Huráááááá .... Konečně první knížka, ve které jsem se dočetla rozumné myšlenky k výchově dětí a mládeže, o životním postoji a stylu současného moderního člověka.
Musím se o ně podělit. Knížka nese zvláštní název:
" Zákon paní Parkinsonové a jiné úvahy o domácnosti "
V knihovně jsem se ještě přesvědčovala, jestli to skutečně není psáno pro lidi s Parkinsonovou nemocí, ale jde o shodu jmen, protože pan profesor Parkinson, který tuto knihu napsal, je proslulý historik, novinář a cestovatel. Jeho práce o managementu jsou prý ostré a kritické a hned po svém prvním vydání způsobily nemalý rozruch mezi obchodníky a byrokraty po celém světě.
Profesor Parkinson popsal životní údobí své ženy i sebe jako rodiče a jejich domácnosti a to pohledem skutečně nevšedním, rozumným a vtipným. Po všech těch rádcích pro rodiče a psychologických rozborech, tahle knížka byla pro mě osvěžením a pobavením.
V prvních kapitolách se autor zabývá seznamováním, svatbou a automobilismem. To přeskočím, seznámení i sňatek mám " úspěšně " za sebou, takže jdeme rovnou k manželství a dětem.
1. Manželství
Pro společný život je nedůležitější zdvořilost. Máme-li někoho rádi, měli bychom k němu být tím zdvořilejší a rozhodně se k němu nesmíme chovat hůř než k ostatním. Nejdůležitější je však laskavost, ta stojí ještě před zdvořilostí. Platí to o to víc, máme-li děti, neboť podle příkladu, jaký jim poskytneme, si udělají svou představu o zdvořilosti. V jejich zdvořilém chování k ostatním se bude obrážet jednání, jaké vidí doma. Není většího omylu než se domnívat, že manželství nás zbavuje povinnosti jednat zdvořile. Spíše naopak, vyžaduje od nás mnohem víc zdvořilosti za okolností, kdy všechno nás vede k tomu, abychom jí projevovali méně.
Jak to, že doma se chováme ke svým nejbližším hůř než k cizím, dovolujeme si na děti, vylíváme si na nich vztek za někoho jiného, urážíme a zesměšňujeme? Nemělo by to být naopak???
Já sama se teda rozhodně zdvořile doma nechovám a pro svoji obhajobu, manžel ani děti nijak zvlášť taky ne...
2. Děti
K problému dospělých a mládeže neexistuje zřejmě žádné úplné řešení, ale jistou úlevu, kterou by bylo chybou zavrhovat, skýtají internátní školy. Ve prospěch i neprospěch internátních škol slýcháme nesčetné argumenty, ale většina z nich pomíjí dvě důležité výhody, které může taková škola nabídnout.
První z nich pramení ze skutečnosti, že vůbec nejméně dokážeme jednat s vlastními dětmi. Na cizí umíme být rozhodní a tvrdí, nevyptávat se jich, na co mají chuť, ale rovnou jim uložit, co snědí k večeři a určit jim hodinu, kdy si mají jít lehnout a rovnou je trestat za neposlušnost a drzost. Rodiče velmi dobře vědí, jak by měli s dětmi jednat, ale bojí se na nich kázeň vynucovat. Co když by potom jejich dítě vzpomínalo na takovou výchovu s trpkostí a odcizilo by se jim, sotva by odešlo z domova? Ze strachu před takovou reakcí rodiče svým potomkům ve všem vyhoví a dovolí jim mnohem víc než dětem, ke kterým žádný osobní vztah nemají.
Ještě důležitější však je, že internátní škola dopřeje rodičům vydechnout a přináší chvíle, kdy zase otec i maminka se mohou začít věnovat svým zájmům, kterých museli nechat. Mnohé dvojice by takovou možnost uvítaly. (hlásím se k nim). J
Jiné rodiče přímo pobuřuje myšlenka, že by se se svými dětmi měli rozloučit jen o den dříve, než je nutné. Radost z dětí jim vynahradila všechny starosti a nechtějí ani pomyslet na chvíli, kdy dům ztichne a zůstane téměř prázdný.
Odepsat takto děti a začít se věnovat něčemu jinému může působit dost necitelně, ale jedním si můžeme být jisti - že tím získají především děti samy.
Neboť až povyrostou, budou se vídat s rodiči, kteří rovněž vyrostli a rozvíjejí se. Místo k mamince, která se rozplývá nad rodinným albem, se budou obracet k mnohem zajímavější ženě, plné nápadů a nových zájmů a nejenom posedlé mateřstvím.
Pokud by děti měly volbu, víme docela jistě, jakou matku by potřebovaly a jakou by si vybraly. Chtějí sice rodiče, na jejichž lásku mohou spoléhat, ale rozhodně ne rodiče, kteří od nich za to budou vyžadovat, aby se jim věnovaly.
Nejvíc ze všeho se máme vyhnout jednání některých lidí, kteří vším vyčítají svým dětem: "Starali jsme se o vás, když jste byli malí, všeho jsme se kvůli vám odřekli a nic jsme vám neodepřeli. Teď jsme staří a je na vás, abyste se trochu o tátu a mámu starali."
Rodiče nikdy nesmějí připustit, aby byli na svých dětech závislí, především citově. Pokud se matka a otec přestanou vyvíjet, děti je samy opustí a jejich odchod je oba duševně zničí.
Jediným řešením tedy je, aby matka hned od počátku na dětech tolik nevisela. Z trochu velkorysejšího přístupu získávají především děti samotné.
Neboť tam, kde se otec a matka věnují jenom rodičovským povinnostem, propadají děti mylnému dojmu vlastní důležitosti. Berou se příliš vážně, myslí si, že jejich názory jsou kdovíjak významné, že jen ony rozumí dnešnímu světu a že na tom, co řeknou a udělají, závisí veškerá budoucnost lidstva.
Tento pocit poslání pak vede některé politiky k názoru, že mladí lidé jsou dnes vyspělí jak nikdy jindy. Ve skutečnosti by však byli mnohem vyspělejší za normálních okolností a hlavně kdyby hned od dětství méně mluvili a více se hleděli naučit.
Pokračování druhé části příště ....bolí mě ruce, jak jsem to klovala do počítače...
Žádné komentáře:
Okomentovat