Bezpodmínečná láska

Tento víkend jsem měla o čem přemýšlet. A především o sobě a o mém postoji k mým dětem.

Tomíkovi se stala taková nepříjemnost - neobstál ve stezce odvahy. Bál se tak, že křičel a nebyl k utišení. Celý ochraptělý nakonec stezku odvahy dokončil s jednou holčičkou.

 

Mám naprosto stejné zážitky z táborů, kde jsem se strachy málem počůrala a ztropila jsem pokaždé takovou scénu, že jsem jako jediná mohla chodit stezku odvahy ve dvojici.

Dospělé mi dělá problém jít přes nějakou chodbu v noci nebo nedej bože jít někam ve tmě.

Do kina musím chodit s předstihem, protože jakmile se zhasne, mně jakoby zhasly oči taky a já NIC nevidím. Zakopávám a rukama nahmatávám před sebou nějaké body, podle kterých nějak rozeznám kde nejspíš jsem. Ostatní z toho mají legraci, ale nic příjemného to není. Já mám doslova mžitky před očima.

 

Takže já jsem Tomíka naprosto chápala a hájila jsem ho před ostatními. U něho mi totiž začíná docházet, že on je to moje zrcadlo, že svým chováním, myšlenkami a postojem ke společnosti mi ukazuje sebe sama.

Snažím se mu porozumět, i tím, že se "přenesu" do svého dětství a najdu určitou souvislost ve svém dřívějším chování a jeho. 

 

Na druhou stranu mě dokáže pěkně rozčílit jeho umíněnost, paličatost a věčná nespokojenost. To ho pokaždé začnu srovnávat s ostatními, vztekám se nad ním a trápím se myšlenkami, co dělám při jeho výchově špatně.

Přečetla jsem tucty "moudrých" knih, podle kterých jsem zkoušela tu správnou výchovu, ale vždycky to ztroskotalo na mé netrpělivosti.

 

V neděli jsem Toma vezla na hodinu klavíru a měla jsem v autě puštěné CD s Michaelem Jacksonem. Na zpáteční cestě mi hrála skladba " Heal the World ", jedna z mých nejoblíbenějších a v tu chvíli mi to docvaklo. Já se mám s Tomem naučit bezpodmínečné lásce k němu! Prostě se smířit jaký je, jak se chová, co dělá a nesrovnávat ho s jinými, neponižovat ho před ostatními, ale jednoduše ho přijímat jako osobnost, která i mě tady má co naučit.

Když jsem si to uvědomila, ulevilo se mi.

Tomíkovi nejspíš taky, protože si večer začal stěžovat, že ho bolí břicho a pak se chudák pozvracel. To ho asi tížilo moje černé svědomí .. :) 

" Ti, na které nejvíce reagujeme a kteří nás nejvíce rozčilují, mají pro nás ty největší lekce." 

 

Radost z těšení

V týdnu jsem šla s dětmi koupit nové boty a bundu.

Pořídili jsme podle mých představ, děti se těšily z nových bot a až do večera už je ze sebe nesundaly. Později, když už leželi v posteli, jsem vyslechla jejich rozhovor. Šeptali si, jak se těší na ráno, jak si vezmou na sebe ty nové věci a pochlubí se dětem ve škole a školce.

Připomnělo mi to sebe, když jsem dostala něco nového nebo mi mamka koupila pěkné oblečení a já se taky nemohla dočkat následujícího dne, abych se v tom mohla "vytáhnout" před ostatními.

Hned po ránu jsem si představovala sama sebe, jak v novém oblečení zažiju něco mimořádného nebo se něco zvláštního stane. Nevím, jestli se skutečně něco stalo, na to si už nevzpomínám, ale ta nedočkavost, aby už byl druhý den, ta se mi připomněla díky dětem.

Byla to tehdy bezvadná motivace jak se ráno dostat z postele s hodinovým předstihem.

Já jsem si dnes taky udělala radost a změnila si pozadí blogu. Myslím, že je lepší než předchozí a já se na něj pořád chodím dívat na mobil a těším se z něj.

A ještě jedna perlička na závěr.

Ve čtvrtek vypadl Tomovi první zub. Zabalili jsme ho důkladně do kapesníku a vložili pod polštář, aby si ho našla zoubková víla a přinesla Tomovi malý dárek.

Tomík byl z toho celý nervózní a hlavně zvědavý, jak vlastně se to ta zoubková víla dozví, jestli trefí k němu, jestli mu přinese to autíčko, které se mu líbí atd.

Povídali jsme si o tom a já jsem se ho ptala co by si doopravdy od zoubkové víly přál. Zamyslel se a pak mě dorazil: "Já bych si přál, aby ti zoubková víla vyměnila mozek a ty bys byla hodnější!"

Já jsem jen lapala po dechu, ale musela jsem se tomu smát, nevím, kam na to chodí.

Ale dala jsem si závazek, že se budu od rána snažit a dokážu celé mé rodině, že umím být "hodnější".

Tomík mi ráno přišel ukázat autíčko, které si přál a protože jsem se na něj usmívala, pochopil, že mi víla skutečně vyměnila mozek.

V  7.50 už si to nemyslel, protože jsme se dohadovali v chodbě o čepici a "nestíhali" školku.

 

Nedalo mi to se zoubkovou vílou a vyhledala jsem si o ní údaje.

Co dělá zoubková víla?

Zoubková víla (zubní víla, Zubnička) chodí v noci tajně do dětských pokojů a hledá vypadlé mléčné zoubky, které pro ni děti schovaly pod polštář. Zuby pro vílu jsou připraveny v krabičce, v plátěném sáčku nebo zabalené v ubrousku či kapesníku. Víla dá dítěti za zoubek dárek nebo peníze. (Obvyklá taxa za český „mléčňák“ bývá prý dvacetikoruna). Děti někdy pod polštář přidávají k zoubku obrázek, kde mají své přání nakresleno.

Kde se tu vzala?

Z historie se dozvídáme, že dříve byly vypadlé zuby pohřbívány, a to proto, aby se zubu nezmocnila zlá síla (nebo čarodějnice) a děti nezačarovala nebo neuhranula. Jiným důvodem mohla být pověra, že teprve po řádném pohřbení mléčného zubu může vyrůst zub nový, trvalý.

 

A jak se dostala k nám?
Přicestovala z Ameriky po roce 1989, a to společně se Santa Clausem a sv. Valentýnem. Prý dříve nedostala vízum :o) V jiných zdrojích se uvádí, že pochází z Anglie, Francie či Německa. Ať je to jak chce, české děti zoubkovou vílu uvítaly s otevřenou náručí. Pokud se o víle nedozvěděly od paní učitelky v mateřské škole nebo od svých rodičů a prarodičů, mohla do jejich srdíček vklouznout třeba přes pohádkovou knížku nebo přes kamarády.

Dohra

Tak včerejší den měl v naší rodině ještě dohru. A to dost ráznou!

Jak jsem byla celá natěšená ze článku o vaření, napadlo mě zeptat se dětí, jaké večeře by si vlastně přály a co bych jim měla připravovat. Když jsem doma, tak mám čas jim přece připravit teplou krmi, že?

Karolínka si žádala špagety s vajíčkem, tak jsem je připravila jí i Lukáškovi a Tomíkovi jeho oblíbenou krupicovou kaši. Děti byly vykoupané, všichni jsme zasedli ke stolu, dívali se na Večerníček a já jsem vzala blok s tužkou, že si zapíšu jejich nápady na ty večeře.
Tomík si vyžádal špagety, že má na ně chuť, což mě překvapilo, ale zároveň potěšilo.

Začala jsem psát ty tipy: lečo, nudle s mákem, pizzu, boloňský špagety, zapečený toasty, palačinky atd.
V tu chvíli Tomáš odhodil špagety, že mu nechutnají a že si dá raději kaši. Nic jsem nenamítala a pokračovala vesele v sepisování.

Jenže Tomáš odstrčil i tu kaši, že je hnusná, že to nechce a že chce chleba s Nutelou. A šel se válet po pohovce, jakoby se nechumelilo.

Mě popadl takový vztek, že jsem vytočila sama sebe, šla k němu, popadla ho pod krkem a řvala jsem na něho jak pominutá, že ty špagety jíst bude, že když může jíst všechno ve školce, tak bude jíst všechno i doma. Dovlekla jsem ho ke stolu a hodila talíř se špagetama před něj (měla jsem chuť mu obličej v tom jídle vymáchat...).
K tomu jsem syčela, že už toho mám dost, že se mu tady vymýšlím s jídelníčkem a crcám se s jídlem a že když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém a že se s ním mazat už nebudu.
A abych si ulevila, mrskla jsem s talířem do dřezu, kde jsem si rozmlátila hrneček. Můj hrneček ....
Minule to schytaly moje hodinky, ale to už jsem myslím psala.
Škoda, že si vždycky rozbiju něco svého, měla bych příště praštit s něčím jiným nebo s někým ... nebo něco roztrhat.
Ale teď mě tak napadá, že v afektu pak roztrhávám dětem papíry, které se válí po jejich stolcích. To mě vždycky na chvíli uklidní.

Musela jsem vypadat skutečně strašně, protože Lukášek začal brečet jak když ho na nože berou, Karolínka ani nemukla a Tomík do sebe začal soukat špagety.

Pak mi přinesl prázný talíř a já jsem se uklidnila. Ještě jsem mu zdůraznila, že mu nehodlám v 9 hodin večer připravovat nějakou další večeři. Tak to s ním totiž je. Pravidelně v 9h. večer, kdy má jít spát, mi oznámí, že má hlad a chytá se za břicho, že umírá. A to mě dohání k šílenství....

No, nebudu to dlouho natahovat, myslela jsem si, že jsem ho "vychovala", bohužel o půl deváté večer se mě přišel zeptat, jestli mu namažu ten chleba s Nutelou.
Rezignovala jsem a namazala mu ho. Byla jsem úplně vyčerpaná....

Připojuji oblíbenou scénku z Discopříběhu, tak jak tam zuří Potměšil, to je přesně jako bych viděla sebe! A to nelžu!!!!

A s těma dveřma třískám taky, naštěstí nemáme prosklené, to by dopadlo stejně...

Jaké jídlo ti nejvíc chutná od maminky?

Bude to nejspíš trapné, ale už zase tu budu psát o jídle. A opět pro děti...
Nechávám si totiž posílat nové příspěvky z blogu Jany Florentýny Zatloukalové, o které jsem tu psala s plánováním v kuchyni a která je autorkou Kuchařky pro dceru.

Už ten titulek: " Řekni mi, jaké jídlo od maminky jíš, a já ti povím, jaká je kuchařka ".
No, nedonutilo by vás to taky k zamyšlení, jaké jídlo vaše děti od vás vyžadují...??

Tady je celý článek ....

Měla jsem nedávno velmi zajímavý zážitek s naším báječným dětským doktorem.

Byla jsem u něj se všemi čtyřmi dětmi na pravidelné preventivní prohlídce: ukázat, jak vyrostli, nechat se pochválit, jak jsou všichni šikovní a jak zdárně prospívají. Protože takový pohovor u lékaře je poměrně intimní věc, chodily děti k panu doktorovi postupně. Každému z nich doktor mezi řečí položil nečekanou otázku: jaké jídlo ti doma chutná nejvíc?

Nebudu zastírat své rozpaky, žádné dítě nedokázalo jasně formulovat svůj názor a říct, co má rádo. Tohle přece nemám zapotřebí! Já, autorka kuchařek, matka, která se překonává, aby šest dní v týdnu měla na stole teplou večeří, která se snaží vést děti k tomu, aby poznaly kvalitní jídlo od špatného a uměly si správně vybrat, která je učí, aby nebyly konzervativní a přesto milovaly svou národní kuchyň, se dočkám toho, že si žádný z nich nevybaví jediné moje jídlo? To prosím vážně? Styděla jsem se a muselo to na mně být dost vidět.

U čtvrtého dítěte jsem to nevydržela a začala jsem se obhajovat. „Víte, není to tak, jak to vypadá. Já opravdu doma vařím. Máme skoro každý den teplé večeře. A myslím si, že vařím celkem obstojně, děti vždycky všechno snědí a nestěžují si,“ vykoktala jsem.

Pan doktor se jen usmál. „Ale paní Zatloukalová, to je v pořádku. Já vám to věřím. Ptám se proto, že děti, které vyhraněně tíhnou k jednomu jedinému jídlu, třeba k řízku s kaší nebo špagetám s kečupem, dávají jasný signál, že s vařením jejich matky nejspíš není něco v pořádku. Tohle jediné jídlo je taková jejich záchrana před jejím řáděním v kuchyni. Nic jiného od ní nejsou schopny bez protestů sníst. Takže buďte v klidu, myslím, že dětem nic nechybí.“

Nejdřív se mi ulevilo, ale stejně mi doktorova slova zůstala v hlavě. Začala jsem pozorovat své okolí, nenápadně se ptát dětí, jejichž matky v kuchyni trochu znám, jak je to s jejich oblíbenými jídly. Závěry byly drsné.

Až se jednoho dne začnete samy sebe ptát, proč to moje dítě nejí tenhle druh zeleniny nebo proč nejí vůbec nic, proč můj milý nemá rád lečo a jak ho to ta jeho matka proboha vychovala, to mi asi udělala naschvál, změňte raději rychle otázku, protože skutečná odpověď by se vám nemusela líbit. Místo hledání rad, jak do nich dostat víc zeleniny nebo ledasčeho jiného s velkou výživnou hodnotou, se zkuste zamyslet, jak moc znáte suroviny a jak dobře z nich umíte dostat to nejlepší. Nebudu vám nic nalhávat, není vařená zelenina jako vařená zelenina. Jedna je rozblemcaná a bez chuti a ta druhá je radost pohledět, měkká tak akorát a barevná, až se oko směje.
Tu první bych klidně vyměnila za špagety s kečupem.

Ne, to ještě není konec příběhu. Hrdina ještě neprošel závěrečným zvratem.

Smích mě záhy přešel, když si děti začaly u stolu vymýšlet. Přišlo to nečekaně. Postupně a v rychlém sledu začaly vyřazovat z jídelníčku mnoho dřív nekonfliktních surovin: maso, špenát, zelí, řepu, dokonce brambory ve všech podobách. Protože jsem doma ve vaření nic nezměnila, na viníka jsem přišla velmi rychle. Mé vřelé poděkování patří naší školní jídelně.

Ponaučení? I když víte, že možná nevaříte nejlíp na světě, zajímejte se taky o to, co vaše děti opravdu jedí ve stravovacích zařízeních. Projet očima vyvěšený jídelníček nestačí, občas si nechte popsat, jak jídlo vypadalo a jak chutnalo. Když to pro paní kuchařky nevyzní nejlíp, zasáhněte a uvařte doma opravdovou verzi téhož.
Učte děti rozdílům, ať si nehodí všechno maso do jednoho nerozkousatelného pytle.



Já to mám dost podobné, jen s tím velkým rozdílem, že náš Tomík vyžaduje stravování jako ze školky, kde mu chutná úplně všechno a je tedy problém přizpůsobit tomu moje vaření i s chutí ze školky ...

U Karolínky jsem na tom mnohem lépe, protože strava ve školní jídelně je na tom bídně a já se díky tomu vyšplhala se svým kuchařským "uměním" na nejvyšší příčku dokonalosti.  
Obě děti, když jim servíruju rajskou polévku, se ptají, jestli je moje nebo z jídelny. Tu z jídelny nechtějí, přitom není špatná.
Ale dělá mi radost, že i moje děti rozliší rozdíly v chutích, např. Karolínka už z dálky pozná bramborou kaši z pytlíku a odmítá jíst smažené rybí prsty.

Ale abych nešpinila školní jídelnu, polévky mají dobré, jen nesmí být zahuštěné kukuřičným škrobem, to mi taky obrací žaludek a nechává v puse kovovou pachuť.

A jsem tak rozmlsaná, že už bych nesnědla špagety s kečupem a se sýrem. A že to bylo moje oblíbené jídlo za časů mateřské s Karolínkou.
Bohužel moje děti si je nenechají asi zkazit nikdy. Včera namísto boloňských špaget ode mě, si nechaly polít špagety kečupem a sýrem. No.... snad dospějí !!!