Čas letí...

Taky se vám stává, že jako malé dítě jste vše kolem sebe viděli úplně jinýma očima? Obrovská zahrada u vašeho bydliště, dravá řeka namísto klidného potůčku, škola jako nepřehledné bludiště, les, který snad nikde nekončí, rodiče, co se na vás dívají seshora, z výšin?

Když se do některých míst z dětství vracím, připadá mi všechno malinké jak u trpaslíků. Všechno je ve vzdálenosti pár kroků, na vše vidím... Jak má malé dítě bujnou fantazii a představivost...

Nejvíc ale vidím ty rozdíly na svých dětech. Shromažďuju konečně fotky, které dám po 7 letech vyvolat a které pak  založím dětem do vlastních alb pro vzpomínky.
Počítač nepočítač, největší kouzlo fotek je vzít do ruky album, sednout si s ním pohodlně do křesla a vzpomínat a dojímat se. To počítač opravdu nenahradí.

Ale abych se vrátila k tématu. Obě starší děti jsou teď na soustředění s lyžařským oddílem a vedoucí nám také posílá každý večer fotky.
Když jsem viděla Tomíka, nevěřila jsem svým očím. Tohle že je to miminko s kulatou hlavičkou? Už když se vrátil z tábora, mi přišel vytáhnutý, ale teď... skutečně školák.
Pro porovnání, jak čas pádí tryskem.

 

Tahle fotka se mi moc líbí, i když vím, že hrají na tichou poštu, ten moment spiklenectví mezi sourozenci, to je tááááák pěkný.

 

 

Jsem ráda, že mám doma ještě jednoho mrňouska, který se sice taky mění každým dnem, ale ještě pořád je to moje malé miminko...a navíc je tak neskutečně podobný Karolínce, když byla malá, to je neskutečný.

Tak schválně, kdo najde nejvíc rozdílů :)

 



Šátek vydržel všem třem

 

Slavné Sluneční lázně od Dušana Jurkoviče



Otevření plovárny
 

Nedávno proběhla v televizi informace, že Luhačovice prodávají Sluneční lázně navržené v roce 1903 slavným architektem Dušanem Jurkovičem.  
Lázně chátrají a město nemá peníze na jejich nákladnou opravu. Zájemce však musí počítat s tím, že budova je kulturní památkou a podmínkou jejího prodeje je zachování lázeňství.
 
" Bude to spíš citová záležitost než investice, která se rychle vrátí," uvedl ředitel Lázní Luhačovice.

Já jsem na tuto informaci o Slunečních lázních pozapomněla, ale během tří týdnů jsem četla dvě knížky, kde jsem na zmínku o nich narazila a to v souvislosti s naší operní pěvkyní Marií Calm Veselou, která si za svého druhého manžela vybrala právě MUDr. Veselého, který se zasloužil o modernizaci lázní.
První zmínka byla v knížce Utajené životy slavných Češek a druhá ve Vzpomínkách Františka Kožíka. 

Kožíka dokonce tak zaujala osobnost MUDr. Františka Veselého, že mu věnoval román " Kouzelník z vily pod lipami " (už jsem si ji přidala na seznam knížek, které budu číst).

A že to v Luhačovicích dříve žilo kulturním životem. Kromě výše zmíněných zde byly častými hosty i Josef Suk, Leoš Janáček (ten zde dokonce dokončil operu Lišku Bystroušku) nebo Vlasta Burian či Olga Schneipflugová.
 
Já si lázně pamatuji z dětství, vím, že se mi moc líbil park s altánkem, umělecky zastřižené živé ploty. K tomu svébytná Jurkovičova architektura, prostě nádhera.




Současný stav
 

Je to obrovská škoda nechat celý historický objekt zchátrat, úplně vidím jak by se lázně daly využívat pro wellness účely  spojené s japonským feng-šuej. Do takových lázní bych jezdila na masáže, meditovat, kochat se parkem, slunit a plovat v bazénku. A v zimě by bazén mohl posloužit dětem jako ledová plocha k bruslení.


Magický hlas Marty

Mám velkou radost, že Olga Sommerová

natočila film o naší bezesporu nejlepší

zpěvačce Martě Kubišové

" Magický hlas rebelky "

Po filmu Věra 68 o nejslavnější české gymnastce Věře Čáslavské (vřele doporučuji) zachytila Olga Sommerová osud Marty Kubišové, zpěvačky, signatářky a mluvčí Charty 77.

Olga Sommerová byla překvapená, že o Martě už dříve nevznikl dokumentární film, proto se do natáčení vrhla sama.
Film mapuje zpěvaččinu první i druhou pěveckou kariéru, odkrývá dramatický osobní život zpěvačky a zároveň mapuje historii Československa v druhé polovině 20. století. 

"Musíme protestovat proti každé lži a nespravedlnosti, dějiny nám dávají varování, že když se věci nechají běžet, tak se z toho vyvine válka", míní Olga Sommerová s tím, že si považuje lidí, kteří jsou aktivní. 

Svůj osud Marta nesla statečně a bez reptání, přestože se stala terčem výslechů a šikanování ze strany StB.

Já si Marty velmi vážím, zamilovala jsem si ji díky jejím skladbám Songy a balady a její dvě autobiografické knížky   " Marta Kubišová" a " Lásky za časů bezčasí " jsem doslova hltala. 
Pro mě je Marta symbolem odporu proti komunistickému totalitnímu režimu a nesmírně charismatickou a skromnou dámou. 
 


Ve filmu mimo jiné zazní píseň Život není pes v podání Marty Kubišové a Anety Langerové. Píseň je o dvacetiletém nuceném mlčení. Texty napsal Václav Kopta a hudbu složil Petr Malásek.
Já si ji celý den broukám, chytlavá melodie.

Svět dětské fantazie

Nedávno jsme jeli s dětmi autem a pouštěli si soundtrack z Nekonečného příběhu. U každé skladby jsme dumali o kterou scénu z filmu zrovna jde. Jestli jede Atrej na     

Artexovi zachránit vládkyni nebo se blíží k Sandonoriku atd.

Pak se mě Tomík zeptal co to vlastně je říše Fantazie, že tomu nerozumí a neví co si pod tím má představit. Tak to byl pro mě takový "překladatelský" oříšek :)


Zkusila jsem mu vysvětlit, že každé dítě si nosí svoji říši fantazie ve své hlavě. Jsou to myšlenky, sny, zkrátka svět dětské fantazie, to čemu věří či věřit chce a nepodléhá tomu čemu se věřit musí a má. 

A to že ve filmu tato říše začíná být pohlcována Nicotou, to znamená, že děti přestávají snít a fantazírovat. 

A zachránit se dá jedině čím více přání děti mají, tím je pak jejich svět fantazie a snů bohatší, pestřejší a radostnější.

Obě děti si v tu chvíli nejtoužebněji přály proletět se na Falkovi. Tomu jsem se musela v duchu smát, protože to si nejspíš přejí všechny děti po shlédnutí filmu, včetně mě.



O to víc mě později omráčilo, když mi Tomík během dne řekl, že se nudí a co že má jako dělat a ať mu něco vymyslím. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou, tohle že je moje dítě? Nespadlo mu něco na hlavu? Zrovna v něm jsem mnohokrát viděla samu sebe jako děcko,připomínal svými hrami jak jsem se sama dokázala zabavit na celý den.

Když začala éra Barbín a jejich sladkých domečků, napadlo mě vystříhat si z magazínů obrázky se zařízením a vylepit si jimi skříňku v pokojíčku,  do které jsem pak nasoukala panenky jako do jejich vlastního domečku. Škoda, že tento skvělý a praktický nápad se mnou mamka nesdílela, nešlo to pak ze skříněk odlepit.

Já jsem měla neustálou potřebu někomu zařizovat domečky. Na pískovišti jsem stavěla domeček z písku, ve školce na zahradě jsem si hrála v křoví na svůj domeček a berušky jsem zavírala do krabičky od sirek, abych jim vytvořila dokonalý domeček. Někdy jsem jim tam napustila bazén...byla jsem dost morbidní dítě :)

Ljuba Skořepová, která žije na své chalupě v Českém ráji, v jednom časopise poznamenala, že je šokována místními dětmi, které za ní přijdou na návštěvu a stěžují si, že nevědí, jak by si měly hrát a ať jim poradí.
Věřím, že pro ni jako bylinkářku a babku kořenářku, která pevně věří na skřítky a víly, to musel být šok.

Mě taky dokáže vytočit jediná věta vyřčená z dětských úst: "Já se nudím, co mám dělat?" Už to ale neřeším, spíš je mi to líto. Já mám na svoje dětství pěkné vzpomínky, můžu se o ně s dětmi podělit, ale přijít si na to musí samy. A hlavně musí začít snít....

Myslím, že dobré dětské knížky jim k tomu hodně pomáhají včetně Nekonečného příběhu.

 

 

Co vás a vaši fantazii nejvíce ovlivnilo v dětství? Vzpomenete si? Byly to fantasy knížky, filmy, tajemné příběhy nebo dobrodružné výpravy?

 

Mě kromě zmíněného Nekonečného příběhu nadchl film Petr Pan a E.T.Mimozemšťan, z knížek pak Astrid Lindgren (Děti z Bullerbynu, Ronja, dcera loupežníka nebo Pipi, dlouhá punčocha) i knížka Děvčátko Momo a ukradený čas též od Michaela Ende (autor Nekonečného p.) nebo dětské filmy jako Cesta do pravěka, Dva roky prázdnin, Lucie, postrach ulice a české seriály Návštěvníci, Létající Čestmír a pan Tau od Oty Hofmana a Jindřicha Poláka.



 

Nejlepší tábor

Zítra se děti vrací z tábora. Z ekologického tábora SEVER v Horním Maršově. Karolínka jela už potřetí, Tomík měl premiéru. Právě na něj a na jeho zážitky jsem velmi zvědavá. Karolínka je zasloužilá tábornice, o ni strach nemám, u Tomíka jsem v očekávání, jak jemu se celé táborové dění líbilo.

Musím napsat, že celý průběh tohoto tábora je zajímavý a dobrodružný. Před těmi třemi lety, kdy mě oslovila nynější vedoucí tábora a hlavní organizátorka, jsem se na celou věc dívala trochu skrz prsty.

Osobně totiž nejsem žádný velký fanda do ekologie, s problémem doma třídím odpadky a na zahradu večer nejdu, protože vím, že všude lezou slimáci, kterých se teda štítím.

Ale Karolínčino nadšení už po prvním táboře, kdy přijela zpátky domů s taškou plnou různých kamínků, oblázků, puzzle nebo zkumavek a tolika zážitky a novými
zkušenostmi, které získala, si mě malý tábor získal. Děti se totiž učí především umět se chovat šetrně k přírodě, naslouchat její kráse a pečovat o ni.  Mně celé dobrodružné pojetí tohoto tábora připomíná knížky Miloše Zapletala nebo Hochy od Bobří řeky od Jaroslava Foglara.

Navíc oceňuji až maminkovský přístup hlavní vedoucí, která  nám rodičům každý večer posílá podrobný email společně s fotkami, kde máme možnost sledovat průběh celého dne. Tím pádem se my rodiče můžeme přenést v duchu k dětem a prožívat s nimi celý jejich tábor.



Lýkožrout, larva střevlíka - pod kůrou to žije!

Koupání v řece

A že je těch zážitků skutečně kupa.
Jeden den si děti povídají s lesníkem z KRNAPU  a učí se poznávat stromy a jak se správně chovat v lese. 
Druhý den se připravují na koupání v řece, nejdřív teoreticky - v klubovně si povídají o vodních živočiších a rostlinách. Pak dostaly za úkol nanosit 17 zvířat do sbírky a poté je následně rozdělit do skupin na ryby, ptáky, plazy, savce, bezobratlí a rostliny (tak to ty děti obdivuju, já bych v tom pěkně plavala).
Odpoledne přijde na řadu i praxe - samotné koupání s lovem vodních bezobratlých živočichů a stavění hráze.




Po vykonané práci nejlépe chutná chleba s tvarohem v lese



To jsou úlovky!

Další den se chystají na celodenní výlet, během kterého plní různé úkoly (namalovat hejkala křídami, utíkat do kopce, trénovat chůzi po 3 končetinách, v lese malovat borůvkou, rozeznávat zvuky lesa,  trénovat proměňování ve strom či kámen.
Předposlední den je čeká spaní pod širákem i s večerním táborákem a opékáním špekáčků. Poslední den tábora je věnovaný karnevalu, na který si děti samy vyráběly masky.



Celý tábor provází děti lesní víla, která jim přes veršované vzkazy nechává určité úkoly k plnění celotáborové soutěže. Všichni jsme napnutí jak kšandy, které družstvo vyhraje. Ještěrky, zajíci nebo veverky? 


Objevila se lesní víla

Hrací plán od lesní víly


























Na procházce

Podobné tábory  jsem jako malá zbožňovala. Nikdy nezapomenu na mé dva nejoblíbenější, oba se odehrály v Meziměstí na Broumovsku. V prvním jsme si " hráli " na husity, ve druhém na pravěké lidi.
Až dnes jako dospělá vidím co práce muselo dát vedoucím vymyslet děj tábora a všechny disciplíny a soutěže s tím spojené. A hlavně co legrace jsme si tam všichni užili. Jak jsem se vždycky netěšila na začátek tábora, tak jsem nechtěla na konci domů.

Naopak jsem nenáviděla tábory, kde nás děti nechaly vedoucí a praktikanti napospas a bavili se po svém bez nějakého zájmu. " Zabavili " nás vybíjenou nebo táborákem a děsili stezkou odvahy nebo noční hlídkou. Ale to se mi stalo asi jen dvakrát za celou mou tábornickou éru.


Ještě musím vzpomenout na vodácký tábor, ten byl taky bezvadný.
Dodneška si například pamatuju tu tajemnou až posvátnou atmosféru v Českém Krumlově, když jsme proplouvali městem pod zámkem a vedoucí nám vyprávěl pověst o Perchtě z Rožmberka, která je označována za Bílou paní. Její duch se prý zjevuje v okamžiku, kdy má dojít k nějakým významným událostem. Bílé rukavičky na jejích rukou jsou dobrým znamením, oproti tomu černé upozorňují na blížící se neštěstí.

Pořád se vidím jak dychtivě vyhlížím Bílou paní a jestli zahlédnu barvu jejích rukaviček.

A protože mě Perchta aneb Bílá paní nepřestala fascinovat, mám o ní knížku ve své knihovničce.

A co vy? Jaké máte zkušenosti s táborem a na  který nejvíc vzpomínáte?

Vzpomínky na dětství českých osobností

Jaká byla výchova dětí během druhé světové války či těsně po ní? A jaké vzpomínky zůstaly této generaci na jejich dětství?
Několik mimořádných českých osobností (A. Born, J. Suchý, J. Menzel, L. Smoljak, O. Sommerová, Z. Svěrák, J. Molavcová, E. Vášáryová) vzpomínalo na svoje rodiče a dětství v knize od Borise Dočekala Maminka, tatínek a já.



Mně v té knížce plné dojímavých a úsměvných vzpomínek zaujaly dvě věci. Jednou z nich byla velká rozvodovost. Napočítala jsem 47 pamětníků, z nichž polovina pocházela z rozvrácené rodiny nebo v průběhu dětství o jednoho z rodičů přišla. A pak že rozvody jsou častější v současné době...


Druhou samozřejmostí ve většině rodin ať chudých či bohatých byla žena v domácnosti. Muž, živitel rodiny nedovolil své ženě nastoupit do zaměstnání, protože se dokázal finančně o rodinu postarat sám. A jednalo se mnohokrát o chudé vícečetné rodiny.
Například známý skladatel Petr Skoumal, který se narodil v r.1938 do rodiny, kde už dva sourozenci byli a maminka jako židovka a tatínek katolík v době války i pozdějšího komunismu prožívali permanentní finanční krizi, vzpomíná, že i přes všechny nesnáze, které jim život nachystal, maminka zůstala s dětmi doma, vychovávala je, starala se o ně a vedla domácnost.  
Přestože jako rodina žili dost skromně, měli všichni pocit šťastné rodiny.

Těch vzpomínek na obyčejné poměry, skromné podmínky, kolikrát až bídu je v knížce spousta, zároveň ale dodávají pamětníci, že jim právě tyto poměry daly velice dobrý základ pro budoucí život. A i přes zmíněné finanční problémy dokázaly jejich rodiče zajistit svým potomkům slušné vzdělání. Právě toho si všichni z nich nejvíce cení.
Skromnější způsob života je lepší, od dětského věku člověka vychová k větší odolnosti.

Tresty, pohlavky, výprask rákoskou nebylo nic mimořádného. Hrabě Josef Kinský vzpomíná, že on, sestra a jeho tři bratři měli krásné dětství, ale pokud něco vyvedli, otec je vzal do svého toaletního pokoje, kde měl jezdecké biče a pruty, přehnul je přes koleno a prutem, který nejlépe švihal, dostali pár přes zadek. Svůj poslední výprask dostal Josef Kinský ve svých deseti letech.
Co rodiče řekli, bylo svaté, to se nekritizovalo. Maminka Josefa také trvala na tom, že děti je třeba vychovávat v internátu, aby si zvykly na disciplínu. Do svých dvanácti let prý mají zůstat doma, ale pak musí pryč. Žádný mamahotel jako je k vidění dnes ve většině rodin....

Oldřich Kulhánek, grafik a autor českých bankovek zase např. vzpomíná, že jako nejstarší ze sourozenců většinou slízl veškeré výprasky za ostatní. Zároveň ho šokuje, když od někoho slyší, že se v dětství pral se svou sestrou. Něco takového u nich neexistovalo. Ne, že by byly nějaké zářné dětičky, ale všichni tři sourozenci držely vždy při sobě. Zásluhu na tom mají jejich rodiče, protože v nich vypěstovali velkou soudržnost.
On i jeho bratr nikdy na svoji sestru nežárlili, byli hrdí, že mají sestru a brali to jako povinnost bránit ji za každou cenu. V jejich rodině neexistovalo, že by se jednomu dávalo víc a druhému míň. A když se něco přihodilo, babička to zase všechno dala do latě - zpohlavkovala je všechny tři stejným dílem.

Moc krásně soužití rodičů - muže a ženy, shrnul Petr Nárožný. Zjistil jednu zajímavou věc, jak je to ve všech rodinách podobné, dokonce stejné.
S pětkou nebo s poznámkou se chodí spíš za maminkou, hračka, nový svetr se většinou snadněji vyrazí z tatínka, zvlášť pokud je dítě holka. Pro ty mají otcové slabost. Přesto bývá tatínek ten šetrný, co chodí po bytě a zhasíná světla, přivírá topení a zlobí se, když se děti dlouho sprchují teplou vodou. Tatínkové pomáhají s nákupy, s uklízením,  ale nechce se jim luxovat, v poledne spí, čtou si noviny, sledují televizi. Maminky zase dokážou věci, které by chlapa utýraly - např. vychovat malé děti. Spát v noci na půl ucha, a ještě si chodit na dítě sáhnout, jestli je v pořádku.

Ženy jsou větší ochránkyně života než muži a zároveň jsou v něčem i pokornější a víc věcí chápou.

Hachiko: balada o věrnosti

Hačikó - příběh psa. Tento film jsem viděla před 3 lety na počítači, později jsme si ho pustili s dětmi na televizi a probrečeli ho od půlky až do konce. Na konci, všichni uslzení jsme se rozhodli, že si plemeno Akita Inu jednou pořídíme domů, tak jsme mu všichni propadli.

Já jsem přesvědčená, že mě si film i s Akitou získal především díky krásné a dojímavé hudbě od polského skladatele Jana A.P.Kaczmarka. Doma mám od něj i soundtrack Nevěrné a pokaždé když se plácám ve svých splínech a chmurných náladách, nemám po ruce lepší CD k poslechu. Pro úplnou depresi mi pak zbývá už jen Mozartův Requiem, ale ten už jsem si hodně dlouho nepouštěla, to je silná káva.


Film, který zpracovává klasický japonský příběh, je půvabnou oslavou přátelství a věrnosti. Vychází z reálné události, skutečný Hachiko žil v Tokiu na počátku třicátých let 20. století.

V roce 1924 si jej pořídil profesor Ueno, přednášející na tokijské univerzitě. Když potom zemřel, čekal na něj Hachiko každý večer na stanici Shibua. Takto to šlo následujících deset let, do chvíle než Hachi zemřel.

Později jeho příběh zaujal jednoho z bývalých Uenových studentů, proto o něm publikoval několik článků. Hachiko se stal slavným, učitelé ho dokonce předkládali svým žákům jako vzor morálních hodnot.

V roce 1948 byla na místě, kde Hachiko čekával, vztyčena bronzová socha. Ta je dnes velmi oblíbeným setkávacím bodem, podobně jako náš kůň na Václavském náměstí v Praze.






Legenda o nesmrtelném poutu, o věrné lásce a oddanosti psa ke svému pánovi, o tom, že i ty nejobyčejnější věci a zvyky se mohou časem stát důkazem o nejčištším, největším a nejúpřímnějším vyznáním lásky, věrnosti a oddanosti traduje v Japonsku dodnes. Vlastně nejen Japonsku, ale i jinde po celém světě.
Skutečný Hačiko byl tak slavným, že se na něj jezdily dívat miliony lidí.
V den, kdy Hačiko zemřel byl v celém Japonsku vyhlášen státní smutek.

Opravdovými hvězdami filmu ovšem nejsou Richard Gere ani Joan Allen, ale psi, kteří ztvárnili Hachika.

Akita Inu je velmi staré plemeno, pocházející z japonského ostrova Honšú. První důkazy o jejich existenci pocházejí už z roku 5000 před naším letopočtem, tehdy se využíval k lovu zvěře a jako hlídač.
Těšil se mimořádné úctě, ve vysokých kruzích bylo vlastnictví akity prestižní záležitostí.

Hollywoodský trenér zvířat Boone Narr říká, že pro něj bylo výzvou pracovat s akitami, protože jsou velmi tvrdohlavé. Psy, kteří měli hrát Hachika, trénoval šest měsíců. Nutno dodat, že se mu to opravdu povedlo. Psům, kteří se objeví ve filmu, opravdu uvěříte, že se jim stýská po páníčkovi. Možná by za svůj výkon měli dostat speciálního Oscara.


Předevčírem jsem se ptala manžela, jestli se někdy podíváme do Japonska na poznávací dovolenou a na památku že bychom si přivezli pravou, nefalšovanou Akitu. Odpovědí bylo krčení ramen.

Nejspíš bude finančně i logisticky jednodušší zajet si do chovatelské stanice u Jičína a jedno štěně si zamluvit...

Základní kousky šatníku

Když jsem četla knížku Madame Chic od Jennifer L. Scott, překvapilo ji, jak málo oblečení "potřebují" Francouzi ve svém životě. Na rozdíl od jiných nestojí každé ráno před skříní a neskuhrají, že nemají co na sebe. Nevadí jim nosit stejné oblečení stále dokola, naopak. Hlavu si s tím nelámou a cítí se "ve své kůži".

Sama autorka si z toho vzala ponaučení a po svém návratu zpět do Ameriky řádně provětrala svůj šatník. Věci, které na sebe dva roky nevzala nemilosrdně vyhodila.

Vyhledala jsem si z čeho se vlastně skládá capsule wardrobe a jak si ho ideálně sestavit.

Capsule wardrobe je pár základních kousků oblečení, které nikdy nevyjdou z módy a lze je kombinovat se sezóním oblečením.

Za základ šatníku u  ženy je považováno:

• trenčkot 
• bílá halenka
• džíny
• tmavý blejzr
• malé černé
• kašmírový svetr
• tmavé kalhoty
• pouzdrová sukně
• černý rolák
• tmavé tílko, top
• lodičky
• kožená kabelka
• hedvábný šátek
• šperky
• sluneční brýle

Vhodné kombinace základních kousků

Trenčkot nejlépe krátký,jednořadový.

K němu cigaretové kalhoty, sandály popř. balerínky. Trenčkot nedopínat, vyhrnout rukávy.



Bílá halenka v létě ke capri kalhotám, nebo do kalhotového kostýmu.
Nejlepší je však pánského střihu, u které se dají ohnout manžety a doplnit výraznými náramky.



Kvalitní džíny, nejlépe tmavé barvy. K nim kabátek z hladkého sametu, visací náušnice, nízké kozačky nebo mokasíny či baleríny.
Hedvábná blůzka na večer, letní sandály.
Černý kašmírový rolák, kovbojské boty.
Bílá košile,tmavé džíny, nestárnoucí klasika.









Bílé džíny, tmavé tričko, černé brýle jako Jackie Kennedy.







Tmavý blejzr přepásat, vyhrnout rukávy, úzké džíny, lodičky či baleríny.




 
Malé černé, černé vysoké lodičky, do chladnějšího počasí nebo do divadla večerní pašmínový šál.
Kabelka nemusí být v černé barvě, ale výrazné např. lila, fuchsie, smaragdově zelená...
Tělový nebo blankytně modrý propínací svetřík pro neformální příležitost.
Na večer přes malé černé trenčkot, nyní přepásat.


Kašmírový svetr, krátký či dlouhý rukáv, k němu dobře padnoucí džíny, hedvábné šátky okolo krku.
Pulovr do V, úzká sukně (kožená je dobrá), kruhové náušnice a opět malý hedvábný šátek kolem krku.




Tmavé kalhoty se světlou blůzou, uzavřené boty, výrazné doplňky.

Pouzdrová sukně, černý rolák, kozačky s nízkým podpatkem.
Kožená bunda s úzkou sukní a balerínkami vytvoří mladistvý vzhled.


Černý rolák, cigaretové kalhoty, lodičky na podpatku, náramky na zápěstí.
Sukně ke kolenům úzká, rolák.
Tmavé tílko nejlépe nosit přes den sólo, večer přes něj přehodi šál nebo blejzr.
K tmavému topu se nejlépe hodí perly na krk, náramek na zápěstí nebo výrazné pánské hodinky.



Triko s výstřihem do V nebo lodičkový výstřih, ne kulatý!

Bílé triko, béžové kalhoty, sandály na podpatku.




Lodičky s černou úzkou sukní, nebo džíny a hedvábná blůzka, capri kalhoty s nižším podpatkem.








A barevné stálice oblečení? Černá, černohnědá, tm. námořnická modř, tm. šedá, smetanová, šampaň a velbloudí, ta je nadčasová a patří ke stylu a luxusu.
Pláště, šaty, trika i šortky jsou v této barvě opravdu šik.



Ještě připojuji pěkné video, 5 základních kousků francouzského šatníku, když už je celý tento příspěvek věnovaný opět Francouzkám.