Jenom tři podmínky funkčního partnerského svazku?

Není tajemstvím, že mnohé ženy uráží chování a vyjadřování jejich mužů. Muž věnuje mnoho času a sil zaměstnání. Když má určité potíže s vlastní realizací a společenskými vztahy, často vybíjí své emoce doma.
Když muž přichází domů za rodinou, chce cítit, že má její důvěru. Potřebuje podporu ženy, která bude znamenat uznání jeho mužnosti.

Mnohé ženy ale neví, co muž potřebuje. Hodnotí jej podle vlastních představ, a proto se k němu chovají jako k ženě.
Ženy často pozorně sledují každé mužské slovo. Hledají  v sobě nedostatky a nedokonalost. Chtějí být přitažlivé, aby vytvořily své štěstí. Na rozdíl od muže je žena vždy připravena něco na sobě změnit (nad tím jsem si vždycky lámala hlavu, jak to že já se chci změnit, pracuji na sobě a partner ne, ten se měnit nemusí???!!!!).

Co čeká muž od ženy?

Mnohé ženy, které zapomněly na svoji podstatu, si v plném slova smyslu rychle zvykají na roli maminky, kterou vnímají dosti formálně. "Je sytý, oblečený, v bytě je uklizeno, co by ještě mohl potřebovat?"  Svůj mateřský cit projevují jen k dětem. Po manželovi se žádá, aby nosil domů peníze a nebránil jejímu "mateřství".

Dobrá hospodyně

Pro každého muže je velmi důležité, aby žena vytvářela pohodu a teplo domova. Být dobrá hospodyně, přiměřeně hospodárná a zručná, je součástí mužských požadavků. Proč to potřebuje? Nikoliv proto, aby udělal z ženy domácí otrokyni. Každý muž si přeje potkat ženu, která by dokázala za jakýchkoliv podmínek vytvořit kolem sebe pohodlí a teplo, kam by se muž po dlouhém pracovním dnu vracel, odpočíval a "hojil své rány z vysilujících bojů".
Mnohé ženy si myslí, že by si muži měli každopádně všímat jejich domácí práce a unávat ji, tedy chtějí být lepší, a tak vlastně vchází do "mužského ringu". Nemusíte soupeřit s mužem a vypočítávat, kdo toho udělal doma víc. To jsou pozůstatky doby, kdy nás vychovávali všechny společně.

Veselý anděl

O veselém přivítání muže po příchodu z práce už jsem psala - takže jen připomenutí. Dětská radost, bezprostřednost, lehkost, zářivý úsměv - to všechno jsou hlavní ženské vlastnosti, které vyvolávají u každého muže pocit, že vedle nich je SKUTEČNÁ ŽENA.

Něha

Schopnost projevovat lásku a něhu patří mezi nejcenější ženské vlastnosti. Pro některé ženy je velice obtížné laskavě a něžně pohladit nejen svého manžela, ale i vlastní děti. Laskavý dotyk dává tomu druhému pocit harmonie, ochrany a pohodlí.
Většina mužů vnímá ženskou něhu jako  největší štěstí.

Ušlechtilost

Čím primitivnější je chování dívky, tím menší je přání muže dvořit se jí a být galantní. Ženy, jež si dovolují vulgární vyjadřování, primitivní chování, popíjení s muži jako se sobě rovnými, ztrácejí v očích mužů svou ženskost.
Ušlechtilé chování ženy stimuluje muže k rozvoji a snaze dosáhnout větších úspěchů. Taková žena bude pro muže vždy chtěným dárkem.


Bystrost a rozvaha

Bystrost ženy jí umožňuje rychle akceptovat jakékoliv životní změny. Je dostatečně chytrá, aby se nenechala rozhodit nějakou drobností. Je dostatečně moudrá, a proto může najít východisko z jakékoliv situace a napovědět dětem i manželovi možné řešení.

Proměnlivost

Tuto ženskou vlastnost vysoce cení mnozí muži, i když občas říkají: "Nikdy tě nepochopím...jednou jsi taková, podruhé zase jiná."
Ve skutečnosti se jim to líbí.

Dětskost
Neznamená to dětské chování, ale radost z jakékoliv životní maličkosti, přesně jak to dělají děti, a také schopnost rychle měnit hněv na radost a štěstím zářící pohled.

Síla ženské duše

Tuto sílu nemá jen tak každá žena, ale všichni muži cítí v ženě její přítomnost. Tato síla je přitahuje a umožňuje ženě být ještě přitažlivější. Přítomnost této ženské síly vyvolává u muže přání vzít si ji a mít s ní děti.
Ženská síla pomáhá ženě žít a vychovávat své děti. Muž chce mít jistotu, že když bude zaměstnán mužskou realizací nebo bude plnit roli ochránce své země, žena se postará a vychová jejich děti.
Nemusíte však dokazovat muži, že všechno zvládnete, jelikož podobné chování vám nepřidá na ženské síle a naopak vás udělá mužnější. Podobné chování odpuzuje statečné muže, neboť sami jsou takoví, a přitahuje slabé a zženštilé.

Jak chybujeme ve vzájemném vztahu

• Některé ženy se snaží udělat z muže důvěrníka a vylévají na něj veškerou tíhu emocí nastřádaných v průběhu dlouhých let. Muži to nesnesou. Vaše minulost patří jenom vám. Pokud se potřebujete podělit o své neklidné myšlenky, svěřte se jiné ženě nebo se pokuste pochopit, proč na nich neustále lpíte. Většinou vděčíme samy sobě za problémy, které nám působí silné trápení.

• Žena, která se hádá a snaží se dokázat vlastní pravdu, muže odpuzuje.

• Muž neuhodne vaše myšlenky. Čekáme, že si muž domyslí, co nás trápí, na co myslíme. Pokuste se mu raději povědět o svém neštěstí. Vaše slova přitom musí být co nejlogičtější, uberte emoce.

• Sarkasmus a nepříjemné poznámky k jeho osobě partnera odpuzují. Muž se uzavírá a přestává ve vás cítit ženu.

• Ženy se často uchylují ke scénám, aby donutily muže podvolit se a uznat jejich pravdu. Muž se však před takovou ženou skryje v mlčenlivosti. Před tím, než podlehnete emocím a s křikem napadnete muže, zamyslete se, jestli o něj chcete přijít. Hádka způsobí vašemu vztahu další prasklinu, která vás oddálí o další krok.

• Některé ženy předvádí svou uraženost tím, že přestanou s mužem komunikovat. Svým mlčením tak trestají nejen manžela, ale mnohokrát i děti. Žena má pocit, že manžel by měl sám dobře rozumět tomu, proč s ním nemluví. Jenže muži vše vnímají jinak. Svým mlčením jen prodlužujete neporozumění, které mezi vámi vzniklo. Najděte konkrétní slova, abyste mohla vysvětlit manželovi, co vás tolik urazilo.

Akceptujte muže takového, jaký je, aniž byste o tom přemýšlela. Když ženy hledají na mužích chyby, jednoduše v nich pěstují to, co je rozčiluje.
Zamyslete se, kolik nedostatků je ve vás!

Začněte si vážit jeho skutečných kladů! Žena potřebuje lásku, muž zase obdiv. Nejcennější mužské vlastnosti vašeho partnera ožijí ve chvíli, kdy se naučíte všímat si jich a obdivovat je - jeho tělo, hlas, jeho úspěchy, nadání, nápady, touhy, povahu, intelekt.

Žena si často přestává všímat kladných změn, které muž přinesl do jejího života. Je potřeba pravidelně myslet na to, že váš muž má mnoho kladů, díky čemuž jste spolu. Přece, když jste se seznámili, byl to nejúžasnější muž. To vše v něm zůstalo, a dokonce zaznamenalo svůj vývoj. Jen jste si toho přestala všímat.

Vzpomeňte si na to, jak ráda jste poslouchala jeho vyprávění, anebo jak se vám dvořil a dělal věci, které vás přitahovaly. Popovídejte si o těch časech a vyjádřete mu, jak jste tenkrát byla šťastná a jak jste na něj byla pyšná.

Když žena pozorně a s láskou naslouchá svému milovanému, muž si uvědomuje, že tato žena je pro něj jediná na světě.

 Z knihy Jsem žena od Galiny Šeremetěvové





A teď ty tři podmínky funkčního partnerského svazku, které jsou:  úcta,  soucit  a sexuální přitažlivost.

Úcta. Pokud žijeme s někým, koho si nevážíme nebo kdo neuznává nás jako rovnocennou osobnost, nemůže být vztah šťastný. Jsme buďto psychicky nebo dokonce fyzicky tyranizováni, nebo jsme tyrany sami. Představte si pár, kde muž mluví o své ženě jako o "staré", nazývá ji "vona". Pokud o ní nebo s ní mluví, tak jen s pohrdáním. Žena, která si neváží svého muže, považuje ho za ubožáka, slabocha, vysmívá se mu buď přímo, nebo za zády. Nemusí jít ani o takto vyhraněnou podobu chybějící úcty, ale vždy je to poznat. Jeden má ve vztahu navrch.

Soucit. Nepředstavujte si nic jako lítost. Pravý soucit nás nutí soucítit s druhým. Dokázat se vcítit do jeho trápení, společně se radovat a doufat, mít o druhého starost, když onemocní, vyslechnout ho, poradit. Soucitu je nejblíže to, co si představujeme pod pojmem láska. Mít někoho rád. Když chybí ve vztahu soucit, vypadá třeba jako vztah šéfa a sekretářky. On ji přitahuje (a naopak), mohou si sami sebe vážit, ale chybí tam intimita, prožívání, duchovní propojení, sdílení a starost jednoho o druhého.

Sexuální přitažlivost. Vášeň. Pokud chybí, je to přátelství, třebas velmi krásné a pevné, k tomu nemusím snad nic psát ani vysvětlovat. Sex k partnerství patří.

Z knihy Kuchařka ze Svatojánu od Evy Francové

S Václavem Havlem odešla morálka

18.prosince 2011 zemřel ve spánku na svém milovaném Hrádečku náš první český prezident Václav Havel.

Vzpomínám si na ten den úplně přesně. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství s Lukáškem, chystala oběd, když mi kolem půl jedenácté Zbyněk celý bílý v obličeji přišel říct tu smutnou zprávu. Nikdo jsme tomu nevěřili. Okamžitě jsme zapnuli televizi a šokovaně sledovali zprávy o úmrtí Václava Havla. Bylo nám mizerně. Dodnes nevím, jak jsem dovařila oběd, protože jsem pořád jen brečela a brečela...


Večer jsme jeli všichni na Hrádeček zapálit svíčku. U plotu už hořela záplava svíček, mezi nimi i různé věci a vzkazy pro Václava Havla.

 

Havlův nejbližší soused z Hrádečku Vladimír Pechan  zavzpomínal: "Když přijel dalajláma, věděl jsem, že je to konec. To už se pan Havel přemáhal. Támhle na louce uprostřed býval buk a poté, co ho odřízli, zůstal tam čtyřmetrový kmen. V té době, co tady byl dalajláma, ten kmen, jak zapršelo a uvolnila se stráň, sjel dolů. Někdo by asi řekl, že to je božský znamení!"

 

 

Dnes jsem si přečetla rozhovor s Karlem Schwarzenbergem, kde vzpomíná na svého blízkého přítele Václava Havla a dotýká se také naší současné společnosti. Jeho slova mi naprosto mluví z duše: 

"České politice obzvlášť chybí nějaká morální autorita, jakou byl Václav Havel. Nikoho podobného tady nemáme.

Nejvíc jsem si ho vážil jako člověka. Poněvadž byť byl světově známou a uznávanou osobností, což všichni viděli teď, když se v americkém Kongresu ve Washingtonu odhalovala jeho busta, zůstal strašně skromným a plachým člověkem. Vůbec se nevytahoval.
Toho jsem si strašně vážil.

My jsme podivný národ, který je schopný své největší lidi pohanit. Není to jen teď, bývalo to stejně i v minulosti, při pohřbu Tomáše Garriqua Masaryka nazývali tatíčkem a všichni brečeli a rok a půl potom byla už jeho památka zatracována.

Já jsem spíš než něco jiného dostal depku ze stavu našeho myšlení a stavu naší společnosti. Jak nesnášíme něco, co je nad námi, něco důležitějšího a většího, než jsme my sami. To nejsme schopni uznat, proto to musíme pohanit při první příležitosti, která se naskytne."


K narozeninám jsem dostala od Zbyňka knihu od
Michaela Žantovského Havel.
Je to úctyhodná "bichle" s počtem 568 stran. Čte se však velmi dobře.

M. Žantovský ji napsal s důkladností zkušeného novináře a s kritickým pohledem, který vidí i Havlovy slabosti a vrtochy. Je to neskutečně zajímavý portrét vývoje, dospívání a životního díla člověka, který nejen ve své době, ale dodnes převyšuje politiky nejen u nás, ale i v celé Evropě. (vyjádření K.Schwarzenberga na zadní straně knihy)



Se smrtí Havla se pořád nějak nemůžu vyrovnat, připadá mi jako by naši zemi opustila jistota a morálka, která tu zatraceně chybí.

V mém srdci Havel zůstane (ať si na něj ostatní plivou jak chtějí).
Pro mě je moudrou a charismatickou osobností našich dějin a neobyčejným dramatikem.
Jeho hru Odcházení považuju za úplně nejlepší satiru všech dob. Až z toho mrazí jak je skutečná a nadčasově napsaná! 

A zase začínám brečet ....

Letos Ježíšek nepřijde?

Vraceli jsme se všichni autem domů z oslavy narozenin. Předčasně jsme slavili Tomíka, kterému za dva týdny mělo být 7 let. Od babičky dostal dort se svíčkou. Než sfoukl tu svíčku, promyslel si v hlavě přání...
V autě se ke svému přání vrátil a ptal se mě, jestli mu tohle přání vyplní Ježíšek. Odpověděla jsem mu (aniž bych cokoliv tušila), že pokud si přál hračku, pak by mu ji Ježíšek skutečně mohl přinést. Pokud si ale přál např. zlepšit svoje chování, v tom že mu Ježíšek nejspíš nápomocný moc nebude! Tomík se zhrozil a povídá: "Ó jé, jak to že jsi to uhodla, mami?!" Všichni jsme se museli začít smát, tak bylo jeho zděšení upřímné.

Doma jsme si pak povídali o Ježíškovi, jestli má podobu malého miminka nebo 5letého chlapečka. Co má na sobě, kdo všechno mu pomáhá, jak nosí ty dárečky, kdo sbírá dopisy od dětí atd. Líbil se mi nápad, kdy si děti představují Ježíška jak se z nebe promění ve sněhovou vločku a dívá se do oken.

Druhý den přišel Tomík domů s nerudnou náladou a hned mi vpálil, že žádný Ježíšek neexistuje, že si dopisy posbírám, přečtu a podle nich nakoupím všechny hračky!
No to mě tak dopálilo, že jsem si v duchu začala pohrávat s myšlenkou, že být na Ježíškově místě, vykašlala bych se na všechny tyhle nevěřící Tomáše a zlobivé děcka a nepřinesla bych jim pod stromeček nic! To by koukali! To by bylo slz a nářků a slibů!

A přitom v naší rodině se stala jedna podobná věc a každý rok si ji s dětmi (a především s Tomem) připomínáme. Stala se mému strýčkovi, když jako malý chlapec neposlechl své rodiče a nakukoval klíčovou dírkou do pokoje kde stál vánoční stromeček. Nemohl se dočkat, byl zvědavý, jestli Ježíška uvidí a kolik dárečků mu přinesl. Bohužel se mu "špehování" vymstilo. Pod stromečkem pak nenašel vůbec nic. Tvrdá, ale výchovná lekce.
Někdy mám chuť obzvláště "vydařeným" dětičkám takovou lekci udělit taky. 

Všimla jsem si, že děti se rozdělují na dvě skupiny: věřící a nevěřící. Myslím víru v Ježíška. Ty nevěřící děti ještě hojně podporují někteří dospělí a hlavně celá ta mašinérie kolem Vánoc v čele s reklamou, která útočí z televize a doporučuje dětem, co jim mají rodiče koupit k Vánocům. Ze supermarketů, kde už v říjnu mají vánoční výzdobu a obtloustlý Santa Claus se křivě směje ze všech koutů. Nemůžu si vychutnat tu pravou atmosféru Vánoc, všechno to běsnění, lítání, shánění mě odpuzuje a připomíná mi co všechno ještě musím stihnout a připravit.

V takových chvílích si skutečně ráda zalezu s knížkou od Josefa Lady Kronika mého života a nechám se okouzlit vzpomínkou na typické ladovské Vánoce a zimní krajinu.

Nechci tvrdit, že naši předci měli lehčí život, to rozhodně neměli, ale možná by se dalo říct, že byli spokojenější. Věřili přírodě, žili v souladu s jejími přírodními zákony, zachovávali tradice, scházeli se a pomáhali si. Žili soudržněji, měli na sebe víc času. To se v naší době vytratilo. Je to škoda!




Abych nezapomněla, včera si děti vyzkoušely den bez tabletu, počítače a mobilu. Jen televizi měly povolenu, ale v ní nic zajímavého nebylo, takže si musely vystačit samy se svojí fantazií. To bylo překvapení, když na konci dne zjistily, že si ještě nedohrály a že by potřebovaly víc času.
Samozřejmě, že nás ze začátku chtěly obelstít a nějak se k počítači nebo tabletu šikovně dostat. My jsme ale se Zbyňkem nepovolili.
Šlo jen o jeden den, to by mohly chudinky - závisláci zvládnout. Měla jsem pak za ně radost, i když jejich pokojíček byl převrácený vzhůru nohama, jak jim posloužil pro vytvoření opevněného hradu. Takových dnů jim asi naordinujeme víc. A vánoční svátky se nám k tomu báječně hodí, budeme mít víc času :) 

Moje snaha zlepšit svůj přístup

 

LISTOPAD - Přístup



"Naleznu-li ve svém nitru sílu ke spokojenosti, mohu se nepochybně považovat za ženu natolik šťastnou, jak jen to na tomto světě lze."

Mám já sílu ke spokojenosti? Moc ne. Spíš se u mě projevuje tendence k nespokojenosti: jsem netrpělivá, podrážděná, věčně brblám a těžko se mi někdo zavděčí, především vlastní děti.

Je jednodušší si stěžovat než se smát, jednodušší ječet než žertovat, lehčí kritizovat než chválit. Podobně jako Gretchen Rubin v Projektu štěstí jsem si také já vytipovala u sebe pár osobních kroků, které jsem na svém přístupu chtěla změnit. Co jsem vlastně chtěla zlepšit?

Přála jsem si víc se smát. Jsem příliš vážná. Neumím se ani usmívat. Malé děti se obvykle smějí víc než 400x za den, dospělý přibližně 17x - mám obavu, jestli já se vůbec vejdu do statistiky.

Mimo veselosti jsem si přála být laskavější. Ke všem, nejen k vlastní rodině, u které bych si přála začít.

A do třetice všeho dobrého jsem si přála jednat rozvážněji a klidněji. Že nebudu myslet na témata, která mě rozčilují, vytáčí a popuzují - na začátku stačilo vypnout televizi, která šíří samé negativní zprávy.

SMĚJ SE NAHLAS

 

" Jednej tak, jak se chceš cítit." Pokud se chci cítit šťastně a bezstarostně, musím se tak i chovat - třeba tím, že se budu víc smát. A třeba nahlas.

 

Všimli jste si někdy, že již zmiňovaná Libuška Šafránková, ať už ve filmu či v civilu, když neví kudy kam, začne se smát. Tím naprosto odlehčí vážnost celé situace  a naprosto kouzelně vybruslí z možného nastávajícího konfliktu. Zpočátku mi s tím docela lezla na nervy, ale teď v tom vidím její ženské tajemství. Není právě tohle jedno z jejích kouzel, kterému muži dokáží propadnout a považují toto gesto za rozkošné?

 

 

Když se na sebe dívám sebekriticky, vidím, že mi chybí dětskost -  jsem upjatá a kritická. Postrádám schopnost rychle změnit hněv na radost a štěstím zářící pohled. Namísto toho se kaboním, mračím a pouštím hrůzu.

 

Řada vdaných žen si myslí, že se musí chovat jinak, jako dospělé. Často pojem dospělosti znamená tíhu, předstíranou vážnost a přehnanou zodpovědnost. Podobná představa manželky muže leká. Muže trápí myšlenka: kam zmizela jeho milovaná, kterou si bral a se kterou chtěl žít v radosti?!

 

Kdy jste naposledy uvítala svého muže s úsměvem na tváři? Radost a úsměv ženy udělá mnohem víc než neustálé vrčení.  Bezprostřednost a lehkost - to jsou ženské vlastnosti, které vyvolávají u každého muže pocit, že vedle nich je skutečná žena.

 

Připomněla se mi jedna historka, která i když není nijak zábavná sama o sobě, pokaždé mi vyvolá na tváři shovívaný úsměv. Moc ráda totiž pozoruju ostatní manželské páry a hledám u nich jejich projevy lásky, souznění i dětskou škádlivost. Tu mám asi úplně nejraději, sami ji se Zbyňkem praktikujeme, ale pouze v případě, že tomu nasvědčuje nálada a oba víme, kde jsou hranice slušnosti.

 

Vracela jsem se s dětmi z tréninku v Janských Lázních a proti nám se vyloupl starší manželský pár. Pán byl připoutaný na vozíčku, paní ho "tlačila" do kopce, i když to vypadalo, že se jen nechala vytáhnout nahoru. Když se vyšplhali na kopec, pán se s vervou rozjel, prudce otočil s vozíkem, škaredě se zadíval na svoji manželku a spustil: "Uvědomuješ si, že mi příšerně lezeš na nervy? Pořád mluvíš, někam mě neustále tlačíš a do všeho nutíš. Mám toho dost, ujedu ti!"

Paní údivem zkoprněla, ale manželovu řeč si nenechala líbit: "Já že ti lezu na nervy? A co děláš ty? Pořád tě musím hlídat, furt někam jezdíš! Já tě mám plný zuby! Jeď si kam chceš."

Nádherná manželská přestřelka, nemyslíte?

 

CHOVEJ SE ZDVOŘILE

 

"Nic nedokáže život náš i ostatních zpříjemnit víc než ustavičná laskavost." Laskavost a přívětivost se v každodenním životě projevuje formou slušných způsobů. Uvědomila jsem si, že pokud mě ovládne hněv, přestanu ovládat i svoje chování a způsoby - agresivněji řídím, nedám přednost chodcům na přechodu, tlačím se s vozíkem na nákupu, bouchám s věcmi, vztekle odpovídám dětem, pokud jim vůbec odpovím. Útočím na ostatní lidi, jsem vznětlivá a dokážu se pohádat s kdekým, kdo mi vstoupí do cesty. Jsem pak příliš bojovná.

 

Karolínka mi jednou řekla, abych nikde nemluvila před ostatními lidmi, že někdy jsem příliš ostrá a kritická. Já jsem se tak styděla!!! Měla jsem za to, že moje bojovnost až agrese ostatní zastraší a oni mi pokaždé ve všem vyhoví. Byla jsem i na sebe pyšná, že se ve světě neztratím. Jenže jsem si zaměnila agresivitu a manipulaci za asertivitu. Asertivní osoba se nebojí vyslovit svoje myšlenky ani přesvědčovat ostatní, na druhé straně ale respektuje ostatní s jejich stanovisky a názory. Umí se sebeprosadit, stát si za svým a nepotřebuje si svoje stanoviska dokazovat silou a agresí.

 

Na toto téma - laskavost a přívětivost, jsem četla dětem pohádku od Olgy Scheinpflugové z knížky Tulákova hůl. Jmenovala se Zachráněné město a vystupovaly v ní dvě sestry Laskavost a Přívětivost, které se vydaly zachránit město zničené nezájmem, nevšímavostí, agresí, lží a nenávistí. Po pohádce jsme si o tom s dětmi povídaly a já jsem si druhý den zkusila sama na sobě laskavý přístup. A musím uznat, že jsem se cítila mnohem lépe a vyrovnaněji. Je to vážně všechno o mém přístupu.

 

SNAŽ SE  CHVÁLIT

 

Chtěla jsem se víc smát, být přívětivější a nadšenější. Namísto toho jsem se dost často mračila, kritizovala a podléhala chmurným myšlenkám.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli v mém okolí znám nějakou osobu, která šíří nadšení a optimismus. Někoho kdo je pohodový, dobře naladěný a zábavný. A víte jak jsem dopadla? Mezi svými vrstevníky jsem na nikoho takového nenarazila, u starší generace jsem našla alespoň klid a pohodu (jen u některých). U dětí jsem si všimla nadšení, spontánnosti i  dobré nálady. Ale jen do okamžiku, kdy na ně nezačali působit dospělí. Proč jim pořád vnucujeme naše dospělácká pravidla? Kazíme jim jejich nadšení, obíráme je o touhy a sny. Pitvoříme se, posuzujeme a přetvařujeme se, jen abychom se zalíbili ostatním. Zesměšňujeme a ponižujeme vlastní děti.

 

 

U mě bylo důležité vypěstovat si pozitivní přístup již u ranního vstávání. Ještě neotevřu ani oči a už se mi začnou v hlavě motat povinnosti, úkoly, které mě během dne čekají, nepříjemnosti a každodenní rutina. Závidím těm, kteří patří do skupiny šťastlivců:

 

 

"Patřím k lidem, kteří se ráno probouzejí s pocitem štěstí - ne proto, že by měli život až tak růžový, ale protože se rozhodli, že jednoduše šťastní budou. Doslova."

 

Z emailu jedné čtenářky z knihy Projekt štěstí

 

 

Gretchen Rubin popisuje "hru na radost".  Píše o ní Eleanor Porter z roku 1913 ve své knize Pollyanna. Děvče, sirotek, kterého se ujme její nerudná teta, hledá na všem co se jí přihodí, jen to dobré, z čeho se může celý den radovat. 

V naší místní knihovně knížku mají, super! Hned ji vyzkouším na sobě :)

 

NAJDI SI NOUZOVÝ PROSTOR

 

Lidé jsou už od přírody "zatížení negativitou". Na špatné reagujeme silněji a trvaleji než na srovnatelné dobré. K následkům "zatížení negativitou" patří skutečnost, že lidská mysl, pokud není ničím zaměstnaná, má tendenci přiklánět se k úzkostným nebo hněvivým myšlenkám. A přemílat věci stále dokola. Člověk tak prodlévá na špatných zážitcích, nepříjemnostech nebo smutných událostech a vše ústí ve špatnou náladu. Ženy jsou náchylnější k depresím právě proto, že mají větší sklony stále všechno převalovat v hlavě. Muži se spíše rozptýlí nějakou fyzickou aktivitou.

 

I já mám sklony pořád nad něčím dumat. Proto se mi velmi zalíbil nápad Gretchen najít si útočiště - nouzový prostor, místo, kam se člověk uchýlí s negativními myšlenkami.

 

 

Dumala jsem koho nebo co si vybavím ve chvílích nouze?

 

 

Když to vezmu hodně drasticky, začnu přemýšlet nad dětmi a pomíjivostí času, kdy jsou opravdu ještě malé. Ta doba, kdy o mě stojí, kdy se jich můžu dotýkat, hladit je, mazlit se s nimi a povídat, tak rychle uteče, že je opravdu nesmysl si ji kazit a život tak nechat protéct mezi prsty. 

 

Nejdůležitější ponaučení proto je: Když se držím svých předsevzetí a dělám věci, z nichž mám dobrý pocit, opravdu se nakonec cítím šťastnější a chovám se lépe.

 

"Konej dobro, budeš mít dobrý pocit."