Třeboň: ráj pro kolaře - pohodáře

Když jsme v sobotu 8.srpna  odpoledne v 36°C dorazili do vyprahlé Třeboně strávit dovolenou na kolech, Tomík prohlásil, že naše příjmení Černí musí zákonitě nosit smůlu, protože minulou dovolenou na Šumavě pršelo a teď nás čekal celý týden veder a ke všemu na kolech.
Byli jsme ale mile překvapeni, protože nakonec to na kolech bylo příjemné - cyklostezky vedly většinou stínem košatých stromů podél rybníků nebo lesem a až na pár nepříjemných úseků po silnicích, kde nebylo úplně snadné se schovat před žhavým sluncem, jsme byli spokojeni.

Nejhorší ovšem byly večery. Ubytováni jsme byli v podkroví penzionku, kde doslova stál vzduch a i přes vyčerpání po kolech se nám nedařilo usnout.
Zato jsme ocenili jednu výbornou věc. Dole pod námi byla kavárna s široko daleko nejlepší kávou a teď si představte tu pohodu - když jsme se odpoledne vraceli z kol, osvěžili jsme se sprchou a mezitím nám děti tu kávu přinesly až pod nos. Tohle byl fakt luxus!

Do Třeboně jsme přijeli nepřipravení a neznalí okolí (prostě nazdařbůh), ale už v neděli ráno jsme zajeli na kolech do infocentra na náměstí, posbírali mapy a nechali si poradit cyklostezku okolo rybníka Rožmberka. Musím zmínit, že všechny cyklostezky byly perfektně značené a plynule na sebe navazovaly, takže nebyl problém měnit trasy během dne. První den (ten Rožmberk) jsme ujeli 22 km, druhý přes 40, pak 37 km, až jsme postupně najezdili 173 km. Po těch rovinkách okolo Třeboně (kde se skutečně pasou koně) se to dalo zvládnout bez problémů. Ani děti moc neremcaly, to až ten poslední den na Tomíka dopadla únava a nechtělo se mu šlapat. Jeli jsme zrovna po nekončící rovince po asfaltu a nebavilo to nikoho z nás - mnohem lepší adrenalin jsme zažili v lese, kdy jsme překonávali kořeny stromů a drncalo to s náma.







Skvělý zážitek byl taky hned první den, kdy jsme objížděli po hrázi Rožmberk a cesta byla kolikrát tak úzká a ještě plná trávy, že jsme se museli neustále přikrčovat, manévrovat a balancovat jak provazochodci (nebo provazokolaři...). A to za námi jeli mladí manželé na dvoukole. Tam se teprve projevila jejich sehranost. Prý takhle jezdí už 13 let! Bylo to až komické, jak se ozývali výkřiky typu - pozor, větev! Bacha, kořen! Skrč se! apod. To u jiných manželských párů, které jsme potkali, už takové "sblížení" neprobíhalo. Na spoustě z nich byla znát únava z vedra a podrážděnost a tak jsme několikrát vyslechli manželské hádky a rozepře....

" Nejlépe toho druhého poznáš, když s ním cestuješ, viď, maminko, naše svatební cesta do Jiljí...."

úryvek z filmu Svatební cesta do Jiljí

Tak jak jsme byli nadšení z cyklostezek, které bravurně zvládali všechny věkové kategorie, nadšení nás opustilo při jídle. Se Zbyňkem i s dětmi jsme se strašně těšili na ryby a různé rybí specialitky a namísto toho jsme prskali nad minutkami a smaženými pokrmy, kterých byly plné jídelní lístky. A to všechno za nehorázné sumy. Pro příklad - v Třeboni před restaurací U bílého jednorožce se pyšnil v nabídce smažený sýr v akci za 168 Kč...nechci ani domyslet kolik by stál bez akce! Těžce restaurace a hospůdky vydělávali na nápojích - bylo horko, tak přidali letní přirážku, jen ať si lidi zaplatí.






Přeci jen se ale na nás usmálo štěstí. Předposlední den jsme hladoví jak vlci dorazili z kol zpátky do Třeboně, schovali jsme kola do úschovny a vydali se hledat ucházející restauraci v centru města. Postávali jsme před Rožmberskou baštou, která zvenku nevypadala nijak zvláštně a navíc bylo vevnitř plno, přesto jsme vstoupili a zasedli ke stolu.
Riskli jsme to a objednali si ryby
- Zbyněk kapra po židovsku a já pstruha na kmíně. Ježíši, to byla bašta. Děti mi záviděly, protože pstruh byl jak máslo a na jazyku se úplně rozplýval. Zarezervovali jsme si místa i na večeři a poprvé spokojeně odcházeli s plnými žaludky. Večer si Zbyněk dal amura na kmíně, já štiku na grilu, Karolínka mého poledního pstruha na kmíně a kluci lososa. Delikatesa! Na cestě zpátky jsme si ještě dopřáli zmrzlinu v cukrárně a vraceli se přes náměstí, které bylo krásně osvětlené a hrála živá hudba. V tu chvíli se nám vůbec nechtělo zpátky domů a poprvé na nás dolehl smutek, že už se druhý den vracíme zpátky do Trutnova. Jak stačí mít dobře zasycený žaludek, aby byl člověk šťastný... 

Když jsem se ptala dětí jak hodnotí naši letošní dovolenou, překvapily mě, protože i když se jim v Třeboni líbilo, daleko víc je nadchla Šumava.
Je vidět, že jsou to správní horalové, protože kopce je daleko víc chytnou za srdce než rovinaté "placky" v Jižních Čechách.



Ale i tak tam bylo nakonec pěkně :)

Na Radosti

Včera jsem dočetla (už potřetí) knížku Tajemství od Rhondy Byrne a je zajímavé, že i po třetí četbě v ní nacházím nové a zajímavé věci a připadá mi, že až teď tomu "obsahu" začínám víc rozumět. Možná některé věci vážně potřebují čas a uležení nebo vstřebání...
Poznamenala jsem si zase některé pasáže do sešitu, abych si i později znovu a znovu připomněla některé kroky a mohla si je zkoušet i během dne. Jako třeba dneska. Vybrala jsem si o radosti. Ráno jsem si položila otázku co mi dělá radost a usilovně nad ní přemýšlela.

Ze zkušeností vím, že při tom maratonu kolem dětí, domácnosti, práce atd. není moc šance se na chvilku zastavit, třeba i zavřít oči a jen tak meditovat nebo relaxovat a přemýšlet nad konkrétními věcmi, které nám dělají radost. Já mám tento týden ale takovou malou dovolenou, i když chodím do práce, všechny tři děti jsou na prázdninách u babičky a dědečka. Pro mě to jsou chvíle volna a klidných dní. A to doslova. Ráno mám čas se nasnídat, kávu si vypiju v křesle a ještě si k tomu stačím číst knížku. Po práci koupím minimum věcí k večeři - je vedro, tak stejně není chuť se nějak přejídat :) a po takovém malém šolichání v kuchyni (dala jsem si sice závazek, že až se děti vrátí, uklidím jim pokojíček, ale nechce se mi) znovu zasedám ke knížce a dělám si radost. Střádám si tyhle chvilky kdy po mně nikdo nic nechce jako svátost na horší dny...

Současně s tou otázkou co mi dělá radost, jsem taky uvažovala o člověku v mém blízkém okolí, který se umí radovat. Protože se doporučuje v knížce takového člověka najít a co nejvíce pobývat v jeho přítomnosti a učit se od něj radosti. Bohužel, ať jsem se rozhlížela jak jsem chtěla, na nikoho jsem "nenarazila". Žádný Radovan se mi neukázal.

Ale vzpomněla jsem si na svého oblíbence Romana Vaňka a na pěkný článek, který jsem si schovala. Roman totiž vaří a předává gastronomii ostatním s radostí a s nadšením. Vůbec mě nepřekvapilo, že je milovníkem a sběratelem starých českých kuchařek od dob zlaté éry M.D. Rettigové. Oceňuje českou gastronomii z první republiky a snaží se  ji vrátit na výsluní kam patří. Svým entuziasmem, se kterým mluví o poctivé české kuchyni a výběru kvalitních potravin, mě pokaždé dokáže strhnout. Můžu se pochlubit sbírkou jeho kuchařek - mám čtyři! Ještě mi chybí jeho podpisy a popovídání si s ním...třeba se mi někdy poštěstí.

Proto jsem si i zapamatovala větičku, kterou vyřkl v článku:
" Ježišmarja, je mi pětačtyřicet, tak chci dělat věci, který mě bavěj a po vzoru Richarda Krajča jsem se rozhodl, že budu šťastný :) ".

To úplně stačí, že?
Dělejte věci, které máte rádi. A hlavně, buďte šťastní již nyní. Mějte prostě dobrou náladu. Víc dělat nemusíte.

Posílám skladbu z nového alba Anety Langerové Na Radosti