Černý týden, který se nakonec vybarvil

Předminulý týden se nesl v duchu našeho příjmení - ČERNÝ. Karolínka se vrátila ze Start kurzu, kde se se školou učili praktickému životu v přírodě. Všechno by bylo prima, až na to, že si Karolínka každý den přivodila nějaký úraz. Nic vážného to nebylo, ale pokaždé buď někam spadla, přerazila se o někoho nebo se nepěkně sedřela. Je to skutečně typický Beran jako je její znamení. Do všeho po hlavě, zbrkle a hlavně, tohle dítě nesmí chybět u žádných dobrodružných výprav. Musela se  narodit s krví dobrodruha. Na děvče trochu netypické. Ale i přes každodenní úrazy nám vyprávěla tak pěkné zážitky, že jsme všichni měli radost i za ni. Celá třída prý večer tipovala, jestli Karolínka ve zdraví přežije noc.

Mně zase nepěknou věc připravil Lukášek. Večer, když se chystali s Tomem zalehnout do postýlek (bez Karolínky spali kluci spolu na matraci na zemi), jsem četla pohádku a Lukášek mě "nechtěně?" praštil do nosu hasičskou dětskou helmou. Měla jsem mžitky před očima, nos mi opuchl a ještě několik dní jenom pokrčení nosu mi dělalo problémy. Doma se mi smáli, že mi vlastní dítě přerazilo nos.

Protože měly děti podzimní prázdniny, chystaly se vyrazit za babičkou a dědou na pár dní. Večer před odjezdem však Tom zlobil Lukáška, několikrát jsem ho napomenula s tím, že by mohl za takové chování zůstat doma. Druhý den, hodinu před plánovaným odjezdem Tomáš znovu vyprovokoval Lukáška a protože to skončilo zase úrazem, za trest jsem Tomovi řekla, že zůstane doma a bude mi pomáhat s generálním úklidem domu. Jeho odpověď: "No a?" mě rozlítila ještě víc a když jsem za hodinu stála s Karolínkou a Lukáškem dole v chodbě, vytahala jsem z tašky všechny Tomovi věci a rozloučila se s ním.
Připomnělo mi to scénku, o které jsem četla od spisovatelky Petry Braunové, která popisovala, že za svůj první honorář za knížku Kuba nechce číst chtěla  své tři děti vzít  k moři. Jenže ve chvíli kdy si měli jít vyřídit pasy, nejmladší dcerka se začala vztekat s tkaničkama u bot a nebyla k utišení. Když to paní spisovatelku přestalo bavit, nařídila jí, že pokud do 5 minut nebude hotová, nepojedou nikam. Malá se vztekala dál a tak skutečně zůstali všichni doma.  I když ji přemlouvaly ty starší děti, nic nepomohlo, maminka zůstala neoblomná a vytrvala v trestu. Psala, že za rok ta nejmladší pak stála jako první u dveří nachystaná jít vyřídit pasy. Nakonec tedy po roce jeli. Tomu já říkám důslednost, mám se hodně co učit!

O to víc překvapená jsem pak byla, když jsem se od babičky a dědy vrátila zpátky domů a našla spícího, ubrečeného Tomíka v křesle. Po domluvě se Zbyňkem jsme Tomovi navrhli, že druhý den ráno může jet za babičkou a dědou autobusem, já že už nemám čas ho odvézt, protože budu umývat okna. Prskal na nás, vzteklý, uražený, nebyla s ním žádná kloudná řeč, tak jsem ho poslala do pokoje spát. Já jsem si natáhla budíka, kdyby si to rozmyslel a opravdu ráno chtěl jet tím autobusem.

Druhý den Tomík seděl u snídaně s připraveným baťůžkem, usměvavý a natěšený, že pojede úplně sám poprvé autobusem. Ještě na autobusové zastávce měl slzy v očích, ale statečně si sedl za řidiče a mával mi z okénka do chvíle než autobus zmizel v zatáčce.
Po hodině mi volal děda, že vnouček v pořádku dorazil a už všem barvitě líčí svoje zážitky...

Když jsem odmávala Tomíkovi, zaběhla jsem do Billy nakoupit pro mě a pro Zbyňka na dva dny jídlo. Neustále jsem se ohlížela kde mám děti, byla jsem nesvá, jako by mi chyběla ruka. I paní na pokladně, která nás už zná, se vyptávala kde mám děti. Další šok pak bylo placení. Nákup za 400,- Kč jsem neudělala od dob kdy jsem ještě neměla děti. Pokladní se smála, že mi tam chybí jednička před tou sumou, to že je moje obvyklá útrata za rodinný nákup. Měla jsem úplně povznášející pocit, na chvíli mě to vrátilo do bezstarostných bezdětných dnů.

Vtipné ještě bylo, že když jsem vyndávala nákup z tašky, omylem jsem musela spolu s pokladním lístkem sebrat i něčí nákupní lístek. Pobavil mě, protože krasopisným písmem jak od učitelky na konci seznamu stálo - vůně do hajzlu.