Naše první letní dovolená u moře

Prázdniny jsou nenávratně pryč, začal školní rok a s ním spojený blázinec. Naše opálení z dovolené už vybledlo, ale vzpomínky naštěstí ne.

Letos jsme se rozhodli pro naprosté nicnedělání a válení u moře a bazénu. Naše děti, především kluci to velmi ocenili. Měli velkou radost, že se nebudou plahočit po Čechách na kole, jako tomu bylo zvykem za poslední čtyři dovolené strávené na Šumavě, v Třeboni, Beskydech a loni v Doksech.

A tak jsme se pro změnu vypravili na malinký ostrov Kos v Řecku.Dovolenou jsme si dopřáli jako vánoční dárek a celý půlrok se poctivě těšili. Každý se teda těšil na něco jiného: kluci na svůj první let, Kája na moře a šnorchlování, Zbyněk na jídlo a já na opalování s knížkou a hlavně na to, že po mě nikdo nebude chtít vařit! A můžu říct, že se nám vše splnilo a vydařilo, i když jsme zažili i trochu perné chvilky. Hlavně s naší cestou.

Už v neděli ráno nastala menší panika s parkováním na letišti. Všechny garáže  totiž byly buď plné nebo rezervované. Shánět v den odletu (i přesto, že jsme letěli až druhý den v 5 ráno) volné místo pro auto se ukázalo jako zbytečné. Vše obsazené. Vymysleli jsme jinou variantu. Přiblížit se co nejvíc k letišti a pak si vzít taxi. Nejvýhodnější bylo nechat auto na placeném parkovišti P and R u obchodního centra Zličín. Myšlenka skvělá, tak jsme se začali konečně chystat. Aby nám všechno klaplo, museli jsme nejpozději o půlnoci vyrazit směr Praha. Kluci už byli celí nedočkaví a tak jsme s přípravami začali dřív než bylo v plánu. Jak jsme později zjistili, bylo to prozíravé. Asi v deset večer, kdy jsme všechny věci zabalili do kufrů a tašek, jsme vytáhli osobní váhu a začali převažovat zavazadla. Samozřejmě, že jsme přetáhli. Takže znovu přebalit, rozdělit do více kufrů a znovu zvážit. Napotřetí to klaplo. V tu chvíli Zbyněk zamkl zkusmo zámek u kufru, do toho přišla Kája a začala točit číslicemi (asi z legrace). A bylo vymalováno, kufr se nedal otevřít. Ještě štěstí, že jsme pořád měli dostatek času. Nakonec jsme kuchyňským nožem vyškubli panty, zámek povolil a kufr se díkybohu otevřel. Otřeli jsme si studený pot z čela a kufr pro jistotu zajistili Kájiným zámkem ze školní skříňky.

V 11 večer jsme vyrazili na cestu na letiště. Ve čtvrt na dvě jsme dojeli k parkovišti na Zličíně. Brána zamčená, otevřeno měli pouze do 1h. Co teď? Riskli jsme to a nechali auto před Tescem. Naštěstí jsme ho po návratu v pořádku našli, ale strach jsme teda měli. Na letiště jsme se dopravili Uberem, pro mě i pro Zbyňka do té doby naprosto neznámé taxi služby. Jak jsme si pochvalovali, že máme moderní dítě (Kája), které sleduje youtubery. Menší problém byl, že v Uberu nepočítají s pětičlennou rodinou s obřími zavazadly. Na letiště nás vezl malý ford focus. Ale i do něj jsme se nakonec poskládali.

Na letišti jsme si nechali zabalit do fólie náš lodní kufr (světle zelené barvy), aby se nezašpinil a stoupli si do fronty pro letenky. Konečně jsme byli na řadě, kufry se převažují a přijde otázka, jestli v nich nemáme elektroniku - mobily, tablety, kameru apod, abychom si je vyndali a měli u sebe na palubě. Opět nás polilo horko. Jak jsme kvůli váze přendávali věci do dalších kufrů, byli jsme přesvědčeni, že kamera a tablet je v zafóliovaném zeleném kufru! Naštěstí se ozvala Kája, která si tablet i kameru vzala do svého malého kufříku. Nebyl problém obsah vyndat. Uffff.....

Za hodinu už jsme seděli na palubě a nechali se odnášet vstříc slunnému a teplému Řecku. Let byl fajn, za necelé 3 hodiny jsme z okénka viděli Kos. Jediný, kdo přistání odtrpěl, byl Tom. Byl nachlazený a klesání letadla si fakt protrpěl. Brečelo tam víc dětí, tak se v tom řevu ztratil.

Legrační bylo, že když jsme opouštěli Čechy, byla strašná zima (jenom 9 stupňů), ještě na letišti v Praze i v letadle na palubě jsme uvítali teplé oblečení kvůli klimatizaci. Ale v momentě, kdy se otevřely dveře od letadla a na schůdkách se do nás opřelo řecké sluníčko (i přesto, že bylo 8 hodin ráno), tak jsme se zpotili během sekundy.

Z letiště nás cestovka zavezla klimatizovaným autobusem do našeho hotelu. Celou cestu jsme hltali ubíhající krajinu a vyhlíželi, kdy uvidíme naše ubytování. Samozřejmě že jsme se ještě doma dívali na fotky na Googlu a na web, ale zároveň jsme se báli, abychom nebyli zklamaní.

Nemuseli jsme se bát. Všechno bylo DOKONALÉ. Ale naprosto!

 Už vidíme ostrov Kos

Jídlo v podobě rautu - vynikající, hlavně upravená zelenina na řecký způsob 

Naše pláž :) 

Pohled z taverny - zase fantastické jídlo a báječná atmosféra

Na výletě ve městě Kos

Malebné uličky se suvenýry

Dětem se líbilo všechno: moře, bazény, jídlo, pláž, sluníčko, venkovní lunapark, letadlo (to především). Tahle dovolená za všechny prachy stála za to!

Udržitelná móda s Falešnou Pařížankou

Od prosince loňského roku se chystám napsat příspěvek o knížce, kterou jsem dostala od kolegů v práci k narozeninám. Na trhu se totiž objevil zajímavý časopis Pravý domácí časopis, kde jsem se poprvé setkala s autorkou - sloupkařkou Kamilou Boudovou. Už samotný název Falešná Pařížanka mě samozřejmě zaujal (čtenáři mého blogu znají moji slabost pro Francouzky) a podlehla jsem těmto fejetonům natolik, že když Kamila slavila vydání své první knížky pod stejným názvem, neváhala jsem ani minutu a knížku si přála, abych se dočetla o celém jejím inspirativním příběhu.

No a minulý týden jsem si jedním dechem přečetla rozhovor paní Francové (Kuchařka ze Svatojánu), která k sobě na návštěvu pozvala právě Kamilu a vyzpovídala ji především o hnutí Slow Fashion, o kterém jsem se v jednom příspěvku krátce zmiňovala (Šarmantní i přes svůj věk).

Kamila ve své knížce demonstruje na svém příběhu pochopení celé mašinérie kolem módního průmyslu a honbě za pořizováním luxusních značek, které už ve své podstatě přestávají být zárukou prestiže. Naopak vyzývá všechny ke střídmosti v bezhlavém nakupování a pořizování stále nových a nových věcí a zahlcování už tak přeplněné planety. O tom všem je vlastně hnutí slow fashion neboli udržitelná móda. Je totiž lepší mít šatník systematický ze kterého vykouzlíte outfity, které vám sluší, než narvanou skříň k prasknutí, před kterou stejně bezradně postáváte.

Falešná Pařížanka je vlastně takové objevení sebe sama, svých přirozených hodnot a možná i morálních hodnot. Člověk se při čtení až zastydí, v jakém konzumu se veze a jak moc je ovlivněný reklamou. 

Kamila si prošla hodně zajímavou profesní cestou, ještě při škole vycestovala za prací do Německa, po studiích pak do Londýna a Paříže. Vypracovala se na pozici asistentky nákupčího v Galeriích Lafayette, kde koordinovala výrobu oblečení v zemích jihovýchodní Asie.  Práce, pro kterou by vraždily miliony dívek na světě :).  „Ještě na vysoké škole jsem chtěla být slavná módní návrhářka aspoň jako John Galliano (bývalý kreativní ředitel Dioru) ", říká Kamila. Jenže jí ten falešný a pokřivený svět přestal dávat smysl. Podílet se na výrobě tun stejného oblečení pro levné obchodní řetězce, kde se po chvíli nošení oblečení rozpadne, zežmolkovatí a nebo barva zešedne. Mnohem víc jí začaly vadit i příšerné pracovní podmínky továren, kde je např. běžné, že s ostrými noži pracují malé děti. 




Po vystudování vysoké školy v Paříži vyvstal 
pro Kamilu problém s pracovním uplatněním. A protože je to žena činu, založila si svůj vlastní byznys, jehož součástí jsou mimo jiné také kurzy a seminář pro začínající návrháře. Přispívá do časopisů, poskytuje rozhovory, píše druhou knihu a neúnavně vysvětluje veřejnosti a médiím pojem udržitelné módy. Navíc pořádá Slou Days, kde se setkávají čeští návrháři udržitelné módy a nabízí k prodeji své výrobky. Letos jsou slou days i s veganským občerstvením v OD Kotva od pátka 15.-17.6. 



Mně se hnutí slow fashion moc líbí a učaroval mi ještě víc při čtení knížky, jenže když jsem zaklapla knihu a plná předsevzetí se vrhla na svůj šatník, upadla jsem do menší depky. Ne z toho, že bych měla tak narvanou skříň k prasknutí a nevěděla co dřív vzít na sebe. Ani z toho, že bych neměla vůbec nic, i když jsem před nástupem do zaměstnání po mateřské udělala pořádný průvan v šatníku. Oblečení, které na mě smutně koukalo z ramínek, se mi totiž nelíbilo. Totiž, můj osobní styl se mi nelíbí. Je neoriginální, okopírovaný, tuctový. Díky levným obchodním řetězcům mám to samé co ostatní, bez vlastní identity, bez špetky fantazie a odvahy. Kamila v knize radí přešít staré oblečení, upravit ho, vyšperkovat něčím originálním, dát mu nový punc. Jenže co dělat, když neumím ani šít, ani nejsem spokojená s tím, co mám? 

Vůbec by mi nevadilo nosit dokola stále to stejné, kdybych byla přesvědčená, že tím vyjadřuju sebe sama, svoji originalitu. Pokaždé pošilhávám po ženách, které jsou jiné, neotřelé, zajímavé, osobité. Zkoumám jaký střih šatů mají na sobě, jaké doplňky si zvolily...a kolikrát se vůbec nejedná o luxusní značky, které by měly na sobě, naopak. 

Jediné, co mi zbývá, je navštívit buď slou days, nebo sekáče a nebo si nechat něco ušít, něco svého a osobitého, co budu nosit do roztrhání. 









Poslední rada na závěr těm, co by se spotřebním přístupem rádi skoncovali nebo ho omezili tak jako já: " Nekupujte to. Jde to i s malým rozpočtem - a jednoduše! Přemýšlejte nad tím, jací jste, co potřebujete, co vám sluší, v čem se sami cítíte pohodlně. Všechno seženete v sekáči. A čas od času pak můžete investovat do něčeho dražšího od místních designerů, co odráží kvalitu, názor a poctivé řemeslo."