Tento víkend jsem měla o čem přemýšlet. A především o sobě a o mém postoji k mým dětem.
Tomíkovi se stala taková nepříjemnost - neobstál ve stezce odvahy. Bál se tak, že křičel a nebyl k utišení. Celý ochraptělý nakonec stezku odvahy dokončil s jednou holčičkou.
Mám naprosto stejné zážitky z táborů, kde jsem se strachy málem počůrala a ztropila jsem pokaždé takovou scénu, že jsem jako jediná mohla chodit stezku odvahy ve dvojici.
Dospělé mi dělá problém jít přes nějakou chodbu v noci nebo nedej bože jít někam ve tmě.
Do kina musím chodit s předstihem, protože jakmile se zhasne, mně jakoby zhasly oči taky a já NIC nevidím. Zakopávám a rukama nahmatávám před sebou nějaké body, podle kterých nějak rozeznám kde nejspíš jsem. Ostatní z toho mají legraci, ale nic příjemného to není. Já mám doslova mžitky před očima.
Takže já jsem Tomíka naprosto chápala a hájila jsem ho před ostatními. U něho mi totiž začíná docházet, že on je to moje zrcadlo, že svým chováním, myšlenkami a postojem ke společnosti mi ukazuje sebe sama.
Snažím se mu porozumět, i tím, že se "přenesu" do svého dětství a najdu určitou souvislost ve svém dřívějším chování a jeho.
Na druhou stranu mě dokáže pěkně rozčílit jeho umíněnost, paličatost a věčná nespokojenost. To ho pokaždé začnu srovnávat s ostatními, vztekám se nad ním a trápím se myšlenkami, co dělám při jeho výchově špatně.
Přečetla jsem tucty "moudrých" knih, podle kterých jsem zkoušela tu správnou výchovu, ale vždycky to ztroskotalo na mé netrpělivosti.
V neděli jsem Toma vezla na hodinu klavíru a měla jsem v autě puštěné CD s Michaelem Jacksonem. Na zpáteční cestě mi hrála skladba " Heal the World ", jedna z mých nejoblíbenějších a v tu chvíli mi to docvaklo. Já se mám s Tomem naučit bezpodmínečné lásce k němu! Prostě se smířit jaký je, jak se chová, co dělá a nesrovnávat ho s jinými, neponižovat ho před ostatními, ale jednoduše ho přijímat jako osobnost, která i mě tady má co naučit.
Když jsem si to uvědomila, ulevilo se mi.
Tomíkovi nejspíš taky, protože si večer začal stěžovat, že ho bolí břicho a pak se chudák pozvracel. To ho asi tížilo moje černé svědomí .. :)
" Ti, na které nejvíce reagujeme a kteří nás nejvíce rozčilují, mají pro nás ty největší lekce."
1 komentář:
Na církevních svatbách se občas čte takový ten monolog o lásce, kde se říká, že láska je nepokrytecká, neselhává a nevyžaduje nic nazpátek. A podle mě to platí jak směrem k partnerovi, tak i k dětem. Prostě když někoho miluji, nevyžaduji reciprocitu a udělám pro ně všechno, i kdyby to měla být solární elektrárna na klíč, abychom měli doma levné vytápění. :)
Okomentovat