Vzpomínka na Josefa Ladu

Alena Ladová, Josef Lada, Helena Ladová a Eva Ladová

Knížku od Aleny Ladové
Můj táta Josef Lada jsem nakonec četla dvakrát. Poprvé v klidu pro radost, podruhé s papírem a tužkou, abych si dělala zápisky, které se mi líbily nebo mě nějak oslovily a které bych chtěla předat dál.


Hned v úvodu knížky Alena Ladová věnuje svému tatínkovi takové milé vyznání - no posuďte sami.

" Nikdo z jeho přátel nezapomene na radostnou pohodu, kterou rozdával svým úsměvem, svým vyprávěním, hlavně však svým dílem.

Obrazy a knižní ilustrace ke mně promlouvají blízkou a srozumitelnou řečí.

Vzpomínám na dobu pozdější, kdy mi byl učitelem, rádcem a přítelem.

Strávili jsme pěknou pohodu nad milovanou knihou, zaposlouchali jsme se s radostí i něhou v srdci do krásné hudby, naučil mě věřit v dobré lidi, poctivá srdce a věrnou lásku.

Radost dětí i dospělých a jejich láska a úcta mu byly vždy nejvyšší odměnou."

Táta měl velký dar humoru - snad už se humoristou narodil. Byl nejen pohotový v kresbě, ale také v řeči.
Často si dobíral maminku, jako jednou když jsme jeli všichni na celodenní výlet. Maminka byla velmi plachá a ke každému vybočení z denního programu se stavěla velmi nedůvěřivě. Tak i obyčejná cesta autem v ní vyvolala cestovní horečku. Vstupovala do auta se slovy: "Prosím vás, kdyby se něco stalo, tak bych nejraději už nedýchala. Abych se dlouho netrápila."
Táta ji s klidem jemu vlastním utěšil: "A snad, mámo, nemyslíš, že bych tě nechal trápit? Kdyby se něco stalo a tys ještě dýchala - tak tě dorazím, abys měla navždycky pokoj!" Po tomto láskyplném ujištění se maminka docela uklidnila a celý den se těšila z pěkného výletu.

Jiný příklad: na výzvu Mezinárodní unie intelektuálů, aby nakreslil karikatury některých význačných účastníků kongresu v Praze r.1930, odpověděl: "Nemohu bohužel Vašemu přání vyhovět, ježto jsem zvyklý malovat pouze dobytek."
O smyslu pro humor svědčí ještě jedna noční příhoda: vracel se za tmy k domovu, a když šel kolem Chalupů, vybelhal se na silnici starý pes Cikán a rozštěkal se. Táta mu domlouval: " Jen jdi, Cikáne, domů a lehni si, já se kousnu sám!"

Byl uznávaným znalcem lidských povah, vždy věřící v dobro a spravedlnost. Víra ve šťastný konec byla jedním z jeho hlavních charakterových rysů. Bral život tak, jak přicházel, uměl se s ním rvát, probíjet se, jak se dalo, ale nikdy nezoufal.

Bylo opravdovou radostí pozorovat ho při práci. Všechno mělo kořeny v jeho lásce k lidem a k přírodě, maloval s radostí v srdci. Jeho obrazy dýchají životem. Bedlivě vše kolem sebe sledoval: řemeslníky při práci, oráče na poli, lidi na ulici, děti i zvířata při hře. Tímto pozorováním a výbornou pamětí si osvojil obrovskou rozsáhlou oblast pohybů.

Já sama nejraději vzpomínám na tátův největší obraz, "Česká krajina" z r.1936. Je to skutečná oslava českého venkova. Celý obraz dýchá radostnou pohodou české vesnice, jak ji měl táta stále v srdci a s láskou zpodobnil.

Před ostatními byl v nevýhodě, protože školní vzdělání musel nahradit vlastním pilným a soustavným studiem. Ale bez houževnatého úsilí o sebevzdělání, bez bystrého postřehu a pozorovací schopnosti, bez smyslu pro humor by jeho snaha o dokonalé umělecké podání nikdy nebyla korunována úspěchem.
Svou kresbu zjednodušil a chtěl, aby jeho obrázky mluvily i bez slovního doprovodu. Byl vždy kritický sám k sobě. Chtěl rozumět dětem, četl jejich dopisy a vyplňoval jejich přání. Přitom dbal jejich kritiky, a to s plnou vážností!

On sám byl nám dětem vlídným a shovívavým tátou. Měl vzácné pochopení pro naše malé i větší problémy.
Vždy tvrdil, že dětem patří to nejlepší: "Protože chceme, aby kniha byla nejlepším přítelem dětí, musíme se snažit, aby knihy měly nejvyšší hodnotu literární i ilustrační."
Od raného dětství sám rád četl, proto vždy psal a kreslil s radostí pro děti.
Říkal, že zdobit ilustracemi knížky pro děti v nejútlejším věku, kdy je dětská duše nejcitlivější, znamená vychovatelskou zodpovědnost. Byl toho názoru, že obrázky v knihách mají být veselé a nemají představovat nic takového, co by dítě rozrušilo. Dítě vidí ve zvířátkách své kamarády.

Někteří rodiče se domnívají, že obrázková knížka je pro dítě chvilkovým, příležitostným darem.
Ale můj táta byl nejraději, když mu malý čtenář přinesl k podpisu hodně rozdrbanou knížku, protože z toho poznal, že jí bylo užito až do roztrhání.

Mezi jeho dobré přátele patřil i Jaroslav Hašek, se kterým dokonce v letech 1913-1915 bydlel společně v jednom bytě.
Když se na začátku první světové války v hospodách špatně vařilo, rozhodli se, že si budou vařit sami. Každý den ráno vyvěsil Hašek na dveře koupelny jídelní lístek se svůdnými názvy polévek: Mam´zel Nitouche, Madame Pompadour, Prenk Bib Doda, Primátor Dittrich...
Ale jen jednou předložil Hašek tátovi k obědu rýži v mléce. Přesto že táta byl v jídle velmi skromný, rýži v mléce nenáviděl. Tak řekl Haškovi, že ji nechce. Hašek neodpověděl, otočil se a důstojně odešel. Týden se u táty neukázal! Po týdnu se otevřely dveře a v nich se objevil Hašek. Jeho první slova byla: "Tak budeš žrát tu rejži nebo né!"
Vrcholným číslem Haškova kuchařského umění byly švestkové knedlíky, které, protože se nedaly zavinout a švestky vytrvale vylézaly ven, zašíval nití a po uvaření ji zase vytahoval.
Hašek jednou poslal Ladovi originální pohlednici, kde bylo napsáno: "Milý Pepíčku! Právě jsem přišel ze záchodu. Tvůj Hašek".

Doma ve chvílích odpočinku se nejraději věnoval svým milovaným knížkám a kromě toho s elánem jemu vlastním studiu královské hry v šachy. Byl rovněž zaníceným sběratelem atlasů, map, slovníků a různých hlavolamů.
Když jsem si nemohla vzpomenout na nějaké cizí slovo, většinou sáhl pro ně do své paměti. Málokdo věděl, že čte anglicky, francouzsky, německy a italsky, hebrejsky a rozumí i cikánsky. Také ho bavily křížovky.
 Měl rád venkovská jídla-české buchty a nudlová polévka s hovězím masem, ve které stála lžíce, to byla jeho oblíbená jídla. Doma se zachovávaly všechny kuchařské zvyky po celý rok, jak si táta přál. Bylo v tom kus staré české venkovské tradice a kultury jídla.

Za svého bohatého, plného života pracovitého umělce namaloval téměř 15 tisíc kreseb černých i barevných do novin, časopisů a knih a na 400 samostatných obrazů.
Jeho život člověka a umělce byl zpočátku velmi tvrdý a někdy až krutý. Jen nejužší kruh přátel a lékaři věděli, že jako půlroční dítě přišel nešťastnou náhodou o pravé oko. Musela to být skutečná pracovní vášeň, láska k umění a statečnost, když to překonal a vytvořil tolik krásných obrázků.
 

Tátovo dílo se zrodilo ze vzpomínek a bude mi provždy čistou upomínkou na časy, které jsem s ním prožila.

Věřím, že člověk Josef Lada zůstane jedním z těch, na které se nezapomíná.

Trable s elektřinou

Když jsem psala, že nemám ráda pátky, nejspíš si tam nahoře usmysleli, že mě trochu s nimi potrápí.

Dopoledne jsem si dolaďovala svůj příspěvek Ženy a jejich styl a protože jsem měla z předchozího dne hotovou bramborovou kaši, měla jsem v plánu ji jen ohřát a k tomu osmažit na pánvi rybu. To my rádi s Lukáškem.

Kolem jedné jsem šla chystat oběd. Rozehřála jsem si pánev s olejem, vložila rybu a čekala...a čekala...najednou celý dům ztichl - vypadl proud.
To jsem ještě netušila, že jsem si to způsobila sama!

Tak jsem čekala, Lukáškovi jsem vysvětlovala, že počkáme ještě 20 minut, 15, 10, 5.. po hodině čekání už jsem toho měla právě dost. Zavolala jsem na ČEZ, jestli mají poruchu a kdy ji hodlají opravit. Slečna o ničem nevěděla, nikdo nic nehlásil, mám si prý zkontrolovat hlavní spínač.
Protože už se tak stalo poněkolikáté, dožadovala jsem se nějakého kloudného řešení a byla připravená okamžitě sepsat stížnost na ČEZ. Kupodivu se slečna nebránila a vysvětlila mi vše potřebné k zaslání stížnosti (buď je z ČEZu taky otrávená nebo měla černý pátek jako já, kdoví).
Ještě mě stačila požádat, abych zkontrolovala hlavní jistič a jestli si i sousedi stěžují na výpadek.

Volala jsem našemu sousedovi naproti, zrovna se vrátil z města a potvrdil mi na ulici (stála jsem v koupelně v okně), že v garáži mu elektřina jde. Když viděl jak jsem vyplašená, doběhl k našemu rozvaděči a nahodil hlavní spínač.
No jakou já měla radost! Dlouho netrvala, varná deska pořád nešla. Seběhla jsem dolů k našemu rozvaděči, vyhledala páčku pro elektrický sporák a vytáhla ji nahoru. Zkrat, jiskry a zase jsem si všechno vyhodila. To už mi
docvaklo, že to nebude chyba ČEZu, ale naší varné desky a běžela k druhému sousedovi, tatínkovi mé kamarádky, který je elektrikář.

Potvrdil mi moje obavy, že deska vyhazuje elektřinu v celém domě a že je chyba v elektronice některé plotýnky.

Tady se musím přiznat, že se hrozně bojím elektrického proudu, hlavně zásahu. Nejsem schopná se ani dívat na elektrikáře, když se vrtají v těch kabelech a dělá se mi mdlo, když mám JÁ  někde přidržovat kabely nebo něco zapojovat. Pokaždé čekám kdy to do mě uhodí.
A za bouřky, no tak to jsem úplně polomrtvá strachy. Musím se ale tvářit statečně před dětmi, ty by jančily ještě víc.

A to jsem na Střední škole absolvovala zkoušku ze zdravotní výchovy. Měla jsem popsat jak bych se zachovala, kdybych zachraňovala člověka zasaženého elektrickým proudem. Popsala jsem vše a navíc jsem ještě uvedla - jak jsem se dočetla v jedné odborné knížce, že pokud je to možné, je dobré se postavit na noviny. Komise byla ohromena mými znalostmi, tak se naštěstí nikdo nevyptával na detaily :)

Mezitím ryba na pánvi už doslova plavala v oleji, Lukášek se ale držel statečně. 
Nakonec nám pan soused zapojil dvě plotýnky, abych měla na čem uvařit přes víkend, tak jsme si o půl čtvrté dali s Lukáškem do nosu vyhladovělí jak vlčáci.

Víkend jsme přežili, bohužel dnes si opravář odvezl celou desku k opravě a teď jen čekáme jak to s ní dopadne. Vyhlídky dobré nejsou, nejspíš si místo utrácení na dovolené, budeme muset pořídit novou indukční desku.
Ach jo!

Klavírní besídka

Minulý čtvrtek měli Karolínka s Tomíkem závěrečnou klavírní besídku. Oba byli vystrojení, Karolínka nové šatičky od bratislavského Ježíška (bohužel jsem ještě před představením prozradila od koho šaty dostala, protože jsem jí připomněla, že jsou od tety Lenky a že si je chtěla vzít už na únorovou besídku -  tím bylo prozrazeno vše).
Tomík měl zase šviháckou košili od babičky s malou kravatou, za kterou se nejdřív strašně styděl, takže když jsme utíkali do ZUŠ na náměstí, celou si ji sroloval a pevně držel, aby si kravaty nikdo nevšiml. V sále ji " rozmotal " a měl ji zkroucenou jak paragraf. Škoda mluvit.

Oba ale zahráli moc pěkně, ani neměli trému.
Na rozdíl ode mě.
Jejich besídka mi připomněla moji obzvlášť vydařenou, která se odehrála na Smržovce na Parkhotelu.
Besídky se účastnila i moje sestra a velice dobře si pamatuji, že seděly s mamkou asi ve druhé, třetí řadě, kde byl dobrý výhled.
Tuším, že to bylo před Vánocemi, pamatuji si, že jsem se přezouvala ze sněhulí do lakovaných střevíčků. Taky jsem byla hezky vystrojená, ale vynervovaná na smrt, protože se na mě přijela přeci podívat moje starší sestřička.
A do dneška si samozřejmě živě pamatuji, že jsem hrála Polonézu - Dudáckou od J.S.Bacha. Dopadla katastrofálně. Už po pár taktech jsem měla pořádný okno, zkoušela jsem ještě se " chytit " nějakých tónů, ale bylo to čím dál horší... V slzách jsem vstala, uklonila se a utekla brečet. OSTUDA.
A i když mě sestra konejšila, že to bylo moc pěkné, bylo mi z toho pořád do breku.

Na čtvrteční besídce dětí hrál jeden chlapec Mazurku, taky měl okno, ale vybruslil z toho velice pohotově. Nezkoušel další tóny, jednoduše zahrál poslední závěrečný takt, vstal, s úsměvem se uklonil a odešel středem ke své mamince.
Jó, kdybych byla tehdy taky taková frajerka, zase mám ale výborné zážitky. Na Dudáckou už do smrti nezapomenu, a možná ji jednou budou hrát moje děti na besídce a já budu ronit slzy dojetím.

Ještě o jeden krásný zážitek se ale podělím.
Paní učitelka klavíru nám na začátku vysvětlila, že byla dlouhodobě nemocná a že děti nejsou úplně ve formě. Jedna holčička (moc šikovná a skromná) si ale připravila a nacvičila jednu skladbu úplně sama, bez pomoci paní učitelky a všem nám ji zahrála. Je to filmová hudba od Ludovica Einaudi s názvem Primavera.
Do čtvrtka jsem vůbec netušila, že někdo takový jako Ludovico existuje, možná jsem tu melodii někde zaslechla, ale nepátrala dál od koho to je. 
Když Michalka spustila, seděla jsem úplně přikovaná a s tou melodií se mi odehrával před očima film - černobílé záběry z města, kde se loučí dva milenci.
Našla jsem na Youtube tu skladbu, k videu jsou pěkné černobílé obrázky Říma, ale ta moje verze je stejně lepší, jenže kde bych teď rychle sháněla dva milence :)

Ženy a jejich styl

Nikdy, ale opravdu nikdy se nevzdávejte své výsady být ženou.

Ani když šetříte nebo jste porodila třetí dítě a nevíte kam dřív skočit, vždy myslete na to, že jste estetickým objektem pro své okolí. Že chcete být stále žádoucí pro svého muže.
 

Noste jednoznačně ženské prvky, kterých je díky unisexu čím dál tím méně. Nevycházejte z domu bez náušnic, náhrdelníků, náramků. Ne však vše najednou. 

Botasky pravidelně vyměňujte za střevíčky. Nenoste neforemné unisexové triko, stejně tak ležérní kalhoty v pase stažené na šňůrku.

Užívejte alespoň rtěnku a pudr, i když jste jen a jenom žena v domácnosti a i když máte dojem, že vás nikdo nemůže potkat. Naučte se svépomocí udržovat svůj ženský image.

Ucourané froté župany, vytahané tepláky a zapraná trika z fitka, rozšmajdané domácí pantofle pravidelně odkládejte do popelnic. A to bez pardonu.

Radujte se, že jste se narodily ženou. Udržujte si stále své ženské rituály, jako je péče o účes a jeho formu, o manikúru, pedikúru.

 

Největším ženským potenciálem je ženství.

Analyzujte svoji krásu a půvab a zaměřte se na to, co považujete na svém těle za nejpřitažlivější.
Mohou to být vlasy, jejich barva nebo délka,  pěstujte je (to mi připomíná herečku Simonu Stašovou s její nádhernou bujnou hřívou - ta okamžitě zaujme).
 
Pokud máte krásné ruce, dopřávejte jim pravidelné olejové koupele.

Jestliže máte nádherné bílé zuby, smějte se co nejčastěji. Ke zvýraznění svého úsměvu experimentujte se rtěnkami a hojně je používejte.
 

Máte-li krásný, melodický hlas, který přitahuje posluchače, povzbuďte pokladní v supermarketu nebo prohoďte pár slov na zastávce tramvaje. Nenechávejte si svoji krásu jenom pro sebe, rozšíří vám obzory a zpětně obohatí váš život o obdivné pohledy a slova uznání.

Dbejte na svůj obal. Je úplně jedno, jaký jste typ, kolik je vám let a jakou máte postavu. Hlavně se netrapte tím, že nejste zrovna mediální typ, že se nevejdete do těch malinkatých triček. Přestaňte se obviňovat ze svých neúspěchů a udělejte jedno: zabalte své tělo do těch nejefektnějších materiálů a vzorů.

Je velmi mnoho cest ke zvýraznění osobité krásy a jen každá z nás ví, která oblast zasluhuje pozornost. Nepotlačujte svoji ženskou přirozenost v přemíře soutěživosti s muži. Držte se své ženské reality.

Máte se ráda? Pak si oblečení vybírejte s tím, že slouží hlavně k získání dobrého pocitu ze sebe sama a ke zlepšení vzhledu. Jakmile se to naučíte, zjistíte, že není nijak těžké vypadat dobře.

 
To pravé bohatství začíná u našeho sebevědomí, u schopnosti mít se ráda a u toho, do jaké míry jsme schopné ocenit vlastní jedinečnost. Ty, které si příliš nevěří, působí křečovitě, protože dříve než vyjeví svou hodnotu navenek, musí si ji dokázat nejdříve samy sobě. To, co by naopak měly živit, je klidná a vyrovnaná osobnost. Je potřeba ke všemu, co máte oblečené, hlavně přidat důvěru v sebe sama, být si vědoma svých předností a dokázat je použít. A hlavně mít se ráda a být sama na sebe pyšná.

Sečteno a podtrženo:

• pro získání sebedůvěry se musíte smířit sama se sebou. Nesrovnávejte se! Nikdy! Jste jaká jste, víte jakou máte postavu a proto si vybírejte oblečení s ohledem na vlastní proporce

• ujasněte si, jaký druh oděvu potřebujete nejvíc, aby vaše skříně nebyly plné zbytečností. Manažerky nosí hlavně kostýmy, ženy v domácnosti užijí především ležérní módu

• nedělejte zbytečné chyby při výběru střihů a barev. Naučte se problémové partie skrývat, a to, co je na vás pěkné, ukazovat. 

Z knihy Ženy a jejich styl od Dagmar Březinové

Co chtějí ženy od oblečení?

 

Chtějí se v něm cítit ...

 

...pohodlně

Mindrák špatně oblečené ženy: Musí neustále myslet na to, aby někde něco nevylézalo a nevyhrnovalo se. Ženy potřebují oblečení, v němž se mohou pohodlně pohybovat a cítit se něm dobře. 

 

...vkusně

Když máte baculaté pozadí a krátké silné nohy, nikdy nebudete vypadat dobře v minisukni, i když bude sebedražší. Oblečte si raději kostým, který vyhovuje vašim proporcím. Skutečně kvalitní kostým nepotřebuje být ozdoben zlatem a drahými kameny, je to šperk sám o sobě. Méně často znamená více.




...svůdně

Svůdného efektu dosáhnete, když si k decentním přiléhavým černým šatům vezmete jen pěkné tenké punčochy a zajímavé lodičky. Kouzlo spočívá v detailu.

 

 

...mladistvě

Černé havraní vlasy sluší jedině svěžímu mládí, starší rysy více přitvrdí. Naopak prosvětlený jakoby rozčepýřený účes tvář zjemní a omladí.
Ohnutá záda a povolené břicho roky také neuberou, takže neumíte-li chodit vzpřímeně, začněte pravidelně cvičit. Nikdy není na nic pozdě. Jestliže se cítíte vnitřně stále mladá, sáhněte i po mladistvé ležérní módě, která vás posune blíž k mládí. To znamená držet krok s dobou, čili nestárnout tak rychle.

...romanticky

Romantice vyhovuje subtilnost a křehkost. Máte-li hranatější sportovní postavu, pak volánky, velké květy či vzory vám ani trochu nepadnou. Naopak, vypadáte-li jako jemná květinka, můžete si dovolit celou záplavu volánků.

 

...barevně

Čas správně zhodnocuje černou. Černá je sice bezkonkurenční barva, protože je elegantní a úžasně zeštíhluje, ale od staršího obličeje musí dál. Pastelové tóny a bílá halenka rozsvítí tvář stejně jako perličky v uších.

Zkuste modrou v různých jemných odstínech: na triku, šatech, džínsách. Modrá je dobrá.

 

...sexy

Hezké nohy v kratších sukních a elegantních punčochách se mají světu předvádět a krásná ňadra decentně ukazovat ve výstřihu, protože jedině tehdy začnete být pro muže více zajímavá. Všechny partie těla však vyžadují pravidelnou údržbu. Vypadat sexy, znamená cítit se sexy!
Co rozhodně není sexy - podmračený, nevlídný pohled. Žádná vůně. Zapraná, vytahaná trička. Hrubé výrazy. Nezájem o své okolí.

 

...elegantně

Když si dáte na hlavu klobouk, neznamená to, že budete vždy elegantní, záleží totiž na celkovém vzhledu. Elegance je nadčasová a nabízí letitou stálost. Vyznačuje se kvalitním materiálem, jednoduchým střihem, dokonalým krejčovským vypracováním, barevností nepodléhající módě (nestárnoucí je např. tmavě modrá) a klasickými vzory (kohoutí stopa, rybí kost, pepito, kostka burberry, jemný proužek, drobný puntík...). Pochopitelně velmi důležité jsou boty, do
 základní řady patří především klasické lodičky. 

...stylově

Vypadat stylově neznamená být otrokyní módy, zhubnout, být bohatá, nebo chodit pravidelně pod skalpel plastického chirurga. Jde o to oblékat se tak, abyste zdůraznila to, co máte na svém těle ráda, a zakryla to, s čím spokojená nejste. Jakmile jednou pochopíte, co si neoblékat, cesta k vašemu osobitému stylu se stane hračkou.
Mýtus, že vkus je vrozený, není zcela pravdivý. Styl není něco, s čím se narodíme, ale to, čemu se kdokoli z nás může naučit! Styl je květinka trvale kvetoucí, když o ni pečujete!

 

Pravidla vlastního stylu

 

• Máte velká prsa? Pak je pro vás důležitá vhodná podprsenka a zvykněte si na dekolt.
 
• Nemáte žádná prsa a " kosti vám lezou z těla ven"? Zapomeňte na výstřih!
 
• Široká ramena nezvýrazňujte vodorovným členěním, pruhy a nabíranými rukávy v hlavici. Úzkým ramenům naopak dopřejte a zvýrazněte je
 
• Silné paže skryjte do rukávů
 
• Klidně obepněte masitý zadek elastickým materiálem
 
• Rovný pás stahujte a tvarujte
 
• Krátké nohy prodlužte vysokými podpatky, dlouhými nohavicemi a zvýšeným pasem
 
• Silná stehna příliš neobepínejte
 
• Neobepínejte ani široké boky, ty vyžadují rozšířenou splývavou sukni a kalhoty
 
• Povolené břicho kryjte a zpevňujte cvičením
 
• Dlouhý krk si žádá rolák, krátký zase výstřih. V uších působí úžasně náušnice, ať už zlaté nebo perly, případně bižuterie
 
• Silné kotníky neupínejte do pásků bot
 
• Správná podprsenka dokáže zázraky
 
Z knihy  Víte, co na sebe? od Jitky Hrdličkové

Manuál šarmantní ženy

   V jednom ze  svých prvních příspěvků jsem psala o mé oblíbené knížce Jak Francouzky hledají štěstí od Jamie Cat Callan.
 
   Na toto téma o Francouzkách a jejich životním postoji a filozofii jsem přelouskala ještě další tři knížky a během čtení si zapisovala některé pasáže či myšlenky, co se mi líbily. Protože jsem si tyto myšlenky chtěla seskupit, sepsala jsem si takový manuál pro ženu,  která chce docílit ve svém životě větší rovnováhy, štěstí a spokojenosti. Tady je....

Francouzky hledají štěstí

 

Jak se hledá pozemské štěstí? Základ tvoří životní optimismus a schopnost vychutnávat si to, co máte, nedělat si zbytečně starosti. Pomáhá, když vedle sebe máte člověka, kterého milujete.

 

Musíme se naučit užívat si každodenní život zahrnující nákupy, vaření z čerstvých potravin, prostou radost z faktu, že jsme naživu, ocenění všeho, co život nabízí v daném okamžiku - bez ohledu na náš věk, postavu a stav peněžního konta.

 

• Zastavte se, i ve svém životě. Vnímejte prosté radosti - v nakupování, vaření, zahradničení, ve sprše, v lese, u úklidu.

• Přestaňte utrácet peníze, žít konzumně, hledejte zážitky.

• Buďte usměvavé, hravé, vlídné a laskavé.

• Jste přece žena. Tak jí prostě buďte !!!

• Stýkejte se se společností různých generací. Každý den inspirujte jiné tak, že prostě zůstanete sama sebou.

• Dobře se oblékejte. Oblečení musí vyjadřovat vaši osobnost.

• Choďte co nejvíc pěšky.

• Nemluvte o svém soukromí. Takticky mlčte.

• Nenechávejte v šatníku věci, které budete nosit až někdy. Noste je nyní. Užívejte si krásné věci teď.

• Stůjte a seďte vzpřímeně. Choďte ladně. Usmívejte se. Naslouchejte druhým.
 
• Začněte milovat své tělo. Dávejte si pěnové koupele, pěstěte pleť tělovými mléky a krémy, dopřejte si luxusní parfémy.

Francouzky umí žít
 

 Francouzky vše dělají s lehkostí. Nikdy neuvidíte Francouzku uštvanou, kdy vláčí v jedné ruce nákup a v druhé dítě. Jsou velmi hrdé a pečlivě dbají na to, jak na své okolí působí. Pokud něco nezvládají, nedávají to najevo. Zvládají to s úsměvem, nikdy si nestěžují. To by poškodilo jejich image!

 

Francouzky si umí užít všední okamžiky. Ať jde o obyčejnou rodinnou večeři, pracovní oběd nebo ranní kávu, oni to neodbývají. Všechno umí proměnit v malý, den zpříjemňující rituál. V oblasti gastronomie se Francouzky  nenechají stresovat. Nic nezhltnou jen tak v rychlosti, neběží něco zařizovat, nakoupit. Nejedí ve stoje, nevečeří u televize. Jídlo je pro ně rituál.

 

Francouzky jsou vždy pečlivě "neupravené". Cítí se dobře ve své kůži. Mají se rády, znají svoje proporce, vědí co jim sluší a co ne. Nikdy si nestěžují jak vypadají. Přijímají se. Nepoměřují se s ostatními.

 

• Dbejte na to, abyste si každý den dopřály dostatek drobných radostí. Hýčkat se znamená více si užívat života, umět si vychutnat každý okamžik.
 
• Používejte vždy jen to nejlepší, co máte. Pěstujte si smysl pro kvalitu a mějte vytříbené oko. Přestaňte si schovávat své nejlepší věci na později. Používejte je každý den.

   
• Proberte vaši domácnost a zbavte ji zbytečností. Nechte si jen kvalitní věci.

• Mějte se rády, přijímejte sebe a své tělo. Oblékejte se hezky i doma.

• Dávejte pozor na to, co říkáte a nikdy toho neříkejte příliš. Mluvte, jen když je to nutné. Naučte se snášet ticho. Nevyprávějte ostatním na potkání svůj život. Svěřujte se se soukromými záležitostmi jen jednomu důvěrnému příteli.

• Naučte se přijímat komplimenty s gracií. Nikdy neshazujte své úspěchy. Přijměte kompliment s úsměvem.

 

Francouzky vědí, že pocit štěstí není záležitost štěstí, které potkáte na ulici. Závisí na tom, co uděláte z vlastního života.

 

Francouzky neztrácejí šmrnc

 

Šarm pochází z mnoha pramenů- rodí se z životních zkušeností, dětství, rodinného zázemí, výchovy a vzdělání, poznatků z cest, okruhu přátel, triumfů a nezdarů.

Čerpá se z knih, které čtete, z filmů, které si vybíráte, z procházek po parku. Získává se ze snění za bílého dne, večeří ve společnosti, z běžného života.



• Dbejte na detaily, nemusíte si dělat starosti s velkým obrazem. Nepotřebujete radikální proměnu zahrnující lifting a kompletní přestavbu garderoby.
 
• Buďte hodné a milé na svého muže, noste pro něj sukni a krásné spodní prádlo. To je nejjednodušší způsob, jak mu říct : "Miluji tě."
 
• Buďte samy sebou. Naučte se nastolit rovnováhu mezi svým vnějším a vnitřním já. Pěstujte v sobě sebedůvěru a bedlivě si uchovávejte tajuplnost. 
 
• Naučte se lidem naslouchat, nesuďte druhé, uchovávejte tajemství.

• Každý den něco malého změňte. Osvěžte si život. 

   

Žena nemusí být zrovna krasavice, ale musí být smyslná. Hodně záleží na stylu, vkusu a eleganci. Bez ohledu na to, jak se žena obleče nebo zkrášlí, necítí-li se ve své kůži, nikdy z ní nebude vyzařovat přirozený půvab. A toho může dosáhnout každá žena.

 

Takže tajemství francouzského šarmu: otevři srdce, pociťuj lásku, která tě obklopuje a měj odvahu být sama sebou a předvádět světu svoji jedinečnou osobnost.

 

 

 

Náhodou jsem narazila na tohle video " The secrets of Parisian Chic "

 

 

 

 

 

 

 

 

 



Léto, zůstaň s námi stále....

Léto, čas prázdnin a dovolených se blíží...
Tropické dny už začaly a my se s dětmi rochníme na koupališti.

Musím říct, že léto mám ráda, i když trpím na úžehy a pálivé sluníčko nevyhledávám, protože je mi po čtvrthodině zle.
Ale období léta, prázdnin mám ráda společně s dětmi.

Myslím, že i děti toto období oceňují, konečně na ně mají dospělí víc času, věnují se jim, vymýšlí kam vyrazit na výlety, na dovolenou, jak naložit s prázdninami.

Já osobně toto období vřele vítám. Nemusím nijak vyvařovat, stačí nám minimum jídla, čas trávíme většinou mimo dům, takže odpadá protivný úklid a zůstanou nám krásné vzpomínky na prázdniny a na společně strávený volný čas.

A ani mi nevadí balit dětem věci na tábor, těším se s nimi na zážitky a na veškerá dobrodružství, která zažijí a jak mi to všechno budou potom vyprávět a já při tom budu vzpomínat na vlastní zážitky z dětství.

Léto je fajn...

Síla lásky

Včera jsem si vyslechla životní příběh, který mě hodně zasáhl a pořád se k němu v myšlenkách vracím.

V Trutnově žije jeden pán, který má malou dílničku nedaleko železničního přejezdu kousek od restaurace Radio. Tam má už osm let své království, kde pro Klub vojenské historie Trutnov a pro jiné kluby u nás i v zahraničí vyrábí doplňky z kůže a z kovu k vojenským uniformám. Šije ale nejen věci k uniformám, ale taky batohy, přišívá zipy, utržená ucha ke kabelkám a spoustu dalších věcí.

(V dnešní době, kdy naše konzumní společnost zničené věci raději vyhodí, než by je dala spravit, mě fascinuje, že ještě existují šikovní řemeslníci, které jejich práce baví a nabízí tyto služby lidem).

Zkušenosti se šitím neměl naprosto žádné. Původní profesí je zámečník. Měl ale průpravu a trpělivost k ručním pracím včetně šití.

Jeho žena byla vážně nemocná a on nakonec zůstal se třemi syny sám. Nejmenšímu byl sotva rok.  

Moc peněz neměl, ale dokázal udržet svoji rodinu pohromadě a nevzdal se svých synů ani na nátlak sociálky. 

Obdivuhodně zastal roli své manželky, za pochodu se učil jemu naprosto novým věcem a postaral se i o tak malé děti sám.

Neměl sebemenší problém uvařit dětem svíčkovou a upéct buchty. Domácnost zvládal, stačil chodit do zaměstnání a ještě se k tomu naučil ovládat jehlu a nit. Kluci měli často děravé kalhoty, tak jim vymýšlel různé zajímavé záplaty. Tehdy si pořídil šicí stroj Singer, ideálního pomocníka pro šití nejen uniforem.

při výrobě čaka - vojenská historická pokrývka hlavy 

hotová čaka, německy tschaka

To už se často nevidí takovéhle skvosty, jako z dob našich prababiček.





Pán nechápe a nerozumí dnešním maminkám na mateřské, na co všechno si stěžují a jak dokáží promarnit čas klábosením o tom, co zase mají proboha vařit, zase nakupovat, uklízet a starat se o děti, mnohokrát jen o jedno. V době plné vymožeností a prostředků, které matkám nabízí obrovskou úlevu a šetří čas, je to opravdu ostuda.

Já jsem se po vyslechnutí tohoto životního příběhu (který dojal nejen mě, ale i děti) chytla za nos a začala přemýšlet nad svými "stesky" a nářky, jak kolikrát fňukám nad svým

" těžkým " životem. Stydím se... 

Obdivuji takovéhle lidi a navíc muže, který si s naprosto novou rolí tak poradil a vychoval tři slušné potomky.

Smekám!!!



Jak se těšit z maličkostí

Jak se těšit z rutinních a obyčejných aspektů života? Jak se postavit pozitivně ke stále se opakujícím úkolům všedních dnů a radovat se z maličkostí?

 

Umět nacházet potěšení v běžných věcech je klíčem ke šťastnému životu. Když zvolníme a budeme se radovat z maličkostí, pravděpodobně budeme žít spokojeněji a vyrovnaněji, než když budeme jen utrácet, hromadit a přejídat se. Také budeme více prožívat přítomnost a budeme se lépe chovat k ostatním členům rodiny.

 

Prožívat přítomnou chvíli a pořád nepředjímat, co bude potom. Jde tu o smysl pro humor, smysl pro vítězství a o to, být otevřená a připravená na vše, co nám život přinese.

 

Samozřejmě, radovat se z příjemných věcí je snadné, ale co právě ty nepříjemné? Co naše každodenní povinnosti, které tak zábavné nejsou? A co s tím, že se neustále opakují? Jak nebýt Sisyfem vlastního života?

Všechny jsme do jisté míry takovým Sisyfem. Večer uklízíme kuchyň a druhý den po snídani je znovu neuklizená. Vypereme špinavé prádlo a už nás zase čeká další hromada.

 

Podle odborníků je klíčem k řešení užívat si den a oceňovat cyklickou povahu úkolů, které stojí před námi. Zkuste najít něco, co vám při praní, vaření či uklízení bytu dělá radost.

Když se naučíte vykonávat běžné úkoly s radostí, jejich nekonečné opakování se vám nebude zdát tak hrozné.

 

Pravda je, že i nezajímavé úkoly někdo udělat musí. Nemůžeme se tomu vyhnout. Skoro každý z nás musí každý den udělat něco, co není nijak zvlášť zábavné. Řešením je najít na nich něco zajímavého, místo toho abyste si zoufale přála dělat něco jiného.

 

Zapojte víc svoje smysly. Nemusíte být zrovna na dovolené v cizím romantickém městě, abyste prožívala svůj život s radostí. Nezávisle na okolnostech se můžete ze života radovat, i když strávíte většinu dne v kanceláři nebo na hřišti s dětmi. Vy sama máte kontrolu nad tím, jak budete svůj život prožívat. Vy sama rozhodujete, jak budete věci vidět. Nikdo jiný to za vás neudělá.

 

Třeba se vám zdá, že pondělní ráno je hrozně náročné. Ráno zazvoní budík a vy víte, že začíná nový pracovní týden. Už to pomyšlení vás unaví!

Nemohla by se ta proklínaná ranní rutina změnit v něco příjemnějšího? Nemohla byste se začít těšit na pondělní ráno?

Co kdybyste svůj obvyklý ranní koloběh změnila tím, že zapojíte smysly? Oblékněte si ty nejhezčí šaty, kápněte si za pravé ucho slzičku parfému. Vychutnejte si ranní šálek kávy, poslechněte si svoji oblíbenou písničku.

To je přece radostný a pro smysly příjemný začátek dne - proč si ho nedopřát? Potěšení nemusí být vyhrazeno jen tradičně příjemným příležitostem.

 

Zpomalte. Zkuste pořád někam neběhat. Naučte se prožívat přítomnou chvíli. Stává se vám, že vám celý den utíkají myšlenky někam jinam? Zkuste se soustředit na to, co právě prožíváte, i přesto, že spěcháte. Život je cesta, nikoli cíl. Když si uděláte čas a budete svým dnem postupovat s rozvahou, zůstanete otevřená novým zážitkům a snáze se vám podaří radovat se z maličkostí.

úryvek z knížky Madame Chic od Jennifer L.Scott

Volný čas

Můj volný čas se díky dětem značně změnil. V lepším i horším smyslu.

Když se na svůj volný čas dívám současnýma očima, téměř vše se změnilo od předmateřských dob. Nemám úplnou svobodu oddávat se příjemným záležitostem týkající se jen a jen mé osoby, pokaždé musím připočítat i děti, ale když se nad tím tak zamýšlím i ony obohatily můj volný čas o zcela nové společné aktivity.

Tím že jsem s nimi doma a téměř vše dělám s nimi, vrací se mi s nimi i moje dětství a dávno zapomenuté zážitky. Děti moc baví i moje příběhy z dětství, co jsem vyváděla a nad čím jsem přemýšlela. Zjistila jsem, že si toho dost pamatuju, ale asi je to spíš tím, že mi moje zážitky z dětství právě moje děti připomínají.

A za to jsem vděčná.

 

Tak např. každý večer předčítám dětem z knížek, znovu si tím oživuju moje dětské knížky, znovu prožívám příběhy dětských hrdinů a s dětmi si můžu povídat "jejich řečí". Celkově mi knížky, ať už pro dospělé či děti, dělají radost. Ráda je nakupuji, čtu, shromažďuji a mám vždycky velké potěšení, když si novou knížku nesu z knihkupectví nebo dorazí balíčkem.

 

Pak mě ohromně baví vystřihovat vystřihovánky,  či nové pexeso, lepit a stavět papírové domečky pro panenky nebo vymalovávat omalovánky. Pro tyto účely nemám absolutně žádný problém jít nakoupit dětem do papírnictví veškeré náčiní a pak to všechno s nimi rozložit na koberci a piplat se v tom všem. Nádhera....většinou si k tomu pouštíme CD Svěráka a Uhlíře a je nám blaze.

Nebo hraní karet, společenských her či sledování starých dětských filmů, to miluju. My si je většinou pouštíme přes prázdniny, večer na spaní, když jsme všichni doma a pak si  opakujeme repliky, které se nám nejvíc líbily.

 

Ráda chodím s dětmi na procházky, podnikáme malé výlety po okolí, v létě hodně chodíme na hřiště a do cukrárny, mňam.

Prozíravě jsem si už před dvěma lety koupila nové kolo i se sedačkou, takže teď jezdíme do cukrárny na kolech a to se dětem moc líbí.

 

Mnohokrát jsem si kladla otázku, co mě vlastně skutečně baví. Kdyby se mě někdo zeptal, co mě nebaví, tak bych toho ze sebe vysypala spoustu a ani bych nemusela přemýšlet. Ale opak?

 

Díky knížce Projekt štěstí jsem

si uvědomila, že jsou to ty knížky a že mě bavily už v dětství jak jsem psala.

Proto mi dělá takovou radost jít večer číst dětem do postýlky a pak si sednout ke své knížce a nechat se vtáhnout do děje.

U těch dětských knížek je navíc krásné nechat se unést do světa Fantazie, kde vítězí dobro a láska nad zlem. Jako dítě jsem trpěla hodně bujnou fantazií a snila jsem i během dne, ale už jsem na to zapomněla. Díky dětským knížkám a filmům to můžu prožívat znova. Jen je škoda, že už se na to dívám těma dospělýma očima a nevěřím. 

 

A ještě jsem si vzpomněla na jednu věc, kterou jsem jako malá s oblibou dělala. Vystřihovala jsem si z různých časopisů články a pak je lepila do velkého sešitu, který jsem doplňovala kresbami a citáty - takové české Bravíčko, jen bez té sexuální poradny. Každý den jsem si s časopisem " hrála " a pak ho nechala kolovat mezi spolužačky, aby se poučily. Asi to byl trapas, ale mě to bavilo.

Ještě dnes si schovávám některé články nebo obrázky, které mě inspirují, tato záliba mi zůstala. Asi jsem se minula povoláním a měla vydávat nějaký lifestylový časopis :)

 

A co je ještě zajímavější, že se mi dostaly do rukou moje obrázky z dětství, dokonce jsou tam výtvory ze školky a téměř na každém je namalovaná princezna s krásnýma šatičkama nebo domeček se zahrádkou. Jak typické pro nás ženy, že?!

 

 



The Ballad of Lucy Jordan - Marianne Faithfull

Už dlouho mám v konceptu uloženou jednu z mých oblíbených písniček a vlastně mě pořád nenapadalo, v jaké souvislosti ji použít na blogu. Text totiž nabízí tu svobodu vzít auto, nechat všechny starosti za sebou a jet někam daleko. Tak jako to zažily Thelma a Louisa ve stejnojmenném filmu. Když jsem ten film viděla poprvé, strašně jsem zatoužila zažít přesně takové dobrodružství. Ne doslovně, kdo film zná, pochopí.

Takže za dva roky, třeba i já stejně jako Lucy Jordan budu mířit ve svém sportovním autě směr Paříž...kdoví, třeba ano :)

Projekt štěstí v březnu a dubnu

Máme červen a já jsem si až teď uvědomila, že jsem si měla zrekapitulovat svůj Projekt štěstí za březen a duben. Pomalu už i květen. 

Upřímně, nijak se podle Projektu neřídím, nejsem disciplinovaná. Nikdy jsem nebyla a ani nebudu, to vím. Nechávám vše plynout a pak se podívám do knížky a přečtu si o čem byly témata na určitý měsíc.

 

BŘEZEN - Práce

Jelikož jsem doma, jediné co mě oslovilo byla rada " Začni psát blog ". Ten jsem začala v únoru, můžu si odfajfknout SPLNĚNO.

 

Pak se mi líbilo Pracuj chytře!

Jak mít klidnější dny, více stihnout a mít tím pádem více času? Tady jsem si uvědomila, že díky mému večernímu šolichání v kuchyni mám o něco víc klidnější rána. Když si večer uklidím kuchyň, ráno je klidnější, protože mám čistý hrnek na kafe a čistý nůž na krájení chleba.

Poučky typu " Vstaňte ráno o hodinu dřív, nejlépe jako první z rodiny, abyste si vše připravila a v klidu a sama si vypila kafe" nesnáším. Já ráno nevstanu, já spím ráda, to taky nezměním. Proto se raději donutím každý večer pouklízet tu kuchyň na zítřejší den.

 

Stejně tak jsem odbourala televizi, večer si sednu ke knížce a čtu si. Nejdřív jsem měla výčitky, že nestihnu nějaký zajímavý dokument na ČT2, která mě vždycky bavila, ale je zajímavé, že ty důležité informace si mě většinou najdou samy. Např. se o zajímavém filmu dočtu v mobilu ve zprávách z kultury, někdo mi dá tip ve školce nebo mi rodina zavolá, napíše, co dávají v televizi, ať to nepropásnu.

DUBEN - Rodičovství

Moje děti jsou pro mě velkým zdrojem štěstí. Díky nim prožívám každodenní radosti, ale zároveň jsou i zdrojem starostí, rozčilování, únavy, nepohodlí a znamenají větší výdaje.
Odborníci tvrdí, že manželská spokojenost se po narození prvního dítěte prudce zhoršuje a zvedá se teprve ve chvíli, kdy děti odchází z domova.
Když se narodil Tomík,  trpěla jsem pocity paniky, že jsem nemožná matka, že nezvládám svoji domácnosti, natož výchovu dětí. Připadalo mi,  že jít kopat kanály musí být mnohem lepší než být doma s dětmi a vychovávat je.
Při narození třetího jsem se nějak uklidnila a jsem skutečně šťastná, že mám velkou rodinu a nelituju toho i když mi občas chybí svoboda a volný čas.
Spíš mi vadí, že ještě pořád dokážu být vzteklá a podrážděná a neumím si někdy vychutnat toto období, kdy můžu být doma s dětmi.  A i když vím, že hubováním a ječením ničeho nedocílím, občas to nevydržím a to pak přichází ty špatné dny, kdy si sypu popel na hlavu co že jsem to za krkavčí macechu.


Buď pokladnice šťastných vzpomínek

I z tohoto důvodu jsem začala psát tento blog, těším se, že si třeba za rok, za pět let sednu k počítači a přečtu si svoje příspěvky a zavzpomínám co jsem to tehdy řešila a jak jsem viděla ten můj malý, maličký svět.
Díky fotkám si také vybavím určité momenty,jen jsem se ještě pořád nedokopala k tomu dát je vyvolat. Je jich moc a jenom Karolínka už má v současnosti tři fotoalba.
Taky jsem dětem pořídila krabice na jejich výtvory a zjistila jsem, že K. si např. schovává staré sešity a písemky ze školy. To bude jednou papíru na sběr...
Do diáře si občas zapíšu hlášky dětí, jejich úvahy a přání. Jako zrovna teď, když píšu o tomto tématu jsem si vyhledala v diáři jejich poslední " moudra ":

• Tomík si přeje umět lítat, aby se mohl dotknout mraků. Jeho dalším přáním je, aby děti nikdy neumřely.
• T. se díval na Vyprávěj, kde je Tonda ve vězení. Litoval ho, že je chudák a že ještě musí jíst ve vězení špenát, a to že on by nechtěl (on ho fakt nesnáší, ten špenát).
• poslední den lyžování jsem vezla Karolínku a nutila jsem ji, aby si dala helmu dozadu do kufru. Nechtěla, a měla ji dál na klíně. Poznamenala jsem: " Tak promiň, že žiju " a ona mi odpověděla: " To se mi omlouváš fakt brzo! "
• kamarádka čeká miminko a Tomík chodí do školky s jejím synkem. Doma jsme řešili jak by se mohlo nastávající miminko jmenovat. Tomík navrhoval Krakonoše.

No a s takovýmto materiálem já musím pracovat ...

Ukončuji psaní, protože přišel nejmladší člen rodiny Lukášek, na ruce má nataženou ponožku (nazývá ji ťapi), na druhé ručičce vláčí pyžámko (to nese název bibi) a hlásí mi, že chce ham, ham... tak jdeme jíst.