Ještě pár vět k manželství

Nečtu bulvární tisk a o to víc jsem pak překvapená některými skutečnostmi.

Minulý týden jsem si koupila Instinkt (ten není bulvární) kvůli titulní stránce s Janou Krausovou. Na konci článku se jí redaktor ptal jak zvládá ten poprask, který nadělal právě bulvár z Rodenova přírustku. Snad už dokonce druhého. Já jsem nevěděla ani o první dcerce, kterou má Karel Roden s nějakou jejich kamarádkou Laurou.

Zato mě fascinovalo, že Krausová se k tomu vyjádřila tak, že Karlovi chtěla dopřát taky rodinu, když ona ji má velikou a on vlastně žádnou. A navíc že se jí tato velkorysost vyplácí. Teda klobouk dolů, to je ŽENA.

Přemýšlela jsem nad sebou, jak bych se zachovala já. V tuto chvíli bych nedokázala být takhle velkorysá. Možná až budu starší, zkušenější, moudřejší, snad bych to pak pochopila...

 

Ale co mě úplně dorazilo, je aktuální rozchod Saši Rašilova s Vandou Hybnerovou. Já jsem je považovala za naprosto stabilní pár, prostě manželství, které překoná všechno. Jako Abrhám se Šafránkovou, Munzar s Hlaváčovou či Preissovi. Tohle jsem skutečně nečekala. Navíc s vysvětlením Rašilova, že:

 

 

„Po problémech v manželství, které bylo krásné a šťastné, kdy jsme vybudovali rodinu a všechno, co k ní patří, nastala krize,“ vysvětlil Rašilov. Ten také přiznal, že nešlo o žádnou prkotinu, ale vlekoucí se problémy.

 

„Před rokem jsem se rozhodl vše vyřešit a od rodiny odešel. Dospěl jsem k tomu, že se navzájem trápíme v situaci, která nemá řešení. Ani jeden jsme se neměli k tomu udělat ten krok, a tak jsem ho udělal já.

 

Vzpomněla jsem si na článek v Marianne z června 2013, kde zpovídali Vandu a který jsem si (protože se mi líbil) založila.

Navíc v minulém příspěvku jsem psala o manželství a jak už jsem uvedla, oni pro mě vždy byli jistota i proti všednosti a stereotypu.

 

Uvádím tedy z jejího rozhovoru:

 

" Teď se všechno vyměnuje, nic se neopravuje - každý rok máme nový telefon, když se rozbije pračka,auto,vyhodí se a koupí nové. Ve vztazích je to podobné. Jsem ze staré školy, myslím, že opravovat má velký smysl. Všechno, a vztahy obzvlášť.

 

" Proč si pořád něco dokola kupovat a vyhazovat? Mezi partnery je to stejné. Jsme s mužem dlouho, média vytvořila nějaký obraz, ale my žijeme úplně normální manželský život s vlnami, které k tomu patří. Zatím jsme vždycky zjistili, že má smysl pokusit se krizi zvládnout.

 

Takže už jste také opravovali?

No ježišmarjá. Každý se občas dostane do krize. Myslím sám, ne že bychom si vzájemně ubližovali. Jeden z partnerů se motá v bludném kruhu nebo bilancuje a ten druhý pro to buď má, nebo nemá pochopení.

 

 

Není to celé divné? Je mi z toho docela smutno, obzvlášť když se tak pěkně rozepisovala o tom, jak se má partnerství udržovat a vztahy opravovat.

 

 

Na konci rozhovoru ale zmínila ještě jednu věc a to, že obyčejné, malé věci ve vztazích úplně zanikají. Že si lidi pořád jen telefonujou, skypujou, mailujou, ale že už se jeden druhého téměř nedotýkají, neprojevují si zájem a celí jsou přeestetizovaní. Stěžují si, že je doba tlačí dopředu, klade na ně nároky, aby dobře vypadali, byli zdraví, hubení, aby měli peníze.

 

A že je šťastná, když lidi přijdou do divadla. Znamená to totiž, že si udělají čas jen pro sebe, aby mohli být spolu. Manželka řekne manželovi: koupila jsem lístky, užijeme si to. Ona si oblékne pěkné šaty, on jí je pochválí, baví se, pak si spolu dají někde ve městě lahev vína, prostě spolu stráví večer. Tyhle chvíle přece nejdou ničím nahradit. Měli bychom si je chránit.

 

Tak tohle se mi moc líbilo, navíc i já mám naprosto stejný zážitek s manželem a pořád na něj vzpomínáme a pokaždé se jen vzpomínkou potěšíme na náš společný večer v Praze v divadle. A už teď vymýšlíme, čím toho druhého zase překvapíme. O další romantické večeři už vím, v květnu jedeme zase do Prahy na Malou Stranu. Už se nemůžu dočkat, až se budeme procházet těmi uličkami a po dlouhé době si zase spolu budeme povídat o všem možném. 

 

 

Dala jsem sem záměrně tuto písničku a připojila text, ale ne celý, pořád se to opakuje, ale to důležité tam je.

 

He don't bring me anything but love
He don't bring me anything but love
If you offered me the stars I would decline
I don't need 'em I got mine
I don't know where to start
But I know what's in my heart
So keep your silver and your gold
Cos I got my man to have and hold
And even if you promise me the wonders of the world
It's not enough
Not enough
No poetry, no diamond ring
No song to sing
He don't bring me flowers, oh no
But he touches me, he touches me
No crazy dreams, no limousines
He makes me feel I can do anything
And that's power, oh yeah
When he touches me, he touches me

I know they'll say I'm crazy letting go
Of a man like you
Who seems to have it all
But they don't see what I see
No, they don't feel like me
And even it you promise me the wonders of the world
And all that stuff
It's not enough



Únor - měsíc manželství

Únor je pryč a já bych měla znovu zrekapitulovat svoje předsevzetí v tomto měsíci.
Jak jsem popisovala v Projektu štěstí, únor je (byl) měsícem manželství. Na toto téma se jednak těžko diskutuje, ale i plní některá předsevzetí. Mě už odrazovaly jen ty popsané úkoly v knize: 

* přestaň hubovat
* neočekávej chválu ani ocenění
* hádej se správně
* žádné výlevy
* nešetři důkazy lásky

Od začátku našeho manželství a hlavně co jsem na mateřské, se často přistihnu, že manžela sekýruju, poučuju, jednám s ním jako s dalším malým děckem, předhazuju mu, jak jsem svědomitá, zodpovědná, úžasná superžena a matka, která všechno zvládne a jak mi má být za vše co dělám a jak se sebeobětuji naší rodině, vděčný. Když jsem se nad tím zamyslela, mně samotné by se to taky nelíbilo, tak proč to dělám jemu? Co si to tady sama sobě dokazuju? Druhého člověka stejně nezměním, leda sebe.

Takže po tomto uvědomění jsem se začala víc kontrolovat, hlavně co vypouštím z pusy a jak se chovám. Protože to ani není absolutně ženské, jemné a taktní chování. To jsem si v tom okamžiku uvědomila, jak hrubě a mužsky při tom působím, fakt nic pěkného. (a už vůbec ne sexy!)

Manžel umí chválit a oceňovat, já se tomu učím. Nejde mi to přes pusu, neumím to ani u dětí, pokaždé se u toho cítím trapně, že to na mě přeci musí být vidět jak se přetvařuju.
A přitom právě pochvala, ocenění, uznání, přesně po tom naše duše prahne a dětská obzvlášť. Vždyť mně to dělá tak dobře, hned je mi na světě líp, když mě rodina obdivuje...

S úkolem " hádej se správně " jsem byla hotová raz dva. Já se hádat neumím. Mě každý umlátí argumentama. Ale ne proto, že bych byla tak slabá chudinka co si na ni troufnou, ale že si NIC nepamatuju. Pokud už se u nás "blíží" k nějaké hádce, já mám v tu chvíli v hlavě temno a nevzpomenu si a nevzpomenu, co mě minule tak strašně rozčílilo a co bych mohla manželovi vytmavit. A abych si to zapisovala na nějaké papírky a pak je během hádky hledala, na to jsem líná. Tak nevím, je to nevýhoda nebo možná výhoda nic si nepamatovat.

Žádné výlevy. Tak to je značně těžké splnit, když žena je od přírody nastavená tak, že pokud má problém, potřebuje se svěřit a rozebrat ho. Ale muž nic takového nechce dělat a dostane strach. Věta: " Miláčku, musíme si promluvit ", je pro muže velmi odstrašující.
Proto jsem si předsevzala, že žádné výlevy nebudu prezentovat před manželem a opravdový problém nebo starost na něj " hodím " až ve chvíli, kdy budu potřebovat radu a pomoc. Protože řešení (alespoň tři) mají muži vždy po ruce. A většinou velmi dobré.

Pro maličkosti a špatné nálady existují kamarádky a spřízněné duše, které mají pochopení.  U nich se můžu dosyta vyřádit. Vždyť kdo jiný by mě měl pochopit pro ženské malichernosti než druhá žena...?

 

Nešetři důkazy lásky. Vyštrachala jsem k tomuto tématu jeden článek, který jsem si založila (to já dělám, jak se mi něco zalíbí, hned si to vystřihnu nebo zapíšu).

Ptali se žen, jak bojují proti stereotypu. Protože kde je stereotyp, tam chybí i dokazování lásky. A tady jsou dvě pěkné odpovědi, které jsou mi velmi blízké a cítím to naprosto stejně.

 

" My s manželem proti stereotypům vůbec nebojujeme, my jim naopak fandíme! V době, kdy se život kolem nás mění jako obrázky ze sklíček v kaleidoskopu a kdy každý den musíme vstřebat obrovský příliv nových informací, je těch překvápek beztak dost. Takže si vážíme našich opakujících se dialogů, otřepaných hlášek i vzájemného, téměř stále stejného vtipkování! Moc dobře víme, jak partner v té či oné situaci zareaguje, co ho zaručeně rozesměje a co zase spolehlivě naštve, a myslím, že právě tohle jistí stabilitu našeho léty prověřeného manželství ".

 

 

" Proti všednosti nejlépe zabírají dvě věci, respekt a prostor. Nenutit toho druhého do věcí, které jsou mu proti mysli jen proto, že se to tak dělá nebo že to tak chci já. Není nutné dělat všechno společně, nechci znát všechna partnerova tajemství, protože pak už by přece nebylo co objevovat! Společné zážitky nám možná zajistí vzpomínky, ale individuální zážitky nám dají nová témata k hovoru. A já se chci vyvíjet, a ne  homolkovatět! "

 

 

Přidávám písničku, pokaždé mě pozitivně naladí, i když nevystihuje přesně naše téma

 

 

 

 

Špatné dny jsou taky dny

 

 

 

Přijdou i špatné dny, kdy veškerá předsevzetí, plány a radosti jdou stranou.

Já jsem měla svůj špatný den v neděli. Už jsem opět vstávala s tou  " blbou " náladou, v hlavě mi lítaly samé negativní myšlenky a celý svět byl pro mě otravný. V tyto dny (a že jich mám přes rok dost) mám sto chutí zahrabat se někam do nory jako krtek a vylézt až druhý den.

 

Nechtělo se mi vůbec nic dělat, kolem sebe jsem viděla jen samou práci, špínu (svítilo sluníčko a ukázalo mi prach po celém domě), nádobí, kupu prádla, plevel na zahradě a zapráskané auto.

Opravdu jsem neměla sílu s tím něco dělat, ubíjela mě představa kolik času to zabere dát všechno dopořádku. 

Ozýval se v hlavě ten můj kritik, na všechno mě upozorňoval, ukazoval mi jaký jsem lenoch,v jakém stavu mám domácnost, výchovu dětí, jak jsem nemožná a jaký mám příšerný vlasy. Nezaháněla jsem ho, dokonce jsem si ho piplala a utápěla se v tom. Nějak podvědomě jsem věděla, že druhý den bude líp. Že i takovéhle dny musí přijít, že život není jen zábavný a bezstarostný.

 

A skutečně. V pondělí jsem si naordinovala pořádný úklid, vysála jsem celý dětský pokoj (děti roztahaly cornflakes a Lukášek je všechny rozdupal po koberci), pak jsem šla vysát svoje auto, trochu jsem ho vypucovala i vevnitř (vyhodila jsem něco plesnivého z kaslíku, nejspíš jablíčko ze školky) a šla vařit oběd.

 

Děti jako by vycítily zlepšení mojí nálady od neděle, chovaly se neuvěřitelně pěkně, Tomík mě dokonce táhl ke klavíru, že jdeme cvičit! U večeře nám pak vyprávěl, že musí na masáž , protože mu ve školce " kruply " záda.

Ty děti... jak mám kolikrát chuť je vystřelit někam hodně daleko (nebo sebe), tak mi pokaždé zvednou náladu a jsem ráda, že jsme taková velká rodina.

 

 

 

 

 

 

 

 

tohle mě spolehlivě dojme a vždycky udělá radost