Je-li ruka nastřelena, tak v žádném případě

V době mého prvního těhotenství jsem zodpovědně přečetla celkem slušnou kupu "odborných" knih od psychologů, jak mám vychovávat své dítě. Ze všech pouček a názorů jsem měla hlavu zamotanou, že jsem se děsila okamžiku kdy budu mít svoje dítě a strachovala se už předem, jestli celou náročnou péči o něj zvládnu. Dodnes si živě pamatuji, jak jsme si se Zbyňkem přinesli Karolínku první den z porodnice, ležela v té obrovské postýlce a já se rozbrečela, protože jsem na ni neměla návod.

Současná výchova v České republice je podle amerických způsobů založená více na domluvě a rozebírání situace s dítětem (někdy až do úmoru). Autoritativní výchova je už přežitek. Dnes se nosí demokratická - liberální výchova. Pokud jako rodiče zklameme a na své dítě nedejbože vztáhneme na veřejnosti ruku a místo domluv ho propleskneme, jsme okamžitě napomínáni a zesměšňováni okolím, že nezvládáme výchovu.

Nejsem úplným zastáncem dlouhosáhlých dialogů (u nás spíše monologů), které podle mě nejsou úplně efektivní, na druhou stranu mi taky není po chuti vztáhnout na svoje děti ruku. Samotnou mě to pak mrzí, že se nechám unést hněvem a vztekem. Je-li však ruka nastřelena, co naplat...

Jsou momenty (a připadá mi, že jich přibývá) kdy mě děti dokážou rozzuřit natolik, že mi dojde veškerá trpělivost a v tu chvíli kašlu na hluboké nádechy a počítání do deseti. Na děti už ale plesknutí rukou nestačí a tak sahám po kousku dřeva - vařečce. Stačí otevřít v kuchyni šuplík a zvuk, kterým se vrací zásuvka v kolejnici zpátky, je pro děti signálem, že veškerá legrace končí!

Minulý týden mi zase došla trpělivost. V ruce už jsem třímala osudnou vařečku, chňapla po Tomovi a zalehla ho vlastním tělem, aby se mi nevysmekl. Ve chvíli kdy jsem ho lupla vší silou přes zadek, strčil mi tam ruku. A ke všemu levou. To jsem ovšem nečekala. Ruka celá zčervenala, prsty otekly a Tomovi se koulely po tváři obrovské slzy.

Já tam seděla jak opařená, horko mě polévalo, návaly jako v menopauze..
"Zmrzačila jsi ho, teď nebude lyžovat, hrát na klarinet, psát úkoly, jíst... Budeš se o něj starat, zlomila jsi mu prsty, fúrie jedna", tohle všechno mi kajícně běželo hlavou.
Co jsem to za matku??!!!
Jsem vůbec MATKA???  Ne, jsem nevyrovnaná bestie!!!

Tomovi jsem převázala studeným kapesníkem zmrzačenou ruku, poslala ho spát a já si šla taky lehnout. Měla jsem po náladě. V posteli jsem se  převalovala sem tam a všechno si vyčítala. Ráno jsem s obavami běžela do pokojíčku vzbudit kluky. Kapesník ležel zmuchlaný pod postelí a Tomík si levou rukou upravoval peřinu. Evidentně mu nic nebylo. Uf....

Ten den jsem na Facebooku četla rozhovor s paní doktorkou Pekařovou - klinickou psycholožkou, jejíž knížku " Jak žít a nezbláznit se " mám doma a považuji ji za jednu z nejzdařilejších rádců, které by si rodič měl číst pořád dokola a vracet se k ní. Paní doktorka je velmi přímá žena, které si nebere servítky. Na druhou stranu vysvětluje věci polopatě. Její přednášky po celé České republice bývají vyprodané.

Nedělejte dětem sluhy, varuje Lidmila Pekařová

S výchovou dětí jsou stále větší problémy. Bezradně se díváme na naše potomky a ptáme se sami sebe, kde jsme udělali chybu. Jak je možné, že naši prarodiče to zvládali s přehledem?

„Vychováváme si ze svých dětí pážata. Poskytujeme jim nepřiměřený servis, že v dospělosti by si měly vydělat na personál,“ říká Lidmila Pekařová. Děti se mají s nástupem do školy zapojit do chodu domácnosti. Mají mít jasně definované povinnosti i vymezený čas jenom samy pro sebe. 

„Často s dítětem jednáme, jako by nemělo ruce a nohy. Zvláště některé matky se ke svým synům chovají, jako by byli postižení a neschopností rozlišit, kterou dírou se najedí,“ nebere si servítky klinická psycholožka Lidmila Pekařová. 

Dětská svoboda není flákání po ulicích 

Naši předci podle ní uměli vychovat děti brilantně. Selka ani sedlák nechodili po přednáškách o výchově a nelistovali v knihách. Dokázali své potomky připravit na život. „Děti věděly, že když přijdou ze školy, mají jasně dané povinnosti. Jeden šel na klásky, další nakrmil králíky a třetí sourozenec šel posbírat vejce. Každý věděl, co ho doma čeká a co má udělat,“ vysvětluje Lidmila Pekařová.

Dnešní děti se věnují jenom škole a kroužkům. Domácnost je na rodičích. Proč je tolik důležité, aby se začátkem školní docházky školák doma otřel sporák, vynesl koš nebo srovnal boty? „Samozřejmě, že my to uděláme rychleji a lépe. Jenomže my potřebujeme našeho syna, nebo dceru za něco pochválit,“ upozorňuje Lidmila Pekařové. 

Klinická psycholožka Lidmila PekařováFoto: Honza Ptáček

Dítě ví, že je v domácnosti platné a je tím pádem i spokojené. Zvláště, když se mu nedaří příliš ve škole, je potřeba, aby domov bylo místo, kde má úspěch. „Dětská svoboda, to není flákání po ulicích. To je splnění úkolů do školy a domácnosti. Potom si dítě dělá, co chce, a do toho my nezasahujeme,“ uvádí Lidmila Pekařová. 

Kdopak se tu vzteká 

Jsou to rodiče, kdo dělá z dětí vzteklé a uječené spratky. Jak k tomu dojde? Napomínáním, zákazy a negací. „Nechoď tam. To nesmíš dělat. To jsou věty, které neustále opakujeme. Místo, abychom poradili, jak to udělat správně,“ říká Lidmila Pekařová. Právě neustálé napomínání vzbuzuje agresi a vzdor.

Nemluvte za dítě 

Chcete, aby vaše dítě bylo vstřícné, sebevědomé a solidní? Tak mu nedělejte mluvčího. Nechte si, ať si v restauraci samo řekne číšníkovi, co bude jíst. Naučte ho asertivitě. „Když se budete neustále chovat, jako by ani vedle vás nebyly, vychováte z nich outsidery,“ dodává Lidmila Pekařová.