Zákon paní Parkinsonové - část třetí a poslední

 

5. Mety a cíle

 

 

Jaký cíl si máme vytyčit?

Můžeme se snažit sloužit lidstvu či společnosti, v níž žijeme. Můžeme usilovat o bohatsví či postavení, o zábavu či únik.

Pokud chceme, můžeme si aspoň do jisté míry zajistit pohodlné stáří, což má nepochybně svůj smysl, ale rozhodně bychom to neměli pokládat za životní cíl.

Pro mladé lidi nemá být stáří o nic víc životním cílem než pro staré jedinou životní náplní jejich děti. Nemůžeme přece žít pro to, abychom si vysloužili důchod, zrovna tak jako bychom neměli být vzhůru, jen abychom mohli jít spát.

Jistá míra zabezpečení je nesporně žádoucí, ale měli bychom v životě dosáhnou něčeho víc.

Společenské postavení stojí nesporně za to, abychom o ně usilovali, a snaha, kterou na to vynaložíme, přispívá k dynamice celé společnosti.

Problematičtější už je honba za štěstím, které v tomto smyslu můžeme chápat jako opak potěšení, a je skutečně otázkou, jestli ti, kdo si štěstí za svůj cíl stanoví, ho vůbec kdy dosáhnou. Podaří se jim to jedině tehdy, když nebudou mít moc velké požadavky.

Symbolem štěstí může být pro někoho např. srub na venkově, prostá strava a život v přírodě. Utečeme-li před civilizací, zřekneme se třeba i auta a rádia, omezíme své vlastnictví na minimum a těšíme se jen krásami přírody. V pokročilejším věku by nám mohlo něco takového i vyjít.

V mladších letech by však podobný záměr ztroskotal na výchově dětí.
Něco docela jiného je odejít do divočiny s hlavou plnou myšlenek a se vzpomínkou na tisíce knih, než odvést tam děti, které nikdy neviděly knihovnu, koncertní sál nebo divadlo.

Pravděpodobně by tam nikdy nebyly šťastné a jen sotva by si zvykly na primitivní život, který dokáže být i hodně nepříjemný. Nikdo nedosáhne prostoty tím, že se vzbouří proti civilizaci.

O co tedy usilujeme?
Nejde nám přece jen o to, abychom nadále udrželi rod. Společnosti a lidstvu sloužíme jenom málo. Bohatství je pro většinu z nás nedosažitelné a není ani jisté, zda vůbec stojí za to se za ním hnát. Postavení je zřejmě cennější, ale bylo by absurdní nějak se o ně snažit.

Stejně jako štěstí k nám obvykle přichází spolu s něčím jiným. Na všechny radovánky, které se dají koupit za peníze, nám ani nestačí síly a pro pouhé zabezpečení žít nechceme. Jaký cíl si tedy stanovit?

Většina rozumných lidí nachází řešení v tom, že hledá rovnováhu mezi všemi možnými motivy a čas od času přenáší důraz na jiný z nich - někdy, když se k tomu naskýtá příležitost, ale mnohem častěji, když se změní okolnosti.

Při porovnání cílů, kterých můžeme dosáhnout, jsme zatím jeden vynechali, a to pravděpodobně ten nejzávažnější.

Je to touha vytvořit něco krásného, hodnotného a zajímavého.

Malíř, spisovatel a hudebník usiluje o cíl, který nemá nic společného s postavením, bohatstvím, štěstím ani zabezpečením.

Sochař, který vytesá z kamene mistrovské dílo, vytváří něco krásného. Spojuje přitom práci se zábavou a je mu líto každé chvilky, kterou musí strávit jídlem anebo spaním.

Dokončená socha mu možná přinese finanční odměnu a zvučnější jméno v uměleckém světě. Při práci je šťastný, a když dílo dovrší, je spokojený.

Zapomínáme často, že i my můžeme docílit něčeho podobného ve skromnější míře. Nemusíme být přímo geniální, stačí jen, když jsme dost schopní a rozumní, a můžeme se rovněž podílet na úsilí i odměně za nějakou tvůrčí práci.

Můžeme se zasloužit o vytvoření něčeho užitečného a krásného a s chutí se pod to podepsat. Velká umělecká díla vznikala jen málokdy bez cizí pomoci. Často za nimi stál mecenáš, který přesně věděl, co chce a kam to umístí.
V tomto smyslu máme tedy všichni možnost zanechat po sobě nějaký pomník. A jistě nás bude hřát u srdce, když něco takového po nás zbude.

  

 

6.Únik

 

Ať už má dorůstající děti nebo ne, prožívá si žena v domácnosti chvíle trápení a zoufalství, které se obvykle vyřeší, jakmile se může o své starosti s někým podělit.

 

Jsou však období nudy a znechucení, které se tak rychle ukončit nedají. Ani ženatý muž vůči nim není imunní a teoreticky jim může podlehnout současně s manželkou. Jak z toho ven?

 

K poklidnému úniku z všedního světa nám asi pořád ještě nejlépe pomůže kniha. Jednak si ji vybíráme sami a nevnucuje nám ji nějaký producent se svou svéráznou představou průměrného vkusu. A co víc, vybíráme si ji sami, aby ladila určité situaci nebo náladě - detektivku na cestu vlakem, milostný román na let letadlem, špionážní příběh na noční stolek a něco uspávajícího do křesla v obývacím pokoji.

Při čtení se ocitáme v docela jiné době a jiné společnosti a na nějaký čas unikneme ze svého každodenního života.

Smyšlený svět je možná i přitažlivější než svět skutečný, ale ještě důležitější je, že má docela jiné prostředí. Po dobu, kdy román čteme, se v duchu vzdalujeme z domova.

 

Dokáže film posloužit stejnému účelu jako román?

Pravdou je, že jeho účinek je mnohem krátkodobější. Kouzlo jednotlivých záběrů nás sice uchvátí mnohem rychleji, ale daleko méně už prožíváme samotný příběh.

 

Pokud se snažíme uniknout jednotvárnému způsobu života, dává nám k tomu divadlo ještě méně možností než kino.  Neboť návštěva divadla je ještě společenštější záležitostí a o přestávce se můžeme pozdravit se známými a probrat s nimi výkony herců.

 

Nejzřejmější cestu k úniku nám nabízí víkend a letní prázdniny. Především nám umožňují změnu prostředí.

 

Lidé, kteří žijí v rovině, si mohou vyjet do hor, lidé žijící uprostřed lesů k moři. A co víc, úplně změní svou osobnost.

Z bankéře se náhle stává rybář a z uštvané matky dáma, která nemusí nic dělat.

 

Pravda, pokud se do přírody rozjedou rodiče i s dětmi, celkem nic se nezmění, protože pořád ještě musí zůstávat rodiči.

Vládne tu však jiný duch a důraz se klade na docela jiné věci než doma.

 

 

 

A ještě bych zmínila úplně poslední myšlenku pana profesora, nad kterou pořád dumám, ale stejně jsem na nic zásadního nepřišla, protože to nezměním. Parkinson je přesvědčený, že mladí lidé postrádají doma otcovskou autoritu (myslím, že nejen mladí, už ti nejmenší).

 

 

V minulém století spočívala autorita na konvenci, že manžel je pánem ve vlastním domě. Manželka mu alespoň formálně projevovala poslušnost, dobře si vědoma, že na jeho autoritě závisí její autorita u dětí.

Byla s nimi mnohem víc pohromadě a snado se potom stalo, že si někdy jen těžko sjednávala u dětí kázeň (myslím, že tohle stejně tak vystihuje současnou situaci ženy na mateřské!)

 

V této situaci nemohla udělat nic lepšího, než se se slovy "tatínek to zakázal" opřít o autoritu nepřítomného manžela a přitom nepřímo naznačit, že sama by byla povolnější.

Poslušnost dětí si tedy získala jen tehdy, když uznala manželovu převahu.

 

Ve skutečnosti však často rozhodovala sama a jemu zbyla jen nepopulární role, kterou však nesl o to snáz, že většinu dne nebyl doma.

Tím, že uznala svoji podřízenost, poskytla manželka ostatním pádný příklad. Dětem i služebnictvu dala na srozuměnou, kde je jejich místo (no jo, my jsme ale emancipované ženy 21.století ....).

 

Ve 20.století kázeň přestala být hlavním problémem a rodinný život doznal podstatné změny. Při malém počtu dětí, narozených po pečlivě uvážených přestávkách, se rodiče začali domnívat, že s dětmi se mohou dohadovat.

Stačili si i přečíst knihy o dětské psychologii.

Otcovo slovo přestalo mít váhu písma svatého a dokonce i sama bible byla odložena nejvyšší polici v knihovně jako četba pro děti nevhodná.

A proč by se ženy měly nadále spokojovat podřízenou rolí? Opravdu, proč?

 

Po jistém váhání přistoupila společnost na jejich požadavek rovnosti.

Ze svatebního obřadu bylo vypuštěno slovo "poslouchat", nebo se snoubenci dohodli, že si je budou vykládat jinak.

 

Mezi inteligentními dvojicemi je dnes mnohem příjemnější vztah, naplněný přátelstvím a spoluprací a spíše láskou než strachem.

Vdané ženy si ponechávají svůj majetek, některé se věnují svému povolání a muži většinou změnu uvítali a rádi se zbavili role neomylného domácího tyrana.

 

V rodinách je mnohem příjemnější atmosféra, neformální a volnější, takže se o všech těžkostech dá otevřeně a bez strachu mluvit.

 

Jen málokdo si však uvědomil, že osvobození ženy vedlo k zničení otcovské autority u dětí. Matka se už nemůže opřít o otcův příklad a získat si tak poslušnost, o kterou stále ještě usiluje.

 

Rodiče mají mezi sebou mnohem víc důvodů ke sporům a děti se přiklánějí k té či oné straně a nakonec ignorují oba - matku i otce.

 

Tím, že žena a matka strhla může z jeho piedestalu, připravila se vlastně o prostředek, jak si vynutit kázeň.

Na otázku "Proč si nemůžeme hrát s hadicí?" nemůže už odpovědět: "Protože to tatínek zakázal." Musí prohlásit: "Protože jsem vám řekla, že to dělat nesmíte." Něco takového se jí však říká těžko a raději dětem domlouvá, než by jim něco nařizovala.

Vysvětluje jim, že si s hadicí nesmějí hrát, protože by to vadilo sousedům, vyplýtvalo by se plno vody, děti by si promáčely šaty a nakonec by mohly chytit zápal plic.

 

Jenomže kdo si chce získat kázeň tím, že začne s domlouváním, je ztracen. Maminka dosáhne jen chabé dohody, že děti si budou hrát s hadicí opatrně, což je slib, který vzápětí zapomenou a poruší.

 

Jetě horší než všechny okamžité důsledky však je, že děti si uvědomí, jak maminku vždycky nějak umluví a tatínek že stejně nic neudělá, i když se o napáchané škodě dozví. Žena, která se v slzách ptá: "Proč vlastně nezasáhneš?", se dovolává autority, kterou sama podkopala.

 

Ve své oslabené pozici namlouvá sobě i ostatním, že pro dnešní dítě se stará kázeň nehodí.

S dnešním dítětem se mají rodiče domlouvat, a ne je trestat.

 

Nakonec dospívají rodiče k závěru, že jim nezbývá, než problém kázně přenechat škole (o tom vlastně mluví Parkinson v kapitole Děti, jak je poslat co nejdříve na internát).

 

 

No, nevím, tahle poslední úvaha mě hodně nahlodala, přemýšlím nad tím a především mu dávám za pravdu, že je to tak, ale východisko z toho moc nevidím ve vyžadování kázně v současné rodině.