Mějte oči dokořán a nepodlehněte nespokojenosti

Včera ráno jsem využila nádherného počasí a zajela si zalyžovat do Černého Dolu. Byla jsem v těch místech podruhé v životě, poprvé společně se Zbyňkem, včera sama. Moc se mi samotné nechtělo - není si s kým promluvit, sdílet zážitky...

 

Jenže! Na druhou stranu můžu meditovat, přemýšlet v klidu o sobě, jednoduše být. Už na parkovišti se mi naskytla příležitost se nad sebou zamyslet.
Dala jsem se do řeči se starším pánem, který instruoval řidiče, kam si mají postavit auto. Nejdřív jsem ho málem chudáka zajela, protože jsem nepochopila kam ukazuje, ale zasmál se tomu a počkal na mě až se vysoukám z auta.
Chvilku jsme si povídali o parkování, o horách a pak i o lidech, jak jsou plní agrese a zloby a jak na ně působí počasí a hlavně jak pozitivně jejich chování změní sluníčko. A tady mi pán vysvětlil svůj postoj: "Mně je jedno, jestli prší, fouká, sněží nebo svítí sluníčko. Já jsem spokojenej, proč se tím nějak trápit?!  Já se tím přeci nenechám ovlivňovat, proč bych si měl kazit den?! Když ti ostatní to tak chtějí a pořád remcají a stěžují si, to je jejich věc. Já takový být nechci!" Nadhled, že? Věřím, že je skutečně spokojený se svým životem a nenechává se otrávit okolnostmi. Proč taky? Je to vážně hloupost nechat se smýkat hněvem a zlobou a svalovat vinu na všechno a na všechny a neustále kritizovat.

Myslím si, že naše současná společnost je tímto viněním a frustrací řádně nakažená a mnozí hledáme viníka, který za naši frustraci může. Vzpomněla jsem si na slova Václava Havla, který k tomuto tématu napsal svoji úvahu: "Náš vnitřní hlas nám říká, co je dobré a co špatné. Ukazuje nám správnou a spokojenou cestu životem. V dnešní společnosti se musí změnit lidé uvnitř. Každý člověk se musí vrátit k sobě samému, ke smyslu své vlastní existence, ke svému svědomí. Musí vždy znovu a znovu artikulovat jakési ideály, hodnoty, posuzovat je, bojovat za ně! Nejhorší je, když řekne: "Stejně nic nezměním, stejně všechno dopadne špatně, tak co bych se vlastně staral a namáhal!"

Já jsem si pro sebe vzala malé ponaučení - pokusit se nenechávat se otrávit světem kolem sebe a začít se na něj dívat s očima dokořán. I takový malý detail, kterého si povšimnete vám může zpříjemnit den a změnit i váš úhel pohledu na život.

 

Tohle rozhlížení mě naučil Zbyněk. Když jsme spolu začínali "chodit" a brouzdali ulicemi Jablonce nad Nisou nebo Liberce, poučil mě, abych občas taky zvedla hlavu z výlohy, kterou mám před očima a podívala se nad sebe, na budovy, na jejich architekturu, na tu krásu, kterou nám tady nechali naši předci. Teď to učím děti, aby si všímaly zajímavostí a detailů, rozhlížely se a tříbily si oko pro estetično...



Jako malá jsem moc ráda jezdila autem někam na výlety a pozorovala cestou krajinu.
Moje mamka se při každé cestě autem vždycky "kochala" a to tím způsobem, že řídila auto, hlavu vyvrácenou skoro dozadu, aby stihla i při řízení vnímat tu krásnou krajinu a komentovala to slovy: "Dívej se! Já se kochat nemůžu!"



Při tom pozorování mám ještě jednu zálibu. Pokaždé, když někam jedu, ať už autem, na kole nebo jdu pěšky, jsem  zvědavá co mě čeká za tím horizontem, jaký rozhled se mi naskytne, jaký výjev tam bude.

Proto, když mě v Černém Dole sedačka vyvezla na vrcholek sjezdovky a přede mnou se otevřela krajina, bylo to fascinující a moje oko se kochalo. Počasí tomu přispělo, svítilo sluníčko, den byl jasný, viditelnost výborná. Takové rozhledy jsou magické.
Škoda, že si je nemůžu zachovat ve své paměti napořád.
To bych se ale zase ochudila o jiné výhledy, které na mě ještě čekají...a na které se už teď nedočkavě těším.

 Pohádka?

Ne, "jen" skutečný rozhled ze Zlatého návrší v Krkonoších

 

A ještě pohled ze Sněžky, no není to nádhera?