Dohra

Tak včerejší den měl v naší rodině ještě dohru. A to dost ráznou!

Jak jsem byla celá natěšená ze článku o vaření, napadlo mě zeptat se dětí, jaké večeře by si vlastně přály a co bych jim měla připravovat. Když jsem doma, tak mám čas jim přece připravit teplou krmi, že?

Karolínka si žádala špagety s vajíčkem, tak jsem je připravila jí i Lukáškovi a Tomíkovi jeho oblíbenou krupicovou kaši. Děti byly vykoupané, všichni jsme zasedli ke stolu, dívali se na Večerníček a já jsem vzala blok s tužkou, že si zapíšu jejich nápady na ty večeře.
Tomík si vyžádal špagety, že má na ně chuť, což mě překvapilo, ale zároveň potěšilo.

Začala jsem psát ty tipy: lečo, nudle s mákem, pizzu, boloňský špagety, zapečený toasty, palačinky atd.
V tu chvíli Tomáš odhodil špagety, že mu nechutnají a že si dá raději kaši. Nic jsem nenamítala a pokračovala vesele v sepisování.

Jenže Tomáš odstrčil i tu kaši, že je hnusná, že to nechce a že chce chleba s Nutelou. A šel se válet po pohovce, jakoby se nechumelilo.

Mě popadl takový vztek, že jsem vytočila sama sebe, šla k němu, popadla ho pod krkem a řvala jsem na něho jak pominutá, že ty špagety jíst bude, že když může jíst všechno ve školce, tak bude jíst všechno i doma. Dovlekla jsem ho ke stolu a hodila talíř se špagetama před něj (měla jsem chuť mu obličej v tom jídle vymáchat...).
K tomu jsem syčela, že už toho mám dost, že se mu tady vymýšlím s jídelníčkem a crcám se s jídlem a že když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém a že se s ním mazat už nebudu.
A abych si ulevila, mrskla jsem s talířem do dřezu, kde jsem si rozmlátila hrneček. Můj hrneček ....
Minule to schytaly moje hodinky, ale to už jsem myslím psala.
Škoda, že si vždycky rozbiju něco svého, měla bych příště praštit s něčím jiným nebo s někým ... nebo něco roztrhat.
Ale teď mě tak napadá, že v afektu pak roztrhávám dětem papíry, které se válí po jejich stolcích. To mě vždycky na chvíli uklidní.

Musela jsem vypadat skutečně strašně, protože Lukášek začal brečet jak když ho na nože berou, Karolínka ani nemukla a Tomík do sebe začal soukat špagety.

Pak mi přinesl prázný talíř a já jsem se uklidnila. Ještě jsem mu zdůraznila, že mu nehodlám v 9 hodin večer připravovat nějakou další večeři. Tak to s ním totiž je. Pravidelně v 9h. večer, kdy má jít spát, mi oznámí, že má hlad a chytá se za břicho, že umírá. A to mě dohání k šílenství....

No, nebudu to dlouho natahovat, myslela jsem si, že jsem ho "vychovala", bohužel o půl deváté večer se mě přišel zeptat, jestli mu namažu ten chleba s Nutelou.
Rezignovala jsem a namazala mu ho. Byla jsem úplně vyčerpaná....

Připojuji oblíbenou scénku z Discopříběhu, tak jak tam zuří Potměšil, to je přesně jako bych viděla sebe! A to nelžu!!!!

A s těma dveřma třískám taky, naštěstí nemáme prosklené, to by dopadlo stejně...