Když jsem prolistovávala Instinkt, abych našla patřičný obrázek, zaujal mě článek s titulkem Zabije nás doba sedavá? Začetla jsem se pozorněji.
" Městský člověk podle statistik prosedí až osmdesát procent svého dne, a když je s tím večer hotov, jde si lehnout. Pomalu přestáváme chodit a problém nám dělá i jen krátce postát.
Sezení je pro člověka nepřirozená poloha. Naše pohybové ústrojí by totiž mělo sloužit k pohybu: hýždě obzvlášť. Místo toho, abychom je ale používali, dáváme jim věčný pohov a hýčkáme je na čalouněných židlích a pohovkách. Zadnice si lisujeme do směšných placek a ničíme si páteř. V práci často nemůžeme dělat nic jiného než sedět. Člověk městský je bytost, která zhroucená na kolečkové židli buší cosi do klávesnice. Do kanceláře přijede autem a místo toho, aby zašel za kolegou na protější straně kanceláře, problém s ním probere telefonátem po interní lince. Odborníci se shodují, že nejlepším řešením je střídat stání se sezením."
Zamyslela jsem se nad sebou. Je můj životní styl sedavý? Mám dost pohybu?
V hlavě jsem si promítla průběh všedního dne. Ráno se přemístím autem do práce, tam si sednu k počítači, nahrbím se, občas si podložím hlavu rukou, když čtu delší email nebo článek. Problémy řeším s kolegy po telefonu a zásadně u toho sedím, v poledne se zdvihnu k obědu do jídelny. Pak se vrátím ke stolu a odpoledne zase autem svozím děti včetně sebe domů. Připravím vestoje večeři, umyju nádobí a pak opět zasednu na gauč ke knížce. Odtamtud se odvalím do postele a zcela vyčerpaná usínám.
S plochým zadkem jsem se už narodila, to máme rodové, ale že si ho budu takhle brzo ploštit ostošet, to jsem si nemyslela. Než jsem ten večer ulehla ke spravedlivému spánku, předsevzala jsem si, že se druhý den pokusím střídat sezení se stáním.
Ráno jsem rozvezla děti, z parkoviště došla do práce pěšky a pracovní problém si zašla vyřešit za kolegou na druhou stranu pracoviště. Cestou zpátky jsem se zapovídala s jiným kolegou, kterého jsem poučila o sedavém způsobu života, co všechno způsobuje a jak se mu vehementně bráním. Po půlhodině stání jsem začala hledat postoj, kterým bych ulevila své zkroucené páteři. Záda se začaly nemilosrdně ozývat. S úlevou jsem dosedla před počítač a dala si chvíli pohov. Odpoledne jsem ještě věnovala krátkým pochůzkám po firmě. V autě jsem se zhroutila na sedadlo a byla jsem přešťastná, že jedu domů. Moje záda se mi odměnily bolestí za všechny ty dny co jsem je trápila gaučováním, lenošením a poleháváním. Měla jsem pocit, že se mi musí rozpůlit. Tak tudy cesta asi nepovede...
Připomnělo mi to můj pokus s dietou na střední škole. Nějaký dobrák mi poradil vyzkoušet jablkovou dietu. To na mě zabralo, protože jablek jsme měli doma dost, nemusela jsem tedy utrácet za drahé suroviny (jako např. při tukožroutské polévce, FUJ). Ráno jsem schroupala jablko ve vlaku, místo oběda jsem se znovu zakousla do jablíčka a při odpolední svačince mi jablko doslova lezlo i ušima. Vyhladovělou a vyčerpanou mě moje spolužačka Iva dovlekla k vlaku, kterým jsem dojížděla ze školy domů. Opřela mě nejdřív o sloup na peróně a jako pravá kamarádka mi zajistila prázdné místo ve vlaku, kam mě následně složila. Nevím, jak jsem se tehdy dopravila až domů, ale s podobnými dietními nesmysly jsem si už nikdy nezahrávala. Dokonce jsem se v odborné knížce dočetla, že ajurvédskému typu Váta - Vítr, což jsem já, se absolutně nedoporučuje držet jakékoliv diety. Tělo si s dietou ani s hladovkami, či detoxikací neumí poradit. Jsem neskutečně vděčná svému tělu, že má se mnou takovou trpělivost a nenutí mě zbytečně hladovět. Na jakékoliv experimentování sama se sebou jsem totiž vážně odborník.
