celou jižní část města. Tentokrát jsme se rozhodli pro ubytování v severní části, abychom poznali taky tu druhou polovinu, ze které navíc pochází Bono :).

Na dublinské letiště jsme dorazili odpoledne ve čtvrtek 8.listopadu. Pár dní před odjezdem jsme sledovali počasí, bohužel hlásili déšť a nám se nepodařilo narvat do kufru velký deštník pod který bychom se schovali oba. Takhle jsme si vezli každý malý vystřelovací, já jsem se musela spokojit s dětským, který jsem zabavila Káje. Uklidňovali jsme se, že se vždycky před deštěm schováme do teplého pubu.

Přistáváme :) 

Hned po ubytování jsme vyrazili do ulic. Už jsme se nemohli dočkat až si dáme Guinness, projdeme si centrum a zavzpomínáme. Z Grafton Street, která už byla vánočně vyzdobená a celá jen zářila jsme se dostali na malou křižovatku, kde nás na rohu rušné ulice nalákal bar. Vevnitř sedělo u stolu jen pár štamgastů, kteří popíjeli pivo a na baru jeden chlapík. Objednali jsme si Guinness a proložili ho tullamorkou. Vevnitř byla taková klidná, intimní atmosféra a zrovna když nám na stole přistálo pivo, začali hrát U2. Při odchodu jsem si pak všimla i jejich fotky. Později jsme ještě ochutnali Teeling whiskey, ale stejně nepřekonala tullamorku. Zbyněk po zaplacení útraty prohlásil na moji adresu, že jsem hned v prvním baru propila kapesné na dva dny...bylo mi to jedno, já jsem slavila.

Grafton Street

Návštěva 1.baru

Fotka U2 měla v baru čestné místo

Temple Bar  

Hambáč s jehněčím byl i v dešti luxusní

Lehce opilá jsem se vypotácela z baru a pokračovali jsme k nejživější a nejlepší části města, k tepně celého Dublinu - Temple Baru. Nezklamal. I ve čtvrtek hráli živě. Tohle je na Dublinu to nejlepší, ta autentická atmosféra v barech s živou irskou hudbou. Začalo trochu poprchávat, ale ani to nemohlo zkazit naši dobrou náladu. Venku jsme se posilnili hamburgrem s jehněčím a pomalu se vraceli zpátky na hotel. Bylo nám skvěle.

Ráno jsme si museli koupit čepice - byla fakt zima

tomu se nedá odolat

Druhý den v pátek (večer nás čekal koncert) jsme se šli projít a prozkoumat tu severní část města. Bylo nám chladno, tak jsme si pořídili čepice se symbolickým trojlístkem. Je fajn vyrazit si do Irska v listopadu nalehko, tak jak se to podařilo nám! Ale protože jsme chodili docela svižně, zahřáli jsme se. Ve stavu nouze jsme se posilňovali whiskey. 

výborné lasagne před koncertem

Během našeho toulání po městě jsme si vybrali pub, který si nás zase získal svojí útulností. Během jídla se venku rozpršelo. Ještě to nebylo nijak tragické, ale protože jsme sledovali předpověď, která se snad v Dublinu mění co hodinu, tak jsme začínali mít obavy. Naplánovali jsme si totiž romantickou procházku podél řeky Liffey ke koncertní hale, která byla od hotelu vzdálená 2,5 km. Na pokoji jsme se převlékli, pořádně nabalili (jak prozíravé) a posbírali svoje deštníky. Byli jsme připraveni, ale protože se venku spustil obrovský liják, který měl trvat až do večera, rozhodli jsme se, že se musíme k aréně dostat nějakým místním hromadným prostředkem. Na romantickou procházku jsme mohli zapomenout.

Můžou začít, jsme tady

Vyšli jsme z hotelu vstříc krásným zážitkům a během minuty jsme byli skrznaskrz promáčení. Deštníky se nám v jednom kuse obracely, já jsem doslova čvachtala v botech a Zbyněk na tom nebyl o nic lépe. V infocentru nám ochotně poradili dojít na tramvaj, která nás doveze až k hale. Přiřítili jsme se totálně zmáčení na nástupiště a začali hledat drobné na jízdenky. Opět se nám obrátil deštník. Všimla jsem si cestou na tramvaj jedné kuriozity, totiž, že popelnice byly narvané rozbitými deštníky, nebyli jsme jediní, kdo se trápil s deštníkem. Za chvilku už jsme dorazili na konečnou a těšili se, jak si sedneme dovnitř a uschneme.  Vchody byly ale zavřené, tak jsme zalezli s hrstkou ostatních čekajících do haly nového obchodního centra, které stálo naproti 3aréně. Za 10 minut už nás vyhazoval policajt se slovy, že si máme čekat venku. Naštěstí tam byla stříška pod kterou jsme se všichni poslušně postavili a čekali co bude dál. Zleva duněl pravý dublinský vítr od Atlantiku a liják neustával. Začínala nám být zima, potřebovali jsme na záchod a boleli nás záda. Nadávali jsme jak špačci, ale bylo nám to k ničemu. Od čtyř hodin do šesti se nic nedělo. Až po šesté nás ochranka vyzvala, abychom se seřadili před vchodem a špalírem se sunuli pomaličku kolem zábran k dalšímu vchodu. Naše nadávky (samozřejmě česky) nebraly konce. 

Koncert začíná...

Co nám ale bylo hodně divný, že koncert měl začínat od půl sedmé a my jsme pořád trčeli ve frontě. Celou dobu jsme mokli, mně navíc kapala voda na záda a za chvilku jsem měla zadek úplně mokrý. Pršet přestalo až když jsme vcházeli dovnitř. Vcházeli je slabé slovo, my jsme se vřítili, protože jsme se báli, že koncert už přeci musel začít. Jenže vevnitř nám spadla brada. Nikde nikdo, hala poloprázdná, u jeviště pár lidí. Tak jsme vytáhli vstupenky a dočetli se, že o půl sedmé se teprve otevírá vchod do haly. Tak nám nezbylo než čekat další dvě, kdy to konečně vypuklo.                   

Ale naše oběť stála za to! To se ani nedá popsat, jak to bylo strhující, fascinující, úžasné a fantastické. Ta atmosféra během koncertu, to bylo něco! Bono svým charismem dokáže vyhecovat a strhnout. Je úžasný patriot, který miluje svoji zemi a kterého musí Irům každý závidět. Když celá hala skandovala na jeho slova, bylo to prostě velkolepé. U2 totiž do svých písní dávají celému světu poselství, bezpodmínečnou lásku a hlavně kuráž a víru v sebe. Pořád mi budou znít jeho slova: nikdy o sobě nepochybuj a věř si!

Stydím se, protože jsem si nikdy předtím nezjišťovala historii jejich vzniku. Před koncertem jsem si ještě stačila na pokoji přečíst jejich začátky.
Dohromady se dali na střední škole, kdy z legrace bubeník Larry vyvěsil inzerát, že zakládá kapelu, že si koupil bicí a shání někoho s kytarou. Sešli se u Larryho doma v kuchyni na konkurz, kam se dostavil i Paul Hewson alias Bono. Členové skupiny ale nebyli moc spokojeni s jeho kvalitou zpěvu ani hrou na kytaru a moc se jim nezamlouval, přesto mu dali šanci. Na jejich prvním koncertě se Bono projevil jako charismatický showman a pravý frontman kapely, takže se rozhodli nechat si ho. Zkoušky se odehrávali v garáži a finančně skupině v začátcích pomáhali jejich rodiče. 17.3.1978 (irský svátek sv. Patrika) se kapela zúčastnila soutěže v Limerciku, kterou vyhráli a získali odměnu 500 irských liber a možnost vytvořit vlastní demonahrávku. Za manažera si zvolili Paula McGuinnesse. O rok později s písní Out of control vyhráli na plné čáře irské hitparády. Jednou jedinkrát byli Bono, The Edge a Larry (všichni tři křesťané) na scestí, kdy začali zvažovat svůj odchod z kapely, protože vnitřně řešili otázku, jestli je vůbec možné žít stylem rockerů a zároveň být křesťanem. Tehdy jim Paul poradil, ať svojí víru přenáší do textů písní jako poselství. Podle slov Bona je láska velmi silnou zbraní, se kterou je třeba se naučit zacházet. Láska je dar od Boha, proto bychom měli být šťastní...no není to dojemné?

Když koncert skončil, nechtělo se nám odejít, byli jsme plní euforie. Co jsme tentokrát ocenili, byla připravená tramvaj pouze pro návštěvníky koncertu, která nás dovezla do centra. Oblečení na nás pomalu dosychalo a my jsme se těšili na teplou sprchu a suché pyžamo. Ještě předtím jsme stačili do sebe kopnout pořádnou dávku whiskey pro zahřátí.

Tričko za 10 euro, nekup to!

Třetí den jsme vyrazili znovu do ulic, tentokrát do jižní části města. Chtěli jsme si dát guinness v nejstarší hospodě Dublinu, v Brazen Head, ale nedostali jsme se ani dovnitř, jak bylo narváno. Tak jsme jenom zavzpomínali a pokračovali dál. Občerstvení jsme si nakonec dali na baru, kde nás navíc oslovil chlapík, jestli si nechceme koupit tričko U2. No jasně, že jsme chtěli. Na koncertě ho nabízeli za 35 euro, on nám ho nechal za 10. To byl kauf!

Potom jsme došli ještě ke zdi slavných Dubliňanů a já jsem se vyfotila s U2 před muzeem rock´n´rollu. V celém městě bylo znát, že jsou tu doma, všude jsme na ně naráželi. Ovšem hřebem dne byl oběd, na který jsme si zašli do vyhlášené restaurace The Old Mill a poručili si tam irské dušené jehněčí. Bože, to bylo tak vynikající. Naprosto jednoduchý jídlo s domácím chlebem a máslem. Narvali jsme se k prasknutí a bylo nám blaze.

Večer jsme znovu zavítali k Temple Baru, ale už bylo natřískáno, tak jsme si z nostalgie skočili do našeho prvního baru, kde jsme začínali naši pouť po příjezdu do Dublinu.

Ani se nám nechtělo přemýšlet nad odjezdem, bylo nám tam fakt skvěle. Pro mě je to zážitek na celý život, neustále čerpám energii z fotek a videí pořízených během pobytu. Bylo to celé úžasné i přes ty naše nezdary s koncertem :). Hned bych si to celé zopakovala.

Ať žije U2, ať žije Dublin! Brzo zase naviděnou.

Naše první letní dovolená u moře

Prázdniny jsou nenávratně pryč, začal školní rok a s ním spojený blázinec. Naše opálení z dovolené už vybledlo, ale vzpomínky naštěstí ne.

Letos jsme se rozhodli pro naprosté nicnedělání a válení u moře a bazénu. Naše děti, především kluci to velmi ocenili. Měli velkou radost, že se nebudou plahočit po Čechách na kole, jako tomu bylo zvykem za poslední čtyři dovolené strávené na Šumavě, v Třeboni, Beskydech a loni v Doksech.

A tak jsme se pro změnu vypravili na malinký ostrov Kos v Řecku.Dovolenou jsme si dopřáli jako vánoční dárek a celý půlrok se poctivě těšili. Každý se teda těšil na něco jiného: kluci na svůj první let, Kája na moře a šnorchlování, Zbyněk na jídlo a já na opalování s knížkou a hlavně na to, že po mě nikdo nebude chtít vařit! A můžu říct, že se nám vše splnilo a vydařilo, i když jsme zažili i trochu perné chvilky. Hlavně s naší cestou.

Už v neděli ráno nastala menší panika s parkováním na letišti. Všechny garáže  totiž byly buď plné nebo rezervované. Shánět v den odletu (i přesto, že jsme letěli až druhý den v 5 ráno) volné místo pro auto se ukázalo jako zbytečné. Vše obsazené. Vymysleli jsme jinou variantu. Přiblížit se co nejvíc k letišti a pak si vzít taxi. Nejvýhodnější bylo nechat auto na placeném parkovišti P and R u obchodního centra Zličín. Myšlenka skvělá, tak jsme se začali konečně chystat. Aby nám všechno klaplo, museli jsme nejpozději o půlnoci vyrazit směr Praha. Kluci už byli celí nedočkaví a tak jsme s přípravami začali dřív než bylo v plánu. Jak jsme později zjistili, bylo to prozíravé. Asi v deset večer, kdy jsme všechny věci zabalili do kufrů a tašek, jsme vytáhli osobní váhu a začali převažovat zavazadla. Samozřejmě, že jsme přetáhli. Takže znovu přebalit, rozdělit do více kufrů a znovu zvážit. Napotřetí to klaplo. V tu chvíli Zbyněk zamkl zkusmo zámek u kufru, do toho přišla Kája a začala točit číslicemi (asi z legrace). A bylo vymalováno, kufr se nedal otevřít. Ještě štěstí, že jsme pořád měli dostatek času. Nakonec jsme kuchyňským nožem vyškubli panty, zámek povolil a kufr se díkybohu otevřel. Otřeli jsme si studený pot z čela a kufr pro jistotu zajistili Kájiným zámkem ze školní skříňky.

V 11 večer jsme vyrazili na cestu na letiště. Ve čtvrt na dvě jsme dojeli k parkovišti na Zličíně. Brána zamčená, otevřeno měli pouze do 1h. Co teď? Riskli jsme to a nechali auto před Tescem. Naštěstí jsme ho po návratu v pořádku našli, ale strach jsme teda měli. Na letiště jsme se dopravili Uberem, pro mě i pro Zbyňka do té doby naprosto neznámé taxi služby. Jak jsme si pochvalovali, že máme moderní dítě (Kája), které sleduje youtubery. Menší problém byl, že v Uberu nepočítají s pětičlennou rodinou s obřími zavazadly. Na letiště nás vezl malý ford focus. Ale i do něj jsme se nakonec poskládali.

Na letišti jsme si nechali zabalit do fólie náš lodní kufr (světle zelené barvy), aby se nezašpinil a stoupli si do fronty pro letenky. Konečně jsme byli na řadě, kufry se převažují a přijde otázka, jestli v nich nemáme elektroniku - mobily, tablety, kameru apod, abychom si je vyndali a měli u sebe na palubě. Opět nás polilo horko. Jak jsme kvůli váze přendávali věci do dalších kufrů, byli jsme přesvědčeni, že kamera a tablet je v zafóliovaném zeleném kufru! Naštěstí se ozvala Kája, která si tablet i kameru vzala do svého malého kufříku. Nebyl problém obsah vyndat. Uffff.....

Za hodinu už jsme seděli na palubě a nechali se odnášet vstříc slunnému a teplému Řecku. Let byl fajn, za necelé 3 hodiny jsme z okénka viděli Kos. Jediný, kdo přistání odtrpěl, byl Tom. Byl nachlazený a klesání letadla si fakt protrpěl. Brečelo tam víc dětí, tak se v tom řevu ztratil.

Legrační bylo, že když jsme opouštěli Čechy, byla strašná zima (jenom 9 stupňů), ještě na letišti v Praze i v letadle na palubě jsme uvítali teplé oblečení kvůli klimatizaci. Ale v momentě, kdy se otevřely dveře od letadla a na schůdkách se do nás opřelo řecké sluníčko (i přesto, že bylo 8 hodin ráno), tak jsme se zpotili během sekundy.

Z letiště nás cestovka zavezla klimatizovaným autobusem do našeho hotelu. Celou cestu jsme hltali ubíhající krajinu a vyhlíželi, kdy uvidíme naše ubytování. Samozřejmě že jsme se ještě doma dívali na fotky na Googlu a na web, ale zároveň jsme se báli, abychom nebyli zklamaní.

Nemuseli jsme se bát. Všechno bylo DOKONALÉ. Ale naprosto!

 Už vidíme ostrov Kos

Jídlo v podobě rautu - vynikající, hlavně upravená zelenina na řecký způsob 

Naše pláž :) 

Pohled z taverny - zase fantastické jídlo a báječná atmosféra

Na výletě ve městě Kos

Malebné uličky se suvenýry

Dětem se líbilo všechno: moře, bazény, jídlo, pláž, sluníčko, venkovní lunapark, letadlo (to především). Tahle dovolená za všechny prachy stála za to!

Udržitelná móda s Falešnou Pařížankou

Od prosince loňského roku se chystám napsat příspěvek o knížce, kterou jsem dostala od kolegů v práci k narozeninám. Na trhu se totiž objevil zajímavý časopis Pravý domácí časopis, kde jsem se poprvé setkala s autorkou - sloupkařkou Kamilou Boudovou. Už samotný název Falešná Pařížanka mě samozřejmě zaujal (čtenáři mého blogu znají moji slabost pro Francouzky) a podlehla jsem těmto fejetonům natolik, že když Kamila slavila vydání své první knížky pod stejným názvem, neváhala jsem ani minutu a knížku si přála, abych se dočetla o celém jejím inspirativním příběhu.

No a minulý týden jsem si jedním dechem přečetla rozhovor paní Francové (Kuchařka ze Svatojánu), která k sobě na návštěvu pozvala právě Kamilu a vyzpovídala ji především o hnutí Slow Fashion, o kterém jsem se v jednom příspěvku krátce zmiňovala (Šarmantní i přes svůj věk).

Kamila ve své knížce demonstruje na svém příběhu pochopení celé mašinérie kolem módního průmyslu a honbě za pořizováním luxusních značek, které už ve své podstatě přestávají být zárukou prestiže. Naopak vyzývá všechny ke střídmosti v bezhlavém nakupování a pořizování stále nových a nových věcí a zahlcování už tak přeplněné planety. O tom všem je vlastně hnutí slow fashion neboli udržitelná móda. Je totiž lepší mít šatník systematický ze kterého vykouzlíte outfity, které vám sluší, než narvanou skříň k prasknutí, před kterou stejně bezradně postáváte.

Falešná Pařížanka je vlastně takové objevení sebe sama, svých přirozených hodnot a možná i morálních hodnot. Člověk se při čtení až zastydí, v jakém konzumu se veze a jak moc je ovlivněný reklamou. 

Kamila si prošla hodně zajímavou profesní cestou, ještě při škole vycestovala za prací do Německa, po studiích pak do Londýna a Paříže. Vypracovala se na pozici asistentky nákupčího v Galeriích Lafayette, kde koordinovala výrobu oblečení v zemích jihovýchodní Asie.  Práce, pro kterou by vraždily miliony dívek na světě :).  „Ještě na vysoké škole jsem chtěla být slavná módní návrhářka aspoň jako John Galliano (bývalý kreativní ředitel Dioru) ", říká Kamila. Jenže jí ten falešný a pokřivený svět přestal dávat smysl. Podílet se na výrobě tun stejného oblečení pro levné obchodní řetězce, kde se po chvíli nošení oblečení rozpadne, zežmolkovatí a nebo barva zešedne. Mnohem víc jí začaly vadit i příšerné pracovní podmínky továren, kde je např. běžné, že s ostrými noži pracují malé děti. 




Po vystudování vysoké školy v Paříži vyvstal 
pro Kamilu problém s pracovním uplatněním. A protože je to žena činu, založila si svůj vlastní byznys, jehož součástí jsou mimo jiné také kurzy a seminář pro začínající návrháře. Přispívá do časopisů, poskytuje rozhovory, píše druhou knihu a neúnavně vysvětluje veřejnosti a médiím pojem udržitelné módy. Navíc pořádá Slou Days, kde se setkávají čeští návrháři udržitelné módy a nabízí k prodeji své výrobky. Letos jsou slou days i s veganským občerstvením v OD Kotva od pátka 15.-17.6. 



Mně se hnutí slow fashion moc líbí a učaroval mi ještě víc při čtení knížky, jenže když jsem zaklapla knihu a plná předsevzetí se vrhla na svůj šatník, upadla jsem do menší depky. Ne z toho, že bych měla tak narvanou skříň k prasknutí a nevěděla co dřív vzít na sebe. Ani z toho, že bych neměla vůbec nic, i když jsem před nástupem do zaměstnání po mateřské udělala pořádný průvan v šatníku. Oblečení, které na mě smutně koukalo z ramínek, se mi totiž nelíbilo. Totiž, můj osobní styl se mi nelíbí. Je neoriginální, okopírovaný, tuctový. Díky levným obchodním řetězcům mám to samé co ostatní, bez vlastní identity, bez špetky fantazie a odvahy. Kamila v knize radí přešít staré oblečení, upravit ho, vyšperkovat něčím originálním, dát mu nový punc. Jenže co dělat, když neumím ani šít, ani nejsem spokojená s tím, co mám? 

Vůbec by mi nevadilo nosit dokola stále to stejné, kdybych byla přesvědčená, že tím vyjadřuju sebe sama, svoji originalitu. Pokaždé pošilhávám po ženách, které jsou jiné, neotřelé, zajímavé, osobité. Zkoumám jaký střih šatů mají na sobě, jaké doplňky si zvolily...a kolikrát se vůbec nejedná o luxusní značky, které by měly na sobě, naopak. 

Jediné, co mi zbývá, je navštívit buď slou days, nebo sekáče a nebo si nechat něco ušít, něco svého a osobitého, co budu nosit do roztrhání. 









Poslední rada na závěr těm, co by se spotřebním přístupem rádi skoncovali nebo ho omezili tak jako já: " Nekupujte to. Jde to i s malým rozpočtem - a jednoduše! Přemýšlejte nad tím, jací jste, co potřebujete, co vám sluší, v čem se sami cítíte pohodlně. Všechno seženete v sekáči. A čas od času pak můžete investovat do něčeho dražšího od místních designerů, co odráží kvalitu, názor a poctivé řemeslo."

Slyšeli jste už o japonském Ikigai?

V prosinci mi bude 39 let. Podle důchodové kalkulačky jsem si vypočítala, že do důchodu odejdu za 28 let. Dost hrozná představa! Kalkulačce je úplně jedno, že mám tři děti a současná práce mě nijak zvlášť neuspokojuje. 

Když se nad tím tak zamýšlím, žádná dosavadní práce mě nikdy nijak nepohltila a nenaplňovala. Čím to je? Vybírám si špatné pozice? Jsem tak nemožná?  Ptala jsem se rodiny, přátel, cizích lidí, pátrala jsem i esoterickým způsobem a ptala se karet, kyvadla, vesmírné energie a já nevím čeho ještě, odpovědí mi pokaždé bylo, že stejně nebudu nikdy spokojená a bavit mě nikdy nic nebude. A navíc, proč nad tím tak pátrám (podivovali se ostatní), vždyť si to v práci odmakám a jdu domů, zaplaceno dostanu, tak co se trápím. Můžu se přeci vyřádit ve svých koníčcích ...

V dnešní době, kdy se doslova roztrhl pytel se samým Startupem a na internetu si můžeme libovolně stahovat e-booky s návody, jak najít sebe, jak rozjet podnikání, jaký je náš potenciál apod., začínám ztrácet půdu pod nohama. Veškeré dění se odehrává na internetu, mladí lidé si hledají nebo rovnou vymyslí pracovní pozici v digitálním světě a rozjedou byznys po svém.  Když je tak pozoruji kolem sebe všechny ty nadšence a freelancery a nomády, připadám si proti nim děsně pomalá a nemožná. Všechno mi strašně trvá, než se rozkoukám, je po všem, digi doba už se zase řítí dál. Co se týče sociálních sítí, s těmi taky nejsem zrovna velká kámoška...bohatě mi stačilo založení blogu, účtu na Google+ a profilu na FB. 

Jednoduše, v práci současné i předchozích jsem postrádala a stále postrádám nějaký vyšší smysl toho co dělám, jestli je moje snažení prospěšné, ať už mně samé nebo dokonce společnosti.

Jednou jsem četla na internetu pěkný článek o japonském ostrově Okinawa, kde se tamní obyvatelé běžně dožívají 100 i více let. Není to však dáno jenom životosprávou, pohybem na čerstvém vzduchu, ale především nalezením svého Ikigai - důvodu, proč žít či důvodu, proč ráno vstát z postele.

Podle Japonců má každý člověk svůj Ikigai. Jeho nalezení však vyžaduje hluboké a dlouhé "ponoření se" do sebe sama. Nalézt své Ikigai - u nás poslání či vyšší smysl - umožní člověku napojit se na energii, o které neměl do té doby ani tušení. Je základem proto, aby si člověk dokázal nalézt svou životní roli. 

Co je a co není Ikigai?

Ikigai je stav, kdy ráno s nadšením vstáváme a radujeme se, že je před námi další nový den a kdy vykonáváme činnost, která nás baví, jsme v ní dobří, svět ji podle nás potřebuje a navíc za ni můžeme dostat zaplaceno.

Typická představa o Ikigai (a jak jsem ji vnímala i já) je představa vyvolaná některými médii a "kouči". Např. články s příznačnými titulky: Podnikejte z pláže, Splňte si své sny, Žijte podle svých představ apod. To v nás samozřejmě vyvolává falešnou představu, že jednak jsme úplná budižkničemu, že ještě nežijeme podle svých představ a pak že "až budeme žít na Bali/Srí Lance či Maledivách, všechno bude konečně v pořádku a my budeme šťastní, protože tam je to přeci úplně jiné". Jenže tím se problémy nevyřeší a dříve či později stejně doženou a červíček pochybností bude dál vrtat.

Tohle není ikigai...Ikigai totiž není jen činnost spjatá s místem či penězi. Je to hluboký vnitřní pocit, náš motor. To, co nás žene kupředu, v čem jsme dobří a co nás baví. Na Okinawě jsou Japonci schopni hned z fleku říct, co je jejich ikigai. Mají o tom jasno!

Taky bychom neměli zaměňovat Ikigai se sny, to jsou rozdílné věci. Někdo může smysl života vidět třeba v práci hasiče. Protože zachraňuje lidské životy, protože ho to naplňuje, protože má pro tuto práci talent a je v tom dobrý a také nakonec proto, že za to dostane zaplaceno...nemusí to ovšem znamenat, že být hasičem je jeho největším snem, který ho žene dál. Jedná se spíše o naplnění vlastní seberealizace - žít v souladu se sebou a s okolním světem.

Tak nevím, najdu někdy svoje Ikigai? Zatím mi dělá problém "vnořit" se sama do sebe a zjistit co mě baví, co miluji, na co mám talent, v čem jsem dobrá a za co bych mohla dostat zaplaceno...možná že na Bali bych svoje ikigai našla, ale kdo ví...

Nová doba - sedavá!

Minulý týden měl Tom přinést do školy obrázky z časopisu. Ani ne před pár dny jsem všechny noviny svázala a odnesla do skladu. To je tak pokaždé. Když vyhodím nenávratně nějaké lejstro, druhý den se po něm sháním.

Když jsem prolistovávala Instinkt, abych našla patřičný obrázek, zaujal mě článek s titulkem Zabije nás doba sedavá? Začetla jsem se pozorněji.

" Městský člověk podle statistik prosedí až osmdesát procent svého dne, a když je s tím večer hotov, jde si lehnout. Pomalu přestáváme chodit a problém nám dělá i jen krátce postát.

Sezení je pro člověka nepřirozená poloha. Naše pohybové ústrojí by totiž mělo sloužit k pohybu: hýždě obzvlášť. Místo toho, abychom je ale používali, dáváme jim věčný pohov a hýčkáme je na čalouněných židlích a pohovkách. Zadnice si lisujeme do směšných placek a ničíme si páteř. V práci často nemůžeme dělat nic jiného než sedět. Člověk městský je bytost, která zhroucená na kolečkové židli buší cosi do klávesnice. Do kanceláře přijede autem a místo toho, aby zašel za kolegou na protější straně kanceláře, problém s ním probere telefonátem po interní lince. Odborníci se shodují, že nejlepším řešením je střídat stání se sezením."

Zamyslela jsem se nad sebou. Je můj životní styl sedavý? Mám dost pohybu?

V hlavě jsem si promítla průběh všedního dne. Ráno se přemístím autem do práce, tam si sednu k počítači, nahrbím se, občas si podložím hlavu rukou, když čtu delší email nebo článek. Problémy řeším s kolegy po telefonu a zásadně u toho sedím, v poledne se zdvihnu k obědu do jídelny. Pak se vrátím ke stolu a odpoledne zase autem svozím děti včetně sebe domů. Připravím vestoje večeři, umyju nádobí a pak opět zasednu na gauč ke knížce. Odtamtud se odvalím do postele a zcela vyčerpaná usínám. 

S plochým zadkem jsem se už narodila, to máme rodové, ale že si ho budu takhle brzo ploštit ostošet, to jsem si nemyslela. Než jsem ten večer ulehla ke spravedlivému spánku, předsevzala jsem si, že se druhý den pokusím střídat sezení se stáním.

Ráno jsem rozvezla děti, z parkoviště došla do práce pěšky a pracovní problém  si zašla vyřešit za kolegou na druhou stranu pracoviště. Cestou zpátky jsem se zapovídala s jiným kolegou, kterého jsem poučila o sedavém způsobu života, co všechno způsobuje a jak se mu vehementně bráním. Po půlhodině stání jsem začala hledat postoj, kterým bych ulevila své zkroucené páteři. Záda se začaly nemilosrdně ozývat. S úlevou jsem dosedla před počítač a dala si chvíli pohov. Odpoledne jsem ještě věnovala krátkým pochůzkám po firmě. V autě jsem se zhroutila na sedadlo a byla jsem přešťastná, že jedu domů. Moje záda se mi odměnily bolestí za všechny ty dny co jsem je trápila gaučováním, lenošením a poleháváním. Měla jsem pocit, že se mi musí rozpůlit. Tak tudy cesta asi nepovede...

Připomnělo mi to můj pokus s dietou na střední škole. Nějaký dobrák mi poradil vyzkoušet jablkovou dietu. To na mě zabralo, protože jablek jsme měli doma dost, nemusela jsem tedy utrácet za drahé suroviny (jako např. při tukožroutské polévce, FUJ). Ráno jsem schroupala jablko ve vlaku, místo oběda jsem se znovu zakousla do jablíčka a při odpolední svačince mi jablko doslova lezlo i ušima. Vyhladovělou a vyčerpanou mě moje spolužačka Iva dovlekla k vlaku, kterým jsem dojížděla ze školy domů. Opřela mě nejdřív o sloup na peróně a jako pravá kamarádka mi zajistila prázdné místo ve vlaku, kam mě následně složila. Nevím, jak jsem se tehdy dopravila až domů, ale s podobnými dietními nesmysly jsem si už nikdy nezahrávala. Dokonce jsem se v odborné knížce dočetla, že  ajurvédskému  typu Váta - Vítr, což jsem já, se absolutně nedoporučuje držet jakékoliv diety. Tělo si s dietou ani s hladovkami, či detoxikací neumí poradit. Jsem neskutečně vděčná svému tělu, že má se mnou takovou trpělivost a nenutí mě zbytečně hladovět. Na jakékoliv experimentování sama se sebou jsem totiž vážně odborník.

Slohová práce v angličtině

Pomáhala jsem dnes Karolínce trošku s přípravou na test z angličtiny a nemohla jsem si zaboha vzpomenout na jedno slovíčko. Vyštrachala jsem po chvilce hledání v knihovně polorozpadlý anglicko-český slovník. Tenhle slovník už hodně pamatuje. Dostala jsem ho tuším na Vánoce, když jsem byla na střední a trápila se s angličtinou. Pak se mnou cestoval do Anglie, kde mi hřbet slovníku popsal Christopher slovy: HELLO VERA.

Ten slovníček už musím mít dobrých 22 let. Je chudák poznamenaný stářím - takový salát se z něj za ty roky stal.
Jak jsem jím listovala a chtěla Karolínku poučit s příslovci, narazila jsem na dvě hustě popsané stránky obyčejnou tužkou. Zaujalo mě to a začetla se.
Psali jsme tehdy na střední slohovou práci v angličtině na téma Moje budoucí povolání a já jsem si vepsala český překlad do slovníčku, který jsme mohli při psaní používat. Jak já byla mazaná! To Karolínku ještě nenapadlo, takovýhle fígl...(jenom nechápu, proč jsem si to nenapsala rovnou v AJ).

Pro pobavení publikuji:

Téma - Moje budoucí povolání

Jako každý z nás chci mít zdravé děti (nejvíce 5), dobrého partnera a hlavně chci být spokojená se svým povoláním.

Když jsem byla malá, nikdy jsem o svém budoucím povolání nepřemýšlela. Byla jsem ovlivněna životními příběhy slavných herců, zpěváků, manekýnek. Toužila jsem být jedním z nich. Na základce se všechny moje sny změnily. Zajímala mě spousta věcí - příroda, hudba (8 let jsem hrála na piano, sama se učila na kytaru a hodně poslouchala hudbu), sport (plavání, tenis, lehká atletika), kultura (návštěvy kina, divadla, výstav) a hlavně četba.

Ve škole jsem byla celkem dobrá, ale ze všeho nejvíc mě bavila hudebka a výtvarka. A tak se moje plány budoucího povolání měnily ze dne na den. Jeden den jsem chtěla být architektkou, herečkou, laboratorní asistentkou, vědkyní, druhý den zase učitelkou, novinářkou, spisovatelkou nebo fotografkou.

Ale nakonec jsem byla ráda, když jsem se dostala na střední školu s ekonomickým zaměřením. Nikdy jsem si sice nemyslela, že bych v budoucnu chtěla dělat ekonomiku, ale v dnešní době je ekonomie velice důležitá. Jenže i když se moje plány znovu změnily během studií, vždycky mě lákalo pracovat s lidmi a být jim nápomocná a zároveň hodně cestovat po světě a poznávat nové země.

Mým největším snem je totiž projet celý svět a hlavně se podívat do Egypta a do Austrálie. Do Egypta na pyramidy a staré vykopávky a do Austrálie na zvířata (hlavně na klokany), které bych chtěla všechny vidět na vlastní oči a vyfotit si je.

Moje bláznivé sny jsou ale dost náročné na peníze, tak si musím zatím počkat, kdy se mi naskytne vhodná příležitost. Místo toho teď hlavně chci udělat maturitu a pak na chvíli odjet někam pryč z republiky. Nechci ještě tak brzy do práce, chci si trochu užívat mládí.


No uznejte, nebyla já jsem tehdy uvědomělá. Pobavil mě počet dětí, častá proměnlivost mé budoucí práce a nakonec poslední věta, že si chci užívat mládí. Zajímalo by mě jak na to nahlížela angličtinářka - ta se musela plácat do kolen z takovéhle zpovědi.

Je-li ruka nastřelena, tak v žádném případě

V době mého prvního těhotenství jsem zodpovědně přečetla celkem slušnou kupu "odborných" knih od psychologů, jak mám vychovávat své dítě. Ze všech pouček a názorů jsem měla hlavu zamotanou, že jsem se děsila okamžiku kdy budu mít svoje dítě a strachovala se už předem, jestli celou náročnou péči o něj zvládnu. Dodnes si živě pamatuji, jak jsme si se Zbyňkem přinesli Karolínku první den z porodnice, ležela v té obrovské postýlce a já se rozbrečela, protože jsem na ni neměla návod.

Současná výchova v České republice je podle amerických způsobů založená více na domluvě a rozebírání situace s dítětem (někdy až do úmoru). Autoritativní výchova je už přežitek. Dnes se nosí demokratická - liberální výchova. Pokud jako rodiče zklameme a na své dítě nedejbože vztáhneme na veřejnosti ruku a místo domluv ho propleskneme, jsme okamžitě napomínáni a zesměšňováni okolím, že nezvládáme výchovu.

Nejsem úplným zastáncem dlouhosáhlých dialogů (u nás spíše monologů), které podle mě nejsou úplně efektivní, na druhou stranu mi taky není po chuti vztáhnout na svoje děti ruku. Samotnou mě to pak mrzí, že se nechám unést hněvem a vztekem. Je-li však ruka nastřelena, co naplat...

Jsou momenty (a připadá mi, že jich přibývá) kdy mě děti dokážou rozzuřit natolik, že mi dojde veškerá trpělivost a v tu chvíli kašlu na hluboké nádechy a počítání do deseti. Na děti už ale plesknutí rukou nestačí a tak sahám po kousku dřeva - vařečce. Stačí otevřít v kuchyni šuplík a zvuk, kterým se vrací zásuvka v kolejnici zpátky, je pro děti signálem, že veškerá legrace končí!

Minulý týden mi zase došla trpělivost. V ruce už jsem třímala osudnou vařečku, chňapla po Tomovi a zalehla ho vlastním tělem, aby se mi nevysmekl. Ve chvíli kdy jsem ho lupla vší silou přes zadek, strčil mi tam ruku. A ke všemu levou. To jsem ovšem nečekala. Ruka celá zčervenala, prsty otekly a Tomovi se koulely po tváři obrovské slzy.

Já tam seděla jak opařená, horko mě polévalo, návaly jako v menopauze..
"Zmrzačila jsi ho, teď nebude lyžovat, hrát na klarinet, psát úkoly, jíst... Budeš se o něj starat, zlomila jsi mu prsty, fúrie jedna", tohle všechno mi kajícně běželo hlavou.
Co jsem to za matku??!!!
Jsem vůbec MATKA???  Ne, jsem nevyrovnaná bestie!!!

Tomovi jsem převázala studeným kapesníkem zmrzačenou ruku, poslala ho spát a já si šla taky lehnout. Měla jsem po náladě. V posteli jsem se  převalovala sem tam a všechno si vyčítala. Ráno jsem s obavami běžela do pokojíčku vzbudit kluky. Kapesník ležel zmuchlaný pod postelí a Tomík si levou rukou upravoval peřinu. Evidentně mu nic nebylo. Uf....

Ten den jsem na Facebooku četla rozhovor s paní doktorkou Pekařovou - klinickou psycholožkou, jejíž knížku " Jak žít a nezbláznit se " mám doma a považuji ji za jednu z nejzdařilejších rádců, které by si rodič měl číst pořád dokola a vracet se k ní. Paní doktorka je velmi přímá žena, které si nebere servítky. Na druhou stranu vysvětluje věci polopatě. Její přednášky po celé České republice bývají vyprodané.

Nedělejte dětem sluhy, varuje Lidmila Pekařová

S výchovou dětí jsou stále větší problémy. Bezradně se díváme na naše potomky a ptáme se sami sebe, kde jsme udělali chybu. Jak je možné, že naši prarodiče to zvládali s přehledem?

„Vychováváme si ze svých dětí pážata. Poskytujeme jim nepřiměřený servis, že v dospělosti by si měly vydělat na personál,“ říká Lidmila Pekařová. Děti se mají s nástupem do školy zapojit do chodu domácnosti. Mají mít jasně definované povinnosti i vymezený čas jenom samy pro sebe. 

„Často s dítětem jednáme, jako by nemělo ruce a nohy. Zvláště některé matky se ke svým synům chovají, jako by byli postižení a neschopností rozlišit, kterou dírou se najedí,“ nebere si servítky klinická psycholožka Lidmila Pekařová. 

Dětská svoboda není flákání po ulicích 

Naši předci podle ní uměli vychovat děti brilantně. Selka ani sedlák nechodili po přednáškách o výchově a nelistovali v knihách. Dokázali své potomky připravit na život. „Děti věděly, že když přijdou ze školy, mají jasně dané povinnosti. Jeden šel na klásky, další nakrmil králíky a třetí sourozenec šel posbírat vejce. Každý věděl, co ho doma čeká a co má udělat,“ vysvětluje Lidmila Pekařová.

Dnešní děti se věnují jenom škole a kroužkům. Domácnost je na rodičích. Proč je tolik důležité, aby se začátkem školní docházky školák doma otřel sporák, vynesl koš nebo srovnal boty? „Samozřejmě, že my to uděláme rychleji a lépe. Jenomže my potřebujeme našeho syna, nebo dceru za něco pochválit,“ upozorňuje Lidmila Pekařové. 

Klinická psycholožka Lidmila PekařováFoto: Honza Ptáček

Dítě ví, že je v domácnosti platné a je tím pádem i spokojené. Zvláště, když se mu nedaří příliš ve škole, je potřeba, aby domov bylo místo, kde má úspěch. „Dětská svoboda, to není flákání po ulicích. To je splnění úkolů do školy a domácnosti. Potom si dítě dělá, co chce, a do toho my nezasahujeme,“ uvádí Lidmila Pekařová. 

Kdopak se tu vzteká 

Jsou to rodiče, kdo dělá z dětí vzteklé a uječené spratky. Jak k tomu dojde? Napomínáním, zákazy a negací. „Nechoď tam. To nesmíš dělat. To jsou věty, které neustále opakujeme. Místo, abychom poradili, jak to udělat správně,“ říká Lidmila Pekařová. Právě neustálé napomínání vzbuzuje agresi a vzdor.

Nemluvte za dítě 

Chcete, aby vaše dítě bylo vstřícné, sebevědomé a solidní? Tak mu nedělejte mluvčího. Nechte si, ať si v restauraci samo řekne číšníkovi, co bude jíst. Naučte ho asertivitě. „Když se budete neustále chovat, jako by ani vedle vás nebyly, vychováte z nich outsidery,“ dodává Lidmila Pekařová.