Slyšeli jste už o japonském Ikigai?

V prosinci mi bude 39 let. Podle důchodové kalkulačky jsem si vypočítala, že do důchodu odejdu za 28 let. Dost hrozná představa! Kalkulačce je úplně jedno, že mám tři děti a současná práce mě nijak zvlášť neuspokojuje. 

Když se nad tím tak zamýšlím, žádná dosavadní práce mě nikdy nijak nepohltila a nenaplňovala. Čím to je? Vybírám si špatné pozice? Jsem tak nemožná?  Ptala jsem se rodiny, přátel, cizích lidí, pátrala jsem i esoterickým způsobem a ptala se karet, kyvadla, vesmírné energie a já nevím čeho ještě, odpovědí mi pokaždé bylo, že stejně nebudu nikdy spokojená a bavit mě nikdy nic nebude. A navíc, proč nad tím tak pátrám (podivovali se ostatní), vždyť si to v práci odmakám a jdu domů, zaplaceno dostanu, tak co se trápím. Můžu se přeci vyřádit ve svých koníčcích ...

V dnešní době, kdy se doslova roztrhl pytel se samým Startupem a na internetu si můžeme libovolně stahovat e-booky s návody, jak najít sebe, jak rozjet podnikání, jaký je náš potenciál apod., začínám ztrácet půdu pod nohama. Veškeré dění se odehrává na internetu, mladí lidé si hledají nebo rovnou vymyslí pracovní pozici v digitálním světě a rozjedou byznys po svém.  Když je tak pozoruji kolem sebe všechny ty nadšence a freelancery a nomády, připadám si proti nim děsně pomalá a nemožná. Všechno mi strašně trvá, než se rozkoukám, je po všem, digi doba už se zase řítí dál. Co se týče sociálních sítí, s těmi taky nejsem zrovna velká kámoška...bohatě mi stačilo založení blogu, účtu na Google+ a profilu na FB. 

Jednoduše, v práci současné i předchozích jsem postrádala a stále postrádám nějaký vyšší smysl toho co dělám, jestli je moje snažení prospěšné, ať už mně samé nebo dokonce společnosti.

Jednou jsem četla na internetu pěkný článek o japonském ostrově Okinawa, kde se tamní obyvatelé běžně dožívají 100 i více let. Není to však dáno jenom životosprávou, pohybem na čerstvém vzduchu, ale především nalezením svého Ikigai - důvodu, proč žít či důvodu, proč ráno vstát z postele.

Podle Japonců má každý člověk svůj Ikigai. Jeho nalezení však vyžaduje hluboké a dlouhé "ponoření se" do sebe sama. Nalézt své Ikigai - u nás poslání či vyšší smysl - umožní člověku napojit se na energii, o které neměl do té doby ani tušení. Je základem proto, aby si člověk dokázal nalézt svou životní roli. 

Co je a co není Ikigai?

Ikigai je stav, kdy ráno s nadšením vstáváme a radujeme se, že je před námi další nový den a kdy vykonáváme činnost, která nás baví, jsme v ní dobří, svět ji podle nás potřebuje a navíc za ni můžeme dostat zaplaceno.

Typická představa o Ikigai (a jak jsem ji vnímala i já) je představa vyvolaná některými médii a "kouči". Např. články s příznačnými titulky: Podnikejte z pláže, Splňte si své sny, Žijte podle svých představ apod. To v nás samozřejmě vyvolává falešnou představu, že jednak jsme úplná budižkničemu, že ještě nežijeme podle svých představ a pak že "až budeme žít na Bali/Srí Lance či Maledivách, všechno bude konečně v pořádku a my budeme šťastní, protože tam je to přeci úplně jiné". Jenže tím se problémy nevyřeší a dříve či později stejně doženou a červíček pochybností bude dál vrtat.

Tohle není ikigai...Ikigai totiž není jen činnost spjatá s místem či penězi. Je to hluboký vnitřní pocit, náš motor. To, co nás žene kupředu, v čem jsme dobří a co nás baví. Na Okinawě jsou Japonci schopni hned z fleku říct, co je jejich ikigai. Mají o tom jasno!

Taky bychom neměli zaměňovat Ikigai se sny, to jsou rozdílné věci. Někdo může smysl života vidět třeba v práci hasiče. Protože zachraňuje lidské životy, protože ho to naplňuje, protože má pro tuto práci talent a je v tom dobrý a také nakonec proto, že za to dostane zaplaceno...nemusí to ovšem znamenat, že být hasičem je jeho největším snem, který ho žene dál. Jedná se spíše o naplnění vlastní seberealizace - žít v souladu se sebou a s okolním světem.

Tak nevím, najdu někdy svoje Ikigai? Zatím mi dělá problém "vnořit" se sama do sebe a zjistit co mě baví, co miluji, na co mám talent, v čem jsem dobrá a za co bych mohla dostat zaplaceno...možná že na Bali bych svoje ikigai našla, ale kdo ví...

Nová doba - sedavá!

Minulý týden měl Tom přinést do školy obrázky z časopisu. Ani ne před pár dny jsem všechny noviny svázala a odnesla do skladu. To je tak pokaždé. Když vyhodím nenávratně nějaké lejstro, druhý den se po něm sháním.

Když jsem prolistovávala Instinkt, abych našla patřičný obrázek, zaujal mě článek s titulkem Zabije nás doba sedavá? Začetla jsem se pozorněji.

" Městský člověk podle statistik prosedí až osmdesát procent svého dne, a když je s tím večer hotov, jde si lehnout. Pomalu přestáváme chodit a problém nám dělá i jen krátce postát.

Sezení je pro člověka nepřirozená poloha. Naše pohybové ústrojí by totiž mělo sloužit k pohybu: hýždě obzvlášť. Místo toho, abychom je ale používali, dáváme jim věčný pohov a hýčkáme je na čalouněných židlích a pohovkách. Zadnice si lisujeme do směšných placek a ničíme si páteř. V práci často nemůžeme dělat nic jiného než sedět. Člověk městský je bytost, která zhroucená na kolečkové židli buší cosi do klávesnice. Do kanceláře přijede autem a místo toho, aby zašel za kolegou na protější straně kanceláře, problém s ním probere telefonátem po interní lince. Odborníci se shodují, že nejlepším řešením je střídat stání se sezením."

Zamyslela jsem se nad sebou. Je můj životní styl sedavý? Mám dost pohybu?

V hlavě jsem si promítla průběh všedního dne. Ráno se přemístím autem do práce, tam si sednu k počítači, nahrbím se, občas si podložím hlavu rukou, když čtu delší email nebo článek. Problémy řeším s kolegy po telefonu a zásadně u toho sedím, v poledne se zdvihnu k obědu do jídelny. Pak se vrátím ke stolu a odpoledne zase autem svozím děti včetně sebe domů. Připravím vestoje večeři, umyju nádobí a pak opět zasednu na gauč ke knížce. Odtamtud se odvalím do postele a zcela vyčerpaná usínám. 

S plochým zadkem jsem se už narodila, to máme rodové, ale že si ho budu takhle brzo ploštit ostošet, to jsem si nemyslela. Než jsem ten večer ulehla ke spravedlivému spánku, předsevzala jsem si, že se druhý den pokusím střídat sezení se stáním.

Ráno jsem rozvezla děti, z parkoviště došla do práce pěšky a pracovní problém  si zašla vyřešit za kolegou na druhou stranu pracoviště. Cestou zpátky jsem se zapovídala s jiným kolegou, kterého jsem poučila o sedavém způsobu života, co všechno způsobuje a jak se mu vehementně bráním. Po půlhodině stání jsem začala hledat postoj, kterým bych ulevila své zkroucené páteři. Záda se začaly nemilosrdně ozývat. S úlevou jsem dosedla před počítač a dala si chvíli pohov. Odpoledne jsem ještě věnovala krátkým pochůzkám po firmě. V autě jsem se zhroutila na sedadlo a byla jsem přešťastná, že jedu domů. Moje záda se mi odměnily bolestí za všechny ty dny co jsem je trápila gaučováním, lenošením a poleháváním. Měla jsem pocit, že se mi musí rozpůlit. Tak tudy cesta asi nepovede...

Připomnělo mi to můj pokus s dietou na střední škole. Nějaký dobrák mi poradil vyzkoušet jablkovou dietu. To na mě zabralo, protože jablek jsme měli doma dost, nemusela jsem tedy utrácet za drahé suroviny (jako např. při tukožroutské polévce, FUJ). Ráno jsem schroupala jablko ve vlaku, místo oběda jsem se znovu zakousla do jablíčka a při odpolední svačince mi jablko doslova lezlo i ušima. Vyhladovělou a vyčerpanou mě moje spolužačka Iva dovlekla k vlaku, kterým jsem dojížděla ze školy domů. Opřela mě nejdřív o sloup na peróně a jako pravá kamarádka mi zajistila prázdné místo ve vlaku, kam mě následně složila. Nevím, jak jsem se tehdy dopravila až domů, ale s podobnými dietními nesmysly jsem si už nikdy nezahrávala. Dokonce jsem se v odborné knížce dočetla, že  ajurvédskému  typu Váta - Vítr, což jsem já, se absolutně nedoporučuje držet jakékoliv diety. Tělo si s dietou ani s hladovkami, či detoxikací neumí poradit. Jsem neskutečně vděčná svému tělu, že má se mnou takovou trpělivost a nenutí mě zbytečně hladovět. Na jakékoliv experimentování sama se sebou jsem totiž vážně odborník.

Slohová práce v angličtině

Pomáhala jsem dnes Karolínce trošku s přípravou na test z angličtiny a nemohla jsem si zaboha vzpomenout na jedno slovíčko. Vyštrachala jsem po chvilce hledání v knihovně polorozpadlý anglicko-český slovník. Tenhle slovník už hodně pamatuje. Dostala jsem ho tuším na Vánoce, když jsem byla na střední a trápila se s angličtinou. Pak se mnou cestoval do Anglie, kde mi hřbet slovníku popsal Christopher slovy: HELLO VERA.

Ten slovníček už musím mít dobrých 22 let. Je chudák poznamenaný stářím - takový salát se z něj za ty roky stal.
Jak jsem jím listovala a chtěla Karolínku poučit s příslovci, narazila jsem na dvě hustě popsané stránky obyčejnou tužkou. Zaujalo mě to a začetla se.
Psali jsme tehdy na střední slohovou práci v angličtině na téma Moje budoucí povolání a já jsem si vepsala český překlad do slovníčku, který jsme mohli při psaní používat. Jak já byla mazaná! To Karolínku ještě nenapadlo, takovýhle fígl...(jenom nechápu, proč jsem si to nenapsala rovnou v AJ).

Pro pobavení publikuji:

Téma - Moje budoucí povolání

Jako každý z nás chci mít zdravé děti (nejvíce 5), dobrého partnera a hlavně chci být spokojená se svým povoláním.

Když jsem byla malá, nikdy jsem o svém budoucím povolání nepřemýšlela. Byla jsem ovlivněna životními příběhy slavných herců, zpěváků, manekýnek. Toužila jsem být jedním z nich. Na základce se všechny moje sny změnily. Zajímala mě spousta věcí - příroda, hudba (8 let jsem hrála na piano, sama se učila na kytaru a hodně poslouchala hudbu), sport (plavání, tenis, lehká atletika), kultura (návštěvy kina, divadla, výstav) a hlavně četba.

Ve škole jsem byla celkem dobrá, ale ze všeho nejvíc mě bavila hudebka a výtvarka. A tak se moje plány budoucího povolání měnily ze dne na den. Jeden den jsem chtěla být architektkou, herečkou, laboratorní asistentkou, vědkyní, druhý den zase učitelkou, novinářkou, spisovatelkou nebo fotografkou.

Ale nakonec jsem byla ráda, když jsem se dostala na střední školu s ekonomickým zaměřením. Nikdy jsem si sice nemyslela, že bych v budoucnu chtěla dělat ekonomiku, ale v dnešní době je ekonomie velice důležitá. Jenže i když se moje plány znovu změnily během studií, vždycky mě lákalo pracovat s lidmi a být jim nápomocná a zároveň hodně cestovat po světě a poznávat nové země.

Mým největším snem je totiž projet celý svět a hlavně se podívat do Egypta a do Austrálie. Do Egypta na pyramidy a staré vykopávky a do Austrálie na zvířata (hlavně na klokany), které bych chtěla všechny vidět na vlastní oči a vyfotit si je.

Moje bláznivé sny jsou ale dost náročné na peníze, tak si musím zatím počkat, kdy se mi naskytne vhodná příležitost. Místo toho teď hlavně chci udělat maturitu a pak na chvíli odjet někam pryč z republiky. Nechci ještě tak brzy do práce, chci si trochu užívat mládí.


No uznejte, nebyla já jsem tehdy uvědomělá. Pobavil mě počet dětí, častá proměnlivost mé budoucí práce a nakonec poslední věta, že si chci užívat mládí. Zajímalo by mě jak na to nahlížela angličtinářka - ta se musela plácat do kolen z takovéhle zpovědi.

Je-li ruka nastřelena, tak v žádném případě

V době mého prvního těhotenství jsem zodpovědně přečetla celkem slušnou kupu "odborných" knih od psychologů, jak mám vychovávat své dítě. Ze všech pouček a názorů jsem měla hlavu zamotanou, že jsem se děsila okamžiku kdy budu mít svoje dítě a strachovala se už předem, jestli celou náročnou péči o něj zvládnu. Dodnes si živě pamatuji, jak jsme si se Zbyňkem přinesli Karolínku první den z porodnice, ležela v té obrovské postýlce a já se rozbrečela, protože jsem na ni neměla návod.

Současná výchova v České republice je podle amerických způsobů založená více na domluvě a rozebírání situace s dítětem (někdy až do úmoru). Autoritativní výchova je už přežitek. Dnes se nosí demokratická - liberální výchova. Pokud jako rodiče zklameme a na své dítě nedejbože vztáhneme na veřejnosti ruku a místo domluv ho propleskneme, jsme okamžitě napomínáni a zesměšňováni okolím, že nezvládáme výchovu.

Nejsem úplným zastáncem dlouhosáhlých dialogů (u nás spíše monologů), které podle mě nejsou úplně efektivní, na druhou stranu mi taky není po chuti vztáhnout na svoje děti ruku. Samotnou mě to pak mrzí, že se nechám unést hněvem a vztekem. Je-li však ruka nastřelena, co naplat...

Jsou momenty (a připadá mi, že jich přibývá) kdy mě děti dokážou rozzuřit natolik, že mi dojde veškerá trpělivost a v tu chvíli kašlu na hluboké nádechy a počítání do deseti. Na děti už ale plesknutí rukou nestačí a tak sahám po kousku dřeva - vařečce. Stačí otevřít v kuchyni šuplík a zvuk, kterým se vrací zásuvka v kolejnici zpátky, je pro děti signálem, že veškerá legrace končí!

Minulý týden mi zase došla trpělivost. V ruce už jsem třímala osudnou vařečku, chňapla po Tomovi a zalehla ho vlastním tělem, aby se mi nevysmekl. Ve chvíli kdy jsem ho lupla vší silou přes zadek, strčil mi tam ruku. A ke všemu levou. To jsem ovšem nečekala. Ruka celá zčervenala, prsty otekly a Tomovi se koulely po tváři obrovské slzy.

Já tam seděla jak opařená, horko mě polévalo, návaly jako v menopauze..
"Zmrzačila jsi ho, teď nebude lyžovat, hrát na klarinet, psát úkoly, jíst... Budeš se o něj starat, zlomila jsi mu prsty, fúrie jedna", tohle všechno mi kajícně běželo hlavou.
Co jsem to za matku??!!!
Jsem vůbec MATKA???  Ne, jsem nevyrovnaná bestie!!!

Tomovi jsem převázala studeným kapesníkem zmrzačenou ruku, poslala ho spát a já si šla taky lehnout. Měla jsem po náladě. V posteli jsem se  převalovala sem tam a všechno si vyčítala. Ráno jsem s obavami běžela do pokojíčku vzbudit kluky. Kapesník ležel zmuchlaný pod postelí a Tomík si levou rukou upravoval peřinu. Evidentně mu nic nebylo. Uf....

Ten den jsem na Facebooku četla rozhovor s paní doktorkou Pekařovou - klinickou psycholožkou, jejíž knížku " Jak žít a nezbláznit se " mám doma a považuji ji za jednu z nejzdařilejších rádců, které by si rodič měl číst pořád dokola a vracet se k ní. Paní doktorka je velmi přímá žena, které si nebere servítky. Na druhou stranu vysvětluje věci polopatě. Její přednášky po celé České republice bývají vyprodané.

Nedělejte dětem sluhy, varuje Lidmila Pekařová

S výchovou dětí jsou stále větší problémy. Bezradně se díváme na naše potomky a ptáme se sami sebe, kde jsme udělali chybu. Jak je možné, že naši prarodiče to zvládali s přehledem?

„Vychováváme si ze svých dětí pážata. Poskytujeme jim nepřiměřený servis, že v dospělosti by si měly vydělat na personál,“ říká Lidmila Pekařová. Děti se mají s nástupem do školy zapojit do chodu domácnosti. Mají mít jasně definované povinnosti i vymezený čas jenom samy pro sebe. 

„Často s dítětem jednáme, jako by nemělo ruce a nohy. Zvláště některé matky se ke svým synům chovají, jako by byli postižení a neschopností rozlišit, kterou dírou se najedí,“ nebere si servítky klinická psycholožka Lidmila Pekařová. 

Dětská svoboda není flákání po ulicích 

Naši předci podle ní uměli vychovat děti brilantně. Selka ani sedlák nechodili po přednáškách o výchově a nelistovali v knihách. Dokázali své potomky připravit na život. „Děti věděly, že když přijdou ze školy, mají jasně dané povinnosti. Jeden šel na klásky, další nakrmil králíky a třetí sourozenec šel posbírat vejce. Každý věděl, co ho doma čeká a co má udělat,“ vysvětluje Lidmila Pekařová.

Dnešní děti se věnují jenom škole a kroužkům. Domácnost je na rodičích. Proč je tolik důležité, aby se začátkem školní docházky školák doma otřel sporák, vynesl koš nebo srovnal boty? „Samozřejmě, že my to uděláme rychleji a lépe. Jenomže my potřebujeme našeho syna, nebo dceru za něco pochválit,“ upozorňuje Lidmila Pekařové. 

Klinická psycholožka Lidmila PekařováFoto: Honza Ptáček

Dítě ví, že je v domácnosti platné a je tím pádem i spokojené. Zvláště, když se mu nedaří příliš ve škole, je potřeba, aby domov bylo místo, kde má úspěch. „Dětská svoboda, to není flákání po ulicích. To je splnění úkolů do školy a domácnosti. Potom si dítě dělá, co chce, a do toho my nezasahujeme,“ uvádí Lidmila Pekařová. 

Kdopak se tu vzteká 

Jsou to rodiče, kdo dělá z dětí vzteklé a uječené spratky. Jak k tomu dojde? Napomínáním, zákazy a negací. „Nechoď tam. To nesmíš dělat. To jsou věty, které neustále opakujeme. Místo, abychom poradili, jak to udělat správně,“ říká Lidmila Pekařová. Právě neustálé napomínání vzbuzuje agresi a vzdor.

Nemluvte za dítě 

Chcete, aby vaše dítě bylo vstřícné, sebevědomé a solidní? Tak mu nedělejte mluvčího. Nechte si, ať si v restauraci samo řekne číšníkovi, co bude jíst. Naučte ho asertivitě. „Když se budete neustále chovat, jako by ani vedle vás nebyly, vychováte z nich outsidery,“ dodává Lidmila Pekařová. 

Sestavte si šatník na 100 %

Většina z nás zná ten frustrující pocit když stojí před skříní a nemá co na sebe! Mně se to stává téměř každý den těsně před odchodem do práce, když civím 5 i více minut do skříně, jestli v ní nějakým kouzlem nenajdu poklad.
Psala jsem tady už o tomto tématu základní kousky šatníku. V novém roce mi začaly na email chodit newslettery z internetové stránky Perfect Basics. Ani netuším, že jsem se přihlásila k nějakému odběru, ale musím uznat, že pár dobrých tipů jsem na jejich stránkách objevila. Jako  např. poskládat si šatník z 80% nadčasových kousků a zbývajících 20% trendy:

80 % nadčasových kousků
Nestárnoucí kousky, které budete nosit do jejich roztrhání. Patří sem kvalitní džíny v oblíbeném střihu, bílá hedvábná halenka, kvalitní tričko v oblíbené základní barvě, kožená bunda, trenčkot nebo kabát...nejvíce času při nakupování byste měly strávit právě při pořizování těchto kousků.

20 % trendy kousků
Zbývajících 20 % tvoří trendy oblečení, které vašemu vzhledu dodají ten pravý šmrnc. Puntíky, proužky, barevné doplňky apod.

A čím si oživit šatník? Tady jsou 4 tipy outfitů sestávající z jednoho základního kousku:

A ještě pár obrázků editorky Sabriny z blogu Perfect Basic:

Nemusí být zrovna pátek 13.

Pátek 13. bývá označován za nešťastný den. Je to nejrozšířenější pověra po celém světě. V Americe prý existuje klub nesoucí název Pátek 13. Jeho členové se scházejí každý pátek 13. a vyvracejí si navzájem mýty a pověry o neštěstí, které ten den přináší.

Někteří lidé se dokonce tak chorobně obávají čísla 13 (nejen ve spojení s pátkem), že se snaží násilně vyhnout jakékoliv 13. Veškeré 13 jsou pro ně nešťastné a přinášejí smůlu. Pověra je to tak zažitá, že jsou např. hotely, které nemají 13. patro, pokoj číslo 13 nebo je ve výtahu přeskočené číslo 13. Tahle fobie má i svůj název: triskaidekafobie.
Napadá mě, jak proboha ti lidé můžou existovat? Strachovat se celý život ze 13? Jen doufám, že někdo z nich se nenarodil 13. (nejlépe v pátek)!

Vědci tvrdí, že si lidé přivolávají celé neštěstí kolem pátka 13. autosugescí. Prostě si zafixují, že se jim ten den stane něco špatného a pokud se tak opravdu stane, odvolávají se na pověru.


No, abych to shrnula. Mně se v pátek 13. nic špatného nestalo, můžu napsat, že to byl takový normální den. Smůla se mi lepila na paty až dnes v neděli 15. A nejen mě.
Ráno začalo nevalně i pro Zbyňka s Karolínkou. Odjížděli do Jablonce nad Jizerou na závody už před 7 hod., aby všechno stihli v poklidu. Já jsem se vrátila do vyhřáté postele dospat si zameškanou půlhodinku, kterou jsem ztratila přípravou chleba s medem. Zhruba za 10 min. se rozdrnčel mobil, že se oba vrací - Zbyněk si nechal doma bundu i s peněženkou.

Já jsem si naplánovala poklidnou neděli příjemně strávenou četbou knížky. Začetla jsem se už ráno v posteli, když jsem oba dva konečně vyprovodila i s chybějící bundou, ale za chvíli mi hlava klesla a já jsem se vzbudila až v 10 hodin. Kluci přišli za mnou do ložnice, vlezli si s tabletama ke mně do postele a mastili hry. Když jsem se zmátořila a zhruba o půl jedenácté se dokopala udělat nám všem snídani, už jsem se začínala proklínat, že mi dopoledne uteklo ani jsem nevěděla jak.
Za hodinku mi volal Zbyněk, že s Kájou dorazí před jednou domů na oběd. Času dost! Následovala další četba knížky...ve 12 hodin jsem se doštrachala k plotně a začala chystat oběd. Ještě ke všemu jsem si vymyslela, že si oběd zpříjemníme dobrým zákuskem - tvarohovou bábovkou.

Všechno by dopadlo dobře, ale jak jsem už psala, prostě smůla. Nejdřív jsem nemohla dosladit rajskou polévku (přes veškerou snahu byla pořád kyselá), pak jsem se pocákala vroucí vodou, u bábovky se mi podařilo neoddělit bílek od žloutku, ale všechny mi popadaly do mísy a voda v hrnci s rýží mi vzkypěla a všechna se vylila i s obsahem po plotně...

Těšila jsem se na bábovku. Hned po obědě jsem si ji jako první naservírovala ke kávičce a ke knížce - jak jinak. Celou dobu co jsem bábovku válela na jazyku jsem přemýšlela, proč mi dnes zas až tak moc nechutná...přišla mi až příliš sladká na to, že má být tvarohová....TVAROH??!!!! Proboha, vždyť já jsem do ní nedala ten tvaroh!

Multitasking se tedy dnes v mém případě nekonal - jednoduše jsem přecenila svoje síly superženy a smůla se mi lepila na paty. Jaká škoda, že se nemůžu vymluvit na  PÁTEK 13.