Klavírní besídka

Minulý čtvrtek měli Karolínka s Tomíkem závěrečnou klavírní besídku. Oba byli vystrojení, Karolínka nové šatičky od bratislavského Ježíška (bohužel jsem ještě před představením prozradila od koho šaty dostala, protože jsem jí připomněla, že jsou od tety Lenky a že si je chtěla vzít už na únorovou besídku -  tím bylo prozrazeno vše).
Tomík měl zase šviháckou košili od babičky s malou kravatou, za kterou se nejdřív strašně styděl, takže když jsme utíkali do ZUŠ na náměstí, celou si ji sroloval a pevně držel, aby si kravaty nikdo nevšiml. V sále ji " rozmotal " a měl ji zkroucenou jak paragraf. Škoda mluvit.

Oba ale zahráli moc pěkně, ani neměli trému.
Na rozdíl ode mě.
Jejich besídka mi připomněla moji obzvlášť vydařenou, která se odehrála na Smržovce na Parkhotelu.
Besídky se účastnila i moje sestra a velice dobře si pamatuji, že seděly s mamkou asi ve druhé, třetí řadě, kde byl dobrý výhled.
Tuším, že to bylo před Vánocemi, pamatuji si, že jsem se přezouvala ze sněhulí do lakovaných střevíčků. Taky jsem byla hezky vystrojená, ale vynervovaná na smrt, protože se na mě přijela přeci podívat moje starší sestřička.
A do dneška si samozřejmě živě pamatuji, že jsem hrála Polonézu - Dudáckou od J.S.Bacha. Dopadla katastrofálně. Už po pár taktech jsem měla pořádný okno, zkoušela jsem ještě se " chytit " nějakých tónů, ale bylo to čím dál horší... V slzách jsem vstala, uklonila se a utekla brečet. OSTUDA.
A i když mě sestra konejšila, že to bylo moc pěkné, bylo mi z toho pořád do breku.

Na čtvrteční besídce dětí hrál jeden chlapec Mazurku, taky měl okno, ale vybruslil z toho velice pohotově. Nezkoušel další tóny, jednoduše zahrál poslední závěrečný takt, vstal, s úsměvem se uklonil a odešel středem ke své mamince.
Jó, kdybych byla tehdy taky taková frajerka, zase mám ale výborné zážitky. Na Dudáckou už do smrti nezapomenu, a možná ji jednou budou hrát moje děti na besídce a já budu ronit slzy dojetím.

Ještě o jeden krásný zážitek se ale podělím.
Paní učitelka klavíru nám na začátku vysvětlila, že byla dlouhodobě nemocná a že děti nejsou úplně ve formě. Jedna holčička (moc šikovná a skromná) si ale připravila a nacvičila jednu skladbu úplně sama, bez pomoci paní učitelky a všem nám ji zahrála. Je to filmová hudba od Ludovica Einaudi s názvem Primavera.
Do čtvrtka jsem vůbec netušila, že někdo takový jako Ludovico existuje, možná jsem tu melodii někde zaslechla, ale nepátrala dál od koho to je. 
Když Michalka spustila, seděla jsem úplně přikovaná a s tou melodií se mi odehrával před očima film - černobílé záběry z města, kde se loučí dva milenci.
Našla jsem na Youtube tu skladbu, k videu jsou pěkné černobílé obrázky Říma, ale ta moje verze je stejně lepší, jenže kde bych teď rychle sháněla dva milence :)