Od prosince loňského roku se chystám napsat příspěvek o knížce, kterou jsem dostala od kolegů v práci k narozeninám. Na trhu se totiž objevil zajímavý časopis Pravý domácí časopis, kde jsem se poprvé setkala s autorkou - sloupkařkou Kamilou Boudovou. Už samotný název Falešná Pařížanka mě samozřejmě zaujal (čtenáři mého blogu znají moji slabost pro Francouzky) a podlehla jsem těmto fejetonům natolik, že když Kamila slavila vydání své první knížky pod stejným názvem, neváhala jsem ani minutu a knížku si přála, abych se dočetla o celém jejím inspirativním příběhu.
No a minulý týden jsem si jedním dechem přečetla rozhovor paní Francové (Kuchařka ze Svatojánu), která k sobě na návštěvu pozvala právě Kamilu a vyzpovídala ji především o hnutí Slow Fashion, o kterém jsem se v jednom příspěvku krátce zmiňovala (Šarmantní i přes svůj věk).
Kamila ve své knížce demonstruje na svém příběhu pochopení celé mašinérie kolem módního průmyslu a honbě za pořizováním luxusních značek, které už ve své podstatě přestávají být zárukou prestiže. Naopak vyzývá všechny ke střídmosti v bezhlavém nakupování a pořizování stále nových a nových věcí a zahlcování už tak přeplněné planety. O tom všem je vlastně hnutí slow fashion neboli udržitelná móda. Je totiž lepší mít šatník systematický ze kterého vykouzlíte outfity, které vám sluší, než narvanou skříň k prasknutí, před kterou stejně bezradně postáváte.
Falešná Pařížanka je vlastně takové objevení sebe sama, svých přirozených hodnot a možná i morálních hodnot. Člověk se při čtení až zastydí, v jakém konzumu se veze a jak moc je ovlivněný reklamou.
Kamila si prošla hodně zajímavou profesní cestou, ještě při škole vycestovala za prací do Německa, po studiích pak do Londýna a Paříže. Vypracovala se na pozici asistentky nákupčího v Galeriích Lafayette, kde koordinovala výrobu oblečení v zemích jihovýchodní Asie. Práce, pro kterou by vraždily miliony dívek na světě :). „Ještě na vysoké škole jsem chtěla být slavná módní návrhářka aspoň jako John Galliano (bývalý kreativní ředitel Dioru) ", říká Kamila. Jenže jí ten falešný a pokřivený svět přestal dávat smysl. Podílet se na výrobě tun stejného oblečení pro levné obchodní řetězce, kde se po chvíli nošení oblečení rozpadne, zežmolkovatí a nebo barva zešedne. Mnohem víc jí začaly vadit i příšerné pracovní podmínky továren, kde je např. běžné, že s ostrými noži pracují malé děti.
Po vystudování vysoké školy v Paříži vyvstal
pro Kamilu problém s pracovním uplatněním. A protože je to žena činu, založila si svůj vlastní byznys, jehož součástí jsou mimo jiné také kurzy a seminář pro začínající návrháře. Přispívá do časopisů, poskytuje rozhovory, píše druhou knihu a neúnavně vysvětluje veřejnosti a médiím pojem udržitelné módy. Navíc pořádá Slou Days, kde se setkávají čeští návrháři udržitelné módy a nabízí k prodeji své výrobky. Letos jsou slou days i s veganským občerstvením v OD Kotva od pátka 15.-17.6.
Mně se hnutí slow fashion moc líbí a učaroval mi ještě víc při čtení knížky, jenže když jsem zaklapla knihu a plná předsevzetí se vrhla na svůj šatník, upadla jsem do menší depky. Ne z toho, že bych měla tak narvanou skříň k prasknutí a nevěděla co dřív vzít na sebe. Ani z toho, že bych neměla vůbec nic, i když jsem před nástupem do zaměstnání po mateřské udělala pořádný průvan v šatníku. Oblečení, které na mě smutně koukalo z ramínek, se mi totiž nelíbilo. Totiž, můj osobní styl se mi nelíbí. Je neoriginální, okopírovaný, tuctový. Díky levným obchodním řetězcům mám to samé co ostatní, bez vlastní identity, bez špetky fantazie a odvahy. Kamila v knize radí přešít staré oblečení, upravit ho, vyšperkovat něčím originálním, dát mu nový punc. Jenže co dělat, když neumím ani šít, ani nejsem spokojená s tím, co mám?
Vůbec by mi nevadilo nosit dokola stále to stejné, kdybych byla přesvědčená, že tím vyjadřuju sebe sama, svoji originalitu. Pokaždé pošilhávám po ženách, které jsou jiné, neotřelé, zajímavé, osobité. Zkoumám jaký střih šatů mají na sobě, jaké doplňky si zvolily...a kolikrát se vůbec nejedná o luxusní značky, které by měly na sobě, naopak.
Poslední rada na závěr těm, co by se spotřebním přístupem rádi skoncovali nebo ho omezili tak jako já: " Nekupujte to. Jde to i s malým rozpočtem - a jednoduše! Přemýšlejte nad tím, jací jste, co potřebujete, co vám sluší, v čem se sami cítíte pohodlně. Všechno seženete v sekáči. A čas od času pak můžete investovat do něčeho dražšího od místních designerů, co odráží kvalitu, názor a poctivé řemeslo."
