Nemusí být zrovna pátek 13.

Pátek 13. bývá označován za nešťastný den. Je to nejrozšířenější pověra po celém světě. V Americe prý existuje klub nesoucí název Pátek 13. Jeho členové se scházejí každý pátek 13. a vyvracejí si navzájem mýty a pověry o neštěstí, které ten den přináší.

Někteří lidé se dokonce tak chorobně obávají čísla 13 (nejen ve spojení s pátkem), že se snaží násilně vyhnout jakékoliv 13. Veškeré 13 jsou pro ně nešťastné a přinášejí smůlu. Pověra je to tak zažitá, že jsou např. hotely, které nemají 13. patro, pokoj číslo 13 nebo je ve výtahu přeskočené číslo 13. Tahle fobie má i svůj název: triskaidekafobie.
Napadá mě, jak proboha ti lidé můžou existovat? Strachovat se celý život ze 13? Jen doufám, že někdo z nich se nenarodil 13. (nejlépe v pátek)!

Vědci tvrdí, že si lidé přivolávají celé neštěstí kolem pátka 13. autosugescí. Prostě si zafixují, že se jim ten den stane něco špatného a pokud se tak opravdu stane, odvolávají se na pověru.


No, abych to shrnula. Mně se v pátek 13. nic špatného nestalo, můžu napsat, že to byl takový normální den. Smůla se mi lepila na paty až dnes v neděli 15. A nejen mě.
Ráno začalo nevalně i pro Zbyňka s Karolínkou. Odjížděli do Jablonce nad Jizerou na závody už před 7 hod., aby všechno stihli v poklidu. Já jsem se vrátila do vyhřáté postele dospat si zameškanou půlhodinku, kterou jsem ztratila přípravou chleba s medem. Zhruba za 10 min. se rozdrnčel mobil, že se oba vrací - Zbyněk si nechal doma bundu i s peněženkou.

Já jsem si naplánovala poklidnou neděli příjemně strávenou četbou knížky. Začetla jsem se už ráno v posteli, když jsem oba dva konečně vyprovodila i s chybějící bundou, ale za chvíli mi hlava klesla a já jsem se vzbudila až v 10 hodin. Kluci přišli za mnou do ložnice, vlezli si s tabletama ke mně do postele a mastili hry. Když jsem se zmátořila a zhruba o půl jedenácté se dokopala udělat nám všem snídani, už jsem se začínala proklínat, že mi dopoledne uteklo ani jsem nevěděla jak.
Za hodinku mi volal Zbyněk, že s Kájou dorazí před jednou domů na oběd. Času dost! Následovala další četba knížky...ve 12 hodin jsem se doštrachala k plotně a začala chystat oběd. Ještě ke všemu jsem si vymyslela, že si oběd zpříjemníme dobrým zákuskem - tvarohovou bábovkou.

Všechno by dopadlo dobře, ale jak jsem už psala, prostě smůla. Nejdřív jsem nemohla dosladit rajskou polévku (přes veškerou snahu byla pořád kyselá), pak jsem se pocákala vroucí vodou, u bábovky se mi podařilo neoddělit bílek od žloutku, ale všechny mi popadaly do mísy a voda v hrnci s rýží mi vzkypěla a všechna se vylila i s obsahem po plotně...

Těšila jsem se na bábovku. Hned po obědě jsem si ji jako první naservírovala ke kávičce a ke knížce - jak jinak. Celou dobu co jsem bábovku válela na jazyku jsem přemýšlela, proč mi dnes zas až tak moc nechutná...přišla mi až příliš sladká na to, že má být tvarohová....TVAROH??!!!! Proboha, vždyť já jsem do ní nedala ten tvaroh!

Multitasking se tedy dnes v mém případě nekonal - jednoduše jsem přecenila svoje síly superženy a smůla se mi lepila na paty. Jaká škoda, že se nemůžu vymluvit na  PÁTEK 13.