Projekt štěstí

V tomto roce jsem si dala takové svoje osobní předsevzetí, zkusit po celý rok každý měsíc následovat knížku " Projekt štěstí" od Gretchen Rubin.
Gretchen, maminka dvou malých holčiček, spisovatelka a novinářka se jednoho dne rozhodne něco se svým životem udělat. Najít způsob, jak se začít víc radovat, jak si nenechat čas protéct mezi prsty.
Napadne ji sepsat si seznam úkolů na každý měsíc a splněné úkoly postupně odškrtávat..

Svůj projekt popisuje velice vtipně, chytlavě, nestydí se střílet do svých řad a umí si ze sebe udělat legraci.
Já jsem si podle jejího vzoru vypracovala svých 12 přikázání, které nekopíruji podle Gretchen, ale které mě při čtení její knížky napadly a týkají se mého života (v některých ji ale kopíruji, a pak že každý je jiný...).

 

 

Mých dvanáct přikázání

 

 

 *  být sama sebou, zůstat přirozená

 *  jednat s upřímností a tak jak se chci pak cítit

 *  každý den se radovat z maličkostí

 *  jednat s nadhledem, přecházet malichernosti

 *  více se usmívat

 *  žít přítomností, tady a teď

 *  ocenit své děti a svého manžela

 *  více šetřit, nekupovat zbytečnosti, nehromadit krámy

 *  milovat své tělo a duši

 *  začít uchovávat vzpomínky, zapisovat zážitky (z toho tak trochu vyplynul ten můj blog)

 *  tvořit, hlavně ve své domácnosti (především v kuchyni)

 *  udělat věci hned, neodkládat nepříjemné úkoly

Když se na těch svých 12 přikázání dívám, není to tak úplně nadlidský výkon. U pár už si můžu s pýchou říct, že je plním. Do některých jsem se ovšem ještě nepustila (víc se usmívat...).


Tak a pak si Gretchen po tomhle seznamu vytvořila další, kde ke   každému  měsíci přiřadila téma, kterého se bude týkat.
Má to rozdělené takto: leden - energie, únor - manželství, březen - práce, duben - rodičovství, květen - volný čas, červen - přátelství, červenec - peníze, srpen - věčnost, září - záliby, říjen - uvědomělé prožívání, listopad - přístup a prosinec - štěstí.


Já jsem v lednu začala a vybrala jsem si jen 4 úkoly pro sebe, pátý měla Gretchen "cvič pořádně". Protože já ani necvičím, ani nehodlám začít, tak jsem ho nemusela plnit. Příjemné. Hned jsem si vzpomněla, že jsem zároveň splnila i jedno z přikázání - jednat s upřímností a tak jak se chci pak cítit. A cvičení mě opravdu nebaví. Brrrr....na druhé straně nemám nic proti pohybu na čerstvém vzduchu, ale formou výletů a procházek a pro potěšení, ne z nutnosti.

V lednu jsem si tedy zapsala do diáře:

* choď dřív spát
* vyhazuj, vylepšuj, organizuj
* vyřiď nepříjemný úkol
* jednej energičtěji

Tak jsem si vyhradila jeden večer a sepsala jak budou probíhat mé následující dny.
Ráno si nebudu číst knížku, ale namísto toho si hned uklidím kuchyň a začnu připravovat oběd. Číst si budu večer, až děti usnou a bude klid. Také si večer zapíšu zážitky ze dne, průpovídky dětí, moje pocity i drobné úspěchy.

Jak jsem byla celá natěšená, stanovila jsem si pro sebe nemalý úkol - sepsat si na CELÝ týden jídelníček, podle kterého budu i nakupovat i vařit. Docela naivní představa, ale měla jsem za to, že mě to donutí!

Úkol "vyhazuj, vylepšuj, organizuj" se mi zalíbil ze všech nejvíc. Já hrozně ráda dělám čistky. Hlavně v dětském pokojíčku.

Pak jsem si ještě nařídila zavolat čalouníka a domluvit potažení naší původně krásné sedačky v obýváku, vyřídit už konečně papíry s úrazovou pojišťovnou (obě děti měly v létě úraz) a uspořádat fotky dětí v počítači a dát je vyvolat ( je jich přes 800).

REKAPITULACE

 

Kuchyň jsem uklízela ráno, to už jsem totiž neměla ani kam postavit hrnek od kafe,  s přípravou oběda jsem začínala kolem půl dvanácté, takže tady zlepšení žádné.

Velký úklid v dětském pokoji jsem jako jediný udělala opravdu s radostí a téměř ihned. Prostě jsem popadla ten největší pytel na odpadky a začala ho plnit. Neměla jsem to srdce ho vyhodit, uklidila jsem ho do skladu. Děti kupodivu nic nehledají! Jak překvapivé, že?

 

Jídelníček nemám doteď sestavený, ale narazila jsem na výborný tip jedné maminky blogerky, ten tady rozvedu příště. 

 

Fotky jsem skutečně roztřídila, připravila je v počítači a chystám se dát je vyvolat (ale těch peněz co to bude stát, no moje hloupost, že jsem byla celé ty roky tak líná).

 

Čalouníka jsem zavolala a tím to skončilo. Obávám se, že za nový potah dáme stejnou sumu jako při pořízení nové sedačky. Tak se mi to nechce řešit....

 

Pojišťovnu jsem nedotáhla do konce, jen jsem si vytiskla formuláře.

 

Ale co plním stále, je "choď dřív spát", to mě baví, s tím opravdu nemám problém.

Tak aspoň něco.

Příště proberu únor, jsem ve skluzu, zítra už je březen. Beztak budu zase jenom rekapitulovat, na mě ty systémy asi nějak neplatí.

Moc přítomného okamžiku

Dneska bude můj příspěvek dlouhý, delší než ty předchozí, budu k němu využívat knihu, kterou jsem přelouskala a snažím se poznatky z ní  aplikovat do svého života. Hned vysvětlím o co se jedná.

Zhruba před půl rokem jsem neustále narážela na různé články i knížky, jak má člověk žít přítomností, tady a teď. Já sama to nedokážu a pobuřovalo a zneklidňovalo mě, že to nedokážu a jiní už na to přišli (možná). Když sami víte, že váš život není tak úplně naplněný, že se vám ráno nechce vstávat, protože už vstáváte s blbou náladou, že si večer nemůžete vzpomenout co jste ráno dělali a jaký ten den byl a že vlastně svůj život pořádně neprožíváte, ale tak nějak přežíváte, víte, že něco je špatně. A takhle já žít nechci!

Dobré bylo na všech těch publikacích, že mě navedly k tomu, co vlastně v životě nechci. V létě jsem si koupila výbornou knížku (určena především ženám) od Jamie Cat Callan " Jak Francouzky hledají štěstí". Oddechová literatura, příjemně se čte, ještě se k ní hodlám v dalších příspěvcích vracet, protože mi taky významně ovlivnila život. Teď ale zpátky k tématu.

Když jsem si tedy uvědomila, že tak nějak přežívám ten svůj život a že se skutečně netěším z nového dne, ale namísto toho pořád jen řeším nějaké provozní věci v domácnosti, nákupy, rozvážení dětí, zařizování a jiné "povinnosti", které mě fakt nebaví a jen mě dokonale otráví, zašla jsem si na takové "sezení" k jedné paní, která se mnou probrala moji situaci a pokusila se mě nasměrovat začít se dívat kolem sebe, pozorovat a hlavně vnímat samu sebe. Mimo jiné mi doporučila zmiňovanou knížku, kterou jsem začala úvod dnešního příspěvku.  Jmenuje se  Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolle. Možná jste o ní slyšeli, možná ne, já jsem si z ní vybrala určité pasáže, o kterých mi povídala i ta paní a které mě oslovily. Tady jsou.

1. Nejste svou vlastní myslí

Lidé,kteří nenašli své skutečné bohatství, kterým je radost z Bytí a hluboký klid, který tuto radost provází, jsou vlastně žebráci, i když mají velké materiální bohatství. Hledají radost, naplnění, uznání, jistotu nebo lásku ve vnějším světě, zatímco ve svém nitru mají poklad, který je mnohem úžasnější než všechno, co nám svět může nabídnout.
Poznání svého nitra nebo-li  osvícení,  je ve skutečnosti nalezení vaší pravé přirozenosti. Toto poznání vám umožňuje pozorovat své myšlení.
To je pro mě to, o čem jsem psala, že jsem si uvědomila, že nejsem naplněná radostí, že i přes to, že nemám nouzi v životě a nijak nestrádám,nejsem spokojená a necítím se naplněná. To je to uvědomění si.

2. Osvoboďte se od své mysli

 

Téměř každý slyší ve své hlavě neustále nějaký hlas nebo i více hlasů. Je to onen nevědomý monolog nebo dialog, který sice můžete zastavit, ale neuvědomujete si to. Asi jste už potkali „bláznivé" lidi, kteří chodí po ulicích a mluví sami k sobě. (přesně můj stav, říkám si sama sobě, jak jsem měla odpovědět tomu a tomu člověku, co jsem naopak neměla říkat atd, také si vedu tento "dialog").

Náš vnitřní hlas komentuje, spekuluje, posuzuje, porovnává, kritizuje, stěžuje si atd.

Tento hlas se nemusí zabývat situací, ve které se nacházíte; může hovořit o minulosti nebo budoucnosti. Pokud jde o budoucnost, obvykle si představuje

negativní situace. Vnitřní monolog je někdy doprovázen vizuálními obrazy nebo jakýmsi

„duševním filmem". I když se váš vnitřní hlas zabývá přítomnou situací, obvykle ji

interpretuje z hlediska minulosti. Je to proto, že tento hlas je součástí naší mysli, která je utvářena naší individuální i kolektivní minulostí.
Proto posuzujete a vnímáte přítomnost očima minulosti a vidíte ji naprosto zkresleně. Často je tento vnitřní hlas naším největším nepřítelem. Mnoho lidí má ve své vlastní hlavě mučitele, který je neustále kritizuje a trestá a vysává jim životní energii. Tento hlas je příčinou mnoha utrpení, neštěstí a nemocí.

Dobré je, že se od své mysli můžete osvobodit. Je to jediné skutečné osvobození. První krok můžete učinit hned teď. Začněte naslouchat hlasu ve své hlavě. Zaměřte se především na myšlenky, které se stále opakují jako stará gramofonová deska.

Naslouchejte tomu hlasu nezaujatě. Nic nekritizujte. Neodsuzujte, co slyšíte.
 

V každodenním životě to můžete cvičit tak, že se soustředíte na jakoukoli běžnou činnost,

takže se stane svým vlastním cílem. Například pokaždé, když jdete po schodech, soustřeďte svou pozornost na každý krok, každý pohyb a každý dech. Buďte naprosto soustředění na svou činnost. Když si myjete ruce, vnímejte zvuk a teplotu vody, pohyb svých rukou, vůni mýdla atd. Když si sednete do auta a zavřete za sebou dveře, několik vteřin sledujte proudění svého dechu. Uvědomujte si přítomný okamžik.
Zda jste v tomto cvičení úspěšní, to poznáte podle toho, jak hluboký klid cítíte ve svém nitru. (tohle tedy zkouším každý den, když umývám nádobí, skutečně se dívám na tu houbičku jak smývá tu špínu z talíře, když vysávám, nepouštím si k tomu hudbu jako vždycky, ale sleduju jak ten vysavač polyká ty drobky a tu špínu....samozřejmě, že to nejde pokaždé, musím se hodně soustředit, aby se mi nehonily v hlavě myšlenky typu co ještě musím stihnout, v kolik vyzvedávám K. z tréninku apod., je to vážné fuška!)

 

3. Povznesení se nad myšlení 

 
 

Vaše mysl je nástroj. Používáte jej k dosažení určitého cíle, a jakmile ho dosáhnete, nástroj odložíte.Bohužel až 90 % myšlení většiny lidí je nejen zbytečné, ale díky jeho negativní povaze také škodlivé. Pozorujte svou mysl a uvidíte, že to je pravda. Zbytečné myšlení vám bere energii.

Během dospívání si vytváříte představu o tom, kdo jste. Tomuto iluzornímu já můžeme říkat ego. Naše ego je závislé na činnosti naší mysli a nemůže existovat, když přestaneme myslet. Je to ale falešné já. Pro naše ego totiž neexistuje přítomný okamžik. Pouze minulost a budoucnost jsou pro něj považovány za důležité. Toto naprosté převrácení reality vysvětluje, proč je v tomto stavu naše mysl tak dysfunkční. Neustále totiž udržuje minulost při životě, neustále se promítá do budoucnosti. Naše mysl nám říká: " Jednoho den, až se stane to či ono, budu šťastná a klidná."

Klíčem k osvobození je právě přítomný okamžik. Ten však nenajdete, dokud se budete ztotožňovat se svou myslí.

Jak můžete např. ignorovat čas? Uvědomte si, že neexistuje nic než přítomný okamžik. Soustřeďte se na něj. Do minulosti se vracejte, jen když musíte řešit praktické problémy života.

Jakmile tomuto mechanismu porozumíte, pochopíte, že přestanete "krmit" svoje ego strachem z budoucnosti. Vašemu egu se totiž líbí, když musí pitvat problém, řešit ho a živit strachem.

 

 

RADOST Z BYTÍ

 

„Nacházím ve své činnosti lehkost a radost?" Jestliže ne, čas vám zastírá přítomný okamžik a život vám připadá jako boj.

To ovšem neznamená, že byste měli začít dělat něco jiného než to, co děláte. Stačí změnit způsob, jakým to děláte. Snažte se soustředit na svou činnost než na její výsledek.

Jakmile se soustředíte na přítomný okamžik, přestanete být nespokojení a váš život se naplní radostí.

Nestarejte se o plody své činnosti - soustřeďte veškerou svou pozornost na činnost samotnou.

Plody se dostaví samy. Když se přestanete zabývat minulostí a budoucností, radost bytí naplní všechno, co děláte.

Snažte se přistihnout, když si stěžujete na situaci, ve které se nacházíte. Stěžování je vždy projevem toho, že nepřijímáte to, co je. Stěžování je nabito negativní energií. Když si na něco stěžujete, děláte ze sebe oběť. Proto nežádoucí situaci buď změnťe nebo přijměte.

Ustavičně na něco čekáte? Jak velkou část svého života trávíme čekáním? Nemyslím tím krátké čekání ve frontě nebo v dopravní zácpě, ale dlouhé čekání na něco, co nám změní život. Na lépe placenou práci, na úspěch, na osvícení atd. Mnozí lidé stráví celý život tím, že čekají na to, aby konečně začali žít.

 

KRÁSA VZNIKÁ V TICHOSTI VAŠÍ VĚDOMÉ PŘÍTOMNOSTI

 

Chcete-li si uvědomovat krásu a posvátnost přírody, musíte být soustředěni v přítomnosti.

Pozorovali jste někdy nekonečnou noční oblohu, ohromilo vás to naprosté ticho a nesmírnost prostoru? Naslouchali jste zpěvu kosa za tichého letního soumraku?

V takových chvílích musíte odhodit všechny své problémy a zapomenout na minulost a budoucnost, jinak se budete dívat a nic neuvidíte, budete poslouchat, ale nic neuslyšíte.

 

" Musíte být naprosto soustředěni v přítomném okamžiku "

Mám rozházené písmo, někde je úplně jiné než na začátku, hrůza, tak se omlouvám.
Ale už nemám sílu to měnit...:)

Mé malé radosti

Seznam mých malých radostí

 

• když sednu do auta a mám plnou nádrž benzínu (pozornost mého manžela)

• písnička,kterou už jsem roky neslyšela a připomene mi nějaký můj zážitek (hlavně z léta)

• v knize si koupím knížku, která na mě doslova vypadne z regálu, když hledám nějakou novinku a já se nemůžu dočkat až přijdu domů a začnu číst

• každý večer předčítám dětem pohádky, příběhy a vracím se do dětské fantazie a představivosti

• nové boty, které mi padnou a nemám z nich hned sedřenou patu

• uklizená kuchyň, než přijdu s nákupem a zaplním jím celou kuchyňskou linku

• když se mi povede pěkný účes a ostatní mě pochválí, že jsem dnes nějaká jiná, hezčí ...

• když mám podpatky a nesmeknu se na nich

• když v televizi chytneme s dětmi pěkný dětský film, který zrovna začíná (zrovna dnes povolím dětem dívat se na Primu "Za trnkovým keřem", na to se těším)

• když mi dojde nějaká souvislost a já tomu přijdu na kloub

• když mě moje děti obdivují a mají mě za hrdinu a večer o tom nadšeně vypráví manželovi

• když si v létě  dávám na terase každý večer Magnum za odměnu

• když se děti spojí proti mě a hrají si spolu a šuškají si v koutku a já mezi ně nesmím

• když někam jedeme a já nemusím vařit

• když venku prší a já nemusím povinně s dětmi ven a místo toho hrajeme hry, čteme a díváme se na pohádky

• když všem chutná oběd a vymetou talíře a dožadují se přidání (vždy funguje u rajské)

• když si během dne můžu přečíst kousek z knížky

• když si koupím nové CD a pustím si ho v autě

• když jsme všichni doma, svítí se, topí a je útulno

• když mi K.dovolí učesat panenky a já jí můžu pomoct s vystřihováním oblečků a panenek

• když po mě T. chce vymalovat omalovánky

• když už nemám odřený nos po protivné rýmě

• když pochopím nově zakoupenou věc i bez studování dlouhého návodu

• když objevím po kapsách v kabelce zašantročené peníze

• když mi děti večer řeknou, že to byl fajn den a spokojeně usnou a těší se na zítřek

• když objevím něco z mého dětství např. Piknik, Termix, Mončičáky, céčka, knížku "Jak jel Vítek do Prahy" od B.Říhy, deskovou hru "Dlouhý, Široký a Bystrozraký", beruška na klíček a další a další

Je těch malých radostí mnohem víc, na všechny si nevzpomenu, ale tak to asi máme všichni.
Dobré je si rozpomenout a uvědomit si je. Myslím, že právě tyhle maličkosti a zážitky, které kolikrát nic nestojí, jsou důležité v našem životě a tvoří ho jako smysluplný.
Já sama mám opravdu větší radost z pochvaly mých dětí než např.z nové kabelky. V momentě kdy si ji kupuju, ještě tu radost mám, ale za chvíli se mi  okouká nebo se mi přestane líbit a zlobím se na sebe, že jsem si měla raději koupit tu vedle tu červenou, že by byla praktičtější a už se v tom vezu - od radosti přejdu plynule k "blbý" náladě.


Hledala jsem dlouho nějakou pěknou maminku co předčítá dětem, no na tu bídu co jsem našla na internetu, je to dobré ...
Jen ty fotky nemůžu umístit doprostřed, nevím, proč mi to nejde. Tak příště.

 

Miriam Stockley - Perfect day

Ještě k těm písničkám, když k této řeknu, že mě vrací ve vzpomínkách do dětství a opravdu dojímá, asi je tím řečeno vše.

Mám ji staženou na CD a poslouchám ji zrovna teď v autě, takže patří do skupiny vzpomínkových.

Ještě jedna věc, když jsem ji slyšela poprvé, strašně jsem byla hrdá na to, že jsem matka a že můžu naplnit svůj život dětmi  a předat jim svoje vzpomínky, podělit se o ně a dát jim základ pro krásné dětství.

Písničky, které mě inspirují

Pondělí. Klasické pondělí jako ve většině rodin s dětmi školáky, předškoláky, batolaty.

Musím se přiznat, že jediné na co se opravdu každé ráno těším je, že se vrátím s tím nejmenším ze školky domů, připravím si snídani a v klidu ji sním.

Jen jím a snažím se nemyslet na ten binec v kuchyni, drobky pod stolem, hromadu prádla k uložení do skříně a další hromadu co čeká na vyprání.
Samozřejmě že to většinou nejde a mozek pracuje a třídí si priority, kterými začně, co stihne, co vynechá, co zítra atd.

Dneska jsem si ale po ránu ke snídani pustila v televizi Retrománii a udělala jsem dobře.

Jednak tam hrají opravdu pecky z 80.let i dřívější hity a to já můžu poslouchat pořád dokola, ale
taky mi určité skladby připomenou něco z dětství, mládí, nějaký zážitek, souvislost.

Tak třeba dneska: dohrávali R.E.M. a na pravé liště jsem si všimla dalšího songu, A-HA "Crying in
the rain". Dala jsem tu písničku do odkazu, při psaní tohoto příspěvku jsem si ji opakovaně pouštěla.

Naprosto přesně si pamatuju, jak jsem u téhle písničky seděla v dětském pokojíčku, venku pršelo, bylo už šero a ponuro a stejně tak jsem se i já cítila a do toho jsem slyšela tuhle písničku. Náhoda?

Další song byl z Flashdance "She is maniac", tak tahle píseň zase dokáže výborně nastartovat.
Taky jsem si u ní vždycky představovala jak tančím (zběsile) a jak makám, nepřestávám, bojuju... jako Alex.

Když si koupím nové CD, pouštím si ho nejraději v autě. Líp se mi poslouchá v tom uzavřeném prostoru a navíc může báječně fungovat moje představivost. Nedokážu si představit jízdu autem bez poslechu hudby. To jsem zkoušela a není to nic pro mě.

Já si totiž vybírám CD i podle nálady. Mám je rozdělené:

• smutné, depresivní, kdy se potřebuju ještě víc utápět a litovat se, jak mám těžký život (tam patří Hudby z filmů od P.Hapky nebo Soundtrack z Nevěrné, taky dobře morbidní)

• vzpomínkové nebo hledající svoje kořeny (tam určitě patří Ulrychovi a jejich Javory a pak J.Pavlica s Hradišťanem)

• sexy, kdy si ráda uvědomím, že jsem žena a baví mě to (Tina Turner - Private Dancer, Texas - Inner Smile nebo Sleep  a hodně  Lisa Stansfield, její album The Moment)

• veselé, dětské, to když vezu děti na výlet nebo k prarodičům (určitě Svěrák s Uhlířem), to mám většinou bezva náladu

• a pak z české tvorby miluju Wabiho Daňka a Pavla Bobka a tam je těžké je zařadit, mají široký repertoár, je můžu kdykoliv! Ještě bych měla zmínit Pink Floyd - jejich song High Hopes jsem si zamilovala už v dětství.

No a další a další, je tolik překrásných písniček. Já jsem vždycky chtěla mít svůj jukebox, na kterém bych měla ty svoje pecky, ale asi postačí ta MP3 do auta. Ale pořád se k tomu nemám. Nemám čas, ale o tom zase příště.

Proč nemám ráda pátky

Pátky nemám ráda. Je to divné, měla bych se těšit na nastávající víkend a představovat si, co všechno zažiju s rodinou, ale namísto toho se děsím už předem. Především toho, co proboha zase budu vařit.
 
Schválně jsem se šla teď podívat do ledničky, co mi nabídne. V prvním regále 4 bílé jogurty (proč tolik, když to u nás nikdo nejí?),otevřený rajský protlak (už s bílou plísní na povrchu). Druhý regál nebo přihrádka na tom byla lépe - ochucené jogurty, pomazánkové máslo, máslo obyč., šunky, plátkové sýry, vajíčka. No ale dole v šuplíku mi shnila zelená paprika a mrkev začala kvést (v obale!).
Nahoře mám prokousnuté droždí v obale (nejmenší měl hlad už v obchodě) a kečup, hořčici a oschlou cibuli.
Tak z těchto ingrediencí zítřejší oběd nevykouzlím. To by nedokázala ani Anuše Kejřová nebo " Sandtnerka"
 
A to mám v diáři každý pátek napsanou poznámku, že musím nakoupit.
Mě to ale příšerně nebaví. Navíc zrovna v pátek před víkendem jsou všichni v obchodech, to mě ubíjí, to mačkání, dýchání za krk u pokladny a přehrabávání v zelenině a v pečivu obzvlášť.
 
Strašně závidím všem hospodyňkám, které mají nakoupeno už několik dní předem a dokonce mají i sepsaný jídelníček alespoň na týden dopředu.
 
Když jsem se jednou zmínila před kamarádkou, že já to dělám tak, že v sobotu vstanu, připravím dětem a sobě snídani a tak kolem půl desáté začnu vymýšlet co bychom mohli mít ten den k obědu, úplně se zhrozila. Já vím, tohle už fakt není normální. Myslela jsem si, že když budu mít velkou rodinu, že mě to donutí alespoň se sepsáním jídelníčku, ale kdepak! 
Každé pondělí si opisuji jídelníček ve školce  pro inspiraci. Ani jednou jsem se ho nedržela, ani jednou nic neuvařila podle něj. Je to zbytečné. A přitom tak ráda jím, hlavně českou kuchyni.
 
Baví mě prohlížet si kuchařské knihy, představuju si jak se s tím a s tím receptem vytasím před rodinou, ale ouha! Chybí mi ta vůle dotáhnout to do konce.
 
No, teď mi ovšem nezbývá nic jiného než jít, sepsat si seznam na zítřejší nákup a s klidnou duší jít spát.
 
PS: Zítra o půl desáté to taky stihnu :)

 

Julie Child by mě určitě vzala tím válečkem po hlavě za to, co v kuchyni předvádím

(nebo spíš nepředvádím) 

 

 

 Ale tohle bych mohla vyzkoušet, tuhle knížku doma ještě nemám

 

 

a ještě jsem objevila v antikvariátu další perly, to je nádhera

 

až budu ve své kuchyni popíjet vínko a usmívat se při přípravě jídla, to bude slast!

 Anuše Kejřová, její " Úspornou kuchařku" mám taky doma,

ale jenom jí ráda listuju... pro inspiraci.

 

30 minut bez elektřiny

Pro dnešek mám vystaráno co se týče zážitků. Ne, zase tak zajímavé to nebylo, jednoduše vypnul proud v naší ulici. Měla jsem zrovna rozdělaný oběd, brambory se vařily a ryba smažila.Takže moc příjemné to nebylo. Do toho mi fňukal malý,měl hlad.

Kdybych byla sama doma, asi by mi to nijak nevadilo, že nic nefunguje. Že nehučí myčka,pračka,rádio,topení,že je naprosté ticho. Já jsem občas velice ráda sama. Alespoň mám tak chvíli čas srovnat si myšlenky.

Jenže v tu chvíli na nějaké rovnání myšlenek nebyl čas. Není nic horšího, než když se začne dítě vztekat a ňamčet,to je k nevydržení. V tu chvíli jsem začala být podrážděná a vzteklá na celý svět (obzvlášť na ČEZ, ti mě nadzvedli)!

Celé to  nakonec trvalo jen 30 minut. Už jsem si tady zažila i půl dne a jednou i celý den bez proudu a to není nic příjemného.

Připadala jsem si jak ve středověku a to se mi vždycky líbily filmy z té doby,ale je to jen má naivita a fantazie, že to muselo být ohromně dobrodružné a zajímavé, tu dobu bych nechtěla zažít.Možná jen si dopřát malý jednodenní výlet,jako v knížce

"Výlet pana Broučka do 15.století"

Při mé smůle bych určitě musela žebrat na nějaké špinavé ulici, přes nohy by mi běhaly krysy a nebo drhnout špinavý schody na nějakém zatuchlém hradě (to asi vyjde nastejno jako s tím žebráním).

Jak jsem se konečně odhodlala začít psát blog

Začít s blogem není opravdu legrace. Ten začátek je těžký.

Já sama jsem už smazala 3 vzniklé blogy, pořád se mi nelíbil název blogu, pak jsem nevěděla o čem psát, tak jsem napsala nějaké slátaniny, no pořád to nebylo ono.Pak jsem si říkala, že je to hloupost psát o sobě, že to nikdo číst nebude a ani mě to nijak netěšilo. A blog se přeci zakládá pro potěšení, ne?!

Tak jsem na to šla z jiné strany.Uvědomila jsem si, jaký život vlastně žiju teď, že jsem maminka na MD, že ji trávím s mým třetím (a posledním) dítětem a že žiju úplně obyčejný život v domácnosti,točím se kolem dětí, vařím, chystám, peru, uklízím,jezdím,vyzvedávám z kroužků a další a další povinnosti. Jenomže co já? Přes den mě napadne spousta myšlenek a úvah, některé si zaznamenám, něco si dokonce i vytyčím za cíl, který bych si mohla splnit v rámci svého rozvoje.Na rovinu totiž píšu,že rozhodně nejsem maminka, která vše zasvětí jen svým dětem a své rodině a sebe zanedbává. Nezanedbávám se, ale nemyslím teď fyzicky, ale psychicky především. Na mateřské jsem potřetí, jak už jsem zmínila, tak mám přeci jen víc času rekapitulovat ty roky předtím. A proto že se blíží pomaloučku i závěr té třetí mateřské,napadlo mě podělit se o svoje zážitky a hlavně myšlenky na tomto blogu. Protože to co já si nenapíšu, to hned zapomenu. A pak se hrozně divím, že jsem na to nepřišla už dřív.

Takhle to mám bohužel i s knížkami z knihovny,vidím pěkný obal,zaujme mě název, celá natěšená si ji přinesu domů, začtu se do první stránky a zjistím, že jsem to už četla. Naštěstí mě už paní knihovnice hned u počítače upozorňuje, že "tento titul už jste měla půjčený, budete ho chtít znovu?" No jasně, že ne, přeci neukážu, jak mám děravou hlavu,že?!

Nějak jsem odbočila od tématu, ale to hlavní jsem napsala. A hlavně jsem se rozhoupala napsat první příspěvek a v hlavě už se mi honí další témata. Takže, začínáme...

Přidala jsem si k příspěvku obrázky, jak si představuji jednou samu sebe u notebooku,blogující,  s kávičkou, pěkný účes, úsměv na tváři, uklizený byt, no idylka!