Moje cesta za štěstím do Svatojánu

Slibovala jsem shrnutí mého ročního Projektu štěstí.
Když se dívám zpětně na mých 12 přikázání, které jsem si sepsala na začátku projektu v únorovém příspěvku, podařilo se mi nevědomky některé z nich plnit, aniž bych si je uvědomovala a jiné si muset připomínat - více se usmívat, žít přítomností nebo milovat své tělo a duši.
A protože jsem už předtím psala, že člověk se učí celý život, tak ani já nepředpokládám, že bych teď se svými předsevzetími praštila a uzavřela je jako hotovou věc, na které už nehodlám nic měnit. Vůbec ne. Naopak!
Za úplně nejdůležitější předsevzetí a vlastně i za smysl celého projektu považuju své první přikázání - být sama sebou, zůstat přirozená. Když jsem si skutečně uvědomila kdo jsem, jaké jsou mé povahové vlastnosti a že štěstí mám hledat ve své duši, úplně se mi změnil pohled na svět. Přestala jsem hledat štěstí v okolním světě, začala jsem ho hledat v sobě. Přiznat si, co mi štěstí přináší, a ne, co bych chtěla, aby mi ho přineslo.
Všichni nakonec hledáme totéž....štěstí.


Na konci své cesty za štěstím se s vámi chci podělit o krásný zážitek s úžasnou ženou, která to svoje štěstí našla. 
Chci napsat o paní 
Evě Francové ze Svatojánu, výtvarnici na volné noze, sochařce, fotografce, spisovatelce, bylinkářce, úspěšné food blogerce a v neposlední řadě také babičce krásné vnučky.



S rodinou se paní Eva přestěhovala z domku v Hořicích do malé vesničky Svatojánského Újezdu blízko Lázní Bělohrad, kde koupili starý statek s hektarovou zahradou. Rádi vyměnili pohodlí města za samotu a přírodu. Stejně tak se společně s manželem vzdali manažerských pozic a podnikají z domu, kde mají grafické studio. 

Mnozí jste už o ní slyšeli v souvislosti s jejím  blogem Kuchařka ze Svatojánu  a ostatní jste si mohli přečíst její tři inspirativní podmínky funkčního partnerského svazku na mém blogu v prosincovém příspěvku. 

Paní Eva má zálibu ve sbírání starých receptů, které oživuje a vaří podle nich moderně. Ráda pročítá staré brožury a sešitky o vaření, které už dneska nikdo nečte. V nich hledá zapomenuté poklady. Nejvíce ji však oslovují jednoduché, obyčejné pokrmy našich předků.


Já jsem si její knížku - kuchařku koupila na podzim téměř ihned po jejím vydání a pročetla si ji během hodiny. Je nejen plná zajímavých receptů, ale i úvah nad životem. 
Velice mě oslovilo motto celé knížky i blogu: 

"Být ženou, vládkyní krbu, vyžaduje mnohem více než vařit.
Být ženou znamená dávat a udržovat život v mnoha podobách. Zahřívat svou rodinu ohněm v kamnech i bezpodmínečnou láskou. Být opěrným sloupem, laskavou jistotou, která trvá bez ohledu na zmatek tam venku. Zdaleka nejde jen o jídlo, ale i k němu je třeba přistupovat vědomě. Dobře uvařit neznamená jen se chutně najíst, "dobře" by mělo být nejen na jazyku, ale v celém těle, v mysli, na Zemi. Být ženou a pravou vládkyní krbu znamená dělat svět lepším místem pro všechny."





Toužila jsem po tom setkat se s paní Evou a poznat ji, a přání se mi splnilo. V lednu jsem se za ní rozjela do Svatojánu. 
Měla jsem v plánu vyzpovídat paní Evu právě o jejím pohledu na manželství, na její zkušenosti (se svým manželem je 25 let a nehodlá na tom nic měnit), na její ženství. 


Nakonec jsme si v její útulné kuchyni povídaly o všem možném. O dětech, o knížkách, o vaření, o domě s jeho zvláštním příběhem a historií, o vegetariánství i o domácnosti. Zajímal mě její všední den, jak u nich probíhá, kde nakupuje a ukládá suroviny, jak vymýšlí jídelníček, podle čeho se rozhodne co bude ten den vařit a fotit na svůj blog.

Moc se mi líbila její upřímná odpověď, že ji samotné vaření zase až tak moc nebaví, spíš ten proces vymýšlení jak s tou či onou surovinou naložit. Proč si nezpříjemnit vaření tím, že se dá pojmout tvůrčím způsobem.


Povídaly jsme si i o její vášni ke knihám - paní Eva založila na Facebooku skupinu Věty jako zásahy, kde si lidé předávají zážitky z knížek, které je při čtení knihy něčím mimořádným "zasáhly" nebo "nakoply".


Věřím, že dům s tak krásnou zahradou paní Evu neustále inspiruje k přemýšlení a doslova vybízí k nabírání sil v dnešní uspěchané době. Je to oáza bezpečí, domova, ŠTĚSTÍ. 



Cítila jsem se u nich nesmírně dobře, klidně až pohádkově. A paní Eva pohádková je! 
Vyzařuje z ní pohoda, nadhled a určité moudro, které si nese od svých  předků. V tom, že se vrátila k jednoduchosti a prostotě ať už v podobě jídel, které připravuje nebo skromného životního stylu, který jí přináší mnohem víc uspokojení než hromadění majetku a krámů, našla sebe sama, svůj smysl, svoje poslání. Její postoje a život je pro mne velmi inspirativní a mnohokrát si na ni vzpomenu od našeho lednového setkání. Další můj nezapomenutelný zážitek.


Chtěla bych paní Evě věnovat písničku Bylinky, protože mj. se podílela na pořadu Kouzelné bylinky, které vysílá Česká televize a text této písně je dostatečně výmluvný k tomu, co jsem psala.

Každý z nás hledá ten svůj lék,
svůj balzám co by svlék
jednou žal, podruhé zas trápení

hledáš dál v úhoru a v kamení
v kamení
dál půjdeš bůhví kam
svůj lék si najdeš sám
rozkvétá kde to možná nečekáš
balzám svůj najdeš v rukou člověka
když nečekáš ten dar