Třeboň: ráj pro kolaře - pohodáře

Když jsme v sobotu 8.srpna  odpoledne v 36°C dorazili do vyprahlé Třeboně strávit dovolenou na kolech, Tomík prohlásil, že naše příjmení Černí musí zákonitě nosit smůlu, protože minulou dovolenou na Šumavě pršelo a teď nás čekal celý týden veder a ke všemu na kolech.
Byli jsme ale mile překvapeni, protože nakonec to na kolech bylo příjemné - cyklostezky vedly většinou stínem košatých stromů podél rybníků nebo lesem a až na pár nepříjemných úseků po silnicích, kde nebylo úplně snadné se schovat před žhavým sluncem, jsme byli spokojeni.

Nejhorší ovšem byly večery. Ubytováni jsme byli v podkroví penzionku, kde doslova stál vzduch a i přes vyčerpání po kolech se nám nedařilo usnout.
Zato jsme ocenili jednu výbornou věc. Dole pod námi byla kavárna s široko daleko nejlepší kávou a teď si představte tu pohodu - když jsme se odpoledne vraceli z kol, osvěžili jsme se sprchou a mezitím nám děti tu kávu přinesly až pod nos. Tohle byl fakt luxus!

Do Třeboně jsme přijeli nepřipravení a neznalí okolí (prostě nazdařbůh), ale už v neděli ráno jsme zajeli na kolech do infocentra na náměstí, posbírali mapy a nechali si poradit cyklostezku okolo rybníka Rožmberka. Musím zmínit, že všechny cyklostezky byly perfektně značené a plynule na sebe navazovaly, takže nebyl problém měnit trasy během dne. První den (ten Rožmberk) jsme ujeli 22 km, druhý přes 40, pak 37 km, až jsme postupně najezdili 173 km. Po těch rovinkách okolo Třeboně (kde se skutečně pasou koně) se to dalo zvládnout bez problémů. Ani děti moc neremcaly, to až ten poslední den na Tomíka dopadla únava a nechtělo se mu šlapat. Jeli jsme zrovna po nekončící rovince po asfaltu a nebavilo to nikoho z nás - mnohem lepší adrenalin jsme zažili v lese, kdy jsme překonávali kořeny stromů a drncalo to s náma.







Skvělý zážitek byl taky hned první den, kdy jsme objížděli po hrázi Rožmberk a cesta byla kolikrát tak úzká a ještě plná trávy, že jsme se museli neustále přikrčovat, manévrovat a balancovat jak provazochodci (nebo provazokolaři...). A to za námi jeli mladí manželé na dvoukole. Tam se teprve projevila jejich sehranost. Prý takhle jezdí už 13 let! Bylo to až komické, jak se ozývali výkřiky typu - pozor, větev! Bacha, kořen! Skrč se! apod. To u jiných manželských párů, které jsme potkali, už takové "sblížení" neprobíhalo. Na spoustě z nich byla znát únava z vedra a podrážděnost a tak jsme několikrát vyslechli manželské hádky a rozepře....

" Nejlépe toho druhého poznáš, když s ním cestuješ, viď, maminko, naše svatební cesta do Jiljí...."

úryvek z filmu Svatební cesta do Jiljí

Tak jak jsme byli nadšení z cyklostezek, které bravurně zvládali všechny věkové kategorie, nadšení nás opustilo při jídle. Se Zbyňkem i s dětmi jsme se strašně těšili na ryby a různé rybí specialitky a namísto toho jsme prskali nad minutkami a smaženými pokrmy, kterých byly plné jídelní lístky. A to všechno za nehorázné sumy. Pro příklad - v Třeboni před restaurací U bílého jednorožce se pyšnil v nabídce smažený sýr v akci za 168 Kč...nechci ani domyslet kolik by stál bez akce! Těžce restaurace a hospůdky vydělávali na nápojích - bylo horko, tak přidali letní přirážku, jen ať si lidi zaplatí.






Přeci jen se ale na nás usmálo štěstí. Předposlední den jsme hladoví jak vlci dorazili z kol zpátky do Třeboně, schovali jsme kola do úschovny a vydali se hledat ucházející restauraci v centru města. Postávali jsme před Rožmberskou baštou, která zvenku nevypadala nijak zvláštně a navíc bylo vevnitř plno, přesto jsme vstoupili a zasedli ke stolu.
Riskli jsme to a objednali si ryby
- Zbyněk kapra po židovsku a já pstruha na kmíně. Ježíši, to byla bašta. Děti mi záviděly, protože pstruh byl jak máslo a na jazyku se úplně rozplýval. Zarezervovali jsme si místa i na večeři a poprvé spokojeně odcházeli s plnými žaludky. Večer si Zbyněk dal amura na kmíně, já štiku na grilu, Karolínka mého poledního pstruha na kmíně a kluci lososa. Delikatesa! Na cestě zpátky jsme si ještě dopřáli zmrzlinu v cukrárně a vraceli se přes náměstí, které bylo krásně osvětlené a hrála živá hudba. V tu chvíli se nám vůbec nechtělo zpátky domů a poprvé na nás dolehl smutek, že už se druhý den vracíme zpátky do Trutnova. Jak stačí mít dobře zasycený žaludek, aby byl člověk šťastný... 

Když jsem se ptala dětí jak hodnotí naši letošní dovolenou, překvapily mě, protože i když se jim v Třeboni líbilo, daleko víc je nadchla Šumava.
Je vidět, že jsou to správní horalové, protože kopce je daleko víc chytnou za srdce než rovinaté "placky" v Jižních Čechách.



Ale i tak tam bylo nakonec pěkně :)

Na Radosti

Včera jsem dočetla (už potřetí) knížku Tajemství od Rhondy Byrne a je zajímavé, že i po třetí četbě v ní nacházím nové a zajímavé věci a připadá mi, že až teď tomu "obsahu" začínám víc rozumět. Možná některé věci vážně potřebují čas a uležení nebo vstřebání...
Poznamenala jsem si zase některé pasáže do sešitu, abych si i později znovu a znovu připomněla některé kroky a mohla si je zkoušet i během dne. Jako třeba dneska. Vybrala jsem si o radosti. Ráno jsem si položila otázku co mi dělá radost a usilovně nad ní přemýšlela.

Ze zkušeností vím, že při tom maratonu kolem dětí, domácnosti, práce atd. není moc šance se na chvilku zastavit, třeba i zavřít oči a jen tak meditovat nebo relaxovat a přemýšlet nad konkrétními věcmi, které nám dělají radost. Já mám tento týden ale takovou malou dovolenou, i když chodím do práce, všechny tři děti jsou na prázdninách u babičky a dědečka. Pro mě to jsou chvíle volna a klidných dní. A to doslova. Ráno mám čas se nasnídat, kávu si vypiju v křesle a ještě si k tomu stačím číst knížku. Po práci koupím minimum věcí k večeři - je vedro, tak stejně není chuť se nějak přejídat :) a po takovém malém šolichání v kuchyni (dala jsem si sice závazek, že až se děti vrátí, uklidím jim pokojíček, ale nechce se mi) znovu zasedám ke knížce a dělám si radost. Střádám si tyhle chvilky kdy po mně nikdo nic nechce jako svátost na horší dny...

Současně s tou otázkou co mi dělá radost, jsem taky uvažovala o člověku v mém blízkém okolí, který se umí radovat. Protože se doporučuje v knížce takového člověka najít a co nejvíce pobývat v jeho přítomnosti a učit se od něj radosti. Bohužel, ať jsem se rozhlížela jak jsem chtěla, na nikoho jsem "nenarazila". Žádný Radovan se mi neukázal.

Ale vzpomněla jsem si na svého oblíbence Romana Vaňka a na pěkný článek, který jsem si schovala. Roman totiž vaří a předává gastronomii ostatním s radostí a s nadšením. Vůbec mě nepřekvapilo, že je milovníkem a sběratelem starých českých kuchařek od dob zlaté éry M.D. Rettigové. Oceňuje českou gastronomii z první republiky a snaží se  ji vrátit na výsluní kam patří. Svým entuziasmem, se kterým mluví o poctivé české kuchyni a výběru kvalitních potravin, mě pokaždé dokáže strhnout. Můžu se pochlubit sbírkou jeho kuchařek - mám čtyři! Ještě mi chybí jeho podpisy a popovídání si s ním...třeba se mi někdy poštěstí.

Proto jsem si i zapamatovala větičku, kterou vyřkl v článku:
" Ježišmarja, je mi pětačtyřicet, tak chci dělat věci, který mě bavěj a po vzoru Richarda Krajča jsem se rozhodl, že budu šťastný :) ".

To úplně stačí, že?
Dělejte věci, které máte rádi. A hlavně, buďte šťastní již nyní. Mějte prostě dobrou náladu. Víc dělat nemusíte.

Posílám skladbu z nového alba Anety Langerové Na Radosti

Žít tady a teď - stačí si to uvědomit!

Uspěchaný životní styl má negativní vliv na zdraví a pocity moderních lidí. Každý moderní člověk potřebuje v životě duchovní rozměr. Potřebujeme duchovní cvičení. Jestliže se tato cvičení provádějí pravidelně a  důkladně, napomohou nám k proměně vnitřního strachu, hněvu a zoufalství a k překonání obtíží, s nimiž se každodenně setkáváme.
Dobrá zpráva je, že duchovní cvičení se dají provádět v kterémkoli denním okamžiku. Není nutné si vyhradit určitý čas.

Nezáleží na tom, co právě děláte, jakmile se rozhodnete, že tuto činnost budete provádět celou svou bytostí soustředěně a bděle, v té chvíli se vaše činnost promění v duchovní cvičení. Jakmile se s plným uvědoměním nadechnete, okamžitě víte, že jste tady a teď. Už nádech, který vás ujistí o tom, že jste skutečně naživu, je duchovní cvičení. Nadechuji se a vím, že se nadechuji - a to je cvičení bdělého dýchání. Je to cvičení velmi prosté, ale má úžasný dosah. Jakmile se soustředíme na nádech, zbavujeme se minulosti, zbavujeme se budoucnosti, přestáváme myslet na své úkoly. Věnujeme se tomu dechu celou svou bytostí. Mysl se navrací k tělu a jsme skutečně zde, naživu, v současné chvíli. Jsme doma.

Bdělost a soustředění jsou klíčové energie duchovního cvičení. Bděle můžeme pít čaj či připravovat snídani, i sprchovat se můžeme bděle. To všechno se stává duchovním cvičením, díky němuž získáváme sílu k zvládání všech těch obtíží, které se vyskytují v každodenním osobním životě i ve společnosti.

Ať jste kdekoli, pokud si uvědomujete svoje tělo a vnímáte, že v něm existuje stav uvolnění, napětí nebo bolesti, už jen tím zažíváte jisté pochopení, jisté probuzení, jisté uvědomění - jisté osvícení.

Duchovní cvičení je dostupné každému. Neříkejte: "Mám strašně moc práce, já nemám čas na nějakou meditaci." Ne. Jestliže přecházíte z jedné budovy do druhé, jdete z parkoviště do kanceláře, vždycky můžete kráčet bděle a radovat se z každého kroku. Každý krok, provedený bděle, vám pomůže snížit tělesné napětí, uvolní i napětí ve vašich pocitech a přinese uzdravení, radost a proměnu.



Knížku " Každý dech znamená POKOJ od zenového mistra Thich Nhat Hanh mi doporučila paní Kateřina po našem posledním duchovním sezení a já jsem si ji přečetla už třikrát. Vypsala jsem vám z ní pár v úvodu zmiňovaných duchovních cvičení, které mi přijdou skutečně zajímavé a které stojí za zkoušku. Jsem totiž přesvědčená, že pokud se skutečně začnu plně soustředit a být bdělá, můžu se začít těšit ze zázraků, které jsou ve mně i kolem mě. Že přestanu být nevšímavá a začnu se probouzet s úsměvem a chutí do nového dne.


Už na střední škole, když jsme probírali na hodině literaruty Beatnickou generaci a zenový buddhismus, strašně mě to téma zaujalo a vyhledávala jsem si o buddhistickém myšlení víc informací.

Bohužel mi tehdy ty myšlenky a meditační cvičení nic neříkaly - přišlo mi to strašně nudné a mně vzdálené - meditace a mladý člověk - to nešlo dohromady.
Po nasbírání zkušeností a životních prožitků už se na to dívám jinak. Asi nikdy nedojdu do stavu Nirvány :), ale na tu cestu za poznáním a sebeuvědoměním se alespoň vydám s novými myšlenkami.

Mít prostor

Prostor znamená svobodu a pohodu. Jak bychom mohli být spokojení bez svobody? Takže co způsobilo, že jste pozbyli svobodu? Nechali jste se pohltit starostmi, přepracováním, žárlivostí...?

Možná věříte, že dosáhnete štěstí, když budete úspěšní při získávání moci, bohatství a uznání. Ale jestliže se nad tímto názorem zamyslíte, uvědomíte si, že existují lidé, kteří mají hodně peněz, slávu i vliv, a přesto nejsou šťastní. Proč? Protože nemají skutečnou svobodu.

Máte toho na práci hodně a chcete uspět ve všech oblastech. Na tom není nic špatného. Ale měli byste si život uspořádat tak, aby vám vaše práce přinášela každodenně radost. Nesoustřeďujte se na práci natolik, aby vás pohltila, a nepřipusťte, aby vám přinášela starosti, aby vás popuzovala nebo deprimovala. Pracujte svobodně. Měli byste stále mít dost času pro sebe a pro své blízké. Měli byste mít čas na lásku.

A když říkám "láska", nemám na mysli vzrušení nebo smyslovou touhu - myslím tím, abyste si udělali čas na péči o druhé, a mohli dělat to, co jim přináší pohodu a pomáhá v jejich trápení.
 Nejvzácnější dar, jaký můžete nabídnout lidem, které máte rádi, je pocit prostornosti - okolního prostoru i prostoru vnitřního. Nenechte se odvádět od skutečného života příliš horlivou činností, starostmi a zklamáním. Naučte se setřást ze sebe obavy a žijte radostně. Je to umění. Procvičujte schopnost nezabývat se nepodstatnými věcmi, které nepřinášejí štěstí. Když se jich zbavíte, získáte více prostoru.

Jesliže máme moc starostí, obav a pochybností, nemáme prostor, abychom mohli žít a mít někoho rádi. Potřebujeme se naučit, jak se toho všeho zbavovat.

Buddhismus nás učí, že radost a štěstí pramení ze schopnosti vzdávat se věcí. Posaďte se prosím a udělejte si inventuru svého života. Jsou v něm věci, na nichž lpíte, i když ve skutečnosti nejsou k ničemu a připravují vás o vaši svobodu. Najděte v sobě odvahu se jich zbavit. Přetížený člun snadno převrhnou vlny a vítr. Odlehčete svému nákladu a vaše loď popluje rychleji a bezpečněji. Ten vzácný dar svobody a prostoru můžete nabídnout svým blízkým, ale jenom tehdy, bude-li ve vašem vlastním srdci.

Ovládnutí negativních návyků



Všichni máme různé negativní myšlenkové návyky, které se opakovaně vynořují. Jeden z nejzásadnějších negativních zvyků, který bychom si měli uvědomit, je, že se v myšlenkách neustále zabýváme budoucností. Když se necháme unášet svými obavami, nedokážeme plně a spokojeně prožít přítomnost. Někde v hloubi duše nevěříme, že můžeme být doopravdy šťastní právě teď - stále ještě nám zbývá odškrtnout několik kolonek, než se můžeme začít radovat ze života. Plánujeme si tyto "podmínky štěstí", spekulujeme a sníme o nich, hledáme vhodné strategie, jak je splnit. Neustále se honíme za budoucností, snad i ve spánku. A kvůli budoucnosti máme také spoustu starostí, protože nevíme, jak se to všechno vyvine, a tyto starosti a obavy nám brání, abychom se radovali z přítomné chvíle.

Kdykoli se tento návyk vynoří, stačí, když se s veškerou bdělostí nadechnete a usmějete se: "Aha, už jsem tomu zase propadl."
Mnohokrát za den se přistihnete, že jste v zajetí tohoto návyku. Žít šťastně v přítomnosti je jiný druh návyku - a to je dobrý návyk. 



Získat tento pozitivní návyk vyžaduje trochu tréninku, ale jde to. Při čištění zubů, mytí vlasů, při procházce, řízení auta a tak dále, věnujte veškerou pozornost tomu, co právě děláte, a nacházejte pokoj a radost v každém okamžiku. To je počátek vašeho osvobození, vaší skutečné volnosti, vašeho pravého štěstí.



Tomuto meditačnímu cvičení se říká "prosté poznání."

Šťastné prodlévání v přítomnosti





Každý z nás může žít šťastně právě tady a teď. Když jsme šťastní v přítomném okamžiku, můžeme se zastavit. Už se nepotřebujeme honit za jinými předměty touhy. Mysl je pokojná. Pokud mysl není klidná, pokud je stále rozrušená, nemůžeme být doopravdy šťastní. Naše štěstí nebo jeho nedostatek závisí především na stavu mysli, a ne na něčem vnějším. Je to náš vlastní postoj, způsob, jakým hledíme na svět, který určuje, zda jsme šťastní nebo ne. Máme množství podmínek, díky nimž můžeme být šťastní už nyní, tak proč bychom měli hledat ještě další? Je třeba se zastavit a nehonit se za dalšími lákadly - to je moudřejší. Jinak se stále budeme snažit dosáhnout toho nebo onoho cíle, ale pokaždé, když jej dosáhneme, budeme cítit, že ještě nejsme šťastní.

Můžeme se nadále věnovat svému povolání a můžeme se také těšit z rostoucího úspěchu, ale také bychom se měli zavázat, že budeme žít bděle, abychom mohli být šťastní právě v této chvíli a nepropásli cenné příležitosti, které nám živo nabízí, a milovali své bližní a své drahé a pečovali o ně. Jestliže trávíme veškerý čas pouhým přemítáním o budoucím úspěchu, úplně nám unikne život, protože ten se dá najít pouze v přítomném okamžiku.


Měli bychom se umět radovat ze zázraků života v sobě i okolo sebe. Jestliže se neustále za něčím ženeme, jestliže je naše mysl plná nekonečných plánů a starostí, všechny zázraky jako by ani nebyly.

Abychom toho dosáhli, musíme být schopni vytvářet bdělost. Bdělost znamená uvědomovat si, co se odehrává v přítomném okamžiku - soustředění znamená udržovat tuto pozornost. S bdělostí a soustředěním se dokážeme podívat do hloubky a pochopit, co se děje. Můžeme proniknout příkrovem nevědomosti, jasně vidět podstatu reality a osvobodit se od úzkostí, strachu , hněvu a zoufalství, které v sobě máme. To je vhled. Bdělost, soustředění a vhled jsou samou podstatou meditace.

Být svěží jako rosa

K tomu, abychom byli šťastní, potřebujeme jisté množství svěžesti. Naše svěžest může přinést pocit štěstí i druhým. Jen se podívejte na dítě, které si hraje nebo spí. Je to květina.

My jsme také květiny, stejně jako to dítě, jenže jsme možná připustili, aby nás životní strázně příliš obtížily, a ztratili jsme hodně ze své svěžesti.



Prosím, nadechněte se, uvolněte tělo a usmějte se! Ztrápené vrásky na vaší tváři se vyhladí a úsměv na rtech způsobí, že opět rozkvetete.
Když se nadechnete, dokážete si napětí uvědomit, když vydechnete, dokážete napětí uvolnit.
Uklidnění, uvolnění a osvěžení: to jsou tři cvičení "zastavení" v zenové meditaci.

Již žádné nářky, žádné stesky...

"Bdělost je ta energie,

díky níž jsme plně přítomni,

plně naživu, tady a teď."





Moje osobní naplnění

Načala jsem třetí měsíc v práci a už zase nad sebou pochybuji a vnitřně se trápím, jestli to má všechno smysl. Jestli mě tahle práce obohacuje, naplňuje a přináší radost...

Celou mateřskou dovolenou s Tomíkem jsem přemýšlela, co bych tak měla později dělat. Co by mě bavilo? Docházela jsem i na kurzy sebeuvědomění, abych si např. vybavila pocity z dětství, co jsem dělávala a co se mi líbilo. Moc jsem toho neobjevila. Jen že se všechno pořád nějak motalo kolem knížek, vystřihovánek, omalovánek...ale nic konkrétního.
Po Tomíkovi jsem nastoupila do zaměstnání a nic se neměnilo, jen jsem se víc utvrzovala v tom, že ani tato práce pro mě není tím pravým ořechovým.

Přišla třetí mateřská a já už jsem nechtěla nechat nic náhodě a slepému pátrání ve svém vnitřku. Přečetla jsem si pár duchovních knížek, ale neuměla jsem si získané rady převést do praxe. A pak jsem se dostala ke svému "budoucímu" duchovnímu rádci. Sice oklikou přes Tomíka, ale věřím, že všechno má souvislost a nic se neděje náhodně a že se ta životní mozaika opravdu začne postupně skládat.

Celý rok jsem pak nepravidelně docházela na "rady" a pro povzbuzení a věnovala se  svému duševnímu rozvoji. Musím říct, že výsledky opravdu přišly. Začala jsem získávat sebevědomí, sebeúctu a pěstovat v sobě lásku. Při posledním sezení jsme s paní K. mluvily i o mé budoucí práci, která mě bude velmi bavit, zvýším si sebevědomí a naučím se mnohem lépe komunikovat. Těšila jsem se! Měla jsem velkou chuť do práce, otevíral se mi nový svět pozice, kterou jsem do té doby nikdy nezkusila a která se mi vždycky moc líbila. Jenže jsem už zhruba po měsíci upadla do sebelítostivé nálady se sebeúctou na bodu mrazu a s podrážděnou náladou, kvůli které jsem si vylívala vztek na dětech a vinila všechny kolem sebe.

Ne náhodou se mi dostal do rukou článek o
Syndromu vyhoření a jeho příznacích:

Psychické příznaky:

• ztráta nadšení, schopnosti pracovního nasazení, zodpovědnosti;
• nechuť, lhostejnost k práci;
• negativní postoj k sobě, k práci, k instituci, ke společnosti, k životu;
• únik do fantazie;
• potíže se soustředěním, zapomínání;
• sklíčenost, pocity bezmoci, popudlivost, agresivita, nespokojenost;
• pocit nedostatku uznání

Splňovala jsem všechny body do puntíku!
Celá zoufalá jsem volala paní K. a očekávala radu a hlavně vysvětlení, jak to že nejsem šťastná a nezářím spokojeností. Paní K. mě dorazila, protože mi vysvětlila, že já nebudu nikdy dělat práci svých snů, protože žádná taková pro mě neexistuje. Mě totiž nic nebaví... (na jednu stranu je to k pousmání, ale v tu chvíli mi to vtipný teda nepřišlo).
Mým úkolem je teď naučit se milovat tuto práci, kterou mám a přestat na ní hledat chyby a utíkat před zodpovědností. Tato pozice mi má pomoci vybudovat si svoji sebeúctu a naučit se komunikovat s lidmi.

Styděla jsem se za sebe a ještě víc jsem se zastyděla doma před dětmi, když mi vyčetly, že se mnou není k vydržení od té doby co jsem nastoupila do zaměstnání. A je fakt, že jsem si i já sama sobě říkala, kdy jsem se od srdce zasmála, kdy jsem si udělala nějakou malou radost, kdy jsem hodila všechno za hlavu a těšila se ze dne, z maličkostí a dětí.

Když si vezmu, jak jsem tady všechny ty "radosti" popisovala na blogu - je mi stydno! Nevzala jsem si z toho nic k srdci, na všechno jsem zapomněla v tom chaosu povinností a časové přetíženosti. Ale copak to jde takhle neustále honit čas a rozčilovat se nad hloupostmi? Je to vážně ubíjející.

Při hledání příznaků syndromu vyhoření jsem OPĚT narazila na zajímavé stránky www.velka.zlutasova.cz, kde jsou interaktivní psychologické online kurzy. Já jsem se zapsala do programu Zvýšení sebevědomí a vyzkouším i Duševní rovnováhu. Kdo ví, třeba mě něco nakopne...

Zajímalo by mě, jaké máte zkušenosti s vyhořením v práci a jak se proti tomuto syndromu bráníte? Myslím, že spousta lidí si to ani nechce vnitřně přiznat, že něčím takovým prochází, přitom je nás opravdu většina, která se s tímto
problémem potýká...

Maličko odbočím, ale podívala jsem se do svého zápisníku, kde mám  všechny poznámky, které mě někde zaujaly a narazila jsem na jednu, která celkem souvisí s pocitem naplnění a štěstí. Jedna žena vzpomínala na svoji tetu, kterou obdivovala a vzhlížela k ní jako ke svému vzoru ženy, která si uměla zachovat svoje tajemství i v hodně pokročilém věku:

"Když jsem trávila čas s tetou, věděla jsem, že určitě přijde zážitek lehounký a voňavý jako mýdlová bublina. Teta mě pravidelně brávala se svým synem a dalšími dětmi do kina na kreslené filmy nebo do lunaparku. Bylo nádherné vidět, že i ona se skvěle baví. Hladce zapadla mezi děti jako malá holka, ale na sklonku dne se stala opět matkou a manželkou. Její schopnost pružně se přizpůsobit okolnostem mě dodnes uchvacuje. Představuje pro mě i vzor svobody, protože si nikým a ničím nenechala a nenechá diktovat, a ví, co je pro ni dobré a co špatné. Od mládí se řídí vlastním instinktem a neuhýbá před volbou. Nesoudí druhé, umí lidem naslouchat, uchovat tajemství a poskytnout radu v citlivých otázkách.
Rovněž obdivuji její vůli a touhu neustále se učit, zajímat se o řadu oblastí. Chce  všemu rozumět, získávat další poznatky a zůstat otevřená novým emocím. Myslím, že tahle cesta vede k osobnímu naplnění.

Sonda do života mužů a žen s Cavemanem

Mám dilema. Nastoupila jsem v únoru do práce a stala se ženou pracující. Název mého blogu už přestal vystihovat moji pozici ženy v domácnosti...na druhou stranu tu starost o domácnost mi ani nová práce bohužel neodpáře, tak s největší pravděpodobností nechám původní název stejný. Beztak mě všechny dobré myšlenky napadají doma a ne v práci :)

Je zvláštní, že když jsem psala ve svém posledním příspěvku o hledání štěstí, netušila jsem, že už za týden se nechám vcucnout do pracovní rutiny a budu s nostalgií vzpomínat na ty báječné tři roky mé poslední mateřské dovolené...a že i ta slza ukápne při těch vzpomínkách.

Ale abych jen netesknila, v nové práci mě totiž čekalo i milé překvapení. Podílela jsem se na firemní divadelní akci a poté i zúčastnila
one man show CAVEMAN.






Veselohra, která je už několik let vyprodaná a o které jsem se před tím dočetla, že se budu smát od začátku až do konce a potečou mi slzy smíchu, byla vážně dobrá. Za sebe musím napsat, že jsem se začala smát až zhruba po 20 minutách, ale v polovině představení mi už taky tekly slzy smíchu. Bohužel mi tekla i řasenka a to jsem si řasy nalíčila mascarou Hypnose od Lancome.
 

 

Celá hra v podání jednoho herce (tady to byl Jakub Slach) se točí kolem vztahů mužů a žen. Kdo četl knížku Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, pozná tam ty rozdíly. Je to taková sonda do života každého z nás. Já jsem sebe i Zbyňka v mnoha konkrétních situacích dokonale viděla:

Podle odborné studie použije průměrná žena sedm tisíc slov za den. Muž pouze dva tisíce. Když tedy přijdu domů z práce a nemluvím, není to proto, že bych byl na svoji manželku naštvaný, ale protože už jsem svoji denní zásobu vyčerpal. Ale jí ještě zbývá celých pět tisíc slov!!!

Muž, když jede autem a zabloudí, tak se zaručeně NEZEPTÁ nikoho z kolemjdoucích, protože by se tím znemožnil před ženou, že selhal. Žena naopak nechápe, proč by měla plýtvat časem a zastaví první osobu, která se jí naskytne a vypáčí z ní potřebné informace.

Dost mě pobavila otázka Jakuba Slacha, když se ptal mužů, kde v domě mají svoji místnost, svůj pokoj? Z publika se ozývalo: "Garáž, kotelnu, sklep, půdu, záchod..." Názorný příklad toho, že domov je skutečně teritoriem ženy (a dětí!).

Muž miluje ovladač. Přepíná televizní kanály jeden za druhým, ne ovšem protože by něco hledal, ale protože v tu chvíli "loví". Žena, když začne přepínat stanice, u každé chvíli zůstane a vyhodnocuje si, jestli ji zaujala či ne, prostě analyzuje.

Velice trefná byla taky situace, kdy muž přijde domů z  práce a žena je připravená v obýváku a položí mu otázku: "Co se tady změnilo?" A ještě si přitom triumfálně podupává nohou...(znám, znám).


Když jsem to v kostce vyprávěla druhý den Zbyňkovi, doplnil naši manželskou situaci ještě o jeden zářný příklad, ale nevím, jestli je jen náš nebo se v něm uvidí i jiné ženy.
Když se někam chystáme, většinou si připravím dva modely, se kterýma jdu pak za Zbyňkem, ať rozhodne v čem půjdu. Držím na ramínkách ty dva outfity a ptám se který, načež mi Zbyněk doporučí např. ten vlevo a já se ho hned dotčeně ptám, proč ne ten vpravo, že by mi taky určitě slušel. Zbyněk mi pokaždé už monotónně odpovídá ať se ho teda příště neptám!


A ještě na závěr. Protože v mé nové práci je převážně mužský kolektiv, četla jsem si v jedné moudré knížce, jak má žena obstát a jak se prosadit v mužském pracovním kolektivu. Zde pár rad:

* Celkový profesionální vzhled - žena by měla mít pěkné vystupování, pohyby, gesta. Roztěkanost a nesoustředěnost působí rušivým dojmem.

* Vystupování - žena musí ovládat společenská pravidla a nechat muže, aby jí projevovali přednost v situacích, které to vyžadují. Nebýt troufalá, arogantní, ale ani ustrašená a bojácná.

* Komunikace - hlas musí být jistý, nikoliv naříkavý nebo vemlouvavý. To muži nemají rádi.

A především - nechte si od mužů poradit. Nerozumí-li žena pracovnímu problému, ať se bez obav zeptá svého kolegy. Tím se její autorita nesníží, naopak muži ženám rádi poradí. Neberou to jako neznalost a navíc se velmi rádi blýsknou svými znalostmi a učiní dojem. Svatá pravda, mnou už vyzkoušená :)

Moje cesta za štěstím do Svatojánu

Slibovala jsem shrnutí mého ročního Projektu štěstí.
Když se dívám zpětně na mých 12 přikázání, které jsem si sepsala na začátku projektu v únorovém příspěvku, podařilo se mi nevědomky některé z nich plnit, aniž bych si je uvědomovala a jiné si muset připomínat - více se usmívat, žít přítomností nebo milovat své tělo a duši.
A protože jsem už předtím psala, že člověk se učí celý život, tak ani já nepředpokládám, že bych teď se svými předsevzetími praštila a uzavřela je jako hotovou věc, na které už nehodlám nic měnit. Vůbec ne. Naopak!
Za úplně nejdůležitější předsevzetí a vlastně i za smysl celého projektu považuju své první přikázání - být sama sebou, zůstat přirozená. Když jsem si skutečně uvědomila kdo jsem, jaké jsou mé povahové vlastnosti a že štěstí mám hledat ve své duši, úplně se mi změnil pohled na svět. Přestala jsem hledat štěstí v okolním světě, začala jsem ho hledat v sobě. Přiznat si, co mi štěstí přináší, a ne, co bych chtěla, aby mi ho přineslo.
Všichni nakonec hledáme totéž....štěstí.


Na konci své cesty za štěstím se s vámi chci podělit o krásný zážitek s úžasnou ženou, která to svoje štěstí našla. 
Chci napsat o paní 
Evě Francové ze Svatojánu, výtvarnici na volné noze, sochařce, fotografce, spisovatelce, bylinkářce, úspěšné food blogerce a v neposlední řadě také babičce krásné vnučky.



S rodinou se paní Eva přestěhovala z domku v Hořicích do malé vesničky Svatojánského Újezdu blízko Lázní Bělohrad, kde koupili starý statek s hektarovou zahradou. Rádi vyměnili pohodlí města za samotu a přírodu. Stejně tak se společně s manželem vzdali manažerských pozic a podnikají z domu, kde mají grafické studio. 

Mnozí jste už o ní slyšeli v souvislosti s jejím  blogem Kuchařka ze Svatojánu  a ostatní jste si mohli přečíst její tři inspirativní podmínky funkčního partnerského svazku na mém blogu v prosincovém příspěvku. 

Paní Eva má zálibu ve sbírání starých receptů, které oživuje a vaří podle nich moderně. Ráda pročítá staré brožury a sešitky o vaření, které už dneska nikdo nečte. V nich hledá zapomenuté poklady. Nejvíce ji však oslovují jednoduché, obyčejné pokrmy našich předků.


Já jsem si její knížku - kuchařku koupila na podzim téměř ihned po jejím vydání a pročetla si ji během hodiny. Je nejen plná zajímavých receptů, ale i úvah nad životem. 
Velice mě oslovilo motto celé knížky i blogu: 

"Být ženou, vládkyní krbu, vyžaduje mnohem více než vařit.
Být ženou znamená dávat a udržovat život v mnoha podobách. Zahřívat svou rodinu ohněm v kamnech i bezpodmínečnou láskou. Být opěrným sloupem, laskavou jistotou, která trvá bez ohledu na zmatek tam venku. Zdaleka nejde jen o jídlo, ale i k němu je třeba přistupovat vědomě. Dobře uvařit neznamená jen se chutně najíst, "dobře" by mělo být nejen na jazyku, ale v celém těle, v mysli, na Zemi. Být ženou a pravou vládkyní krbu znamená dělat svět lepším místem pro všechny."





Toužila jsem po tom setkat se s paní Evou a poznat ji, a přání se mi splnilo. V lednu jsem se za ní rozjela do Svatojánu. 
Měla jsem v plánu vyzpovídat paní Evu právě o jejím pohledu na manželství, na její zkušenosti (se svým manželem je 25 let a nehodlá na tom nic měnit), na její ženství. 


Nakonec jsme si v její útulné kuchyni povídaly o všem možném. O dětech, o knížkách, o vaření, o domě s jeho zvláštním příběhem a historií, o vegetariánství i o domácnosti. Zajímal mě její všední den, jak u nich probíhá, kde nakupuje a ukládá suroviny, jak vymýšlí jídelníček, podle čeho se rozhodne co bude ten den vařit a fotit na svůj blog.

Moc se mi líbila její upřímná odpověď, že ji samotné vaření zase až tak moc nebaví, spíš ten proces vymýšlení jak s tou či onou surovinou naložit. Proč si nezpříjemnit vaření tím, že se dá pojmout tvůrčím způsobem.


Povídaly jsme si i o její vášni ke knihám - paní Eva založila na Facebooku skupinu Věty jako zásahy, kde si lidé předávají zážitky z knížek, které je při čtení knihy něčím mimořádným "zasáhly" nebo "nakoply".


Věřím, že dům s tak krásnou zahradou paní Evu neustále inspiruje k přemýšlení a doslova vybízí k nabírání sil v dnešní uspěchané době. Je to oáza bezpečí, domova, ŠTĚSTÍ. 



Cítila jsem se u nich nesmírně dobře, klidně až pohádkově. A paní Eva pohádková je! 
Vyzařuje z ní pohoda, nadhled a určité moudro, které si nese od svých  předků. V tom, že se vrátila k jednoduchosti a prostotě ať už v podobě jídel, které připravuje nebo skromného životního stylu, který jí přináší mnohem víc uspokojení než hromadění majetku a krámů, našla sebe sama, svůj smysl, svoje poslání. Její postoje a život je pro mne velmi inspirativní a mnohokrát si na ni vzpomenu od našeho lednového setkání. Další můj nezapomenutelný zážitek.


Chtěla bych paní Evě věnovat písničku Bylinky, protože mj. se podílela na pořadu Kouzelné bylinky, které vysílá Česká televize a text této písně je dostatečně výmluvný k tomu, co jsem psala.

Každý z nás hledá ten svůj lék,
svůj balzám co by svlék
jednou žal, podruhé zas trápení

hledáš dál v úhoru a v kamení
v kamení
dál půjdeš bůhví kam
svůj lék si najdeš sám
rozkvétá kde to možná nečekáš
balzám svůj najdeš v rukou člověka
když nečekáš ten dar

Jak si vylepšit slovní zásobu

Člověk se učí celý život.

Já se například učím u psaní blogu. Nejenom trpělivosti, ale i postupnému rozšiřování své slovní zásoby. Zjistila jsem totiž, že nejen moje slovní zásoba, ale i  vyjadřování na mé mateřské dovolené je značně žalostné. Píšu sice jednoduše, ale se stále opakujícími se větami a obraty... zkrátka, mám se hodně co učit a pracovat na sobě. Napadlo mě najít si na internetu, jakým způsobem svoji slovní zásobu zlepšit, vybrousit, naučit se nová slova a obohatit tím svoje psaní, komunikaci i myšlení.

Při vyhledávání na mě vyskočil intenzivní test slovní zásoby na stránkách René Nekudy z blogu Tvůrčího psaní. Test je skutečně velmi intenzivní, protože si na něj máme vyhradit 3 hodiny. To se mi nechtělo, tak jsem si jen tak na zkoušku pročetla všech 38 zadání a udělalo se mi nevolno... z konečného hodnocení, kdy za každou správnou odpověď si máme připsat po jednom i dvou bodech bych nedosáhla ani na 200. V komentářích pod testem jsem se dočetla, že někteří studenti dosahovali přes 1000 bodů!!!

Kdo má chuť vyzkoušit si svoji zásobu, odkaz je zde:

http://www.renenekuda.cz/intenzivni-test-slovni-zasoby/

Po neabsolvování testu jsem hledala dál, na Wikipedii, kde je zveřejněný návod, jak si vytvořit návyky, které mi mají pomoci naučit se nová slova.


Buďte vášnivým čtenářem.
Zařaďte čtení do svého každodenního programu a držte se ho. Můžete vyzkoušet přečíst každý týden jednu knihu, nebo číst každé ráno noviny. Najděte si, co vám nejvíce vyhovuje a pokuste se, aby se pravidelné čtení stalo součástí každého vašeho dne.

Čtěte klasickou literaturu.
Nebojte se klasické, náročné literatury. Čtěte nové i staré romány, od českých i zahraničních autorů. Čtěte poezii. Nezval, Goethe, Jirásek, Faulkner, Virginia Woolfová, to vše je tu pro vás.

Čtěte online publikace a články.
Vyhledejte si eseje, úvahy, studie a blogy na nejrůznější témata. Čtěte recenze filmů a módní nebo jídelní blogy.
Mít bohatý slovník znamená vědět co to znamená vnitřní monolog i obyčejné plkání. Sečtělý člověk ví, kdo to byl Geoffrey Chaucer stejně jako Rosamunda Pilcher.

Vyhledejte si slova, která neznáte.
Když vidíte slovo, jehož význam neznáte, nepřeskakujte jej. Snažte se uhádnout, co může znamenat v kontextu věty a pak si jej vyhledejte ve slovníku a význam si ověřte.
Zvažte pořízení malého notýsku, do kterého si budete zapisovat nová slova, se kterými se setkáte, abyste si je mohli později dohledat. Pokud uvidíte nebo uslyšíte neznámé slovo, vyhledejte si jeho význam.

Čtěte slovníky.
Jednoduše otevřete slovník a ponořte se do něj. Čtěte si význam slov, která vám nejsou známa. Vyžaduje to pořízení kvalitního slovníku, aby vás čtení bavilo - vyberte si tedy takový, který má podrobné vysvětlivky významu slov, tak si je lépe zapamatujete a čtení vás bude bavit.


A jak nové návyky převést do běžného života?

 

Stanovte si cíl.
Pokud se rozhodnete obohatit svou slovní zásobu, stanovujte si cíle. Zkuste se naučit každý týden tři nová slova a zapracovat je do svého mluveného i psaného projevu. Pokud se budete stále snažit, můžete se tak naučit i několik tisíc nových slov, která si zapamatujete a budete je používat. Pokud nedokážete slovo zařadit efektivně a správně do věty, není součástí vaší slovní zásoby.

Víc pište.
Pokud to ještě neděláte, pište si deník, nebo si založte blog. Když své psací svaly nenecháte zakrnět, vaše slovní zásoba se bude utužovat. Zkuste napsat dopis starému známému a jděte do podrobností. Pokud jsou vaše běžné dopisy krátké a stručné, změňte to a napište delší dopis nebo email, než jste normálně zvyklí. Dávejte si na dopisech záležet, jako kdybyste psali esej ve škole. U psaní přemýšlejte.

Je pravda, že jsem si mnohem víc začala všímat v knížkách nebo ve filmech nových nebo časem zapomenutých výrazů. V pohádce se mi ohromně líbilo slovo - budiždřevo, podobné budižkničemu, ale ještě lepší!

Pro tohle obdivuji Zdeňka Svěráka, který se doslova mazlí s češtinou, vymýšlí vtipné rýmy do písniček, oživuje zastaralé výrazy. Ve svých povídkách i běžném projevu dává přednost spisovné češtině. V současné době vulgarit a přebírání cizích výrazů je Svěrákova krásná čestina doslova pohlazením po duši.

Zkusila jsem popřemýšlet a vybavil se mi výraz z nějaké pohádky, že má "vlčí mlhu" před očima, tak jsem to hned použila na Karolínku a Zbyněk mi na oplátku připomněl slovíčko "žinýrovat". Nádherný je taky darmošlap, kratochvíle, klokotat či brblat.

Ovšem úplně nejkrásnější jsou nářečí - to jsou slovní skvosty. Moje rodina totiž pochází z Moravy, já se sestrou z Hané a naše mamka z Valašska. Hanáčtina se mi zrovna moc nezamlouvá, neměla jsem ani čas se ji naučit. Odstěhovaly jsme se z Kroměříže, když mi bylo 10 let. Od té doby už zpíváááám česky.

Ale mamka si zachovala svoje valašské výrazy a občas si vzpomene na výrazy svojí maminky a to se pak můžeme s dětmi utlouct smíchy. Některé jsem si přisvojila i já - tož, šufánek, duchna, šak, papuče, hongat, děcka, loncat, gaťky, rožnout, giglat, šušně nebo sopel.

Tuhle mě mamka dorazila při obědě, kdy jsem ji pohostila nějakým nákypem a ona mi jídlo pochválila s tím, že tyhle glagy miluje. Nebo guča - hromada, další valašský výraz. Tomíkovi, když zlobí, má chuť "našupat" mu na zadek.
Kdo v dětství četl knížku Gabra a Málinka, pochopí tyhle výrazy.


Shodou okolností jsem si dnes ráno přečetla zajímavý rozhovor s univerzitním kantorem Ondřejem Hausenblasem, který tvrdí, že místo biflování by měly děti své mateřštině hlavně rozumět. A vůbec všemu, co se ve škole učí.

Za největší slabinu školy 21. století považuje to, že děti - a pak i dospělí - mají problém takzvaně se vyžvejknout, prostě sdělit myšlenku. Buď ji nemají, nebo pro ni neumějí najít slova, nebo ta slova neumějí dát do souvislostí.

Slovní zásobu si děti rozšíří tím, že budou hodně číst a také psát. Pomocí příběhů a různých pojednání, čtených i tvořených, lze učit i jiným věcem a zároveň hodnotám, jako je láska, krása, mravnost.

Závěr příspěvku doplním o Karolínčin domácí úkol. Měla napsat příběh o protikladech. Karolínka si prozaicky vybrala narození a smrt.

Když se Terezka narodila, byla velká asi jako můj polštář. Pomalu začala růst a začaly jí růst zuby. To bylo křiku, ojéjé. Když už všechny zuby vyrostly, uměla Terezka už chodit a začala chodit do jesliček, kde ji paní učitelky naučily pořádně jíst, pít a hrát si s dětmi. Za pár let šla Terka do školky, kde si našla mnoho kamarádů. Když už byla Terka velká, šla do školy, kde se naučila číst, psát a pracovat ve skupině. Terka byla jedna z nejlepších a dostala se až na gympl. Když Tereze bylo 12 let, tak se odstěhovali do Hradce Králové. Tereze se stýskalo po kamarádech, ale zase si našla hodně kamarádů. Když šla Tereza na střední, našla si kluka. Tereza si udělala řidičák, našla si dobrou práci, za kterou jí dobře platili, vdala se, měla dvě děti. Tereza byla za chvíli babičkou, měla vnoučata a v 82 letech umřela jako každý člověk.

Závidím Pařížankám jejich sebevědomí a schopnost umět ho "prodat"

Čeká mě shrnutí mého celoročního Projektu štěstí a protože se příští článek ponese ve filozofickém duchu, dnešní příspěvek odlehčím. K Vánocům jsem dostala zajímavou knížku 
"Jak se stát Pařížankou ... ať žijete kdekoliv. Kniha není návodem, i když název by měl o tom napovídat. Je to zábavná a čtivá publikace plná vtipných poznámek a aforismů. Je o  skutečných nefalšovaných pocitech pravé Pařížanky. 


Čtyři kamarádky se rozhodly přiblížit nám typicky pařížské umění být ženou.
Pařížanka je žena jako každá jiná, má však pár tajemství, které jí umožňují proplouvat světem bezstarostněji a naopak si plně umí vychutnávat všechny jeho krásy. V knize se dočtete o tom, co Pařížanka nosí, co má ráda, jak přistupuje k životu, kde nakupuje a kam chodí na vynikající jídlo. Vedle toho je v knize věnován prostor i jejím náladám, pocitům a přetvářce.

Pařížanka nedostala při narození do vínku gen štíhlosti.

S Pařížankami to nebývá jednoduché a také nejsou perfektními matkami. Jsou nedokonalé, ztřeštěné, roztěkané a neupřímné.  Občas ale bývají i zábavné, pozorné k ostatním, zvědavé a vědí, jak si plnými doušky užívat života.

 

Pověstnou krásou a elegancí Pařížanek by nepohrdla nejedna z nás, přitom když se vydáme za tajemstvím těchto krásek, zjistíme, že to jsou vlastně obyčejné ženy, se kterými toho má každá z nás hodně společného. 

 

 

 

 

 

 

Pár základních aforismů

 

* Neměj strach stárnout. Neměj strach z ničeho. Jenom ze strachu.
* Najdi si svůj parfém před třicítkou a používej ho dalších třicet let.
* Musíme umět žít s opačným pohlavím, nikoli proti němu. To jen v případě milování.
* Buď nevěrná. Podveď svůj parfém. Ale jenom když je chladno.
* Co nejčastěji choď do divadla, do kina, na výstavu nebo do opery. Kultura je jako zdravá strava - prospívá pleti.
* Buď si vědomá svých kvalit i svých nedostatků. Pracuj na sobě v soukromí, ale nepoddávej se tomu.
* Přestaň se tolik snažit. Všechno by mělo vypadat, že ti jde úplně lehce a samo.
* Nepřeháněj to s líčením, barvami a příliš mnoha doplňky. V jednoduchosti je krása.
* Móda vládne světu. Pařížanky vládnou módě. Je to vážně tak? To je vlastně jedno. Svět potřebuje být klamán.
* Měj dobré přátele napříč generacemi (od nejmladších po ty nejstarší, ale hlavně mezi těmi staršími).
* Bezdůvodně prohlašuj: „Tohle je nejkrásnější den mého života!“

 

Pařížanka melancholická ...
Jsi Pařížanka, to znamená, že jsi melancholická. Tvoje pocity jsou šedivé stejně jako tvé město. Víš, co je to smutek bez důvodu, beznaděj bez konce. Všechny dávno zapomenuté vzpomínky i vůně vyplouvají na povrch.
Netrvá to nikdy příliš dlouho, ale tohle zvláštní rozpoložení tě na několik okamžiků oddělí od zbytku světa. A dává ti nepřítomný a zádumčivý výraz, který tě občas pohltí.

 

Nedokonalá matka ...
Pařížanka je sice milující matka, ale nezapomíná myslet i sama na sebe. Nechce si nic odepřít, ale nechce se vzdát ani výchovy svého dítěte, chce ho vidět vyrůstat, předávat mu své názory, kulturu a filozofii. A co nastane v životě ženy, která si nechce nic odepřít? No samozřejmě zmatek. 

Radost ze života, to je podle Pařížanky to nejlepší, co může dítěti předat, aby mělo chuť stát se dospělým. A pro matky je zase nejlepší, aby nesmutnily za životem, který vedly, než měly děti.

Pařížanka si nikdy nenajme příliš hezkou chůvu. Nekojí za každou cenu. Jenom když se jí chce. Nechává občas děti spát ve své posteli. Nerada totiž dělá to co všichni ostatní a co se doporučuje v knihách o rodičovství. Čas od času uplácí děti bonbony, aby si mohla v klidu popovídat s nejlepší kamarádkou.

Ráda tráví se svými dětmi dlouhé hodiny vymýšlením imaginárního světa, ve kterém by sama klidně žila, jen kdyby nemusela být dospělá a chodit do práce.



Luxus ...
Není třeba, abys do svého šatníku investovala výplatu za posledních deset let, ani nemusíš mít nic značkového. Naopak. Stačí mít jedinou věc, která ti dodá pocit sebejistoty.

 

Pařížanka šmejdí po blešácích, ve výprodejích nebo ve vetešnictví. Na těchto místech má šanci najít úžasnou věc, která jí bude sloužit celý život.

Luxusní věc prostě "nebije do očí", je diskrétní. Jde o nadčasovou záležitost nepodléhající módním trendům.
Je to dárek, který si žena dává sama sobě podle svého věku, vkusu a finančních možností. Je to symbol nezávislosti a svobody.


Přirozenost ...
Je to pro ni něco jako tajemství, které se dá sotva odhalit. Pařížanky vám budou chtít namluvit, že se narodily s dokonalou pletí a s nedbale upravenými vlasy. Ale jsou to jednoduše lhářky. Přirozenost je výsledkem tvrdé dřiny předávané pečlivě z generace na generaci.
Např. jejich účes působí divokým a neučesaným dojmem. Ale nenechte se zmást, je to velmi organizovaná změť vlasů.


Pak se Pařížanka nikdy příliš nelíčí.Nepoužívá podkladový krém, protože působí jako maska. Místo něj nanáší hydratační krém.
Pak korektorem skryje nedokonalosti.
Když jde do společnosti, použije výraznou červenou rtěnku (Dior Addict) a maskaru (Hypnose od Lancome).



I když působí Pařížanka trochu ležérně, respektuje základní pravidla ženskosti - ruce a nohy musí být upravené.
A přes všechnu péči o sebe zná své nedostatky, kterých si ale CENÍ (mezírka mezi předními zuby, překrývající se zuby, výraznější obočí, velký nos).
Jsou pro ni znakem jejího pevného charakteru a i přes tyto drobné vady se může cítit krásná, ačkoliv není dokonalá.


Vkus ...
V těchto záležitostech je nekompromisní. Je třeba se za jakoukoliv cenu vyvarovat sebemenšího nevkusu, ať už v oblékání nebo v chování. Patnáct důležitých slov:

Ptát se někoho na večírku, čím se živí * Ještě horší je zeptat se ho, kolik vydělává. * Mít v obýváku vystavenou svatební fotografii. * Sladit kabelku s oblečením. * Nechat si až moc vybělit zuby. * Příliš si vytrhat obočí. * Být s dětmi "kamarádka". * Předvádět, že na to mám, nebo být lakomá. * Vyvádět hlouposti s dovětkem: "Moc jsem pila." * Nechat si zvětšit rty, vypadáte potom jako kačena. * Být moc upravená. Moc nalíčená. * Toužit po pochvale * Používat obraty převzaté z pracovního slangu. * Mít víc jak dvě barvy ve vlasech zároveň. * Brát se příliš vážně.

Méně je více ...

"Jediná hloubka, o kterou se muž u ženy zajímá, je hloubka jejího výstřihu."

Ovšem příliš hluboký výstřih nedává dostatečný prostor pro představivost. Je to příliš výmluvné. Pařížanka se moc nevystavuje. Pokud jde o odhalování, řídí se jednoduchým pravidlem: méně je vždy více.


Sukně, která se jí vyhrne malinko nad koleno, když se posadí v kavárně. Tričko s větším výstřihem, které lehce sjede přes rameno, když dává znamení číšníkovi. Letmý výhled do výstřihu, když se sehne, aby zvedla kabelku. Ukáže jen malý kousek. A to stačí.



Černá je úžasná ...
Pařížanka ráda pózuje, ale snaží se tím skrýt své obavy, že nebude šik. Má strach z módního faux pas a černá barva je praktická a pohodlná. Je to sázka na jistotu, kterou si může dovolit i žena bez citu pro módu.







Udělat si čas ...
Na popovídání se starší sousedkou, přečíst si knížku, udělat si čas a jít do práce pěšky, udělat si čas na víkend s kamarády.
Udělat si čas se poznat, naslouchat si, na změnu, na odpočinek, říct ano, říct ne, na chvilku klidu, péči o sebe, na dobré jídlo, zjistit, kdo jsme a co chceme, poslouchat, co nám říkají děti, zajít do muzea, procházet se v lese, přečíst dětem pohádku.
A udělat si čas na volný čas, protože ten nám nikdo nedá.


Láska ...
Co Pařížanka nedělá? Například nedělá žárlivé scény. Raději předvede perfektní sebeovládání a dokáže sobě i svému muži, že ona je ta dokonalá a nenahraditelná. No, a pokud se skutečně objeví nějaká ta rivalka, není nic lepšího, než z ní udělat svou nejlepší přítelkyni! Další věcí, kterou u ní neuvidíte, jsou plačtivé scény vydírající muže – je to jen hlučné plýtvání energií, které po nějakém čase stejně přestane mít účinek.

 

Děláme-li něco, abychom se zalíbili někomu jinému, můžeme se setkat s neúspěchem, ale věci, které děláme sami pro sebe, mají šanci, že se o ně bude zajímat i někdo další.

Marcel Proust, Napodobeniny a rozmanitosti

 

Chantal Poullain tvrdí, že šarm je záležitostí osobnosti. Musíte ho mít v DNA, je to přístup k životu. Mít šarm Pařížanky neznamená, že se tam musíte narodit, je to ve vašem sebevědomí a schopnosti umět ho "prodat". Nespočívá jen ve vzhledu, ale v celkovém přístupu k životu.



To se dá do jisté míry naučit. Ale není tak trochu škoda, že Češky tohle nikdo neučí a žádné takovéto "převratné" myšlenky se nedědí z generace na generaci? Že ač jsou české ženy krásnější než Francouzky, chybí jim to náležité sebevědomí a sebedůvěra, schopnost podtrhnout líčením a stylem oblékání svou osobnost a vykašlat se na všechny předsudky a přestat se honit za dokonalostí?
Sebevědomí a nedokonalost, se kterou se Francouzky netrápí, jim vážně závidím.
Tohle tajemství bychom měly jako ženy-matky předávat svým dcerám a učit i je radost ze života. Znát svou cenu, být hrdé a vkusné.
Taková kniha chybí na českém trhu nebo se pletu?