Zádumčivou Šumavou na kolech s dětmi

Minulý týden jsme strávili celá rodina dovolenou na Šumavě. Počasí nám nepřálo, ještě v neděli, když jsme dorazili do našeho penzionu Jeřabina se děti koupaly v místním bazénu a v pondělí se obloha zatáhla a pršelo celý den. Sledovali jsme předpovědi počasí a přemýšleli, jak proboha zabavíme děti na samotě u lesa? Vezli jsme kola, ale co s nimi v dešti? Procházky taky nepřipadaly v úvahu a jít sbírat houby s ostatními, když děti houby nerady?? Ale že na Šumavě je hřibů, a jakých! Každý večer jsme je měli v polívce...


A tak jsme se vydali do Kašperských Hor do muzea motocyklů. Mnohem víc se dětem líbilo následující muzeum hraček a loutkových divadel. Dokonce jsme tam našli i moje divadlo z dětství a ještě další dřevěné hračky, se kterými si děti hrály jako malé. Odpoledne jsme zajeli do Sušice, kde letos otevřeli zbrusu nový aquapark. Byl krásný. Strávili jsme tam 3 hodiny a ještě bychom zůstali.

Druhý den opět zataženo, teplota kolem 15°C a my se vydali na hrad Kašperk. Podobný nápad měla spousta lidí a "zoufalých" rodin s dětmi, které jsme potkávali předchozí den v muzeu nebo v bazénu. 

Procházka připomínala chůzi po Václaváku, ale začalo svítit sluníčko a hned nám bylo veseleji.

Pěšky cesta do Prahy by trvala 5 dní

Dovnitř do hradu jsme nešli, zato si děti zastřílely z kuše a luku.

Karolínka si dokonce vystřílela z kuše medaili (náš Zátopek).

Abychom došli zpátky k autu (1,5 km), koupila jsem dětem dřevěné meče a ony si celou cestu hrály na chrabré rytíře z Kašperku.

Odpoledne jsme dojeli do Zlatého potoka, kde vede naučná stezka zlatokopů, jenže kluci v autě usnuli a my jsme se rozhodli zajet do lanového centra PROUD

v Zadově.

Obě děti šly nejdříve malý okruh, Karolínce to však nestačilo a přemlouvala nás k druhému, většímu, který byl v 8 metrových výšinách. Nám bylo špatně dole a Karolínka tam nahoře byla spokojená. No Zátopek :)

Třetí den, jak se nazývá krizový, jsme už od rána věděli podle meteocentra, že v 10 hodin začne na Kvildě pršet.

Riskli jsme to a vypravili se na kolech k pramenu Vltavy. 6 km jsme dupali k pramenu, cestou jsme se povzbuzovali s ostatními, že už je 10 hodin pryč a zatím jen poprchá, bohužel u pramene se už spustil liják. Mokří jsme šusem jeli dolů zpátky na parkoviště a libovali si jak jsme to i přes vytrvalý déšť pěkně zvládli.

Cestou jsme taky měli možnost vidět, jak poničená je Šumava od kůrovce. Krajina byla v mnohém podobná Na Čihadle v Jizerských horách, které se dříve nazývalo měsíční krajinou pro svoje rozsáhle zničené lesy. Dnes už to naštěstí není pravda.

Promáčení jsme se jeli máchat dál do jiného aquaparku, tentokrát do Horažďovic. A opět mělo tento nápad dalších 250 lidí. To byla totiž max. kapacita lidí v bazénu.

Ale co, hlavně že se dětem líbilo!

A konečně ve čtvrtek jsme se dočkali vytouženého sluníčka. Jeli jsme na Modravu a na kolech krásnou projížďkou podél řeky Vydry jsme zdolali 24 km.

Cyklotrasa nás vedla kolem Roklanského potoka, potom lesem kolem řašelinišť a malých jezírek, pak podél Vchynicko - Tetovského kanálu a nakonec jsme se vraceli na Modravu právě kolem řeky Vydry.

Vyhlíželi jsme Vydrýska, ale namísto něho jsme si prohlédli v infocentru historii plavení dříví.

Když jsme jeli kolem toho kanálu, představovala jsem si, jak těžká práce to musela být, na těch  dochovaných fotkách v infocentru 60letí muži vypadali na 80leté strhané starce.

 

Naladění z vydařeného cyklovýletu z Modravy jsme naplánovali na pátek náš poslední výlet na kolech z Nové Pece do Nového Údolí. Trasa dlouhá 20 km nás vedla skutečným šumavským rájem, cyklostezku nám křižovala na jedné straně železniční trať, na druhé potok (už si nevzpomenu jak se jmenoval), malebné chaloupky podél cesty a houkání vláčku nás provázelo celou cestu.

Na trase jsme objevili venkovní areál s ekologickými prvky pro děti a v infocentru Stožec jsme viděli vycpaného losa a dočetli se, že 10-20 kusů ještě žije na Šumavě. To jsem vůbec netušila.

Měli jsme obrovské štěstí, protože když jsme dorazili na konečné místo do Nového Údolí a zasedli v restauraci k obědu, spustil se liják. To jsme si libovali, jak jsme na déšť vyzráli. Škoda jen, že venku nám spolu s koly zmokla taky cyklosedačka pro Lukáška.

Nové Údolí leží na státní hranici s Německem a tak jak dříve bývalo rušnou pohraniční osadou, dnes tady stojí jen jedna chalupa, bývalý celní úřad pro pěší a malé romantické nádraží. Parta nadšenců tady vybudovala nejkratší mezinárodní železnici na světě! Dnes se díky železnici můžete dostat za 24 sekund do Německa - na šlapací drezíně. V areálu jsou ještě odstavené tři historické vagony, které slouží jako muzeum a krčma.

Déšť ovlivnil i náš plán zpáteční cesty, protože jsme se rozhodli vrátit k autu vlakem. Nemusím dlouho popisovat jak byly všechny děti nadšené. A to jsme jeli patrovým vlakem nazývaným Modrý šíp, jak jsme se dočetli v zakoupené knížce Pohádky šumavských lokálek, kterou jsme si na památku přivezli z dovolené.

Poslední večer jsme všichni zhodnotili naši dovolenou a sepsali si soukromé hodnocení v podobě nejlepšího a nejhoršího zážitku.

Karolínka:

• nejhorší zážitek - jídlo v restauraci Krásná vyhlídka (večer nám bylo všem špatně)
• nejlepší zážitek - lanový park a zážitek z Nového Údolí kdy přeběhla hranice za 2 sekundy

Tomík:

• nejhorší - topil se v divoké řece v aquaparku v Horažďovicích
• nejlepší - jízda šlapací drezínou

Lukášek:

• nejhorší - zhasnuté světlo na pokoji
• nejlepší - jízda pozadu na skluzavce v bazénu

Zbyněk:

• nejhorší - taky jídlo v Krásné vyhlídce
• nejlepší - ocenil, že děti zvládly cesty na kolech

Já:

• nejhorší - přitroublá rodina, která nám byla téměř neustále v patách
• nejlepší - cyklovýlet Modravou podél kanálu

Byli jsme všichni spokojení a se Šumavou jsme se nakonec těžko loučili. Určitě jsme tam nebyli naposledy. Jenom těch zážitků co jsme si odvezli.

Je tam pěkně za sluníčka i po dešti, když stoupá pára z lesů, dokonce i pověstná Klostermannova mlha má své kouzlo.

 A ráno nad šumavským lesem, není to pohádka?

Poprvé na Kryštofech a poprvé v Mikulově

Byla jsem pozvaná od své sestry Lenky zúčastnit se Kryštof kempu v Mikulově.  Byla to štreka z Trutnova až do Mikulova, přes celou republiku, ale cesta byla suchá, místy mokrá (text Buty) a já jsem si pouštěla jedno pěkné cédéčko za druhým, takže mi to utíkalo. A dobrý bylo, že od Pardubic do Velké Bíteše za mnou jel Hradečák a já jsem pak do Mikulova taky jela za hradeckým autem. Podle směru cesty mířili taky do kempu. 

My jsme byly s Lenkou ubytované v penzionu Nikolsburg (původní název Mikulova). Do stanu se nám nechtělo, už nejsme žádné puberťačky :)

Po celém areálu kempu byly rozmístěné workshopy jednotlivých členů kapely Kryštof, kde si fanoušci mohli vyzkoušet např. hudební školu a zazpívat si nejhranější skladbu Cestu přímo s Richardem Krajčem.

My jsme si s Lenkou vyzkoušely vodní piano a nechaly se vyfotit před
" hanbatým " obrázkem kapely v plavkách s těly kulturistů.

Pro děti tu byl ráj. Mohly si užívat muzikiádu nebo indiánskou vesničku, malování na obličej, různé soutěže a hlavně dopravní hřiště přímo v areálu.

My jsme si užívaly jídlo i pití, všechno tady bylo domácí, čerstvě připravené, žádné polotovary. Jenom na chutný hot dog s osmaženou cibulkou jsme si zašly dvakrát.

A o půl šesté to vyvrcholilo, protože začal hrát Kryštof. My jsme seděly až nahoře na lavičce v amfiteátru a měly jsme pěkný výhled. 

Já jsem se u písniček moc nechytala, protože znám jen pár, ale líbily se mi všechny a hlavně v tom amfíku to mělo úplně jinou atmosféru.


Živý koncert pod otevřeným nebem, v dálce vinice, které se táhly až k vrcholu Svatého kopečka, může být něco dokonalejšího? 


A když jsem se ještě rozhlédla kolem sebe, překvapilo mě jaké různé věkové skupiny tam byly. A úplně nás s Lenkou odzbrojila jedna starší dáma, která si přišla poslechnout koncert a ostatní jí pomáhali sednout si na lavičku. Ta přátelská a až solidární vstřícnost mě fakt dojímala.
A v celém areálu to bylo cítit. Nikdo na nikoho nenadával, obsluha ve stáncích byla usměvavá, neznámí lidé se dávali do řeči, pomáhali si navzájem, fakt fajn festival.

Hřeb celého koncertu byla unesená nevěsta, kterou Richard "vytáhl" nahoru na pódium a všichni jsme pak očekávali ženicha, který za pět minut přišel a byl takový borec, že před námi zazpíval a ještě si zaplaval v davu. Co by neudělal pro svoji novomanželku. Dokonce i výslužku měl pro kapelu připravenou. Bylo to moc dojemné a milé...ženich se s námi rozloučil se slovy, že na tuhle svatbu teda nezapomene! To se mu nedivím :)

My jsme se po koncertě vrátily z kempu do města na večerní prohlídku a vůbec jsme neudělaly chybu. Naopak.
Venku na náměstí a v celém centru to žilo, lidi degustovali víno, posedávali v otevřených zahrádkách, procházeli se po centru, debatovali. Večerní Mikulov ožil.

Šly jsme se projít k zámku, už ta cesta osvětleným městem byla mystická a co teprve ten výhled na celý Mikulov ze zámeckých hradeb.

Cestou jsme si vtipně vyprávěly duchařské příběhy a pak jsme se rozhodly, že se ještě podíváme na Kozí Hrádek, který se tyčí nad městem a byl blízko náměstí. Šly jsme k němu takovými uzounkými uličkami, na cestu nám svítily oči toulavých koček a všude nás doprovázely vinné sklípky. Samozřejmě že jsme se pěkně bály, ale když už jsme se vyhecovaly navzájem, tak jsme šly dál.

Když jsme se vyšplhaly nahoru, zase nás čekal krásný výhled na večerní město. Jediné co mi kazilo ten pěkný dojem byl neustálý štěkot psa. Ozývalo se to z věže hrádku a já jsem se začala strachovat, že toho nebohého psa tam někdo nechal a on tam steskem pojde. Chtěla jsem ho zachraňovat, ale ve tmě to fakt nejde. Vrátily jsme se zpátky a já jsem s úlevou uslyšela ten štěkot od domu. Takže žádný opuštěný pes, to jen ozvěna způsobila, že jsem si mylně myslela, že se ozývá z věže.

Pohled z Kozího Hrádku na město

Zato nám cestou z hrádku hrála živě cimbálovka. Tak jsme se na chvíli zaposlouchaly. Byl to neskutečný zážitek!

 Ráno jsme se šly nasnídat do tohoto sgrafitového domu u Rytířů. Ty vrata úplně vlevo nás dovedly dovnitř na dvorek do kavárny, kde podávali slané pohankové palačinky Gallete plněné vejcem, slaninou a já jsem si ještě k tomu přidala rajčata. Neobvyklé, ale dobré.








Začalo pršet a my jsme se rozhodovaly co podnikneme dál. Chtěly jsme se jet koupat do přírodního lomu kousek za městem, ale v dešti se nám tam nechtělo. Zkusily jsme se vydat autem na Svatý Kopeček. Bohužel autem se tam nedá dojet. Musely bychom kilometr strmě do kopce a to se nám taky nechtělo. Takže jsme se vydaly vypátrat ten lom. A neudělaly jsme chybu. Byl tam klid, pár lidí, panenská příroda a příjemná voda. A ani nám pak nevadilo, že jsme zmokly, stejně jsme byly mokré.



 



Krásně jsme zakončily celý nezapomenutelný víkend v Mikulově. Taky díky Lenko!







A mimochodem, představ si, že ten krásný kamenný dům u lomu i s těma vinnýma sklípkama je na prodej!
Tam by se krásně žilo, to by byl ráj!