Tajemství ženskosti Libušky Šafránkové

Včera jsem si přečetla perfektní postřeh od jedné moudré ženy. Radila ostatním ženám, aby se naladily na energii Libušky Šafránkové, nejlepší představitelky ženské energie v profesi i v civilním životě.
A doporučovala "prostudovat" si hlouběji její ženské role ve filmech Donšajni, Báječná léta pod psa nebo Svatební cesta do Jiljí.


Shodou okolností jsem si minulý víkend pouštěla další dobrý film v hlavní roli s Libuškou (a mj. s jejím manželem Josefem Abrhámem) 

 "Přijde letos Ježíšek?"

Na tomhle filmu jsem byla se svojí rodinou minulé Vánoce a protože zbožňuju filmovou dvojici Josefa Abrháma a Libuši Šafránkovou, DVD jsem si dopřála jako svůj dárek pro letošní Vánoce. Chystáme si ho pustit s dětmi tento víkend.
V bonusových materiálech popisuje paní režisérka Lenka Kny oba dva jako ideální pár a já s její myšlenkou naprosto souhlasím:

 

"Myslím si, alespoň za mě, že je všichni máme rádi z toho důvodu, že oni jsou obrazem toho, že v životě lze prožít štěstí, partnerský vztah.

Oni jsou ideální pár, tak jak se jeví.

Tahle jejich důstojnost je ohromně imponující, protože si lidi dokážou uvědomit, že oni dva představují nějakou hodnotu, že nejsou jenom populární herci, ale že jsou to charakterově čistí lidé."

Našla jsem si jeden rozhovor Josefa Abrháma, kde se ho ptali na tajemství jejich spokojeného a trvalého vztahu. Pan Abrhám je přesvědčený, že tak dlouhou dobu spolu vydrželi vlastně jen díky štěstí a možná i díky genům.

"Je to asi v tom, že jsme měli podobné předky a štěstí. Naši předci totiž měli dost síly bojovat se všemi komplikacemi, problémy.

Moji rodiče přežili obě světové války a i po tom všem spolu vydrželi.“ 

„Životním zkouškám se nevyhnete, je ale jen na vás, jak v nich obstojíte a jak se rozhodnete.“

 

 

Já jsem si ještě zapsala myšlenku Josefa Abrháma z knížky Tiché rozmlouvání, čeho si nejvíc a čeho nejméně váží u žen.

"Nejméně si vážím přizpůsobivosti, upadání do závislosti. Když bude žena chodit se mnou, přestane např. kouřit, protože to nemám rád. Začne se zajímat o vážnou hudbu, i když ji v hloubi duše nudí. Ta ochota vyhovět, předělat se.

Mě zajímá, jak existuje sama pro sebe, ne jaká je kvůli mně. A když někoho chci, tak proto, že je takový, jaký je, nezávisle na mně.

 

Většina rozchodů, rozvratů a nešťastných konců vzniká asi z toho, že v tom období poznávání se lidé stylizují, vzájemně si vycházejí vstříc i za cenu sebezapírání, a tak se klamou.

Nejvíce si vážím toho, když žena umí být sama. Když má svůj svět, své zájmy, svou práci a taky své soukromí, ze kterého vystupuje, ale kam se může kdykoliv vrátit.
Ten nezcizitelný kousek.
Možná se tomu dá říct tajemství.

Jsem přesvědčená, že Libuška to tajemství ženskosti zná a souhlasím s tvrzením, že je jedna z našich nejlepších představitelek ženské energie.


Hledala jsem dál a vzpomněla si na útlou, ale moudrou knížku, kterou mám doma - Jsem žena od Galiny Šeremetěvové. Vybrala jsem ty nejzákladnější pasáže o ženské podstatě a energii. Myslím, že skutečně většina z nás pochopí tajemství ženskosti, které vidíme u Libušky.

Vstříc ženské podstatě

Narodily jsme se jako ženy, což znamená, že máme oproti mužům určité výhody. Vlastníme jedinečnou ženskou energii, kterou muži nemají. Jak žít mužský život se učíme odmalička, ale jak žít jako žena nám nikdo neřekl.

Žena si má uvědomit první a nejdůležitější věc: ovlivňuje partnera svou pohlavní identifikací. Pokud je příliš ženská, bude její manžel nejspíš příliš mužný. Pokud ale v ženě převládají mužské vlastnosti, dostane podle všeho za partnera zženštilého muže.

Proto pokud si žena přeje, aby její muž byl mužnější, měla by mu přestat vštěpovat ženské vlastnosti a měla by přijmout jeho mužskou podstatu takovou, jaká je!

Čím více harmonie a ženskosti budete v sobě mít, tím hlubšího, zajímavějšího a mužnějšího partnera potkáte na své životní cestě.

Neukončenost a kontinuita

Mužská energie, stejně jako i mužský projev, je konečná. V tom spočívá její podstata.
Naopak ženská energie pokračuje donekonečna. Devět měsíců těhotenství plynule přechází v narození a pak ve výchovu dítěte. Žena necítí konec. Máma zůstává mámou, dokonce když její dítě má vlastní vnoučata.

Nicméně od školních lavic se chlapci i dívky učí dotahovat všechno do konce. A také se říká: nejdřív práce, potom zábava.
Chlapec se jednou rozhodne, že vše má hotové, a už běží ven.
Naopak holčička neustále hledá nějaké chyby, nachází pořád nové úkoly, které ještě nesplnila. "Dokončování" je ženským rysem. Stejně tak jako matka nemůže přestat být matkou a chovat se k vlastnímu synovi jako k cizímu muži, nemůže holčička ukončit nějakou činnost, aniž by uvnitř hlodal pocit nedokončeného.
Od samotného začátku učíme děvčata dokončit to, co začala, čímž ničíme jejich ženskost.

Láska

 

Žena potřebuje cítit, že je milována. Láska je hlavní složkou její podstaty.
Žena, z které vyzařuje láska, přitahuje muže a ti ji milují. Každá žena může ovládnout umění jak vzbudit v muži lásku. Nejdůležitější je přání být skutečnou ženou.

Pocit vlastní hodnoty

Pokud si žena neváží sama sebe a necítí vlastní hodnotu, nepředstavuje pro muže vytouženou cenu.
Pocit vlastní hodnoty nezobrazíte na obličeji ani s pomocí té nejdražší kosmetiky. Ani módní oblečení vám nepomůže získat tento pocit natrvalo. Vnitřní nedostatky ženy neschovají před mužským okem vnější atributy, diplomy, prestižní zaměstnání, vysoký plat, kosmetika, drahé oblečení, auta, byty nebo známosti.
Pokud si žena neváží sama sebe a necítí vlastní hodnotu, muže ztrácí. Jistota ženy vychází zevnitř, z uvědomělého cítění své ženské energie.

Když muž cítí, že si sebe vážíte a uvědomujete si vlastní hodnotu, pak se k vám bude chovat s pozorností a péčí.

Muž potřebuje milující, vášnivou ženu, které je těžké poroučet. Mužské projevy ženy jen odpuzují muže. Žena by měla být natolik ženská, aby se muž, který je vedle ní, chtěl okamžitě stát jejím mužným ochráncem.

Ženská přání

Moderní ženy mají většinou přání mužská.
Často odmítáme ženská přání kvůli dětem, práci, manželovi a řadě dalších věcí. Současné ženy se často snaží vypadat silněji, aby vybojovaly místo ve světě mužů. Proto pro některé ženy patří koupě auta, bytu a kariéra mezi největší přání.

Vzpomeňte si ale na ženská přání, kterých jsme se vzdaly a začněte si osvojovat vlastní ženskost tím, že o nich budete přemýšlet jako o reálných přáních.
Dokud jste se vysilovala v mužském světě a snažila jste se zvýšit vlastní hodnotu tím, že jste získávala mužské odměny, byla jste vedle svého partnera slabým mužem.
Vše začíná u vás, u vašeho postoje vůči sobě a všem mužům v tomto světě.
Jednoduše přestaňte soutěžit se svým milovaným, nesnažte se mu dokázat, že si něco zasloužíte, pak ve vás uvidí ženu. Pak bude chtít pro vás tvořit svět, chránit vás a poskytnout vám co nejvíc pohodlí. Vaše ženské touhy se stanou realitou!

Úkolem ženy je naučit se využívat dary, kterými ji obdařila příroda. Nikdo nás neučil, jak se stát skutečnou ženou, proto je na světě tolik nešťastných lidí. V každé ženě žije ten pocit štěstí, o něž usiluje. Jen je třeba hledat tento pocit v hloubi svého ženského srdce.

Vše, co žena potřebuje, je něha a pozornost muže. Proto bychom se měly chovat jako skutečné ženy. Jen potom se muž bude chovat jako náš milující ochránce.

Buďte ženou. Ať to mužské patří mužům. Važte si mužnosti vašeho partnera, pak vás obdaří láskou, o níž jste tolik snila!

Projekt štěstí od června do října

Já se tak za sebe STYDÍM, to se ani nedá popsat!
Úplně jsem se vykašlala na moje měsíční rekapitulace Projektu štěstí!!! Vždyť já jsem naposledy psala o květnu a volném čase.
Jdu to napravit a shrnout měsíce červen - říjen. Nebude to ani moc dlouhé, vyzobala jsem si z každého z nich jen to nejzásadnější.

ČERVEN - měsíc přátelství

Ber ohledy
Podobně jako autorka knihy se i já snažím nesoudit lidi příliš přísně, obzvlášť při prvním setkání. Je ovšem pravda, že pokud dotyčného už na první pohled v hlavě začnu kritizovat, těžko pak na něm hledám něco pěkného a pozitivního. Prostě mi nesedne. Tak ho ze své hlavy alespoň vypustím  a přestanu nad ním víc přemýšlet. Tohle mi jakžtakž jde.

Z jiné knížky se mi ještě líbil příklad jak brát ohledy ke svým přátelům. Pokud jsme například v restauraci nebo kavárně se svým přítelem a povídáme si, když do toho zazvoní příteli mobil a on ho okamžitě zvedne, přeruší se kouzlo konverzace a těžko se pak na něj navazuje. Všimla jsem si, že mně to docela otráví, protože to opravdu naruší intimitu rozhovoru. Dávám si na to velký pozor. Po přečtení tohoto článku už rozlišuju komu ten telefon vezmu a komu ne, je v tom totiž i úcta k příteli (přítelkyni), který sedí proti mně.

Nepomlouvej
Hmmm, tak o šíření pomluv jsem už četla ve Čtyřech dohodách od Miguela Ruize a podle mě je to snad ta nejobtížněji proveditelná dohoda sama se sebou. To fakt ještě nedám. To se snad u ženy dá omluvit, ne?! Já se celkem dlouho držím, ale pak to ve mně vybuchne a emoce musí ven a to se pak moje klevetivá pusa nezastaví! Ale ta úleva.... 
Tady ještě musím na sobě zapracovat.

ČERVENEC - Peníze



Peníze uspokojují základní potřeby. Představují prostředek a cíl. Jde o způsob, jak bodovat, zajistit si bezpečí, projevit štědrost a zasloužit si uznání.

Když s nimi budeme zacházet moudře, mohou nám ke štěstí velice přispět.

Něco si dopřej
Tak tady já mám jasno. I kdyby naše rodina měla jíst suché kůrky od chleba, koupě nové knížky a obzvlášť dětské mi pokaždé zvedne náladu a ten nákup si dopřeju.
Já mám pro dětské knížky opravdu slabost, mně dělá potěšení vybírat je pro děti, zkoumat, jestli se jim trefím do vkusu, vyhledávat v knihovně moje oblíbené knížky z dětství a předčítat je znovu svým dětem, v antikvariátu najít zapomenuté poklady dětské literatury....

Kupuj potřebné věci
Musím na sebe prásknout, že jednak nesnáším nakupování a  neumím nakupovat do zásob. Před velkým nákupem si napíšu lístek, co mám obstarat, ale už u druhého regálu jsem otrávená a chci to mít rychle za sebou, takže ve finále zredukuju i ten lístek na úplné minimum a odcházím s nákupem, který mi vystačí tak na 3 dny. Já neumím shromažďovat ty potřebné věci  ve velkém jako např. hygienu. Pokaždé si řeknu pro sebe, že to koupím příště, že ten toaleťák přeci ještě máme a doma pak zjistím, že nám zbývá poslední rulička. A zjistím to, hádejte kde? Ano, na záchodě!

Neskrbli
První co mě napadlo k tomuto tématu bylo nádobí. Vyřadila jsem všechny otlučené talíře a hrnečky s upadlým ouškem a nahradila je. A tak si teď kafe dopřávám v tom nejlepším hrnečku, který mám a domácí koláč si servíruju na pěkném talířku, abych se náležitě odměnila. 
Taky jsem si šetřila parfémy na "lepší časy", až půjdu do společnosti apod. Nyní si každý den, i když jsem doma v teplácích, stříknu svoji oblíbenou vůni, abych teda na sobě neskrblila.  

Nejde však jenom o hmotné věci, ale i o nápady. Například když jsem vymyslela výborné téma na blog, často mi blesklo hlavou: To je dobrý nápad - schovám si ho na příště. Ale proč na příště? Proč o něm nenapsat hned? Proč otálím?
Kdo ví, co bude zítra?!

Něčeho se vzdej
Já jsem se vzdala horečnatého nakupování. Málokdy mě teď přepadne pocit, že si musím udělat radost a dopřát si něco nového na sebe. Nebaví mě to. Na nákupy chodím účelově.
Nechybí mi ani sladkosti z Billy, které jsem si pravidelně kupovala ke kávě. Raději upeču něco svého, používám jednoduché recepty, takže moc času u toho nestrávím.

Zajímavé články si přečtu na internetu, přestala jsem kupovat časopisy. Stejně tak jsem se téměř vzdala sledování televize, místo toho si každý večer čtu.
Přestala jsem sladit kafe, cítím se mnohem lépe a mám vybranější chutě. Vyházela jsem kuchařky, ze kterých stejně nevařím a nechala si jen ty TOP.
I tak jich je víc jak 5.

SRPEN - Věčnost

 



Tím, že si vedu blog, respektive takový osobní deník a zapisuji si do něj nejen své myšlenky, ale i okamžiky své rodiny, nepřicházím tak o pomíjivost, která by těmto zážitkům hrozila. Díky blogu si můžu všechno znovu prožít, radostné zážitky si znovu vyvolat a zavzpomínat. Mám v plánu si celý blog jednou uspořádat do knižní podoby a svoji "kroniku" si pro sebe vydat knižně. To bude legrace po několika letech podívat se zpětně do své duše.

Mimo blog si občas zapíšu do svého poznámkového bloku jiné věci, většinou krátké věty, ať už hlášky, které děti vypustily do světa nebo můj způsob myšlení, reakcí na něco zvláštního atd. Každý den se mi sice nepodaří zapsat, ale v průběhu celého týdne si čas večer najdu. Vždyť jak jinak bych si např. zapamatovala perličku od Tomíka, na otázku za co dostal jedničku ve škole: "To už nevím, ale moje spolužačka dostala 2 a když jsem jí chtěl poradit, nemohl jsem, protože paní učitelka nám řekla, že máme svoje mozky, tak ať je používáme!"

ZÁŘÍ - Záliby

 



Hlavní předsevzetí měsíce září znělo - věnuj se své vášni. V mém případě (i autorčině) znamenalo motat se kolem knih.
Pitvala jsem sama sebe ze všech stran a došla jsem k závěru, že jediná vášeň, která mě skutečně naplňuje jsou knihy. Ze začátku jsem si tohle prozření velice nerada přiznávala, měla jsem tendence namluvit si, že bych se měla věnovat jiným "zálibám" typickým pro ženu ( vaření, pečení, pletení, šití, uklízení, zahradničení, zavařování, malování, vyrábění, tvoření...), ale nebyla jsem to já. Nemluvilo mi to z duše a protože jsem si ve svém přikázání sepsala, že budu svá, změnila jsem v hlavě tyhle myšlenky. Tohle přiznání byla pro mě úleva. A znovu jsem si potvrdila, že jsem šťastnější, když si přiznám, co mě opravdu zajímá, a nesnažím se dělat jenom to, co bych dělat měla.
A tak už se nestydím si přiznat, že knížky jsou moje vášeň. Stejně tak teď sbírám odvahu zkusit pro moje děti napsat povídku nebo pohádku. Když dětem večer čtu, zkouším dopředu doplňovat text za autora. Nebo když se díváme na film, už si v hlavě vymýšlím scénář, jak by to všechno mohlo dopadnout. Tyhle činnosti mě baví, takže taky doplňují moji zálibu.

ŘÍJEN - Uvědomělé prožívání



Soustřeď se

Jakmile začnu být vzteklá, uvědomím si proč. Nedaří se mi počítat do deseti (to je na mě dlouho), ale zjišťuju, na co nebo na koho mám v tu chvíli vlastně vztek. Většinou to není na děti, ale na sebe. O to víc mě pak na sebe mrzí, že se nechám svým hněvem strhnout a křičím pak na děti (i když to někdy potřebují).

Druhým se snažím naslouchat soustředěně, nepřipravuju si v hlavě odpovědi, dívám se jim do očí, když mluví. Jediné co mi zatím nejde, je dívat se druhému do očí, když sama mluvím. Pokud se dívám mimo, soustředím se lépe na myšlenku, kterou chci sdělit. Jakmile se ale upřeně dívám na toho dotyčného, ztrácím tu myšlenku, co jsem vlastně chtěla říct. Na druhou stranu, někdy je možná lepší mlčet.


Veď si stravovací deník

Po narození Lukáška jsem potřebovala shodit kila navíc a zkusila jsem si už tehdy zapisovat každé jídlo, které jsem snědla. Zjistila jsem, že moje stravovací návyky nebyly až tak špatné, nejhorší bylo moje dojídání po dětech a nezdravé svačinky mezi jídly. Díky sepsání všech jídel jsem viděla jaké nekvalitní věci do sebe cpu - kupované sušenky, tyčinky, cukrovinky, čokolády a jiné "dobroty". Tak jsem se sebezapřela a když jsem dokázala vypustit cukr v kávě, mohla jsem i s klidným svědomím míjet regály plné cukrovinek bez povšimnutí. Namísto toho raději upeču domácí koláč, hlavně závin, ten já prostě miluju! A když ho miluju, není co řešit :)

Listopad je ve znamení přístupu, ten si nechám na příště, už se těším.

Jsou dnešní děti mezi sebou nevšímavé?

Před nedávnem jsem vyslechla příběh chlapce, který žije se svojí babičkou a za měsíc se má rozhodnout, zda opustí město a odstěhuje se na vesnici za svojí matkou. Znamená to úplně změnit bydliště, školu, kamarády...a tady je ten kámen úrazu. Ten chlapec je totiž strašně nešťastný. Mezi spolužáky je odstrkovaný, nikdo z ostatních kluků se s ním nekamarádí, naopak se mu vysmívají, že je galantní k děvčatům. Do školy i ze školy chodí sám, nikdy jsem si ho nevšimla v partě mezi svými spolužáky, je to takový vlk samotář. A jen proto, že se odlišuje a nechová se hrubě. 
Tak rád by někam patřil, mezi děti, mezi kamarády. 
Neví jak se má rozhodnout, ale připouští, že pro něj bude nejlepší, když odejde.  Co se v něm asi tak odehrává? Jaké musí mít pocity? Malý kluk, který je ostatním lhostejný a víceméně už rezignoval na to, jak to celé dopadne...

Se svým trápením se svěřil své učitelce. Netuším, jak to probíhá, jestli se jeho situace nějak řeší, ale od té chvíle, co jsem se to dozvěděla, neustále přemýšlím, jak bych se zachovala já.  
Obávám se však, že o třídě do které chlapec chodí nemůžu říct, že by byla tak bezvadná parta, která se semkne, dá hlavy dohromady (třeba i z podnětu učitelky) a něco vymyslí. Nebo se nad sebou alespoň zamyslí.
Pár jedinců by se našlo, ale většině je chlapcův osud lhostejný a proč se nad ním trápit? Proč se tím vůbec zabývat? Vždyť ono to nějak dopadne... 

Vychováváme děti nevšímavé a nespravedlivé? Bez soucitu a zájmu?

Já pevně doufám, že ne! Vždyť jsme národ Jana Amose Komenského, zakladatele moderní pedagogiky a Učitele národů.

Názory na výchovu v jeho době byly převratné a dodnes zůstávají platnými. Jako z prvních kladl velký důraz na výchovu k morálním hodnotám. Pod tímto pojmem si představoval vedení dětí k určitému správnému chování, ať se již týká dětí samotných, vztahů mezi dětmi, vztahů dětem k dospělým, k přírodě, k celé společnosti.

V dnešní době je zapotřebí aktualizovat hodnoty jako je harmonie, spolupráce, sounáležitost, porozumění, rovnost, soucit a láska. Pomalu, ale čím dál zřetelněji se totiž vytrácejí.

 

"Když děti žijí s posměchem, učí se bázlivosti"

"Když děti žijí s přízní a přátelstvím, učí se nacházet ve světě lásku

z citátů J.A.Komenského

 

Mně se například moc líbí způsob paní učitelky z mateřské školky, která každé pondělí děti přivítá, sesednou se dohromady na zem a povídají si spolu. Začínají tím svůj společný den. Paní učitelka pak děti vybízí, aby se každý podělil o svoje zážitky, co zažil, co by si naopak přál prožít, co ho trápí, co má na srdci, z čeho má radost. Děti jsou tak vedeny k naslouchání, vcítění a pochopení. 

Já mám doma tyhle rozhovory s dětmi taky moc ráda, dozvím se od nich na co myslí, co je konkrétně trápí nebo na co se těší. Obohacuje mě to a věřím, že tyto naše hovory jsou důležité a především přispívají k tomu nejdůležitějšímu v naší rodině - k soudržnosti. 

Patřičný dress code do divadla aneb Máme co napravovat!

V pátek jsme se Zbyňkem jeli do Červeného Kostelce na divadelní představení
Otevřené manželství s Janou Krausovou a Karlem Rodenem.

Doporučuji všem, kdo se chtějí bavit inteligentním humorem, obdivovat herecký kumšt a trochu si i rozpitvat v myšlenkách svoje manželství a pohled na něj.

Se Zbyňkem si po celý víkend připomínáme některé dialogy nebo gesta či mimiku obou herců.

Atmosféra byla o to uvolněnější, že Roden občas "vypadl" ze své role a smál se a smál a nebyl k utišení. Zrovna u něj mě tahle reakce překvapila, protože jsem jednou četla rozhovor s Janou Krausovou, ve kterém Rodena popisovala jako perfekcionistu a puntičkáře, který, když spolu jednou hráli a Jana udělala něco jinak, než chtěl, vší silou jí na jevišti dupnul na nohu. Nebo bolestivě stisknul ruku, takhle on si prý vyřizuje účty. A zle je potom ještě i v šatně.... Ani nechci domýšlet jak to pak vypadá u nich doma :)

Soudím ale, že po jejím pátečním výkonu může být Roden spokojený, hrála perfektně.

A jak dobře vypadá!!!

Takhle si přeji v šedesáti vypadat.

Mohlo by se mi to podařit, protože jak jsem se ještě dočetla, obě máme zálibu v dlouhém spánku. Kdyby jen trochu šlo zařídit si živnost profesionálního spaní, byla bych skutečný přeborník.



Tu uvolněnější atmosféru, kterou jsem zmiňovala na začátku, ještě potvrdila kultura zvoleného oblečení některých návštěvníků. Převážně mladší generace, ale stydět se mohla i ta starší.
To si nemůžou dát trochu té práce a popřemýšlet nad oblečením, ve kterém jdou do divadla na kulturní akci.

V sále se to hemžilo pletenými svetry s norským vzorem, před námi seděl muž v softshellové mikině, starší paní měly povětšinou vietnamské svetříky, mladší muži se nestyděli přijít ve vytahaných džínách a slečny ve vyzývavých šatičkách působily taky dost nepatřičně. A to nehaním jenom kostelecké návštěvníky, setkala jsem se s takovou neúctou v Trutnově, i v Praze. Takže to vypovídá o naší společnosti.

Znovu připomenu výrok Adiny Mandlové, který jsem uvedla v příspěvku Prvorepubliková noblesa:

„ Diváci tehdy ještě považovali za samozřejmé, že vzdávají hold hercům tím, že přijdou v gala – vymydlení, učesaní a perfektně oblečení. A ženy se uměly strojit s opravdovým vkusem, což se, bohužel, s léty vytratilo."

K tomuto poznatku nahrává další rozhovor s návrhářkou Petrou Balvínovou z projektu Vypadáš skvěle!

Podle jejího názoru nám oblékání se podle příležitosti obecně moc nejde. I ona má vzpomínku, kdy šla nedávno se svým mužem do divadla a řešila, zda je vhodně oblečená. Když dorazili na místo, zjistili, že téměř všichni měli na nohou sandály, mnozí nebyli ani učesaní.

Jde přeci o respekt k lidem, kteří pro nás hrají. I na schůzku se lidé oblékají tak, aby dali najevo úctu k tomu druhému. Pokud někdo přijde na byznys schůzku v obleku, a někdo v tričku, je to neúcta k tomu druhému.

Chodí-li lidé do divadla oblečení, jako když jdou zrovna z lesa, je to problém divadel. Jenže pokud to společnost nevyžaduje a my k tomu nejsme doma vedeni, vlastně není vůle podobná pravidla respektovat.
A pokud přijdete do divadla s batohem a vidíte, že ostatní ho mají taky, přijdete tak i podruhé. Je to vizitka našeho národa. Buranství, a hlavně neúcta.

Připomnělo mi to znovu Elišku Coolidge Haškovou, která je přesvědčená, že se musíme kultivovat už od dětství. Během čtyřiceti let komunismu se vytratila pozornost lidí k tomu, co se hodí a jak se chovat ve společnosti. Chybí nám vidět se očima druhého, nejen dívat se na sebe svýma očima.
Styl a noblesa se dají naučit, ale musíme si všímat. Každá žena by např. měla vědět, že ani sebedražší návrhářská kabelka se nehodí na večer. A že kožené černé boty se mohou nosit ke kostýmu, ale nikdy k hedvábným večerním šatům, k těm se nazouvají látkové či kožené stříbrné boty. Jsou to detaily, ale jsou velmi důležité!

 

Nebyla právě tahle scéna z Pretty Woman úchvatná?

Moc jim to slušelo.

Černý týden, který se nakonec vybarvil

Předminulý týden se nesl v duchu našeho příjmení - ČERNÝ. Karolínka se vrátila ze Start kurzu, kde se se školou učili praktickému životu v přírodě. Všechno by bylo prima, až na to, že si Karolínka každý den přivodila nějaký úraz. Nic vážného to nebylo, ale pokaždé buď někam spadla, přerazila se o někoho nebo se nepěkně sedřela. Je to skutečně typický Beran jako je její znamení. Do všeho po hlavě, zbrkle a hlavně, tohle dítě nesmí chybět u žádných dobrodružných výprav. Musela se  narodit s krví dobrodruha. Na děvče trochu netypické. Ale i přes každodenní úrazy nám vyprávěla tak pěkné zážitky, že jsme všichni měli radost i za ni. Celá třída prý večer tipovala, jestli Karolínka ve zdraví přežije noc.

Mně zase nepěknou věc připravil Lukášek. Večer, když se chystali s Tomem zalehnout do postýlek (bez Karolínky spali kluci spolu na matraci na zemi), jsem četla pohádku a Lukášek mě "nechtěně?" praštil do nosu hasičskou dětskou helmou. Měla jsem mžitky před očima, nos mi opuchl a ještě několik dní jenom pokrčení nosu mi dělalo problémy. Doma se mi smáli, že mi vlastní dítě přerazilo nos.

Protože měly děti podzimní prázdniny, chystaly se vyrazit za babičkou a dědou na pár dní. Večer před odjezdem však Tom zlobil Lukáška, několikrát jsem ho napomenula s tím, že by mohl za takové chování zůstat doma. Druhý den, hodinu před plánovaným odjezdem Tomáš znovu vyprovokoval Lukáška a protože to skončilo zase úrazem, za trest jsem Tomovi řekla, že zůstane doma a bude mi pomáhat s generálním úklidem domu. Jeho odpověď: "No a?" mě rozlítila ještě víc a když jsem za hodinu stála s Karolínkou a Lukáškem dole v chodbě, vytahala jsem z tašky všechny Tomovi věci a rozloučila se s ním.
Připomnělo mi to scénku, o které jsem četla od spisovatelky Petry Braunové, která popisovala, že za svůj první honorář za knížku Kuba nechce číst chtěla  své tři děti vzít  k moři. Jenže ve chvíli kdy si měli jít vyřídit pasy, nejmladší dcerka se začala vztekat s tkaničkama u bot a nebyla k utišení. Když to paní spisovatelku přestalo bavit, nařídila jí, že pokud do 5 minut nebude hotová, nepojedou nikam. Malá se vztekala dál a tak skutečně zůstali všichni doma.  I když ji přemlouvaly ty starší děti, nic nepomohlo, maminka zůstala neoblomná a vytrvala v trestu. Psala, že za rok ta nejmladší pak stála jako první u dveří nachystaná jít vyřídit pasy. Nakonec tedy po roce jeli. Tomu já říkám důslednost, mám se hodně co učit!

O to víc překvapená jsem pak byla, když jsem se od babičky a dědy vrátila zpátky domů a našla spícího, ubrečeného Tomíka v křesle. Po domluvě se Zbyňkem jsme Tomovi navrhli, že druhý den ráno může jet za babičkou a dědou autobusem, já že už nemám čas ho odvézt, protože budu umývat okna. Prskal na nás, vzteklý, uražený, nebyla s ním žádná kloudná řeč, tak jsem ho poslala do pokoje spát. Já jsem si natáhla budíka, kdyby si to rozmyslel a opravdu ráno chtěl jet tím autobusem.

Druhý den Tomík seděl u snídaně s připraveným baťůžkem, usměvavý a natěšený, že pojede úplně sám poprvé autobusem. Ještě na autobusové zastávce měl slzy v očích, ale statečně si sedl za řidiče a mával mi z okénka do chvíle než autobus zmizel v zatáčce.
Po hodině mi volal děda, že vnouček v pořádku dorazil a už všem barvitě líčí svoje zážitky...

Když jsem odmávala Tomíkovi, zaběhla jsem do Billy nakoupit pro mě a pro Zbyňka na dva dny jídlo. Neustále jsem se ohlížela kde mám děti, byla jsem nesvá, jako by mi chyběla ruka. I paní na pokladně, která nás už zná, se vyptávala kde mám děti. Další šok pak bylo placení. Nákup za 400,- Kč jsem neudělala od dob kdy jsem ještě neměla děti. Pokladní se smála, že mi tam chybí jednička před tou sumou, to že je moje obvyklá útrata za rodinný nákup. Měla jsem úplně povznášející pocit, na chvíli mě to vrátilo do bezstarostných bezdětných dnů.

Vtipné ještě bylo, že když jsem vyndávala nákup z tašky, omylem jsem musela spolu s pokladním lístkem sebrat i něčí nákupní lístek. Pobavil mě, protože krasopisným písmem jak od učitelky na konci seznamu stálo - vůně do hajzlu.

Šarmantní i přes svůj věk

Nejspíš nebude žádným překvapením, že nejčtenějším příspěvkem na mém blogu jsou Základní kousky šatníku.
V přehledu čtenosti se vyšplhaly na první místo díky počtu 144  shlédnutí. V těsném závěsu je další módní příspěvek Prvorepubliková noblesa. Je to pochopitelné, móda stále hýbe světem a obzvlášť u žen. Nepopírám, že i mě móda celkem baví. Psát o ní ovšem nemůžu sama za sebe, pomáhám si kvalitními články z knih, které mám doma a ze kterých čerpám pro svoje potřeby. 

Pamatuji si, že mě u obou příspěvků bavilo vyhledávat vhodné obrázky stylů a modelů. Po takovémto pátrání jsem u sebe zjistila, že jsem mnohem víc všímavější k módě na ulici.

Po dokonale vystajlovaných sebevědomých "kráskách" s kamenným výrazem v obličeji mě koukat nebaví, daleko inspirativnější shledávám jiné ženy. Ty, které dokáží skloubit dražší kousek s levnějším a doplní ho výrazným doplňkem. Ty, které jsou upravené a mají šmrnc.

Kristina Colloredo - Mansfeld

A je zajímavé, že právě takový vkus prokazují mnohem více starší dámy.

 

Jednu jsem měla možnost pozorovat u školy, když jsem vyzvedávala děti.

 

Pouštěla jsem ji na přechodu a mohla na ní oči nechat.

Paní měla na sobě úzkou delší sukni, k ní krátký dobře střižený semišový kabátek, kabelku v béžovém odstínu a lodičky na nižším podpatku.

 

Meda Mládková

Upravené krátké navlněné bílé vlasy ji spolu s vkusným a přitom nenápadným oblečením povýšily na ležérní eleganci.

 

Byla jednoduše oblečená, žádné výstřelky. Noblesa totiž spočívá v jednoduchosti a upravenosti, ne v módní okázalosti. Přehnané věci dáma nenosí. Připomínala mi Medu Mládkovou, sběratelku umění a mecenášku.

Já se mezitím styděla sama za sebe, protože víte co jsem měla na sobě já v autě? Domácí tepláky, mikinu, vlasy stažené do drdůlku a na nohách namísto bačkor botasky. Jedním slovem OSTUDA! Nedejbože, kdyby mě stavěli policajti a já musela vylézt z toho auta.
Karolínka, když nastoupila do auta, mě okomentovala slovy: "No, mami!"

Na druhou stranu mám osobní zkušenosti jak je těžké zachovat si čisté oblečení po celý den s malými dětmi. Světlé kalhoty nebo světlý svetr jsou pro ně přímo magnetem, aby se na nich dokonale vyřádily.

Jiřina Šiklová

Zrovna včera jsem četla na internetu pěkný článek o slow fashion. Tak jako existuje slow food čili pomalé jídlo, začíná být novinkou hnutí slow fashion, které "propaguje" módní teoretička Valerie Steel. V rozhovoru pro Hospodářské noviny řekla, že lidé dnes chodí do práce oblečeni, jako by šli vyklízet garáž. A věří, že svět módy je v ohrožení a chce-li přežít, bude se muset změnit.
Planeta se zaplavuje nepotřebným oblečením a netěží z toho nakonec ani zákazníci, kteří v obchodech většinou nenajdou nic nového, naopak pátou verzi již osvědčeného. Hnutí slow fashion, které propaguje pravý opak rychlé módy a snaží se přimět lidi, aby kupovali méně, ale zato kvalitnější oblečení, bude hrát v příštích letech čím dál tím důležitější roli.

O tom je přesvědčená i Eliška Coolidge Hašková, že s malými černými a dobrými způsoby můžete dobýt svět!




Eliška Coolidge Hašková

Ve své autobiografické knize
Pět amerických prezidentů, česká babička a já popisuje svoji babičku, která právě s jedněmi černými šaty a chováním -a to je klíčové- oslnila ty nejbohatší a nejvýše postavené lidi. 

Podle Elišky by tedy v dámském šatníku neměl chybět jeden úžasný kostým, nejlépe tmavomodrý nebo černý, a sukně, rovná, jednoduchá, dobře ušitá. Žena se má naučit hledat  míru v jednoduchosti. Méně komplikovaný vzhled vždy působí elegantněji.