Japonské zvyky a styl života

Téměř na jeden zátah jsem přečetla útlou knížku od Belgičanky Amélie Nothomb s názvem Strach a chvění a v myšlenkách se k ní musím neustále vracet. 

Kdo dává přednost filmové podobě před knižní, může se mrknout na desetiminutový výběr z filmu. Dialogy jsou naprosto totožné s těmi v knížce.

Jedná se částečně o autobiografický příběh, hrdinka Amélie, mladá dívka z Belgie po letech učení japonštiny a ekonomie nastoupí do velké japonské obchodní společnosti. Její představy jsou však v naprostém rozporu s realitou. Ve velké obchodní firmě, kde ji zaměstnají, klesne postupně z postu tlumočnice až do pozice uklízečky firemních záchodů. Proč? Jen proto, že není Japonka.

Japonské zvyky, myšlení a japonský život je dost odlišný od našeho. Pro Evropana bývá toto zjištění dost překvapivé.

Autorka ve svém díle ukazuje především na postavení japonské ženy ve společnosti a přísnou hierarchii ve firmě. Musím říct, že jsem byla z knížky docela šokovaná. Z popisu Japonek bylo znát, že se musí podřídit svému muži, už od narození jsou vychovávány k roli poslušné manželky a matky, které se navíc musí smířit, že lásku nikdy nepoznají. Nesmí mít žádné touhy a přání. Vdát se musí nejlépe do 25 let, pak je pozdě. A když je nejhůř, mohou spáchat sebevraždu, která je v Japonsku považovaná za čestný a obdivný čin.

Moc se mi tomu nechtělo věřit a tak jsem si vyhledala  pár článků a rozhovorů se samotnými Japonkami nebo Čechy žijícími v Japonsku. Protože jsem v Japonsku nebyla, vycházím skutečně jen z těchto rozhovorů, nemám tyto podklady nijak ověřené, takže budu moc ráda za jakékoliv vaše připomínky a komentáře.

Japonci jsou proslulí svojí pracovitostí i úctou. Císař je pro ně bohem. Ve firmě, ve které pracují jsou loajální a mají hierarchicky dáno, kdo je kompetentní s kým komunikovat. Přeskočit jednu úroveň prostě neexistuje. Základem tohoto chování je neztratit tvář. V Japonsku je na prvním místě firma, rodina a volný čas až po ní.

Tradiční model japonské rodiny je takový, že muž se musí o rodinu postarat ekonomicky, zajistit ji, a žena o rodinu pečuje. Muž v domácnosti takřka nepomáhá, jeho role je vydělávat peníze a živit rodinu.

Japonské ženy se po svatbě věnují rodině a výchově dětí, do práce se vrací až po odchodu dětí z domova. Pro ženu je toto postavení velmi výhodné. Poté, co děti odejdou do školy, normálně pracuje. Ovšem co vydělá, to si vždy ponechá jako své kapesné. Nepřináší peníze do rodiny. To je úloha muže. To znamená, že žena může přes den pracovat, aby si přivydělala, třeba někde učí nebo prodává. Potom se děti vrátí ze školy a žena se o ně stará.

V soukromém životě by však Japonky na jednu stranu uvítaly, kdyby se svými muži mohly mít partnerštější, romantičtější vztahy, které znají z amerických filmů, ale na druhou stranu to vnímají tak, že nemají důvod ke stížnostem. Dokonce s úsměvem prozradily, že velké umění japonské ženy spočívá v dovednosti nechat muže žít v iluzi, že vše řídí on sám, ačkoliv ve skutečnosti on jen vykonává mistrnými způsoby mu vštípenou vůli své ženy (známe i u nás - muž je hlavou rodiny, žena jejím krkem).


Materiálně zajištěny, organizují si japonské ženy své potřeby a svůj čas po svém. Stará buddhistická moudrost praví, že nejvíce utrpení přinášejí člověku příliš velká očekávání. Japonky jsou ve většině případů se svým údělem vyrovnané a nemají potřebu ho měnit. Ty, které mají jiný názor, nezřídka odcházejí do zahraničí nebo se vdají za cizince.

Výchova dětí zůstává výhradně na matce a nutno říci, že to nemají lehké, protože japonský vzdělávací systém je organizačně i logisticky velmi náročný. Ve všedních dnech, ale i o víkendech téměř nikde nejsou vidět jen tak hrající si děti, člověk je zahlédne jen jak někam přecházejí ve školních uniformách.

Stravování je další kapitolou, která znamená spoustu odlišností. Japonská kuchyně není tak rozmanitá jako čínská nebo francouzská. Hlavním pokrmem jsou syrové ryby, rýže, luštěniny, těstoviny z tmavé pohankové mouky, ovoce a zelenina. Protože jedí hůlkami a příborem neumí tak dobře zacházet, je pro ně nepřekonatelnou překážkou, když dostanou na talíř kus masa a mají si ho pokrájet. Při jídle je obvyklé a dovolené hlasitě srkat, mlaskat a říhat.

Pro Japonce je typický velmi kladný vztah k přírodě. U každého domu je zahrada s pečlivě ošetřovanými stromy, keři a květinami. Borovicím, tisům a tujím sestřihují jehličky, směřující dolu, aby větve získaly typický tvar zaoblených kopečků. Je společenským zvykem a slušností pochválit při návštěvě vzhled zahrady anebo aspoň zátiší s květinami, které bývá pečlivě naaranžováno do vázy v každé domácnosti.

Japonská mentalita zůstává pro cizince a obzvlášť pro Evropany velkým otazníkem, přesto je Japonsko bezpochyby velmi zajímavá, svým způsobem krásná a ispirativní země.
Mě osobně fascinuje jejich minimalismus, jednoduchost a vkus při zařizování interiérů, dokonalé japonské zahrady, preciznost jejich výrobků, čajový obřad, lázně, i japonská filozofie v čele s jógou.

Dobrodružství v Anglii 2

Po osmi měsících strávených u Wrightů jsem se po letních prázdninách ocitla znovu v Great Bookhamu, tentokrát ale v úplně jiném domě a u jiné rodiny. Cizí však pro mě nebyla, protože jak jsem psala v prvním příspěvku o Anglii, do Bookhamu přijela i moje spolužačka ze střední a pracovala u Fiony přede mnou. Potom odešla do Irska (paradoxně i Fiona později) a já jsem šla pomáhat s domácností a dětmi Fioně. Znala jsem ji tedy už z dřívějška, kdy jsem byla u Wrightů a troufám si říct, že jsme si padly do oka a vyhovovaly jsme si. U ní jsem měla naprostou volnost, byla jsem paní svého času, žádná služka na povely, kamarádství a svobody jsem si u Fiony opravdu dopřávala plnými doušky. Bohužel tohoto nejlepšího období v Anglii jsem si zase moc neužila, jen půlroku, ale stálo za to.

Fiona byla zjevení v té studené Anglii. Pravá Irka s horkokrevnou náturou a nabroušeným jazykem a nezaměnitelným tvrdým R ve výslovnosti  (Angličani r polykají, Irové ho naopak zdůrazňují, takže jim někdy není rozumět).

Celkově se mezi Angličankama vyjímala. Oproti typickým světlovlasým Britkám s účesem a la princezna Diana, Fiona byla tmavovlasá - vlnité mikádo neustále rozverně neupravené, modré jiskřivé oči a světlá pihovatá pleť. Postavu po třech dětech měla super a navíc ji zdůrazňovala vyloženě ženskými střihy s výraznými barvami.
 
Pamatuju si jak jsem na ni jednou čekala před školou, kam chodily její děvčata Paddie a Hannah a kde měly na školním dvoře nějaký piknik a Fiona tam přijela ve svém sportovním Fordu jasně červené barvy s otevřenou střechou a když přicházela v úzkých džínách, hnědých jezdeckých kozačkách (na ty si potrpěla), roláku a přes ramena přehozenou pašmínu, anglické maminky si začaly nervózně okusovat nehty, házet hlavou a neklidně se ohlížet po svých protějšcích - Fiona byla totiž velmi nebezpečná konkurence.

Kdyby nebyla Irka, hned bych ji umístila mezi Francouzky. Jak ta si uměla užívat život a radovat se z maličkostí. Vzpomínám si jak jsme spolu chodily šmejdit do antikvariátů a na bleší trhy a jak Fiona zářila, když našla nějaký starý kousek do své domácnosti.
Nebo staré gramofonové desky! Fiona totiž dostala darem od svého strýce (majitel karavanů a vášnivý sběratel jukeboxů) jeden krásný modrý jukebox, který umístila do kuchyně a každý večer jsme si na něm pouštěly písničky.
Já měla svoji oblíbenou San Francisco a Fiona zase Everybody's Talking od anglické skupiny Beautiful South.














Po rozvodu se Fiona přestěhovala do menšího, útulného domku na druhý konec Bookhamu, co nejdál od bývalého manžela Grega. Děti si střídali, myslím, že nejhůř jejich rozvod snášela desetiletá Paddie, nejstarší, krásná holčička s tmavými rovnými vlasy a obrovskýma hnědýma očima. Na svůj věk byla velmi vážná a dumavá, hned po škole vždycky utíkala do ložnice k Fioně a tam četla a četla. Když se usmála, byl to zázrak. Ta nejvíc trpěla a mnohokrát se zachovala mnohem dospěleji a uvážlivěji než její matka, ale o tom později. Oproti tomu Hannah, 7letá byla živější, lstivá a dost rozmazlená. Na ni se muselo po dobrém, hned se urážela. Tíhla k Paddie, ale ta o ni neměla moc velký zájem, tak trápila svého mladšího bratříčka Jeremyho, tříletého prcka. S ním jsme se nasmály! Fiona ho oslovovala: "Ty můj malý džentlmene" a umačkala by ho, jak byl roztomilý.
Děti měly společný obrovský pokoj na půdě - to bylo jejich království. Tam jsem strašně ráda uklízela i pobývala s knížkou.

Ve dveřích do kuchyně ze zahrady byl otvor pro kočky a my jsme jednou měli noční návštěvu. Na stole se rozvalovalo černé kotě, kocourek. Tak jsme si ho nechali a milé kotě se pohotově přemístilo do dětského pokojíčku. I ke mně chodilo, poznala jsem ho podle vrzání schodů, které mířily z dětského pokojíčku do mého pokoje. Než jsem si na to zvykla, hrůzou jsem ani nedýchala - myslela jsem, že máme na půdě ducha.

V zimě jsme topily v obýváku v krbu, to ovšem znamenalo tahat polena a udržovat oheň. Ovšem ta atmosféra, v zimním období, kdy jsme si hověly v teplíčku a popíjely anglický čaj a povídaly si, na to vzpomínám ráda.

Při jaké příležitosti si pokaždé vzpomenu na Fionu, je u lasagní. Takové jaké dělala ona, s domácí boloňskou omáčkou, umí jenom v jedné restauraci v Černém Dole. Pokaždé jich udělala spoustu a dala je zamrazit do zásoby. Takhle to dělala u většiny jídel, nemusela se pak o víkendu zdržovat s dlouhavým vařením, dost věcí mohla tahat už jen z mrazáku. Toho já se asi nikdy nedopracuju, navařit si do zásoby.

Na její kuchyň jsem se moc těšila, připravovala skutečně domácí jídlo, žádné polotovary jak je běžné u většiny Angličanů. O víkendu nám dopřávala typickou anglickou snídaní - opečený toast, smažená vajíčka, klobásky, anglická slanina, fazole v tomatě a smažené žampiony.

Dokonce si sebou z původního domu nechala přestěhovat krbový obrovský sporák.
Nějak podobně vypadal, ale byl ještě větší.

Díky Fioně jsem si taky zamilovala irskou hudbu, jedna úspěšná  skupina právě začínala v té době - the Corrs.
Byla obětavá maminka, pro děti by se nechala rozkrájet. Snažila se jim dopřát šťastné dětství.
Mě tím motivovala k založení velké rodiny jako měla ona a zároveň zůstat takovou milou rebelkou se smyslem pro humor. 

Fiona byla velmi společenská a měla pár velmi dobrých přátel, kteří k ní zaskočili na čaj jen tak si popovídat. Uměla najít společnou řeč se všemi, měla všeobecný přehled, uměla naslouchat. Zvala i kamarády svých dětí, ráda je pohostila, zpívala si s nimi, milovala knížky. Večery jsme většinou trávily doma, právě v kuchyni nad knížkou, Fiona s nezbytným ciderem nebo vínem v ruce.

Bohužel taky často upadala do depresí a je s podivem, že i když byla vystudovaná psycholožka, sama sobě si poradit nedokázala. Když to pak přehnala s pitím, bývala agresivní a kolikrát nevěděla co dělá. Já jsem ji za tyhle projevy pak nenáviděla, protože děti z ní byly vystrašené, bály se jí,  když se vracely od Grega z víkendu. Až teď, po mnoha letech a kdy mám vlastní děti, ji chápu a rozumím tomu, jak strašně nešťastná byla.
 
Po smrti maminky se Fiona rozhodla, že se vrátí zpět do Irska, kde zůstali její sourozenci, bratr se sestrou a kde vlastně měla svoji rodinu.
Tak jsme šly každá jiným směrem, já jsem se vrátila do Čech a už nikdy jsme o sobě neslyšely. Přála bych si znovu se s ní sejít a vidět její děti, jak žijí, jak se mají. Věřím, že by měla radost, že i já se můžu pochlubit velkou rodinou. 
Že bych napsala do Pošty pro tebe?? :)

Z Kampy k Flekům na pivo, do Reduty na jazz

Přesto, že jsem slibovala pokračování o Anglii, musím sem vsunout příspěvek z dalšího nezapomenutelného víkendu v Praze. Tentokrát jsme si se Zbyňkem zvolili za cíl našich procházek Malou Stranu s romantickou Kampou. Hlavu jsme složili v útulném penzionu u Zlatých nůžek přímo na Kampě pár metrů od Karlova mostu. Měli jsme tak možnost porovnat návštěvnost mostu v 9 hodin, kdy tam  nebyla skoro noha, později v 11 hodin už se most začal zaplňovat a nejhůř tam bylo večer, to už jsme se doslova prodírali davem. Nejzřetelněji zaznívala japonština, ruština a němčina s angličtinou.

V podvečer, kdy jsme šli z metra do našeho penzionu, celou cestou nás provázela živá hudba. Přímo pod Karlovým mostem, ve dvoře v restauraci byl rockový koncert pod širým nebem a před naším penzionem pod okny hráli pouliční umělci jazz. A to jsme měli v plánu v sobotu jazzový koncert v Redutě, ale to už předbíhám.


Večer jsme byli žízniví, tak jsme si zašli na "jedno" k Flekům. Tak dobrý pivo a medovinu jsem teda ještě neměla. Tmavý 13° ležák vlastní výroby, tomu se nedalo odolat. A utopencům taky ne, mňam.


V restauraci bylo tak narváno, že jsme se stěží vmáčkli ke skupině Němců a po chvíli jsme dostali strach, abychom nemuseli společně s živou harmonikou srdečně zpívat se soudruhy z NDR, tak byli rozveselení.
Ale byla tam bezvadná atmosféra, rozhodně jsme nelitovali.










Druhý den jsme se šli toulat Kampou. Malá Strana nemá chybu, domy s historií, gotické kostely, úzké uličky se zákoutím, katedrály, kamenné mosty, majestátní Pražský hrad. Na každém kroku dýchá historie. A těch umělců, co se narodilo nebo žilo na Malé Straně - Werich, Trnka, Neruda, Čapek, Zrzavý, Kašpar, Mucha, Aleš, Kafka, Karolína Světlá .... všechny vyjmenovat by bylo na knihu.










Staré domy s pronikavým hnilobným pachem, kamenné rozpadlé schody, mostní věže, kočičí hlavy, zachovalé fresky na domech, nápisy a ornamenty, staré vodní mlýny - nedivím se, že spousta filmařů volila Malou Stranu do svých záběrů.
Např. televizní seriál Kamarádi, dětský film  Chobotnice z II. patra z magické Čertovky

  








nebo film Václava Vorlíčka Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách se slavnou vilou, ze které je rybí restaurace.





A úplně jiný šmrnc má i presso podávané na zahrádce pod Karlovým mostem s Juditinou věží na  dosah.
Za výborný nápad považuju teplé deky přehozené přes židle na venkovních zahrádkách, krásně hřejou do zad.








A těch restaurací kam se člověk podívá. A všechny plné. My jsme si na oběd zašli do restaurace U Schnellů, stojící na malostranském nároží. Až vevnitř jsme zjistili, že do restaurace často mířily mnohé známé osobnosti, jako např. již zmiňovaní Jan Neruda, Mikoláš Aleš, Jaroslav Hašek či známí herci Jaroslav Vojta, Jiřina Šejbalová či Bohuš Záhorský a jiní. Zbyněk seděl pod naším oblíbencem Ladislavem Peškem a za mými zády se "rozvalovala" Japonka pod mým miláčkem Ladislavem Boháčem. Všechny místnosti zdobily staré černobílé fotografie s podpisy.
Jediná vada u Schnellů byla, že by se hodilo je přejmenovat U Langsamů, příšerně pomalá obsluha! Ale historicky tento dům koupil kupec Tomáš Schnell, takže s popisem obsluhy to nemá nic společného.

Mimochodem, dala jsem si takový soukromý úkol, ze začátku jsem o něm neřekla Zbyňkovi. Při procházení Malou Stranou jsem sledovala čísla popisná a hledala samozřejmě ty nejnižší. To mě fascinovalo. Když jsem našla blízko Malostranského náměstí dům č. 5, jásala jsem.
Zbyněk mě zpražil pohledem a povídá mi: "Jedničku najdeš na Pražským hradě, to je jasný!"  Tak tady je důkaz.

Večer jsme si dopřáli swingový koncert v Redutě, nejstarším jazzovém klubu ve střední Evropě. Hned u pokladny nás vítala tato fotografie.  

U baru Zbyňkovi natočili plzeň ze saxofonu, já jsem strhla lavinu objednávek míchaného long drinku Pina Colada. Po celém klubu pak stály u svých majitelů bílé drinky.


Když jsme zasedli a já se rozhlížela po klubu, připadala jsem si jak očarovaná.
Tak tady se scházeli v době normalizace intelektuálové a disidenti.
Tady sedával Václav Havel, Bill Clinton si zahrál na saxofon, tady improvizoval Louis Armstrong nebo orchestr Glena Millera. Nádhera.



Nás čekal Famous Swing Time se zpěvačkou Petrou Vlkovou. Kousek jsem natočila, písničku Vlasty Průchové Všechno je prosté, ale kvalita není moc dobrá.
 


Karolínce jsem ještě nahrála do mobilu klavíristu, prsty mu běhaly po klávesách neuvěřitelně rychle, dobírali jsme si ji později, že takhle by měla každý den cvičit na klavír.

Nakonec ještě připojuji pár překrásných fotek Prahy.





Až tady jsem si totiž několikrát uvědomila, jak moc jsem hrdá na tu naši malou zemi, na naše hlavní město, na historii, která mě neustále překvapuje a jak mě těší, že i já jsem součástí tak krásné země.

Tak na brzkou shledanou, Praho!

 

Dobrodružství v Anglii

Po mém posledním příspěvku z Dublinu zůstanu ještě chvíli věrná vzpomínkám na Anglii, kde jsem strávila 13 měsíců coby au-pair. Mám k tomu hned dva důvody. Prvním z nich je, že moje mamka v pátek odjela na poznávací zájezd do Londýna. Jak já jí závidím, hned bych jela namísto ní. A druhý důvod je knížka, kterou jsem sbalila Karolínce a přečetla si ji. Nese název Česká služka aneb byla jsem
au-pair od Petry Braunové. Je určená děvčatům a popisuje strasti i radosti autorky, která po revoluci zamířila do Francie učit se cizí jazyk a pomáhat v rodině s dětmi. Je vtipně psaná, věřím, že sama autorka už se tomu teď směje, ale tak jak se cítila ona - děvče z východního bloku, jsem měla stejné pocity i já.

Je to už 17 let co jsem tehdy po škole mířila ke své "nové" rodině do malého městečka Great Bookham v Surrey. Dominantou tohoto městečka je gotický kostel St.Nicholas Church a jak jsem se až teď dozvěděla z internetu, přispěl nemalou měrou ke vzniku románu Emma od Jane Austen (mnozí znáte její nejslavnější zfilmovaný román Pýcha a Předsudek).
Jane Austen zde v tomto kostele byla pokřtěná a několikrát do Bookhamu přijela na návštěvu a hledala inspiraci v místní krajině do svých románů. Tak proto se mi tam tak líbilo :)

Manželé Wrightovi byli oba dobře situovaní, George se věnoval obchodu a Jane vyučovala dějiny literatury na univerzitě třikrát týdně. Oba jezdili za prací do Londýna, ne ale autem, dojížděli vlakem. Když jsem tehdy dorazila do Londýna a později se tam vypravovala sama o víkendech, pochopila jsem, proč málokdo dojíždí do práce autem. Stejná dopravní situace jako je v Praze je i v Londýně, možná i horší.


Wrightovi byli taková typická středostavovská rodina, dvě děti, dobré zaměstnání, dobré příjmy, dvě auta, každý pátek se dělal obrovský nákup v sousedním městě, o víkendu vozili svého chlapce Christophera na fotbal, jejich dcerka Penelope si vodila kamarádky k sobě domů. Pokud bylo pěkné počasí, konalo se barbecue pro návštěvy. George v neděli mizel ráno na golf a Jane se zavírala do své pracovny, kde si připravovala přednášky a studovala francouzštinu. Až teď si uvědomuju, že se svými dětmi nijak netrávili čas, kromě povinné návštěvy kostela. Ale výlety, procházky, kino, divadlo, nic takového jsem tam nezaznamenala. Každý si žil tak nějak sám pro sebe.

 

Mojí radostí byl jejich pes, černý labrador Tess. S chutí jsem ho každý den venčila a neměla jsem žádný problém protáhnout ho pořádně po okolí.





Já jsem tím pádem poznávala kraj a pes se pořádně proběhl - za tu dobu ho Jane vyvenčila 2x, děti ani jednou!

Chudáka psa jsem jednou pěkně potrápila. Wrightovi měli v domě alarm  a já měla za úkol ho pokaždé zapnout, když jsem opouštěla na delší dobu dům. Jednou jsem však zapomněla na psa, který spal v pracovně. Když jsem se asi po 2 hodinách vracela k domu, stáli venku policajti, s nimi i babička (matka Jane) a ohluchlý pes. Ten si musel zkusit! Sotva se totiž probudil a pohnul se, spustil se v domě alarm.

Děti, i když byly z mého pohledu docela nevychované, mi přirostly k srdci. Penny byla roztomilá blondýnka, malá divadelnice a Christopher typický rošťák. Navštěvovala jsem školu angličtiny pro cizince a večer jsem dělala úkoly spolu s dětmi. Christopher mi jednou počmáral slovník sprostými výrazy. Za to jsem se mu pomstila a k Vánocům mu nadělila pod stromeček CD Spice Girls, nesnášel je a vysmíval se Penny jak je může poslouchat.

Tatínek George byl dost svérázný člověk. Když se večer vrátil z práce, zasedl v obýváku před televizi a kouřil jeden doutník za druhým. K tomu si ulevoval, nejspíš jak byl natlakovaný z vlaku.
Jednou, když Jane všechny odvezla do práce a školy, myslela jsem si, že už se nevrátí a vesele jsem si uprostřed obýváku zapálila. Jenže jsem postřehla za oknem nějaký pohyb a koho nevidím, Jane. Něco si prohlížela na zahradě. Ve mně hrklo, rychle jsem uklidila cigarety a běžela ke dveřím. Když jsem otevírala dveře, sykla jsem na Jane: "Co je?" A ona mi překvapeně odpověděla: "Nic, jdu domů!" TRAPAS!

Do Anglie jsem tehdy přijela v říjnu a zůstala u Wrightů i na Vánoce. Jeli jsme slavit do Cornwallu, jednoho z
nejkrásnějších míst Anglie.




Pokud jste někdy viděli filmy od Rosamunde Pilcher, tak většina z nich je situována právě do téhle nádherné krajiny.
Anglická spisovatelka Dauphné du Maurier sem zasadila svůj největší román Rebecca. Já jsem byla úplně u vytržení, celé dny jsem se vypravovala na dlouhé procházky se psem podél pobřeží a prozkoumávala okolí a fotila úplně všechno.
Kdo má rád takovéhle toulání a je samotářsky a melancholicky založený,  toho Cornwall jednoznačně nadchne.
 

Ovšem bydlení v typických kamenných starých domech pro holku zvyklou z paneláku na ústřední topení nebylo už nijak romantické.




Bydlela jsem tehdy s babičkou v jejím letním domě, blízko pobřeží a trpěla jsem. Večer jsem usínala s termoforem, na hlavě kulicha, ponožky a tři vrstvy oblečení. Ráno se mi do té zimy ani nechtělo vstávat, musela jsem bosou nohou dupat po kamenné podlaze. Takhle nějak si představuju život za středověku na hradech. Nic pro mě!
Snídaně byla ovšem další utrpení. Babička si libovala v toastech s pomerančovým džemem, úúúúh. Zlatá domácí jahodová  marmeláda, kterou si doma mažu na svůj toast.
I ten jejich mdlý vánoční puding, to byl taky odvaz.

I v Anglii jsem se stýkala s českými au-pair, dokonce moje spolužačka přijela za svou rodinou do Great Bookhamu, za Irkou Fionou, u které jsem po čase nakonec skončila i já, ale to bych si nechala na příště. Fiona totiž byla živel s opravdu irskou krví!