Letos Ježíšek nepřijde?

Vraceli jsme se všichni autem domů z oslavy narozenin. Předčasně jsme slavili Tomíka, kterému za dva týdny mělo být 7 let. Od babičky dostal dort se svíčkou. Než sfoukl tu svíčku, promyslel si v hlavě přání...
V autě se ke svému přání vrátil a ptal se mě, jestli mu tohle přání vyplní Ježíšek. Odpověděla jsem mu (aniž bych cokoliv tušila), že pokud si přál hračku, pak by mu ji Ježíšek skutečně mohl přinést. Pokud si ale přál např. zlepšit svoje chování, v tom že mu Ježíšek nejspíš nápomocný moc nebude! Tomík se zhrozil a povídá: "Ó jé, jak to že jsi to uhodla, mami?!" Všichni jsme se museli začít smát, tak bylo jeho zděšení upřímné.

Doma jsme si pak povídali o Ježíškovi, jestli má podobu malého miminka nebo 5letého chlapečka. Co má na sobě, kdo všechno mu pomáhá, jak nosí ty dárečky, kdo sbírá dopisy od dětí atd. Líbil se mi nápad, kdy si děti představují Ježíška jak se z nebe promění ve sněhovou vločku a dívá se do oken.

Druhý den přišel Tomík domů s nerudnou náladou a hned mi vpálil, že žádný Ježíšek neexistuje, že si dopisy posbírám, přečtu a podle nich nakoupím všechny hračky!
No to mě tak dopálilo, že jsem si v duchu začala pohrávat s myšlenkou, že být na Ježíškově místě, vykašlala bych se na všechny tyhle nevěřící Tomáše a zlobivé děcka a nepřinesla bych jim pod stromeček nic! To by koukali! To by bylo slz a nářků a slibů!

A přitom v naší rodině se stala jedna podobná věc a každý rok si ji s dětmi (a především s Tomem) připomínáme. Stala se mému strýčkovi, když jako malý chlapec neposlechl své rodiče a nakukoval klíčovou dírkou do pokoje kde stál vánoční stromeček. Nemohl se dočkat, byl zvědavý, jestli Ježíška uvidí a kolik dárečků mu přinesl. Bohužel se mu "špehování" vymstilo. Pod stromečkem pak nenašel vůbec nic. Tvrdá, ale výchovná lekce.
Někdy mám chuť obzvláště "vydařeným" dětičkám takovou lekci udělit taky. 

Všimla jsem si, že děti se rozdělují na dvě skupiny: věřící a nevěřící. Myslím víru v Ježíška. Ty nevěřící děti ještě hojně podporují někteří dospělí a hlavně celá ta mašinérie kolem Vánoc v čele s reklamou, která útočí z televize a doporučuje dětem, co jim mají rodiče koupit k Vánocům. Ze supermarketů, kde už v říjnu mají vánoční výzdobu a obtloustlý Santa Claus se křivě směje ze všech koutů. Nemůžu si vychutnat tu pravou atmosféru Vánoc, všechno to běsnění, lítání, shánění mě odpuzuje a připomíná mi co všechno ještě musím stihnout a připravit.

V takových chvílích si skutečně ráda zalezu s knížkou od Josefa Lady Kronika mého života a nechám se okouzlit vzpomínkou na typické ladovské Vánoce a zimní krajinu.

Nechci tvrdit, že naši předci měli lehčí život, to rozhodně neměli, ale možná by se dalo říct, že byli spokojenější. Věřili přírodě, žili v souladu s jejími přírodními zákony, zachovávali tradice, scházeli se a pomáhali si. Žili soudržněji, měli na sebe víc času. To se v naší době vytratilo. Je to škoda!




Abych nezapomněla, včera si děti vyzkoušely den bez tabletu, počítače a mobilu. Jen televizi měly povolenu, ale v ní nic zajímavého nebylo, takže si musely vystačit samy se svojí fantazií. To bylo překvapení, když na konci dne zjistily, že si ještě nedohrály a že by potřebovaly víc času.
Samozřejmě, že nás ze začátku chtěly obelstít a nějak se k počítači nebo tabletu šikovně dostat. My jsme ale se Zbyňkem nepovolili.
Šlo jen o jeden den, to by mohly chudinky - závisláci zvládnout. Měla jsem pak za ně radost, i když jejich pokojíček byl převrácený vzhůru nohama, jak jim posloužil pro vytvoření opevněného hradu. Takových dnů jim asi naordinujeme víc. A vánoční svátky se nám k tomu báječně hodí, budeme mít víc času :)