Jak si vylepšit slovní zásobu

Člověk se učí celý život.

Já se například učím u psaní blogu. Nejenom trpělivosti, ale i postupnému rozšiřování své slovní zásoby. Zjistila jsem totiž, že nejen moje slovní zásoba, ale i  vyjadřování na mé mateřské dovolené je značně žalostné. Píšu sice jednoduše, ale se stále opakujícími se větami a obraty... zkrátka, mám se hodně co učit a pracovat na sobě. Napadlo mě najít si na internetu, jakým způsobem svoji slovní zásobu zlepšit, vybrousit, naučit se nová slova a obohatit tím svoje psaní, komunikaci i myšlení.

Při vyhledávání na mě vyskočil intenzivní test slovní zásoby na stránkách René Nekudy z blogu Tvůrčího psaní. Test je skutečně velmi intenzivní, protože si na něj máme vyhradit 3 hodiny. To se mi nechtělo, tak jsem si jen tak na zkoušku pročetla všech 38 zadání a udělalo se mi nevolno... z konečného hodnocení, kdy za každou správnou odpověď si máme připsat po jednom i dvou bodech bych nedosáhla ani na 200. V komentářích pod testem jsem se dočetla, že někteří studenti dosahovali přes 1000 bodů!!!

Kdo má chuť vyzkoušit si svoji zásobu, odkaz je zde:

http://www.renenekuda.cz/intenzivni-test-slovni-zasoby/

Po neabsolvování testu jsem hledala dál, na Wikipedii, kde je zveřejněný návod, jak si vytvořit návyky, které mi mají pomoci naučit se nová slova.


Buďte vášnivým čtenářem.
Zařaďte čtení do svého každodenního programu a držte se ho. Můžete vyzkoušet přečíst každý týden jednu knihu, nebo číst každé ráno noviny. Najděte si, co vám nejvíce vyhovuje a pokuste se, aby se pravidelné čtení stalo součástí každého vašeho dne.

Čtěte klasickou literaturu.
Nebojte se klasické, náročné literatury. Čtěte nové i staré romány, od českých i zahraničních autorů. Čtěte poezii. Nezval, Goethe, Jirásek, Faulkner, Virginia Woolfová, to vše je tu pro vás.

Čtěte online publikace a články.
Vyhledejte si eseje, úvahy, studie a blogy na nejrůznější témata. Čtěte recenze filmů a módní nebo jídelní blogy.
Mít bohatý slovník znamená vědět co to znamená vnitřní monolog i obyčejné plkání. Sečtělý člověk ví, kdo to byl Geoffrey Chaucer stejně jako Rosamunda Pilcher.

Vyhledejte si slova, která neznáte.
Když vidíte slovo, jehož význam neznáte, nepřeskakujte jej. Snažte se uhádnout, co může znamenat v kontextu věty a pak si jej vyhledejte ve slovníku a význam si ověřte.
Zvažte pořízení malého notýsku, do kterého si budete zapisovat nová slova, se kterými se setkáte, abyste si je mohli později dohledat. Pokud uvidíte nebo uslyšíte neznámé slovo, vyhledejte si jeho význam.

Čtěte slovníky.
Jednoduše otevřete slovník a ponořte se do něj. Čtěte si význam slov, která vám nejsou známa. Vyžaduje to pořízení kvalitního slovníku, aby vás čtení bavilo - vyberte si tedy takový, který má podrobné vysvětlivky významu slov, tak si je lépe zapamatujete a čtení vás bude bavit.


A jak nové návyky převést do běžného života?

 

Stanovte si cíl.
Pokud se rozhodnete obohatit svou slovní zásobu, stanovujte si cíle. Zkuste se naučit každý týden tři nová slova a zapracovat je do svého mluveného i psaného projevu. Pokud se budete stále snažit, můžete se tak naučit i několik tisíc nových slov, která si zapamatujete a budete je používat. Pokud nedokážete slovo zařadit efektivně a správně do věty, není součástí vaší slovní zásoby.

Víc pište.
Pokud to ještě neděláte, pište si deník, nebo si založte blog. Když své psací svaly nenecháte zakrnět, vaše slovní zásoba se bude utužovat. Zkuste napsat dopis starému známému a jděte do podrobností. Pokud jsou vaše běžné dopisy krátké a stručné, změňte to a napište delší dopis nebo email, než jste normálně zvyklí. Dávejte si na dopisech záležet, jako kdybyste psali esej ve škole. U psaní přemýšlejte.

Je pravda, že jsem si mnohem víc začala všímat v knížkách nebo ve filmech nových nebo časem zapomenutých výrazů. V pohádce se mi ohromně líbilo slovo - budiždřevo, podobné budižkničemu, ale ještě lepší!

Pro tohle obdivuji Zdeňka Svěráka, který se doslova mazlí s češtinou, vymýšlí vtipné rýmy do písniček, oživuje zastaralé výrazy. Ve svých povídkách i běžném projevu dává přednost spisovné češtině. V současné době vulgarit a přebírání cizích výrazů je Svěrákova krásná čestina doslova pohlazením po duši.

Zkusila jsem popřemýšlet a vybavil se mi výraz z nějaké pohádky, že má "vlčí mlhu" před očima, tak jsem to hned použila na Karolínku a Zbyněk mi na oplátku připomněl slovíčko "žinýrovat". Nádherný je taky darmošlap, kratochvíle, klokotat či brblat.

Ovšem úplně nejkrásnější jsou nářečí - to jsou slovní skvosty. Moje rodina totiž pochází z Moravy, já se sestrou z Hané a naše mamka z Valašska. Hanáčtina se mi zrovna moc nezamlouvá, neměla jsem ani čas se ji naučit. Odstěhovaly jsme se z Kroměříže, když mi bylo 10 let. Od té doby už zpíváááám česky.

Ale mamka si zachovala svoje valašské výrazy a občas si vzpomene na výrazy svojí maminky a to se pak můžeme s dětmi utlouct smíchy. Některé jsem si přisvojila i já - tož, šufánek, duchna, šak, papuče, hongat, děcka, loncat, gaťky, rožnout, giglat, šušně nebo sopel.

Tuhle mě mamka dorazila při obědě, kdy jsem ji pohostila nějakým nákypem a ona mi jídlo pochválila s tím, že tyhle glagy miluje. Nebo guča - hromada, další valašský výraz. Tomíkovi, když zlobí, má chuť "našupat" mu na zadek.
Kdo v dětství četl knížku Gabra a Málinka, pochopí tyhle výrazy.


Shodou okolností jsem si dnes ráno přečetla zajímavý rozhovor s univerzitním kantorem Ondřejem Hausenblasem, který tvrdí, že místo biflování by měly děti své mateřštině hlavně rozumět. A vůbec všemu, co se ve škole učí.

Za největší slabinu školy 21. století považuje to, že děti - a pak i dospělí - mají problém takzvaně se vyžvejknout, prostě sdělit myšlenku. Buď ji nemají, nebo pro ni neumějí najít slova, nebo ta slova neumějí dát do souvislostí.

Slovní zásobu si děti rozšíří tím, že budou hodně číst a také psát. Pomocí příběhů a různých pojednání, čtených i tvořených, lze učit i jiným věcem a zároveň hodnotám, jako je láska, krása, mravnost.

Závěr příspěvku doplním o Karolínčin domácí úkol. Měla napsat příběh o protikladech. Karolínka si prozaicky vybrala narození a smrt.

Když se Terezka narodila, byla velká asi jako můj polštář. Pomalu začala růst a začaly jí růst zuby. To bylo křiku, ojéjé. Když už všechny zuby vyrostly, uměla Terezka už chodit a začala chodit do jesliček, kde ji paní učitelky naučily pořádně jíst, pít a hrát si s dětmi. Za pár let šla Terka do školky, kde si našla mnoho kamarádů. Když už byla Terka velká, šla do školy, kde se naučila číst, psát a pracovat ve skupině. Terka byla jedna z nejlepších a dostala se až na gympl. Když Tereze bylo 12 let, tak se odstěhovali do Hradce Králové. Tereze se stýskalo po kamarádech, ale zase si našla hodně kamarádů. Když šla Tereza na střední, našla si kluka. Tereza si udělala řidičák, našla si dobrou práci, za kterou jí dobře platili, vdala se, měla dvě děti. Tereza byla za chvíli babičkou, měla vnoučata a v 82 letech umřela jako každý člověk.

Závidím Pařížankám jejich sebevědomí a schopnost umět ho "prodat"

Čeká mě shrnutí mého celoročního Projektu štěstí a protože se příští článek ponese ve filozofickém duchu, dnešní příspěvek odlehčím. K Vánocům jsem dostala zajímavou knížku 
"Jak se stát Pařížankou ... ať žijete kdekoliv. Kniha není návodem, i když název by měl o tom napovídat. Je to zábavná a čtivá publikace plná vtipných poznámek a aforismů. Je o  skutečných nefalšovaných pocitech pravé Pařížanky. 


Čtyři kamarádky se rozhodly přiblížit nám typicky pařížské umění být ženou.
Pařížanka je žena jako každá jiná, má však pár tajemství, které jí umožňují proplouvat světem bezstarostněji a naopak si plně umí vychutnávat všechny jeho krásy. V knize se dočtete o tom, co Pařížanka nosí, co má ráda, jak přistupuje k životu, kde nakupuje a kam chodí na vynikající jídlo. Vedle toho je v knize věnován prostor i jejím náladám, pocitům a přetvářce.

Pařížanka nedostala při narození do vínku gen štíhlosti.

S Pařížankami to nebývá jednoduché a také nejsou perfektními matkami. Jsou nedokonalé, ztřeštěné, roztěkané a neupřímné.  Občas ale bývají i zábavné, pozorné k ostatním, zvědavé a vědí, jak si plnými doušky užívat života.

 

Pověstnou krásou a elegancí Pařížanek by nepohrdla nejedna z nás, přitom když se vydáme za tajemstvím těchto krásek, zjistíme, že to jsou vlastně obyčejné ženy, se kterými toho má každá z nás hodně společného. 

 

 

 

 

 

 

Pár základních aforismů

 

* Neměj strach stárnout. Neměj strach z ničeho. Jenom ze strachu.
* Najdi si svůj parfém před třicítkou a používej ho dalších třicet let.
* Musíme umět žít s opačným pohlavím, nikoli proti němu. To jen v případě milování.
* Buď nevěrná. Podveď svůj parfém. Ale jenom když je chladno.
* Co nejčastěji choď do divadla, do kina, na výstavu nebo do opery. Kultura je jako zdravá strava - prospívá pleti.
* Buď si vědomá svých kvalit i svých nedostatků. Pracuj na sobě v soukromí, ale nepoddávej se tomu.
* Přestaň se tolik snažit. Všechno by mělo vypadat, že ti jde úplně lehce a samo.
* Nepřeháněj to s líčením, barvami a příliš mnoha doplňky. V jednoduchosti je krása.
* Móda vládne světu. Pařížanky vládnou módě. Je to vážně tak? To je vlastně jedno. Svět potřebuje být klamán.
* Měj dobré přátele napříč generacemi (od nejmladších po ty nejstarší, ale hlavně mezi těmi staršími).
* Bezdůvodně prohlašuj: „Tohle je nejkrásnější den mého života!“

 

Pařížanka melancholická ...
Jsi Pařížanka, to znamená, že jsi melancholická. Tvoje pocity jsou šedivé stejně jako tvé město. Víš, co je to smutek bez důvodu, beznaděj bez konce. Všechny dávno zapomenuté vzpomínky i vůně vyplouvají na povrch.
Netrvá to nikdy příliš dlouho, ale tohle zvláštní rozpoložení tě na několik okamžiků oddělí od zbytku světa. A dává ti nepřítomný a zádumčivý výraz, který tě občas pohltí.

 

Nedokonalá matka ...
Pařížanka je sice milující matka, ale nezapomíná myslet i sama na sebe. Nechce si nic odepřít, ale nechce se vzdát ani výchovy svého dítěte, chce ho vidět vyrůstat, předávat mu své názory, kulturu a filozofii. A co nastane v životě ženy, která si nechce nic odepřít? No samozřejmě zmatek. 

Radost ze života, to je podle Pařížanky to nejlepší, co může dítěti předat, aby mělo chuť stát se dospělým. A pro matky je zase nejlepší, aby nesmutnily za životem, který vedly, než měly děti.

Pařížanka si nikdy nenajme příliš hezkou chůvu. Nekojí za každou cenu. Jenom když se jí chce. Nechává občas děti spát ve své posteli. Nerada totiž dělá to co všichni ostatní a co se doporučuje v knihách o rodičovství. Čas od času uplácí děti bonbony, aby si mohla v klidu popovídat s nejlepší kamarádkou.

Ráda tráví se svými dětmi dlouhé hodiny vymýšlením imaginárního světa, ve kterém by sama klidně žila, jen kdyby nemusela být dospělá a chodit do práce.



Luxus ...
Není třeba, abys do svého šatníku investovala výplatu za posledních deset let, ani nemusíš mít nic značkového. Naopak. Stačí mít jedinou věc, která ti dodá pocit sebejistoty.

 

Pařížanka šmejdí po blešácích, ve výprodejích nebo ve vetešnictví. Na těchto místech má šanci najít úžasnou věc, která jí bude sloužit celý život.

Luxusní věc prostě "nebije do očí", je diskrétní. Jde o nadčasovou záležitost nepodléhající módním trendům.
Je to dárek, který si žena dává sama sobě podle svého věku, vkusu a finančních možností. Je to symbol nezávislosti a svobody.


Přirozenost ...
Je to pro ni něco jako tajemství, které se dá sotva odhalit. Pařížanky vám budou chtít namluvit, že se narodily s dokonalou pletí a s nedbale upravenými vlasy. Ale jsou to jednoduše lhářky. Přirozenost je výsledkem tvrdé dřiny předávané pečlivě z generace na generaci.
Např. jejich účes působí divokým a neučesaným dojmem. Ale nenechte se zmást, je to velmi organizovaná změť vlasů.


Pak se Pařížanka nikdy příliš nelíčí.Nepoužívá podkladový krém, protože působí jako maska. Místo něj nanáší hydratační krém.
Pak korektorem skryje nedokonalosti.
Když jde do společnosti, použije výraznou červenou rtěnku (Dior Addict) a maskaru (Hypnose od Lancome).



I když působí Pařížanka trochu ležérně, respektuje základní pravidla ženskosti - ruce a nohy musí být upravené.
A přes všechnu péči o sebe zná své nedostatky, kterých si ale CENÍ (mezírka mezi předními zuby, překrývající se zuby, výraznější obočí, velký nos).
Jsou pro ni znakem jejího pevného charakteru a i přes tyto drobné vady se může cítit krásná, ačkoliv není dokonalá.


Vkus ...
V těchto záležitostech je nekompromisní. Je třeba se za jakoukoliv cenu vyvarovat sebemenšího nevkusu, ať už v oblékání nebo v chování. Patnáct důležitých slov:

Ptát se někoho na večírku, čím se živí * Ještě horší je zeptat se ho, kolik vydělává. * Mít v obýváku vystavenou svatební fotografii. * Sladit kabelku s oblečením. * Nechat si až moc vybělit zuby. * Příliš si vytrhat obočí. * Být s dětmi "kamarádka". * Předvádět, že na to mám, nebo být lakomá. * Vyvádět hlouposti s dovětkem: "Moc jsem pila." * Nechat si zvětšit rty, vypadáte potom jako kačena. * Být moc upravená. Moc nalíčená. * Toužit po pochvale * Používat obraty převzaté z pracovního slangu. * Mít víc jak dvě barvy ve vlasech zároveň. * Brát se příliš vážně.

Méně je více ...

"Jediná hloubka, o kterou se muž u ženy zajímá, je hloubka jejího výstřihu."

Ovšem příliš hluboký výstřih nedává dostatečný prostor pro představivost. Je to příliš výmluvné. Pařížanka se moc nevystavuje. Pokud jde o odhalování, řídí se jednoduchým pravidlem: méně je vždy více.


Sukně, která se jí vyhrne malinko nad koleno, když se posadí v kavárně. Tričko s větším výstřihem, které lehce sjede přes rameno, když dává znamení číšníkovi. Letmý výhled do výstřihu, když se sehne, aby zvedla kabelku. Ukáže jen malý kousek. A to stačí.



Černá je úžasná ...
Pařížanka ráda pózuje, ale snaží se tím skrýt své obavy, že nebude šik. Má strach z módního faux pas a černá barva je praktická a pohodlná. Je to sázka na jistotu, kterou si může dovolit i žena bez citu pro módu.







Udělat si čas ...
Na popovídání se starší sousedkou, přečíst si knížku, udělat si čas a jít do práce pěšky, udělat si čas na víkend s kamarády.
Udělat si čas se poznat, naslouchat si, na změnu, na odpočinek, říct ano, říct ne, na chvilku klidu, péči o sebe, na dobré jídlo, zjistit, kdo jsme a co chceme, poslouchat, co nám říkají děti, zajít do muzea, procházet se v lese, přečíst dětem pohádku.
A udělat si čas na volný čas, protože ten nám nikdo nedá.


Láska ...
Co Pařížanka nedělá? Například nedělá žárlivé scény. Raději předvede perfektní sebeovládání a dokáže sobě i svému muži, že ona je ta dokonalá a nenahraditelná. No, a pokud se skutečně objeví nějaká ta rivalka, není nic lepšího, než z ní udělat svou nejlepší přítelkyni! Další věcí, kterou u ní neuvidíte, jsou plačtivé scény vydírající muže – je to jen hlučné plýtvání energií, které po nějakém čase stejně přestane mít účinek.

 

Děláme-li něco, abychom se zalíbili někomu jinému, můžeme se setkat s neúspěchem, ale věci, které děláme sami pro sebe, mají šanci, že se o ně bude zajímat i někdo další.

Marcel Proust, Napodobeniny a rozmanitosti

 

Chantal Poullain tvrdí, že šarm je záležitostí osobnosti. Musíte ho mít v DNA, je to přístup k životu. Mít šarm Pařížanky neznamená, že se tam musíte narodit, je to ve vašem sebevědomí a schopnosti umět ho "prodat". Nespočívá jen ve vzhledu, ale v celkovém přístupu k životu.



To se dá do jisté míry naučit. Ale není tak trochu škoda, že Češky tohle nikdo neučí a žádné takovéto "převratné" myšlenky se nedědí z generace na generaci? Že ač jsou české ženy krásnější než Francouzky, chybí jim to náležité sebevědomí a sebedůvěra, schopnost podtrhnout líčením a stylem oblékání svou osobnost a vykašlat se na všechny předsudky a přestat se honit za dokonalostí?
Sebevědomí a nedokonalost, se kterou se Francouzky netrápí, jim vážně závidím.
Tohle tajemství bychom měly jako ženy-matky předávat svým dcerám a učit i je radost ze života. Znát svou cenu, být hrdé a vkusné.
Taková kniha chybí na českém trhu nebo se pletu?

Mějte oči dokořán a nepodlehněte nespokojenosti

Včera ráno jsem využila nádherného počasí a zajela si zalyžovat do Černého Dolu. Byla jsem v těch místech podruhé v životě, poprvé společně se Zbyňkem, včera sama. Moc se mi samotné nechtělo - není si s kým promluvit, sdílet zážitky...

 

Jenže! Na druhou stranu můžu meditovat, přemýšlet v klidu o sobě, jednoduše být. Už na parkovišti se mi naskytla příležitost se nad sebou zamyslet.
Dala jsem se do řeči se starším pánem, který instruoval řidiče, kam si mají postavit auto. Nejdřív jsem ho málem chudáka zajela, protože jsem nepochopila kam ukazuje, ale zasmál se tomu a počkal na mě až se vysoukám z auta.
Chvilku jsme si povídali o parkování, o horách a pak i o lidech, jak jsou plní agrese a zloby a jak na ně působí počasí a hlavně jak pozitivně jejich chování změní sluníčko. A tady mi pán vysvětlil svůj postoj: "Mně je jedno, jestli prší, fouká, sněží nebo svítí sluníčko. Já jsem spokojenej, proč se tím nějak trápit?!  Já se tím přeci nenechám ovlivňovat, proč bych si měl kazit den?! Když ti ostatní to tak chtějí a pořád remcají a stěžují si, to je jejich věc. Já takový být nechci!" Nadhled, že? Věřím, že je skutečně spokojený se svým životem a nenechává se otrávit okolnostmi. Proč taky? Je to vážně hloupost nechat se smýkat hněvem a zlobou a svalovat vinu na všechno a na všechny a neustále kritizovat.

Myslím si, že naše současná společnost je tímto viněním a frustrací řádně nakažená a mnozí hledáme viníka, který za naši frustraci může. Vzpomněla jsem si na slova Václava Havla, který k tomuto tématu napsal svoji úvahu: "Náš vnitřní hlas nám říká, co je dobré a co špatné. Ukazuje nám správnou a spokojenou cestu životem. V dnešní společnosti se musí změnit lidé uvnitř. Každý člověk se musí vrátit k sobě samému, ke smyslu své vlastní existence, ke svému svědomí. Musí vždy znovu a znovu artikulovat jakési ideály, hodnoty, posuzovat je, bojovat za ně! Nejhorší je, když řekne: "Stejně nic nezměním, stejně všechno dopadne špatně, tak co bych se vlastně staral a namáhal!"

Já jsem si pro sebe vzala malé ponaučení - pokusit se nenechávat se otrávit světem kolem sebe a začít se na něj dívat s očima dokořán. I takový malý detail, kterého si povšimnete vám může zpříjemnit den a změnit i váš úhel pohledu na život.

 

Tohle rozhlížení mě naučil Zbyněk. Když jsme spolu začínali "chodit" a brouzdali ulicemi Jablonce nad Nisou nebo Liberce, poučil mě, abych občas taky zvedla hlavu z výlohy, kterou mám před očima a podívala se nad sebe, na budovy, na jejich architekturu, na tu krásu, kterou nám tady nechali naši předci. Teď to učím děti, aby si všímaly zajímavostí a detailů, rozhlížely se a tříbily si oko pro estetično...



Jako malá jsem moc ráda jezdila autem někam na výlety a pozorovala cestou krajinu.
Moje mamka se při každé cestě autem vždycky "kochala" a to tím způsobem, že řídila auto, hlavu vyvrácenou skoro dozadu, aby stihla i při řízení vnímat tu krásnou krajinu a komentovala to slovy: "Dívej se! Já se kochat nemůžu!"



Při tom pozorování mám ještě jednu zálibu. Pokaždé, když někam jedu, ať už autem, na kole nebo jdu pěšky, jsem  zvědavá co mě čeká za tím horizontem, jaký rozhled se mi naskytne, jaký výjev tam bude.

Proto, když mě v Černém Dole sedačka vyvezla na vrcholek sjezdovky a přede mnou se otevřela krajina, bylo to fascinující a moje oko se kochalo. Počasí tomu přispělo, svítilo sluníčko, den byl jasný, viditelnost výborná. Takové rozhledy jsou magické.
Škoda, že si je nemůžu zachovat ve své paměti napořád.
To bych se ale zase ochudila o jiné výhledy, které na mě ještě čekají...a na které se už teď nedočkavě těším.

 Pohádka?

Ne, "jen" skutečný rozhled ze Zlatého návrší v Krkonoších

 

A ještě pohled ze Sněžky, no není to nádhera?