Dublin- město hospůdek, staré whiskey a výborného jehněčího

Po dlouhé době jsem si pustila v autě CD Lord of the Dance a jednu skladbu Stolen Kiss si přehrávám pořád dokola a vzpomínám na zážitky z víkendu z r.2011, kdy jsme  se Zbyňkem navštívili Dublin - město pubů (hospůdek), lákavých barů s whiskey, nejlepším Guinessem na světě a všudypřítomného zeleného čtyřlístku.

Video, které jsem našla na internetu je vlastně souhrnem fotek z Dublinu a jeho okolí. Hudba samozřejmě z Lord of the Dance - skladba Cry of the Celts.

Ale abych nebrala pořád jen fotky z webu, pochlubím se vlastními. Je to vlastně vzpomínka na Dublin, který jsme tehdy za jeden víkend se Zbyňkem prošli křížem krážem, tak je " maličký ".  Přesto zajímavý a působivý. V průvodci z Lonely Planet, který se nám tehdy moc osvědčil, jsme se mj. dozvěděli prapůvod názvu Dublin. Město nazvali podle
" černé tůně" - dubh linn, což byl pravděpodobně původní název dolního toku řeky Liffey.

Symbolem Dublinu je klenutý Ha´penny Bridge přes řeku Liffey rozdělující město na dvě části - Severní a Jižní. Říká se mu " půlpencový ", protože přesně tolik na něm stávalo mostné.



Trefný artefakt před místním obchůdkem - galerií







Georgiánský Dublin, brána z 12.stol., pozůstalost po Normanech





The Brazen Head, nejstarší irská hospoda z 12 stol.



Od své kamarádky z Irska vím, že správný Guinness se pozná podle toho, že obrázek na pěně vydrží až do vyprázdění celého obsahu. Bylo to tak!





Jiný dopravní prostředek s lepším parkováním, stačí vypřáhnout koně





Chudáci děti - jak mají poznat vchod, ve kterém bydlí?

Něco jako u nás v době výstavby panelových domů,

tam jsme jako

děti taky bloudily

 

Takovéhle čtvrti nás vítaly cestou z letiště do centra. Klid, malé zahrádky, pohoda.

Golden Lane (ano nejen v Praze je Zlatá ulička) s výjevy Gulliverových cest na průčelí domu.

Škola na procházce. Ty uniformy jim závidím, hned bych je brala do našich škol.

Nevěřícně jsme se Zbyňkem pozorovali jak bravurně se autobusy proplétají v úzkých uličkách. Obdivuhodné.





Široká O´Connell Street, historicky nejvýznamnější tepna Dublinu 



Pouliční umělci. Jeden s umělým chrupem.



Irský bar

Typická ulička ve čtvrti Temple Bar



Proslulá hospůdka The Temple Bar, která stojí v opravdu bohémské čtvrti.

Dublinský hrad. Z něho jsem byla velmi zklamaná, čekala jsem typický středověký hrad, namísto toho se nám ukázala směsice všech možných stylů.

Meditační zahrada dublinského hradu. Za historickými hradbami je doslova přilepená prosklená stavba, Irové si s tím hlavu nelámou



Všimněte si toho proskleného kruhu za mostem, zrovna na něm čistí okna. Tak tam bych fakt chtěla pracovat :)

Severní část Dublinu jako na dlani, moderna splývá s historií. Vzadu vyčnívá Jehla, před ní je Celnice, blíž k nám už začíná moderní architektura s administrativními budovami. Z fotky to není moc vidět, ale zrovna probíhaly nějaké závody v plavání, odvážlivci se vrhali do řeky a závodili. Na břehu je povzbuzovali kolemjdoucí.

Suvenýry jsme přivezli hlavně dětem.

Ale sluší i dospělým.

Věřím, že i do Dublinu se jednou vrátíme, ale mnohem víc bych chtěla navštívit irskou krajinu. Našla jsem ještě jedno video, jsou to letecké záběry a je to teda kráááása.                  

Nejčastější rodinné hlášky z filmů

Když jsem psala poslední příspěvek a použila úryvek z filmu Svatební cesta do Jiljí, uvědomila jsem si jak i naše rodina (děti, Zbyněk, sestra, neteře...) často používáme určité hlášky z našich oblíbených českých komedií.

Tak jenom ze zmiňované Svatební cesty: když se hádali Abrhám se Šafránkovou o lodi, ve které je díra, Abrhám tvrdí, že díru v lodi lepí ZÁSADNĚ trojsložkovým lepidlem CH114 a nebo když se ho ptá proč tak křičí, on jí odpovídá: " Někdo křičí, někdo šeptá". 
Když jsme byli na Šumavě, Karolínka zase všude opakovala Libušku: " Ale je tady krásně!"

Zbyněk moc rád používá větu z Jáchyme, hoď ho do stroje, kde se Peterka, judista nechce pouštět do žádných velkých akcí a poznamená na L.Sobotu: "Zřejmě slušnej oddíl".

Ovšem když se u nás podává káva, nikdy nezapomeneme na slavnou větu z Kulového blesku: "Dal by si někdo z panstva výbornou brazilskou kávu?"
 

Poměrně dost hlášek máme z krásného filmu Obecná škola od Z.Svěráka. Když Tomovi nevoní jídlo, které připravím, většinou mu k tomu říkám: "No nezvošklivuj si to, to je na kosti, na všecko", to říká Libuška malému Edovi, který nechce polykat rybí tuk, FUJ.
A v neděli, když máme k  obědu králíka, hlásím všem: " Jíte králíka? Udělala jsem králíka."

Když Zbyněk vchází do dveří, hlásím: " Taťka jde. Dneska si vzal kolo, tak je doma dřív".



Pokud jedeme na výlet, hlásíme Zbyňkovi ze Slavnosti sněženek: " To je dost, žes nás vyvez, dědku!"

Jednu taky používám často z Discopříběhu: " Já se ti tady dělám s bábovkou a ty si zatím lítáš nahatej po Plzni."

A já mám ještě ráda hlášku z filmu Vrchní, prchni, tu říkám pokaždé Karolínce, když je drzá: " Drzoune jedna drzá, zvědavá, ošklivá, brejlatá, Douchová!"



Z dětského filmu Prázdniny pro psa zase děti milují, když něco provedou a my se jich se Zbyňkem ptáme:
" Kdo to udělal? A nezkoušej na mě, jako že děda.
Babička!"
 

Ovšem nejvíc hlášek máme z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny, tam se vyžíváme všichni!

" Děda jo? Ten by beze mě nenašel ani východ z nádraží."

Ráno mi Zbyněk hlásí: " Já jsem ťukal, ale tys měla zamčeno, miláčku".

" Ono někde hoří, tati? Jo, nám přímo pod zadkem"


A já moc ráda používám: " Já ti rozumím, to je ten pokojíček ze kterýho mě bude přecházet zrak."

A Zbyněk mi povídá ohledně Tomíka: " Tak to vidíš, Blážo, ten kluk ze všeho udělá takovou pitominku."

Těch hlášek je mnohem, mnohem víc, ale to by byl příliš dlouhý příspěvek a jak povídá Nárožný Janžurové ve filmu Ten svetr si nesvlíkej: " Formuluj přesně!"

Den plný netopýrů, pavouků a ropuch

Dnešní příspěvek zahájím hláškou, která plně vystihuje moje pondělní ráno a která je z mého velmi oblíbeného filmu Svatební cesta do Jiljí.

Josef Abrhám chtěl po Libušce Šafránkové, aby ho ráno vzbudila telefonem po způsobu arabské zdvořilosti:

" Vstávej, můj červánku,

je den plný jasu,

den plný mléka,

den plný fazolí"

Namísto toho mu zazvoní telefon a v něm se ozve:

 

" Červánku, den je plný netopýrů,

pavouků a ropuch"

 

 

Tak tenhle den jsem měla já, protože jsem hned ráno vyčistila pressovač a když jsem si po čištění chtěla připravit kafe, nic. Káva se namlela, ale netekla. Jednoduše nešla vodyado trysek a já musela volat opraváře. Toho, co nám spravoval indukci (jak si možná pamatujete). Když kávovar rozdělal, zjistil, že to bude skutečně vážnější než to vypadalo a s milým kávovarem odjel do opravny. Tak tu teď musíme se Zbyňkem chlemtat instantní kávu. Jsme rozmlsaní, protože s láskou vzpomínáme na naše dobré presso a těšíme se jak malí na náš opravený kávovar.

 

A aby těch netopýrů, pavouků a ropuch nebylo málo, na blogu se mi záhadně ZTRATILY všechny komentáře. Nastavila jsem si u nich, aby mi je mohl přidávat kdokoliv bez přihlášení na Google, a teď mám oči pro pláč, protože všechny jsou pryč a nejde to vrátit zpátky. Alespoň já teda nevím jak. Tak tohle je ale vyloženě podpásovka a v první chvíli jsem zanevřela na veškerou techniku a byla i v pokušení smazat svůj blog. Byla jsem bez nálady cokoliv dělat a pokračovat. Protože jsem si moc cenila všech komentářů a měla jsem radost za zpětnou vazbu na moje příspěvky....co naplat, život jde dál....

A do toho všeho marasu jsem dočetla knížku od Magdy Váňové Tereza a ta mě úplně dodělala. Ne proto, že by byla tak skvělá, naopak. Četla se sice dobře ( i když jsem ji hodně přeskakovala), ale to teda byla limonáda a naprosto neuskutečnitelná. Vysvětlím proč.

Hlavní hrdinka Tereza, redaktorka ve výtvarném časopise, matka téměř dospělé dcery, žije v nefunkčním manželství. Její muž ji podvádí, ponižuje ji, nemá o ni zájem, nestará se o napravení jejich vztahu.
Na druhou stranu mu vyhovuje její plný servis - navařeno, nažehleno, uklizeno a volnost. Ona je však nespokojená a požádá o rozvod, čímž ho předběhne, protože ho jeho milenka tlačí do kouta. Tak tohle jediný se mi líbilo na Tereze, že se rozhoupala a uskutečnila to. Navíc se i dokázala odstřihnout od kamarádky, která ji jen využívala, to dokáže málokdo.
Jenže pak už to byla slaďárna, protože zrovna v tu chvíli na scénu přichází její spolužák, který před revolucí emigroval do Francie tuším, a je pohledný, bohatý a bez závazku a o Terezu má velký zájem. Nabídne jí místo ředitelky jeho galerie a bere ji na dovolenou do Švýcarska. Takže takový princ na bílém koni, který se ukáže že je ten pravý a že na ni vlastně celou dobu čekal!

Mně to přišlo trapný a přemýšlela jsem, jestli kdybych čistě hypoteticky coby rozvedená se třema závazkama na krku taky narazila na takového prince...těžko! To je pohádka.

Měla jsem ale oči na šťopkách a rozhlížela se kolem sebe a dva zážitky jsem si skutečně odnesla. První z benzinky, kdy jsem tankovala a vedle ke stojanu přijel rozsypaný ford s otevřeným okýnkem (pršelo!) a z něj vystoupil malý, břuchatý chlap. Přes stojan na mě "mrkal" a povídá mi:
" Pani, v Trutnově neprší a tady ve Svobodě jó". To byl první zážitek a druhý na sebe nenechal dlouho čekat.  Opět pršelo, doslova lilo a já jsem vyjížděla z parkoviště od školy a nezaplatila jsem lístek na parkování, protože jsem odjížděla v limitu a nenapadlo mě, že ho musím mít potvrzený. Jenže jsem už byla najetá u závory, za mnou další auto, tak jsem vyběhla ven k automatu a když jsem utíkala zpátky, otevřely se dveře u auta za mnou a vystoupil z něj mladík, o něco starší než já - plešatý, brýlatý a smál se co to tam nacvičuju. Tak jsem se snažila být děsně vtipná, z vlasů mi kapalo, oblečení se mi úplně přilepilo, musela jsem vypadat děsně.

Je ale zajímavé a možná se pletu, ale napadla mě jedna věc, která se mi už několikrát stala a i jsem o ní mluvila s mojí sestrou. Když jsem pěkně oblečená, hlavu načesanou a cítím se perfektně a sebevědomě si vykračuju, vím, že se mužští podívají, ale tím to taky končí. Ještě nikdy mě nikdo neoslovil. Ale čím hůř vypadám a i se cítím prachbídně a působím tiše, vždycky mě někdo osloví nebo si se mnou začne povídat a nejen muži i ženy. Nevím, jestli to souvisí i s mým chováním, ale už jsem si toho všimla. Asi dotyčná žena, která působí bezbraně a skromně je pro muže větším magnetem než  sebevědomá krasavice, které se ostatní bojí. No nevím, možná je to opravdu jen moje domněnka.

Máme doma Zátopka

Několikrát jsem si v duchu říkala, jak všední a celkem nezáživný život vedu na mateřské. Žádné velké novinky, pořád stejně zajeté koleje.
Ale když se podívám zpětně jenom na poslední týden, co všechno se událo, žasnu...

Poslední den prázdnin a úplně poslední den před nástupem do školy se děti zúčastnily závodu v běhu v Teplicích n.M.
(Pokaždé když jedu do Teplic, tak zabloudím. A to si dávám pozor!)
Když jsme s babičkou dorazily na místo, bylo po závodu. Nemohly jsme v tom mumraji najít děti, ale pak se zprava ozvalo hysterické "TOME!" a to už jsem viděla Karolínku. Oba byli červení, zadýchaní, znavení.
Na všechny závody bereme foťák nebo fotíme na mobil. Tentokrát jsem nevyfotila nic a přitom Karolínka vyhrála první místo a získala zlatý pohár s medailí.
 

Je to náš Zátopek.

 

My se jí tím oslovením Zátopek neposmíváme, jsme na ni patřičně hrdí a to jsme ani netušili, že ve škole vyhlásili nový závod Zátopkův běh, kde poběží nejlepší adepti z každé třídy a všichni asi tušíte kdo je nominovaný z Karolinčiné třídy....trumfla i kluky!!! Takže u ní je oslovení Zátopek skutečně na místě.

 

 

V pondělí nastal slavnostní den pro celou naši rozvětvenou rodinu - Tomík šel poprvé do školy.

Na tu velkou slávu se sjela téměř celá naše Hujerovic rodina včetně tety Lenky až ze Slovenska a přivezla dětem obrovitánské kornouty naplněné sladkostmi.

Společné foto před školou

Už je to školák!

Tomík sedí v lavici se svojí kamarádkou Anežkou ze školky



K našemu velkému zklamání nás bohužel paní učitelka poslala ven ze třídy do vestibulu školy a zahájila první školní den bez nás rodičů, prarodičů... tohle nás bude ještě dlouho mrzet, navíc si ani nemáme komu stěžovat, jak to učitelka pojme tak to je. Velká škoda!
Dětem to kupodivu nijak nevadilo, naopak, Tomík mi později řekl, že byl rád, že jsem tam nebyla! Kecka!

Druhý den jsme na autobusovém nádraží vítali vzácnou návštěvu až z Anglie. Moje neteř přijela se svým anglickým přítelem Alexem do Čech a na Slovensko na dovolenou.
Naše děti byly hrozně zvědavé, Tomík měl velkou starost se svojí angličtinou - co odpoví, až se ho Alex na něco zeptá? Bylo to zbytečné..Alex s dětmi řádil, ty ho tahaly, věšely se na něho, i bez znalosti angličtiny se báječně dorozuměly. Dokonce si Karolínka s Alexem zahrála šibenici. Vzala si k tomu sešit AJ ze školy a trénovala.

Já jsem byla zvědavá, jak bude Alexovi chutnat česká kuchyně. Chutnala mu moc, dokonce si dvakrát dal guláš a uměl ho i krásně vyslovit v češtině.
Zbyněk ho ještě večer napájel slivovicí, i když už po třetí štamprli Alex protestoval, přesto byl "přijat" do naší rodiny. A myslím, že v brzké době budeme všichni slavit anglicko-česko-slovenskou veselku, jestli se nemýlím :)
To teprve proteče slivovice.

A v sobotu, aby toho nebylo málo, proběhla v Janských Lázních Krkonošská 70' na kole. Zbyněk dělal pořadatele na Černé boudě a já jsem s dětmi vyrazila na závody. Tomík jel 2 km, Karolínka 7 km a Lukášek na motorce 200 metrů.


 Tady je Lukášek na startu s ostatními, to se mu ještě průběh závoda líbil. Pak ale slezl z motorky a odmítal jet. Násilím jsem ho narvala zpátky a vystartovala jsem s ním.





Téměř celý závod šel pěšky, motorku ignoroval, stačila jsem ho v klidu vyfotit. 200 metrů jsme zkrátili, všichni už byli v cíli, čekalo se jen na nás. Do cesty se nám ale postavila velká překážka - dva autobusy důchodců. Jejich tempo je skutečně vražedné! Než jsme se mezi nimi propletli, uběhli další 2 minuty. Ale do cíle jsme dojeli a Lukášek sklidil největší aplaus! Byl to nadlidský výkon.

Tomík se po závodě schladil v kolonádě a Lukášek tam málem spadl celý, jak si máchal ručičky ve vodě.

Karolínka opět na stupních vítězů, tentokrát druhé místo v dívčí kategorii a zlatou fidorku jako medaili. Nikdo nehlídal Lukáška, já jsem fotila, tak si poradil a šel za Karolínkou na bednu.




Po vyhlášení dětských závodů šli kluci na bednu, aby měli památku. Třeba jednou budou doopravdy stát na prvním místě...