Jenom tři podmínky funkčního partnerského svazku?

Není tajemstvím, že mnohé ženy uráží chování a vyjadřování jejich mužů. Muž věnuje mnoho času a sil zaměstnání. Když má určité potíže s vlastní realizací a společenskými vztahy, často vybíjí své emoce doma.
Když muž přichází domů za rodinou, chce cítit, že má její důvěru. Potřebuje podporu ženy, která bude znamenat uznání jeho mužnosti.

Mnohé ženy ale neví, co muž potřebuje. Hodnotí jej podle vlastních představ, a proto se k němu chovají jako k ženě.
Ženy často pozorně sledují každé mužské slovo. Hledají  v sobě nedostatky a nedokonalost. Chtějí být přitažlivé, aby vytvořily své štěstí. Na rozdíl od muže je žena vždy připravena něco na sobě změnit (nad tím jsem si vždycky lámala hlavu, jak to že já se chci změnit, pracuji na sobě a partner ne, ten se měnit nemusí???!!!!).

Co čeká muž od ženy?

Mnohé ženy, které zapomněly na svoji podstatu, si v plném slova smyslu rychle zvykají na roli maminky, kterou vnímají dosti formálně. "Je sytý, oblečený, v bytě je uklizeno, co by ještě mohl potřebovat?"  Svůj mateřský cit projevují jen k dětem. Po manželovi se žádá, aby nosil domů peníze a nebránil jejímu "mateřství".

Dobrá hospodyně

Pro každého muže je velmi důležité, aby žena vytvářela pohodu a teplo domova. Být dobrá hospodyně, přiměřeně hospodárná a zručná, je součástí mužských požadavků. Proč to potřebuje? Nikoliv proto, aby udělal z ženy domácí otrokyni. Každý muž si přeje potkat ženu, která by dokázala za jakýchkoliv podmínek vytvořit kolem sebe pohodlí a teplo, kam by se muž po dlouhém pracovním dnu vracel, odpočíval a "hojil své rány z vysilujících bojů".
Mnohé ženy si myslí, že by si muži měli každopádně všímat jejich domácí práce a unávat ji, tedy chtějí být lepší, a tak vlastně vchází do "mužského ringu". Nemusíte soupeřit s mužem a vypočítávat, kdo toho udělal doma víc. To jsou pozůstatky doby, kdy nás vychovávali všechny společně.

Veselý anděl

O veselém přivítání muže po příchodu z práce už jsem psala - takže jen připomenutí. Dětská radost, bezprostřednost, lehkost, zářivý úsměv - to všechno jsou hlavní ženské vlastnosti, které vyvolávají u každého muže pocit, že vedle nich je SKUTEČNÁ ŽENA.

Něha

Schopnost projevovat lásku a něhu patří mezi nejcenější ženské vlastnosti. Pro některé ženy je velice obtížné laskavě a něžně pohladit nejen svého manžela, ale i vlastní děti. Laskavý dotyk dává tomu druhému pocit harmonie, ochrany a pohodlí.
Většina mužů vnímá ženskou něhu jako  největší štěstí.

Ušlechtilost

Čím primitivnější je chování dívky, tím menší je přání muže dvořit se jí a být galantní. Ženy, jež si dovolují vulgární vyjadřování, primitivní chování, popíjení s muži jako se sobě rovnými, ztrácejí v očích mužů svou ženskost.
Ušlechtilé chování ženy stimuluje muže k rozvoji a snaze dosáhnout větších úspěchů. Taková žena bude pro muže vždy chtěným dárkem.


Bystrost a rozvaha

Bystrost ženy jí umožňuje rychle akceptovat jakékoliv životní změny. Je dostatečně chytrá, aby se nenechala rozhodit nějakou drobností. Je dostatečně moudrá, a proto může najít východisko z jakékoliv situace a napovědět dětem i manželovi možné řešení.

Proměnlivost

Tuto ženskou vlastnost vysoce cení mnozí muži, i když občas říkají: "Nikdy tě nepochopím...jednou jsi taková, podruhé zase jiná."
Ve skutečnosti se jim to líbí.

Dětskost
Neznamená to dětské chování, ale radost z jakékoliv životní maličkosti, přesně jak to dělají děti, a také schopnost rychle měnit hněv na radost a štěstím zářící pohled.

Síla ženské duše

Tuto sílu nemá jen tak každá žena, ale všichni muži cítí v ženě její přítomnost. Tato síla je přitahuje a umožňuje ženě být ještě přitažlivější. Přítomnost této ženské síly vyvolává u muže přání vzít si ji a mít s ní děti.
Ženská síla pomáhá ženě žít a vychovávat své děti. Muž chce mít jistotu, že když bude zaměstnán mužskou realizací nebo bude plnit roli ochránce své země, žena se postará a vychová jejich děti.
Nemusíte však dokazovat muži, že všechno zvládnete, jelikož podobné chování vám nepřidá na ženské síle a naopak vás udělá mužnější. Podobné chování odpuzuje statečné muže, neboť sami jsou takoví, a přitahuje slabé a zženštilé.

Jak chybujeme ve vzájemném vztahu

• Některé ženy se snaží udělat z muže důvěrníka a vylévají na něj veškerou tíhu emocí nastřádaných v průběhu dlouhých let. Muži to nesnesou. Vaše minulost patří jenom vám. Pokud se potřebujete podělit o své neklidné myšlenky, svěřte se jiné ženě nebo se pokuste pochopit, proč na nich neustále lpíte. Většinou vděčíme samy sobě za problémy, které nám působí silné trápení.

• Žena, která se hádá a snaží se dokázat vlastní pravdu, muže odpuzuje.

• Muž neuhodne vaše myšlenky. Čekáme, že si muž domyslí, co nás trápí, na co myslíme. Pokuste se mu raději povědět o svém neštěstí. Vaše slova přitom musí být co nejlogičtější, uberte emoce.

• Sarkasmus a nepříjemné poznámky k jeho osobě partnera odpuzují. Muž se uzavírá a přestává ve vás cítit ženu.

• Ženy se často uchylují ke scénám, aby donutily muže podvolit se a uznat jejich pravdu. Muž se však před takovou ženou skryje v mlčenlivosti. Před tím, než podlehnete emocím a s křikem napadnete muže, zamyslete se, jestli o něj chcete přijít. Hádka způsobí vašemu vztahu další prasklinu, která vás oddálí o další krok.

• Některé ženy předvádí svou uraženost tím, že přestanou s mužem komunikovat. Svým mlčením tak trestají nejen manžela, ale mnohokrát i děti. Žena má pocit, že manžel by měl sám dobře rozumět tomu, proč s ním nemluví. Jenže muži vše vnímají jinak. Svým mlčením jen prodlužujete neporozumění, které mezi vámi vzniklo. Najděte konkrétní slova, abyste mohla vysvětlit manželovi, co vás tolik urazilo.

Akceptujte muže takového, jaký je, aniž byste o tom přemýšlela. Když ženy hledají na mužích chyby, jednoduše v nich pěstují to, co je rozčiluje.
Zamyslete se, kolik nedostatků je ve vás!

Začněte si vážit jeho skutečných kladů! Žena potřebuje lásku, muž zase obdiv. Nejcennější mužské vlastnosti vašeho partnera ožijí ve chvíli, kdy se naučíte všímat si jich a obdivovat je - jeho tělo, hlas, jeho úspěchy, nadání, nápady, touhy, povahu, intelekt.

Žena si často přestává všímat kladných změn, které muž přinesl do jejího života. Je potřeba pravidelně myslet na to, že váš muž má mnoho kladů, díky čemuž jste spolu. Přece, když jste se seznámili, byl to nejúžasnější muž. To vše v něm zůstalo, a dokonce zaznamenalo svůj vývoj. Jen jste si toho přestala všímat.

Vzpomeňte si na to, jak ráda jste poslouchala jeho vyprávění, anebo jak se vám dvořil a dělal věci, které vás přitahovaly. Popovídejte si o těch časech a vyjádřete mu, jak jste tenkrát byla šťastná a jak jste na něj byla pyšná.

Když žena pozorně a s láskou naslouchá svému milovanému, muž si uvědomuje, že tato žena je pro něj jediná na světě.

 Z knihy Jsem žena od Galiny Šeremetěvové





A teď ty tři podmínky funkčního partnerského svazku, které jsou:  úcta,  soucit  a sexuální přitažlivost.

Úcta. Pokud žijeme s někým, koho si nevážíme nebo kdo neuznává nás jako rovnocennou osobnost, nemůže být vztah šťastný. Jsme buďto psychicky nebo dokonce fyzicky tyranizováni, nebo jsme tyrany sami. Představte si pár, kde muž mluví o své ženě jako o "staré", nazývá ji "vona". Pokud o ní nebo s ní mluví, tak jen s pohrdáním. Žena, která si neváží svého muže, považuje ho za ubožáka, slabocha, vysmívá se mu buď přímo, nebo za zády. Nemusí jít ani o takto vyhraněnou podobu chybějící úcty, ale vždy je to poznat. Jeden má ve vztahu navrch.

Soucit. Nepředstavujte si nic jako lítost. Pravý soucit nás nutí soucítit s druhým. Dokázat se vcítit do jeho trápení, společně se radovat a doufat, mít o druhého starost, když onemocní, vyslechnout ho, poradit. Soucitu je nejblíže to, co si představujeme pod pojmem láska. Mít někoho rád. Když chybí ve vztahu soucit, vypadá třeba jako vztah šéfa a sekretářky. On ji přitahuje (a naopak), mohou si sami sebe vážit, ale chybí tam intimita, prožívání, duchovní propojení, sdílení a starost jednoho o druhého.

Sexuální přitažlivost. Vášeň. Pokud chybí, je to přátelství, třebas velmi krásné a pevné, k tomu nemusím snad nic psát ani vysvětlovat. Sex k partnerství patří.

Z knihy Kuchařka ze Svatojánu od Evy Francové

S Václavem Havlem odešla morálka

18.prosince 2011 zemřel ve spánku na svém milovaném Hrádečku náš první český prezident Václav Havel.

Vzpomínám si na ten den úplně přesně. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství s Lukáškem, chystala oběd, když mi kolem půl jedenácté Zbyněk celý bílý v obličeji přišel říct tu smutnou zprávu. Nikdo jsme tomu nevěřili. Okamžitě jsme zapnuli televizi a šokovaně sledovali zprávy o úmrtí Václava Havla. Bylo nám mizerně. Dodnes nevím, jak jsem dovařila oběd, protože jsem pořád jen brečela a brečela...


Večer jsme jeli všichni na Hrádeček zapálit svíčku. U plotu už hořela záplava svíček, mezi nimi i různé věci a vzkazy pro Václava Havla.

 

Havlův nejbližší soused z Hrádečku Vladimír Pechan  zavzpomínal: "Když přijel dalajláma, věděl jsem, že je to konec. To už se pan Havel přemáhal. Támhle na louce uprostřed býval buk a poté, co ho odřízli, zůstal tam čtyřmetrový kmen. V té době, co tady byl dalajláma, ten kmen, jak zapršelo a uvolnila se stráň, sjel dolů. Někdo by asi řekl, že to je božský znamení!"

 

 

Dnes jsem si přečetla rozhovor s Karlem Schwarzenbergem, kde vzpomíná na svého blízkého přítele Václava Havla a dotýká se také naší současné společnosti. Jeho slova mi naprosto mluví z duše: 

"České politice obzvlášť chybí nějaká morální autorita, jakou byl Václav Havel. Nikoho podobného tady nemáme.

Nejvíc jsem si ho vážil jako člověka. Poněvadž byť byl světově známou a uznávanou osobností, což všichni viděli teď, když se v americkém Kongresu ve Washingtonu odhalovala jeho busta, zůstal strašně skromným a plachým člověkem. Vůbec se nevytahoval.
Toho jsem si strašně vážil.

My jsme podivný národ, který je schopný své největší lidi pohanit. Není to jen teď, bývalo to stejně i v minulosti, při pohřbu Tomáše Garriqua Masaryka nazývali tatíčkem a všichni brečeli a rok a půl potom byla už jeho památka zatracována.

Já jsem spíš než něco jiného dostal depku ze stavu našeho myšlení a stavu naší společnosti. Jak nesnášíme něco, co je nad námi, něco důležitějšího a většího, než jsme my sami. To nejsme schopni uznat, proto to musíme pohanit při první příležitosti, která se naskytne."


K narozeninám jsem dostala od Zbyňka knihu od
Michaela Žantovského Havel.
Je to úctyhodná "bichle" s počtem 568 stran. Čte se však velmi dobře.

M. Žantovský ji napsal s důkladností zkušeného novináře a s kritickým pohledem, který vidí i Havlovy slabosti a vrtochy. Je to neskutečně zajímavý portrét vývoje, dospívání a životního díla člověka, který nejen ve své době, ale dodnes převyšuje politiky nejen u nás, ale i v celé Evropě. (vyjádření K.Schwarzenberga na zadní straně knihy)



Se smrtí Havla se pořád nějak nemůžu vyrovnat, připadá mi jako by naši zemi opustila jistota a morálka, která tu zatraceně chybí.

V mém srdci Havel zůstane (ať si na něj ostatní plivou jak chtějí).
Pro mě je moudrou a charismatickou osobností našich dějin a neobyčejným dramatikem.
Jeho hru Odcházení považuju za úplně nejlepší satiru všech dob. Až z toho mrazí jak je skutečná a nadčasově napsaná! 

A zase začínám brečet ....

Letos Ježíšek nepřijde?

Vraceli jsme se všichni autem domů z oslavy narozenin. Předčasně jsme slavili Tomíka, kterému za dva týdny mělo být 7 let. Od babičky dostal dort se svíčkou. Než sfoukl tu svíčku, promyslel si v hlavě přání...
V autě se ke svému přání vrátil a ptal se mě, jestli mu tohle přání vyplní Ježíšek. Odpověděla jsem mu (aniž bych cokoliv tušila), že pokud si přál hračku, pak by mu ji Ježíšek skutečně mohl přinést. Pokud si ale přál např. zlepšit svoje chování, v tom že mu Ježíšek nejspíš nápomocný moc nebude! Tomík se zhrozil a povídá: "Ó jé, jak to že jsi to uhodla, mami?!" Všichni jsme se museli začít smát, tak bylo jeho zděšení upřímné.

Doma jsme si pak povídali o Ježíškovi, jestli má podobu malého miminka nebo 5letého chlapečka. Co má na sobě, kdo všechno mu pomáhá, jak nosí ty dárečky, kdo sbírá dopisy od dětí atd. Líbil se mi nápad, kdy si děti představují Ježíška jak se z nebe promění ve sněhovou vločku a dívá se do oken.

Druhý den přišel Tomík domů s nerudnou náladou a hned mi vpálil, že žádný Ježíšek neexistuje, že si dopisy posbírám, přečtu a podle nich nakoupím všechny hračky!
No to mě tak dopálilo, že jsem si v duchu začala pohrávat s myšlenkou, že být na Ježíškově místě, vykašlala bych se na všechny tyhle nevěřící Tomáše a zlobivé děcka a nepřinesla bych jim pod stromeček nic! To by koukali! To by bylo slz a nářků a slibů!

A přitom v naší rodině se stala jedna podobná věc a každý rok si ji s dětmi (a především s Tomem) připomínáme. Stala se mému strýčkovi, když jako malý chlapec neposlechl své rodiče a nakukoval klíčovou dírkou do pokoje kde stál vánoční stromeček. Nemohl se dočkat, byl zvědavý, jestli Ježíška uvidí a kolik dárečků mu přinesl. Bohužel se mu "špehování" vymstilo. Pod stromečkem pak nenašel vůbec nic. Tvrdá, ale výchovná lekce.
Někdy mám chuť obzvláště "vydařeným" dětičkám takovou lekci udělit taky. 

Všimla jsem si, že děti se rozdělují na dvě skupiny: věřící a nevěřící. Myslím víru v Ježíška. Ty nevěřící děti ještě hojně podporují někteří dospělí a hlavně celá ta mašinérie kolem Vánoc v čele s reklamou, která útočí z televize a doporučuje dětem, co jim mají rodiče koupit k Vánocům. Ze supermarketů, kde už v říjnu mají vánoční výzdobu a obtloustlý Santa Claus se křivě směje ze všech koutů. Nemůžu si vychutnat tu pravou atmosféru Vánoc, všechno to běsnění, lítání, shánění mě odpuzuje a připomíná mi co všechno ještě musím stihnout a připravit.

V takových chvílích si skutečně ráda zalezu s knížkou od Josefa Lady Kronika mého života a nechám se okouzlit vzpomínkou na typické ladovské Vánoce a zimní krajinu.

Nechci tvrdit, že naši předci měli lehčí život, to rozhodně neměli, ale možná by se dalo říct, že byli spokojenější. Věřili přírodě, žili v souladu s jejími přírodními zákony, zachovávali tradice, scházeli se a pomáhali si. Žili soudržněji, měli na sebe víc času. To se v naší době vytratilo. Je to škoda!




Abych nezapomněla, včera si děti vyzkoušely den bez tabletu, počítače a mobilu. Jen televizi měly povolenu, ale v ní nic zajímavého nebylo, takže si musely vystačit samy se svojí fantazií. To bylo překvapení, když na konci dne zjistily, že si ještě nedohrály a že by potřebovaly víc času.
Samozřejmě, že nás ze začátku chtěly obelstít a nějak se k počítači nebo tabletu šikovně dostat. My jsme ale se Zbyňkem nepovolili.
Šlo jen o jeden den, to by mohly chudinky - závisláci zvládnout. Měla jsem pak za ně radost, i když jejich pokojíček byl převrácený vzhůru nohama, jak jim posloužil pro vytvoření opevněného hradu. Takových dnů jim asi naordinujeme víc. A vánoční svátky se nám k tomu báječně hodí, budeme mít víc času :) 

Moje snaha zlepšit svůj přístup

 

LISTOPAD - Přístup



"Naleznu-li ve svém nitru sílu ke spokojenosti, mohu se nepochybně považovat za ženu natolik šťastnou, jak jen to na tomto světě lze."

Mám já sílu ke spokojenosti? Moc ne. Spíš se u mě projevuje tendence k nespokojenosti: jsem netrpělivá, podrážděná, věčně brblám a těžko se mi někdo zavděčí, především vlastní děti.

Je jednodušší si stěžovat než se smát, jednodušší ječet než žertovat, lehčí kritizovat než chválit. Podobně jako Gretchen Rubin v Projektu štěstí jsem si také já vytipovala u sebe pár osobních kroků, které jsem na svém přístupu chtěla změnit. Co jsem vlastně chtěla zlepšit?

Přála jsem si víc se smát. Jsem příliš vážná. Neumím se ani usmívat. Malé děti se obvykle smějí víc než 400x za den, dospělý přibližně 17x - mám obavu, jestli já se vůbec vejdu do statistiky.

Mimo veselosti jsem si přála být laskavější. Ke všem, nejen k vlastní rodině, u které bych si přála začít.

A do třetice všeho dobrého jsem si přála jednat rozvážněji a klidněji. Že nebudu myslet na témata, která mě rozčilují, vytáčí a popuzují - na začátku stačilo vypnout televizi, která šíří samé negativní zprávy.

SMĚJ SE NAHLAS

 

" Jednej tak, jak se chceš cítit." Pokud se chci cítit šťastně a bezstarostně, musím se tak i chovat - třeba tím, že se budu víc smát. A třeba nahlas.

 

Všimli jste si někdy, že již zmiňovaná Libuška Šafránková, ať už ve filmu či v civilu, když neví kudy kam, začne se smát. Tím naprosto odlehčí vážnost celé situace  a naprosto kouzelně vybruslí z možného nastávajícího konfliktu. Zpočátku mi s tím docela lezla na nervy, ale teď v tom vidím její ženské tajemství. Není právě tohle jedno z jejích kouzel, kterému muži dokáží propadnout a považují toto gesto za rozkošné?

 

 

Když se na sebe dívám sebekriticky, vidím, že mi chybí dětskost -  jsem upjatá a kritická. Postrádám schopnost rychle změnit hněv na radost a štěstím zářící pohled. Namísto toho se kaboním, mračím a pouštím hrůzu.

 

Řada vdaných žen si myslí, že se musí chovat jinak, jako dospělé. Často pojem dospělosti znamená tíhu, předstíranou vážnost a přehnanou zodpovědnost. Podobná představa manželky muže leká. Muže trápí myšlenka: kam zmizela jeho milovaná, kterou si bral a se kterou chtěl žít v radosti?!

 

Kdy jste naposledy uvítala svého muže s úsměvem na tváři? Radost a úsměv ženy udělá mnohem víc než neustálé vrčení.  Bezprostřednost a lehkost - to jsou ženské vlastnosti, které vyvolávají u každého muže pocit, že vedle nich je skutečná žena.

 

Připomněla se mi jedna historka, která i když není nijak zábavná sama o sobě, pokaždé mi vyvolá na tváři shovívaný úsměv. Moc ráda totiž pozoruju ostatní manželské páry a hledám u nich jejich projevy lásky, souznění i dětskou škádlivost. Tu mám asi úplně nejraději, sami ji se Zbyňkem praktikujeme, ale pouze v případě, že tomu nasvědčuje nálada a oba víme, kde jsou hranice slušnosti.

 

Vracela jsem se s dětmi z tréninku v Janských Lázních a proti nám se vyloupl starší manželský pár. Pán byl připoutaný na vozíčku, paní ho "tlačila" do kopce, i když to vypadalo, že se jen nechala vytáhnout nahoru. Když se vyšplhali na kopec, pán se s vervou rozjel, prudce otočil s vozíkem, škaredě se zadíval na svoji manželku a spustil: "Uvědomuješ si, že mi příšerně lezeš na nervy? Pořád mluvíš, někam mě neustále tlačíš a do všeho nutíš. Mám toho dost, ujedu ti!"

Paní údivem zkoprněla, ale manželovu řeč si nenechala líbit: "Já že ti lezu na nervy? A co děláš ty? Pořád tě musím hlídat, furt někam jezdíš! Já tě mám plný zuby! Jeď si kam chceš."

Nádherná manželská přestřelka, nemyslíte?

 

CHOVEJ SE ZDVOŘILE

 

"Nic nedokáže život náš i ostatních zpříjemnit víc než ustavičná laskavost." Laskavost a přívětivost se v každodenním životě projevuje formou slušných způsobů. Uvědomila jsem si, že pokud mě ovládne hněv, přestanu ovládat i svoje chování a způsoby - agresivněji řídím, nedám přednost chodcům na přechodu, tlačím se s vozíkem na nákupu, bouchám s věcmi, vztekle odpovídám dětem, pokud jim vůbec odpovím. Útočím na ostatní lidi, jsem vznětlivá a dokážu se pohádat s kdekým, kdo mi vstoupí do cesty. Jsem pak příliš bojovná.

 

Karolínka mi jednou řekla, abych nikde nemluvila před ostatními lidmi, že někdy jsem příliš ostrá a kritická. Já jsem se tak styděla!!! Měla jsem za to, že moje bojovnost až agrese ostatní zastraší a oni mi pokaždé ve všem vyhoví. Byla jsem i na sebe pyšná, že se ve světě neztratím. Jenže jsem si zaměnila agresivitu a manipulaci za asertivitu. Asertivní osoba se nebojí vyslovit svoje myšlenky ani přesvědčovat ostatní, na druhé straně ale respektuje ostatní s jejich stanovisky a názory. Umí se sebeprosadit, stát si za svým a nepotřebuje si svoje stanoviska dokazovat silou a agresí.

 

Na toto téma - laskavost a přívětivost, jsem četla dětem pohádku od Olgy Scheinpflugové z knížky Tulákova hůl. Jmenovala se Zachráněné město a vystupovaly v ní dvě sestry Laskavost a Přívětivost, které se vydaly zachránit město zničené nezájmem, nevšímavostí, agresí, lží a nenávistí. Po pohádce jsme si o tom s dětmi povídaly a já jsem si druhý den zkusila sama na sobě laskavý přístup. A musím uznat, že jsem se cítila mnohem lépe a vyrovnaněji. Je to vážně všechno o mém přístupu.

 

SNAŽ SE  CHVÁLIT

 

Chtěla jsem se víc smát, být přívětivější a nadšenější. Namísto toho jsem se dost často mračila, kritizovala a podléhala chmurným myšlenkám.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli v mém okolí znám nějakou osobu, která šíří nadšení a optimismus. Někoho kdo je pohodový, dobře naladěný a zábavný. A víte jak jsem dopadla? Mezi svými vrstevníky jsem na nikoho takového nenarazila, u starší generace jsem našla alespoň klid a pohodu (jen u některých). U dětí jsem si všimla nadšení, spontánnosti i  dobré nálady. Ale jen do okamžiku, kdy na ně nezačali působit dospělí. Proč jim pořád vnucujeme naše dospělácká pravidla? Kazíme jim jejich nadšení, obíráme je o touhy a sny. Pitvoříme se, posuzujeme a přetvařujeme se, jen abychom se zalíbili ostatním. Zesměšňujeme a ponižujeme vlastní děti.

 

 

U mě bylo důležité vypěstovat si pozitivní přístup již u ranního vstávání. Ještě neotevřu ani oči a už se mi začnou v hlavě motat povinnosti, úkoly, které mě během dne čekají, nepříjemnosti a každodenní rutina. Závidím těm, kteří patří do skupiny šťastlivců:

 

 

"Patřím k lidem, kteří se ráno probouzejí s pocitem štěstí - ne proto, že by měli život až tak růžový, ale protože se rozhodli, že jednoduše šťastní budou. Doslova."

 

Z emailu jedné čtenářky z knihy Projekt štěstí

 

 

Gretchen Rubin popisuje "hru na radost".  Píše o ní Eleanor Porter z roku 1913 ve své knize Pollyanna. Děvče, sirotek, kterého se ujme její nerudná teta, hledá na všem co se jí přihodí, jen to dobré, z čeho se může celý den radovat. 

V naší místní knihovně knížku mají, super! Hned ji vyzkouším na sobě :)

 

NAJDI SI NOUZOVÝ PROSTOR

 

Lidé jsou už od přírody "zatížení negativitou". Na špatné reagujeme silněji a trvaleji než na srovnatelné dobré. K následkům "zatížení negativitou" patří skutečnost, že lidská mysl, pokud není ničím zaměstnaná, má tendenci přiklánět se k úzkostným nebo hněvivým myšlenkám. A přemílat věci stále dokola. Člověk tak prodlévá na špatných zážitcích, nepříjemnostech nebo smutných událostech a vše ústí ve špatnou náladu. Ženy jsou náchylnější k depresím právě proto, že mají větší sklony stále všechno převalovat v hlavě. Muži se spíše rozptýlí nějakou fyzickou aktivitou.

 

I já mám sklony pořád nad něčím dumat. Proto se mi velmi zalíbil nápad Gretchen najít si útočiště - nouzový prostor, místo, kam se člověk uchýlí s negativními myšlenkami.

 

 

Dumala jsem koho nebo co si vybavím ve chvílích nouze?

 

 

Když to vezmu hodně drasticky, začnu přemýšlet nad dětmi a pomíjivostí času, kdy jsou opravdu ještě malé. Ta doba, kdy o mě stojí, kdy se jich můžu dotýkat, hladit je, mazlit se s nimi a povídat, tak rychle uteče, že je opravdu nesmysl si ji kazit a život tak nechat protéct mezi prsty. 

 

Nejdůležitější ponaučení proto je: Když se držím svých předsevzetí a dělám věci, z nichž mám dobrý pocit, opravdu se nakonec cítím šťastnější a chovám se lépe.

 

"Konej dobro, budeš mít dobrý pocit."



Tajemství ženskosti Libušky Šafránkové

Včera jsem si přečetla perfektní postřeh od jedné moudré ženy. Radila ostatním ženám, aby se naladily na energii Libušky Šafránkové, nejlepší představitelky ženské energie v profesi i v civilním životě.
A doporučovala "prostudovat" si hlouběji její ženské role ve filmech Donšajni, Báječná léta pod psa nebo Svatební cesta do Jiljí.


Shodou okolností jsem si minulý víkend pouštěla další dobrý film v hlavní roli s Libuškou (a mj. s jejím manželem Josefem Abrhámem) 

 "Přijde letos Ježíšek?"

Na tomhle filmu jsem byla se svojí rodinou minulé Vánoce a protože zbožňuju filmovou dvojici Josefa Abrháma a Libuši Šafránkovou, DVD jsem si dopřála jako svůj dárek pro letošní Vánoce. Chystáme si ho pustit s dětmi tento víkend.
V bonusových materiálech popisuje paní režisérka Lenka Kny oba dva jako ideální pár a já s její myšlenkou naprosto souhlasím:

 

"Myslím si, alespoň za mě, že je všichni máme rádi z toho důvodu, že oni jsou obrazem toho, že v životě lze prožít štěstí, partnerský vztah.

Oni jsou ideální pár, tak jak se jeví.

Tahle jejich důstojnost je ohromně imponující, protože si lidi dokážou uvědomit, že oni dva představují nějakou hodnotu, že nejsou jenom populární herci, ale že jsou to charakterově čistí lidé."

Našla jsem si jeden rozhovor Josefa Abrháma, kde se ho ptali na tajemství jejich spokojeného a trvalého vztahu. Pan Abrhám je přesvědčený, že tak dlouhou dobu spolu vydrželi vlastně jen díky štěstí a možná i díky genům.

"Je to asi v tom, že jsme měli podobné předky a štěstí. Naši předci totiž měli dost síly bojovat se všemi komplikacemi, problémy.

Moji rodiče přežili obě světové války a i po tom všem spolu vydrželi.“ 

„Životním zkouškám se nevyhnete, je ale jen na vás, jak v nich obstojíte a jak se rozhodnete.“

 

 

Já jsem si ještě zapsala myšlenku Josefa Abrháma z knížky Tiché rozmlouvání, čeho si nejvíc a čeho nejméně váží u žen.

"Nejméně si vážím přizpůsobivosti, upadání do závislosti. Když bude žena chodit se mnou, přestane např. kouřit, protože to nemám rád. Začne se zajímat o vážnou hudbu, i když ji v hloubi duše nudí. Ta ochota vyhovět, předělat se.

Mě zajímá, jak existuje sama pro sebe, ne jaká je kvůli mně. A když někoho chci, tak proto, že je takový, jaký je, nezávisle na mně.

 

Většina rozchodů, rozvratů a nešťastných konců vzniká asi z toho, že v tom období poznávání se lidé stylizují, vzájemně si vycházejí vstříc i za cenu sebezapírání, a tak se klamou.

Nejvíce si vážím toho, když žena umí být sama. Když má svůj svět, své zájmy, svou práci a taky své soukromí, ze kterého vystupuje, ale kam se může kdykoliv vrátit.
Ten nezcizitelný kousek.
Možná se tomu dá říct tajemství.

Jsem přesvědčená, že Libuška to tajemství ženskosti zná a souhlasím s tvrzením, že je jedna z našich nejlepších představitelek ženské energie.


Hledala jsem dál a vzpomněla si na útlou, ale moudrou knížku, kterou mám doma - Jsem žena od Galiny Šeremetěvové. Vybrala jsem ty nejzákladnější pasáže o ženské podstatě a energii. Myslím, že skutečně většina z nás pochopí tajemství ženskosti, které vidíme u Libušky.

Vstříc ženské podstatě

Narodily jsme se jako ženy, což znamená, že máme oproti mužům určité výhody. Vlastníme jedinečnou ženskou energii, kterou muži nemají. Jak žít mužský život se učíme odmalička, ale jak žít jako žena nám nikdo neřekl.

Žena si má uvědomit první a nejdůležitější věc: ovlivňuje partnera svou pohlavní identifikací. Pokud je příliš ženská, bude její manžel nejspíš příliš mužný. Pokud ale v ženě převládají mužské vlastnosti, dostane podle všeho za partnera zženštilého muže.

Proto pokud si žena přeje, aby její muž byl mužnější, měla by mu přestat vštěpovat ženské vlastnosti a měla by přijmout jeho mužskou podstatu takovou, jaká je!

Čím více harmonie a ženskosti budete v sobě mít, tím hlubšího, zajímavějšího a mužnějšího partnera potkáte na své životní cestě.

Neukončenost a kontinuita

Mužská energie, stejně jako i mužský projev, je konečná. V tom spočívá její podstata.
Naopak ženská energie pokračuje donekonečna. Devět měsíců těhotenství plynule přechází v narození a pak ve výchovu dítěte. Žena necítí konec. Máma zůstává mámou, dokonce když její dítě má vlastní vnoučata.

Nicméně od školních lavic se chlapci i dívky učí dotahovat všechno do konce. A také se říká: nejdřív práce, potom zábava.
Chlapec se jednou rozhodne, že vše má hotové, a už běží ven.
Naopak holčička neustále hledá nějaké chyby, nachází pořád nové úkoly, které ještě nesplnila. "Dokončování" je ženským rysem. Stejně tak jako matka nemůže přestat být matkou a chovat se k vlastnímu synovi jako k cizímu muži, nemůže holčička ukončit nějakou činnost, aniž by uvnitř hlodal pocit nedokončeného.
Od samotného začátku učíme děvčata dokončit to, co začala, čímž ničíme jejich ženskost.

Láska

 

Žena potřebuje cítit, že je milována. Láska je hlavní složkou její podstaty.
Žena, z které vyzařuje láska, přitahuje muže a ti ji milují. Každá žena může ovládnout umění jak vzbudit v muži lásku. Nejdůležitější je přání být skutečnou ženou.

Pocit vlastní hodnoty

Pokud si žena neváží sama sebe a necítí vlastní hodnotu, nepředstavuje pro muže vytouženou cenu.
Pocit vlastní hodnoty nezobrazíte na obličeji ani s pomocí té nejdražší kosmetiky. Ani módní oblečení vám nepomůže získat tento pocit natrvalo. Vnitřní nedostatky ženy neschovají před mužským okem vnější atributy, diplomy, prestižní zaměstnání, vysoký plat, kosmetika, drahé oblečení, auta, byty nebo známosti.
Pokud si žena neváží sama sebe a necítí vlastní hodnotu, muže ztrácí. Jistota ženy vychází zevnitř, z uvědomělého cítění své ženské energie.

Když muž cítí, že si sebe vážíte a uvědomujete si vlastní hodnotu, pak se k vám bude chovat s pozorností a péčí.

Muž potřebuje milující, vášnivou ženu, které je těžké poroučet. Mužské projevy ženy jen odpuzují muže. Žena by měla být natolik ženská, aby se muž, který je vedle ní, chtěl okamžitě stát jejím mužným ochráncem.

Ženská přání

Moderní ženy mají většinou přání mužská.
Často odmítáme ženská přání kvůli dětem, práci, manželovi a řadě dalších věcí. Současné ženy se často snaží vypadat silněji, aby vybojovaly místo ve světě mužů. Proto pro některé ženy patří koupě auta, bytu a kariéra mezi největší přání.

Vzpomeňte si ale na ženská přání, kterých jsme se vzdaly a začněte si osvojovat vlastní ženskost tím, že o nich budete přemýšlet jako o reálných přáních.
Dokud jste se vysilovala v mužském světě a snažila jste se zvýšit vlastní hodnotu tím, že jste získávala mužské odměny, byla jste vedle svého partnera slabým mužem.
Vše začíná u vás, u vašeho postoje vůči sobě a všem mužům v tomto světě.
Jednoduše přestaňte soutěžit se svým milovaným, nesnažte se mu dokázat, že si něco zasloužíte, pak ve vás uvidí ženu. Pak bude chtít pro vás tvořit svět, chránit vás a poskytnout vám co nejvíc pohodlí. Vaše ženské touhy se stanou realitou!

Úkolem ženy je naučit se využívat dary, kterými ji obdařila příroda. Nikdo nás neučil, jak se stát skutečnou ženou, proto je na světě tolik nešťastných lidí. V každé ženě žije ten pocit štěstí, o něž usiluje. Jen je třeba hledat tento pocit v hloubi svého ženského srdce.

Vše, co žena potřebuje, je něha a pozornost muže. Proto bychom se měly chovat jako skutečné ženy. Jen potom se muž bude chovat jako náš milující ochránce.

Buďte ženou. Ať to mužské patří mužům. Važte si mužnosti vašeho partnera, pak vás obdaří láskou, o níž jste tolik snila!

Projekt štěstí od června do října

Já se tak za sebe STYDÍM, to se ani nedá popsat!
Úplně jsem se vykašlala na moje měsíční rekapitulace Projektu štěstí!!! Vždyť já jsem naposledy psala o květnu a volném čase.
Jdu to napravit a shrnout měsíce červen - říjen. Nebude to ani moc dlouhé, vyzobala jsem si z každého z nich jen to nejzásadnější.

ČERVEN - měsíc přátelství

Ber ohledy
Podobně jako autorka knihy se i já snažím nesoudit lidi příliš přísně, obzvlášť při prvním setkání. Je ovšem pravda, že pokud dotyčného už na první pohled v hlavě začnu kritizovat, těžko pak na něm hledám něco pěkného a pozitivního. Prostě mi nesedne. Tak ho ze své hlavy alespoň vypustím  a přestanu nad ním víc přemýšlet. Tohle mi jakžtakž jde.

Z jiné knížky se mi ještě líbil příklad jak brát ohledy ke svým přátelům. Pokud jsme například v restauraci nebo kavárně se svým přítelem a povídáme si, když do toho zazvoní příteli mobil a on ho okamžitě zvedne, přeruší se kouzlo konverzace a těžko se pak na něj navazuje. Všimla jsem si, že mně to docela otráví, protože to opravdu naruší intimitu rozhovoru. Dávám si na to velký pozor. Po přečtení tohoto článku už rozlišuju komu ten telefon vezmu a komu ne, je v tom totiž i úcta k příteli (přítelkyni), který sedí proti mně.

Nepomlouvej
Hmmm, tak o šíření pomluv jsem už četla ve Čtyřech dohodách od Miguela Ruize a podle mě je to snad ta nejobtížněji proveditelná dohoda sama se sebou. To fakt ještě nedám. To se snad u ženy dá omluvit, ne?! Já se celkem dlouho držím, ale pak to ve mně vybuchne a emoce musí ven a to se pak moje klevetivá pusa nezastaví! Ale ta úleva.... 
Tady ještě musím na sobě zapracovat.

ČERVENEC - Peníze



Peníze uspokojují základní potřeby. Představují prostředek a cíl. Jde o způsob, jak bodovat, zajistit si bezpečí, projevit štědrost a zasloužit si uznání.

Když s nimi budeme zacházet moudře, mohou nám ke štěstí velice přispět.

Něco si dopřej
Tak tady já mám jasno. I kdyby naše rodina měla jíst suché kůrky od chleba, koupě nové knížky a obzvlášť dětské mi pokaždé zvedne náladu a ten nákup si dopřeju.
Já mám pro dětské knížky opravdu slabost, mně dělá potěšení vybírat je pro děti, zkoumat, jestli se jim trefím do vkusu, vyhledávat v knihovně moje oblíbené knížky z dětství a předčítat je znovu svým dětem, v antikvariátu najít zapomenuté poklady dětské literatury....

Kupuj potřebné věci
Musím na sebe prásknout, že jednak nesnáším nakupování a  neumím nakupovat do zásob. Před velkým nákupem si napíšu lístek, co mám obstarat, ale už u druhého regálu jsem otrávená a chci to mít rychle za sebou, takže ve finále zredukuju i ten lístek na úplné minimum a odcházím s nákupem, který mi vystačí tak na 3 dny. Já neumím shromažďovat ty potřebné věci  ve velkém jako např. hygienu. Pokaždé si řeknu pro sebe, že to koupím příště, že ten toaleťák přeci ještě máme a doma pak zjistím, že nám zbývá poslední rulička. A zjistím to, hádejte kde? Ano, na záchodě!

Neskrbli
První co mě napadlo k tomuto tématu bylo nádobí. Vyřadila jsem všechny otlučené talíře a hrnečky s upadlým ouškem a nahradila je. A tak si teď kafe dopřávám v tom nejlepším hrnečku, který mám a domácí koláč si servíruju na pěkném talířku, abych se náležitě odměnila. 
Taky jsem si šetřila parfémy na "lepší časy", až půjdu do společnosti apod. Nyní si každý den, i když jsem doma v teplácích, stříknu svoji oblíbenou vůni, abych teda na sobě neskrblila.  

Nejde však jenom o hmotné věci, ale i o nápady. Například když jsem vymyslela výborné téma na blog, často mi blesklo hlavou: To je dobrý nápad - schovám si ho na příště. Ale proč na příště? Proč o něm nenapsat hned? Proč otálím?
Kdo ví, co bude zítra?!

Něčeho se vzdej
Já jsem se vzdala horečnatého nakupování. Málokdy mě teď přepadne pocit, že si musím udělat radost a dopřát si něco nového na sebe. Nebaví mě to. Na nákupy chodím účelově.
Nechybí mi ani sladkosti z Billy, které jsem si pravidelně kupovala ke kávě. Raději upeču něco svého, používám jednoduché recepty, takže moc času u toho nestrávím.

Zajímavé články si přečtu na internetu, přestala jsem kupovat časopisy. Stejně tak jsem se téměř vzdala sledování televize, místo toho si každý večer čtu.
Přestala jsem sladit kafe, cítím se mnohem lépe a mám vybranější chutě. Vyházela jsem kuchařky, ze kterých stejně nevařím a nechala si jen ty TOP.
I tak jich je víc jak 5.

SRPEN - Věčnost

 



Tím, že si vedu blog, respektive takový osobní deník a zapisuji si do něj nejen své myšlenky, ale i okamžiky své rodiny, nepřicházím tak o pomíjivost, která by těmto zážitkům hrozila. Díky blogu si můžu všechno znovu prožít, radostné zážitky si znovu vyvolat a zavzpomínat. Mám v plánu si celý blog jednou uspořádat do knižní podoby a svoji "kroniku" si pro sebe vydat knižně. To bude legrace po několika letech podívat se zpětně do své duše.

Mimo blog si občas zapíšu do svého poznámkového bloku jiné věci, většinou krátké věty, ať už hlášky, které děti vypustily do světa nebo můj způsob myšlení, reakcí na něco zvláštního atd. Každý den se mi sice nepodaří zapsat, ale v průběhu celého týdne si čas večer najdu. Vždyť jak jinak bych si např. zapamatovala perličku od Tomíka, na otázku za co dostal jedničku ve škole: "To už nevím, ale moje spolužačka dostala 2 a když jsem jí chtěl poradit, nemohl jsem, protože paní učitelka nám řekla, že máme svoje mozky, tak ať je používáme!"

ZÁŘÍ - Záliby

 



Hlavní předsevzetí měsíce září znělo - věnuj se své vášni. V mém případě (i autorčině) znamenalo motat se kolem knih.
Pitvala jsem sama sebe ze všech stran a došla jsem k závěru, že jediná vášeň, která mě skutečně naplňuje jsou knihy. Ze začátku jsem si tohle prozření velice nerada přiznávala, měla jsem tendence namluvit si, že bych se měla věnovat jiným "zálibám" typickým pro ženu ( vaření, pečení, pletení, šití, uklízení, zahradničení, zavařování, malování, vyrábění, tvoření...), ale nebyla jsem to já. Nemluvilo mi to z duše a protože jsem si ve svém přikázání sepsala, že budu svá, změnila jsem v hlavě tyhle myšlenky. Tohle přiznání byla pro mě úleva. A znovu jsem si potvrdila, že jsem šťastnější, když si přiznám, co mě opravdu zajímá, a nesnažím se dělat jenom to, co bych dělat měla.
A tak už se nestydím si přiznat, že knížky jsou moje vášeň. Stejně tak teď sbírám odvahu zkusit pro moje děti napsat povídku nebo pohádku. Když dětem večer čtu, zkouším dopředu doplňovat text za autora. Nebo když se díváme na film, už si v hlavě vymýšlím scénář, jak by to všechno mohlo dopadnout. Tyhle činnosti mě baví, takže taky doplňují moji zálibu.

ŘÍJEN - Uvědomělé prožívání



Soustřeď se

Jakmile začnu být vzteklá, uvědomím si proč. Nedaří se mi počítat do deseti (to je na mě dlouho), ale zjišťuju, na co nebo na koho mám v tu chvíli vlastně vztek. Většinou to není na děti, ale na sebe. O to víc mě pak na sebe mrzí, že se nechám svým hněvem strhnout a křičím pak na děti (i když to někdy potřebují).

Druhým se snažím naslouchat soustředěně, nepřipravuju si v hlavě odpovědi, dívám se jim do očí, když mluví. Jediné co mi zatím nejde, je dívat se druhému do očí, když sama mluvím. Pokud se dívám mimo, soustředím se lépe na myšlenku, kterou chci sdělit. Jakmile se ale upřeně dívám na toho dotyčného, ztrácím tu myšlenku, co jsem vlastně chtěla říct. Na druhou stranu, někdy je možná lepší mlčet.


Veď si stravovací deník

Po narození Lukáška jsem potřebovala shodit kila navíc a zkusila jsem si už tehdy zapisovat každé jídlo, které jsem snědla. Zjistila jsem, že moje stravovací návyky nebyly až tak špatné, nejhorší bylo moje dojídání po dětech a nezdravé svačinky mezi jídly. Díky sepsání všech jídel jsem viděla jaké nekvalitní věci do sebe cpu - kupované sušenky, tyčinky, cukrovinky, čokolády a jiné "dobroty". Tak jsem se sebezapřela a když jsem dokázala vypustit cukr v kávě, mohla jsem i s klidným svědomím míjet regály plné cukrovinek bez povšimnutí. Namísto toho raději upeču domácí koláč, hlavně závin, ten já prostě miluju! A když ho miluju, není co řešit :)

Listopad je ve znamení přístupu, ten si nechám na příště, už se těším.

Jsou dnešní děti mezi sebou nevšímavé?

Před nedávnem jsem vyslechla příběh chlapce, který žije se svojí babičkou a za měsíc se má rozhodnout, zda opustí město a odstěhuje se na vesnici za svojí matkou. Znamená to úplně změnit bydliště, školu, kamarády...a tady je ten kámen úrazu. Ten chlapec je totiž strašně nešťastný. Mezi spolužáky je odstrkovaný, nikdo z ostatních kluků se s ním nekamarádí, naopak se mu vysmívají, že je galantní k děvčatům. Do školy i ze školy chodí sám, nikdy jsem si ho nevšimla v partě mezi svými spolužáky, je to takový vlk samotář. A jen proto, že se odlišuje a nechová se hrubě. 
Tak rád by někam patřil, mezi děti, mezi kamarády. 
Neví jak se má rozhodnout, ale připouští, že pro něj bude nejlepší, když odejde.  Co se v něm asi tak odehrává? Jaké musí mít pocity? Malý kluk, který je ostatním lhostejný a víceméně už rezignoval na to, jak to celé dopadne...

Se svým trápením se svěřil své učitelce. Netuším, jak to probíhá, jestli se jeho situace nějak řeší, ale od té chvíle, co jsem se to dozvěděla, neustále přemýšlím, jak bych se zachovala já.  
Obávám se však, že o třídě do které chlapec chodí nemůžu říct, že by byla tak bezvadná parta, která se semkne, dá hlavy dohromady (třeba i z podnětu učitelky) a něco vymyslí. Nebo se nad sebou alespoň zamyslí.
Pár jedinců by se našlo, ale většině je chlapcův osud lhostejný a proč se nad ním trápit? Proč se tím vůbec zabývat? Vždyť ono to nějak dopadne... 

Vychováváme děti nevšímavé a nespravedlivé? Bez soucitu a zájmu?

Já pevně doufám, že ne! Vždyť jsme národ Jana Amose Komenského, zakladatele moderní pedagogiky a Učitele národů.

Názory na výchovu v jeho době byly převratné a dodnes zůstávají platnými. Jako z prvních kladl velký důraz na výchovu k morálním hodnotám. Pod tímto pojmem si představoval vedení dětí k určitému správnému chování, ať se již týká dětí samotných, vztahů mezi dětmi, vztahů dětem k dospělým, k přírodě, k celé společnosti.

V dnešní době je zapotřebí aktualizovat hodnoty jako je harmonie, spolupráce, sounáležitost, porozumění, rovnost, soucit a láska. Pomalu, ale čím dál zřetelněji se totiž vytrácejí.

 

"Když děti žijí s posměchem, učí se bázlivosti"

"Když děti žijí s přízní a přátelstvím, učí se nacházet ve světě lásku

z citátů J.A.Komenského

 

Mně se například moc líbí způsob paní učitelky z mateřské školky, která každé pondělí děti přivítá, sesednou se dohromady na zem a povídají si spolu. Začínají tím svůj společný den. Paní učitelka pak děti vybízí, aby se každý podělil o svoje zážitky, co zažil, co by si naopak přál prožít, co ho trápí, co má na srdci, z čeho má radost. Děti jsou tak vedeny k naslouchání, vcítění a pochopení. 

Já mám doma tyhle rozhovory s dětmi taky moc ráda, dozvím se od nich na co myslí, co je konkrétně trápí nebo na co se těší. Obohacuje mě to a věřím, že tyto naše hovory jsou důležité a především přispívají k tomu nejdůležitějšímu v naší rodině - k soudržnosti. 

Patřičný dress code do divadla aneb Máme co napravovat!

V pátek jsme se Zbyňkem jeli do Červeného Kostelce na divadelní představení
Otevřené manželství s Janou Krausovou a Karlem Rodenem.

Doporučuji všem, kdo se chtějí bavit inteligentním humorem, obdivovat herecký kumšt a trochu si i rozpitvat v myšlenkách svoje manželství a pohled na něj.

Se Zbyňkem si po celý víkend připomínáme některé dialogy nebo gesta či mimiku obou herců.

Atmosféra byla o to uvolněnější, že Roden občas "vypadl" ze své role a smál se a smál a nebyl k utišení. Zrovna u něj mě tahle reakce překvapila, protože jsem jednou četla rozhovor s Janou Krausovou, ve kterém Rodena popisovala jako perfekcionistu a puntičkáře, který, když spolu jednou hráli a Jana udělala něco jinak, než chtěl, vší silou jí na jevišti dupnul na nohu. Nebo bolestivě stisknul ruku, takhle on si prý vyřizuje účty. A zle je potom ještě i v šatně.... Ani nechci domýšlet jak to pak vypadá u nich doma :)

Soudím ale, že po jejím pátečním výkonu může být Roden spokojený, hrála perfektně.

A jak dobře vypadá!!!

Takhle si přeji v šedesáti vypadat.

Mohlo by se mi to podařit, protože jak jsem se ještě dočetla, obě máme zálibu v dlouhém spánku. Kdyby jen trochu šlo zařídit si živnost profesionálního spaní, byla bych skutečný přeborník.



Tu uvolněnější atmosféru, kterou jsem zmiňovala na začátku, ještě potvrdila kultura zvoleného oblečení některých návštěvníků. Převážně mladší generace, ale stydět se mohla i ta starší.
To si nemůžou dát trochu té práce a popřemýšlet nad oblečením, ve kterém jdou do divadla na kulturní akci.

V sále se to hemžilo pletenými svetry s norským vzorem, před námi seděl muž v softshellové mikině, starší paní měly povětšinou vietnamské svetříky, mladší muži se nestyděli přijít ve vytahaných džínách a slečny ve vyzývavých šatičkách působily taky dost nepatřičně. A to nehaním jenom kostelecké návštěvníky, setkala jsem se s takovou neúctou v Trutnově, i v Praze. Takže to vypovídá o naší společnosti.

Znovu připomenu výrok Adiny Mandlové, který jsem uvedla v příspěvku Prvorepubliková noblesa:

„ Diváci tehdy ještě považovali za samozřejmé, že vzdávají hold hercům tím, že přijdou v gala – vymydlení, učesaní a perfektně oblečení. A ženy se uměly strojit s opravdovým vkusem, což se, bohužel, s léty vytratilo."

K tomuto poznatku nahrává další rozhovor s návrhářkou Petrou Balvínovou z projektu Vypadáš skvěle!

Podle jejího názoru nám oblékání se podle příležitosti obecně moc nejde. I ona má vzpomínku, kdy šla nedávno se svým mužem do divadla a řešila, zda je vhodně oblečená. Když dorazili na místo, zjistili, že téměř všichni měli na nohou sandály, mnozí nebyli ani učesaní.

Jde přeci o respekt k lidem, kteří pro nás hrají. I na schůzku se lidé oblékají tak, aby dali najevo úctu k tomu druhému. Pokud někdo přijde na byznys schůzku v obleku, a někdo v tričku, je to neúcta k tomu druhému.

Chodí-li lidé do divadla oblečení, jako když jdou zrovna z lesa, je to problém divadel. Jenže pokud to společnost nevyžaduje a my k tomu nejsme doma vedeni, vlastně není vůle podobná pravidla respektovat.
A pokud přijdete do divadla s batohem a vidíte, že ostatní ho mají taky, přijdete tak i podruhé. Je to vizitka našeho národa. Buranství, a hlavně neúcta.

Připomnělo mi to znovu Elišku Coolidge Haškovou, která je přesvědčená, že se musíme kultivovat už od dětství. Během čtyřiceti let komunismu se vytratila pozornost lidí k tomu, co se hodí a jak se chovat ve společnosti. Chybí nám vidět se očima druhého, nejen dívat se na sebe svýma očima.
Styl a noblesa se dají naučit, ale musíme si všímat. Každá žena by např. měla vědět, že ani sebedražší návrhářská kabelka se nehodí na večer. A že kožené černé boty se mohou nosit ke kostýmu, ale nikdy k hedvábným večerním šatům, k těm se nazouvají látkové či kožené stříbrné boty. Jsou to detaily, ale jsou velmi důležité!

 

Nebyla právě tahle scéna z Pretty Woman úchvatná?

Moc jim to slušelo.