Písničky od U2 jsem měla vždycky spojené s mým cestováním do Anglie, kde jsem pracovala jako au-pair. Tehdy mi bylo 19, existovaly walkmany s kazetami a já měla nahranou směsku písniček, kde mimo jiné byly i skladby od U2. Takhle mi rychleji ubíhaly cesty, protože jejich písničky jsou jak stvořené k cestování. Vybavuju si, že i při procházkách se psem jsem měla sluchátka v uších, kde mi pořád dokola duněli U2.
Po příjezdu z Anglie jsem dostala jejich cédéčko, které jsem si neustále přehrávala na přehrávači. Je legrační, že v roce 1997 měli svůj koncert v Praze a zrovna v ten rok jsem já odjela do Anglie. To jsme se minuli. Není to tak dávno, co se mě Kája ptala, kdybych si mohla vybrat na čí koncert bych chtěla jednou jít.A mě z toho pokaždé vyšli U2. To by prostě byla pecka!
Letos jsem oslavila kulatiny a nemohla jsem od Zbyňka dostat lepší dárek než právě jejich koncert v Dublinu. Jenom pouhá představa, že strávím 3 dny v mém milovaném městě s Guinnessem v jedné ruce, s irskou whiskey v druhé a ve společnosti mé nej kapely mě rozrušovala i dojímala. Vždyť přesně před 7 lety jsem se do Dublinu podívala poprvé. Bylo tehdy léto a my jsme si prochodili téměř celou jižní část města. Tentokrát jsme se rozhodli pro ubytování v severní části, abychom poznali taky tu druhou polovinu, ze které navíc pochází Bono :).
Na dublinské letiště jsme dorazili odpoledne ve čtvrtek 8.listopadu. Pár dní před odjezdem jsme sledovali počasí, bohužel hlásili déšť a nám se nepodařilo narvat do kufru velký deštník pod který bychom se schovali oba. Takhle jsme si vezli každý malý vystřelovací, já jsem se musela spokojit s dětským, který jsem zabavila Káje. Uklidňovali jsme se, že se vždycky před deštěm schováme do teplého pubu.
 |
| Přistáváme :) |
Hned po ubytování jsme vyrazili do ulic. Už jsme se nemohli dočkat až si dáme Guinness, projdeme si centrum a zavzpomínáme. Z Grafton Street, která už byla vánočně vyzdobená a celá jen zářila jsme se dostali na malou křižovatku, kde nás na rohu rušné ulice nalákal bar. Vevnitř sedělo u stolu jen pár štamgastů, kteří popíjeli pivo a na baru jeden chlapík. Objednali jsme si Guinness a proložili ho tullamorkou. Vevnitř byla taková klidná, intimní atmosféra a zrovna když nám na stole přistálo pivo, začali hrát U2. Při odchodu jsem si pak všimla i jejich fotky. Později jsme ještě ochutnali Teeling whiskey, ale stejně nepřekonala tullamorku. Zbyněk po zaplacení útraty prohlásil na moji adresu, že jsem hned v prvním baru propila kapesné na dva dny...bylo mi to jedno, já jsem slavila.
 |
| Grafton Street |
 |
| Návštěva 1.baru |
 |
| Fotka U2 měla v baru čestné místo |
 |
| Temple Bar |
 |
| Hambáč s jehněčím byl i v dešti luxusní |
 |
| Ráno jsme si museli koupit čepice - byla fakt zima |
 |
| tomu se nedá odolat |
Druhý den v pátek (večer nás čekal koncert) jsme se šli projít a prozkoumat tu severní část města. Bylo nám chladno, tak jsme si pořídili čepice se symbolickým trojlístkem. Je fajn vyrazit si do Irska v listopadu nalehko, tak jak se to podařilo nám! Ale protože jsme chodili docela svižně, zahřáli jsme se. Ve stavu nouze jsme se posilňovali whiskey.
 |
| výborné lasagne před koncertem |
Během našeho toulání po městě jsme si vybrali pub, který si nás zase získal svojí útulností. Během jídla se venku rozpršelo. Ještě to nebylo nijak tragické, ale protože jsme sledovali předpověď, která se snad v Dublinu mění co hodinu, tak jsme začínali mít obavy. Naplánovali jsme si totiž romantickou procházku podél řeky Liffey ke koncertní hale, která byla od hotelu vzdálená 2,5 km. Na pokoji jsme se převlékli, pořádně nabalili (jak prozíravé) a posbírali svoje deštníky. Byli jsme připraveni, ale protože se venku spustil obrovský liják, který měl trvat až do večera, rozhodli jsme se, že se musíme k aréně dostat nějakým místním hromadným prostředkem. Na romantickou procházku jsme mohli zapomenout.
 |
| Můžou začít, jsme tady |
Vyšli jsme z hotelu vstříc krásným zážitkům a během minuty jsme byli skrznaskrz promáčení. Deštníky se nám v jednom kuse obracely, já jsem doslova čvachtala v botech a Zbyněk na tom nebyl o nic lépe. V infocentru nám ochotně poradili dojít na tramvaj, která nás doveze až k hale. Přiřítili jsme se totálně zmáčení na nástupiště a začali hledat drobné na jízdenky. Opět se nám obrátil deštník. Všimla jsem si cestou na tramvaj jedné kuriozity, totiž, že popelnice byly narvané rozbitými deštníky, nebyli jsme jediní, kdo se trápil s deštníkem. Za chvilku už jsme dorazili na konečnou a těšili se, jak si sedneme dovnitř a uschneme. Vchody byly ale zavřené, tak jsme zalezli s hrstkou ostatních čekajících do haly nového obchodního centra, které stálo naproti 3aréně. Za 10 minut už nás vyhazoval policajt se slovy, že si máme čekat venku. Naštěstí tam byla stříška pod kterou jsme se všichni poslušně postavili a čekali co bude dál. Zleva duněl pravý dublinský vítr od Atlantiku a liják neustával. Začínala nám být zima, potřebovali jsme na záchod a boleli nás záda. Nadávali jsme jak špačci, ale bylo nám to k ničemu. Od čtyř hodin do šesti se nic nedělo. Až po šesté nás ochranka vyzvala, abychom se seřadili před vchodem a špalírem se sunuli pomaličku kolem zábran k dalšímu vchodu. Naše nadávky (samozřejmě česky) nebraly konce.
 |
| Koncert začíná... |
Co nám ale bylo hodně divný, že koncert měl začínat od půl sedmé a my jsme pořád trčeli ve frontě. Celou dobu jsme mokli, mně navíc kapala voda na záda a za chvilku jsem měla zadek úplně mokrý. Pršet přestalo až když jsme vcházeli dovnitř. Vcházeli je slabé slovo, my jsme se vřítili, protože jsme se báli, že koncert už přeci musel začít. Jenže vevnitř nám spadla brada. Nikde nikdo, hala poloprázdná, u jeviště pár lidí. Tak jsme vytáhli vstupenky a dočetli se, že o půl sedmé se teprve otevírá vchod do haly. Tak nám nezbylo než čekat další dvě, kdy to konečně vypuklo.
Ale naše oběť stála za to! To se ani nedá popsat, jak to bylo strhující, fascinující, úžasné a fantastické. Ta atmosféra během koncertu, to bylo něco! Bono svým charismem dokáže vyhecovat a strhnout. Je úžasný patriot, který miluje svoji zemi a kterého musí Irům každý závidět. Když celá hala skandovala na jeho slova, bylo to prostě velkolepé. U2 totiž do svých písní dávají celému světu poselství, bezpodmínečnou lásku a hlavně kuráž a víru v sebe. Pořád mi budou znít jeho slova: nikdy o sobě nepochybuj a věř si!
Stydím se, protože jsem si nikdy předtím nezjišťovala historii jejich vzniku. Před koncertem jsem si ještě stačila na pokoji přečíst jejich začátky.
Dohromady se dali na střední škole, kdy z legrace bubeník Larry vyvěsil inzerát, že zakládá kapelu, že si koupil bicí a shání někoho s kytarou. Sešli se u Larryho doma v kuchyni na konkurz, kam se dostavil i Paul Hewson alias Bono. Členové skupiny ale nebyli moc spokojeni s jeho kvalitou zpěvu ani hrou na kytaru a moc se jim nezamlouval, přesto mu dali šanci. Na jejich prvním koncertě se Bono projevil jako charismatický showman a pravý frontman kapely, takže se rozhodli nechat si ho. Zkoušky se odehrávali v garáži a finančně skupině v začátcích pomáhali jejich rodiče. 17.3.1978 (irský svátek sv. Patrika) se kapela zúčastnila soutěže v Limerciku, kterou vyhráli a získali odměnu 500 irských liber a možnost vytvořit vlastní demonahrávku. Za manažera si zvolili Paula McGuinnesse. O rok později s písní Out of control vyhráli na plné čáře irské hitparády. Jednou jedinkrát byli Bono, The Edge a Larry (všichni tři křesťané) na scestí, kdy začali zvažovat svůj odchod z kapely, protože vnitřně řešili otázku, jestli je vůbec možné žít stylem rockerů a zároveň být křesťanem. Tehdy jim Paul poradil, ať svojí víru přenáší do textů písní jako poselství. Podle slov Bona je láska velmi silnou zbraní, se kterou je třeba se naučit zacházet. Láska je dar od Boha, proto bychom měli být šťastní...no není to dojemné?
Když koncert skončil, nechtělo se nám odejít, byli jsme plní euforie. Co jsme tentokrát ocenili, byla připravená tramvaj pouze pro návštěvníky koncertu, která nás dovezla do centra. Oblečení na nás pomalu dosychalo a my jsme se těšili na teplou sprchu a suché pyžamo. Ještě předtím jsme stačili do sebe kopnout pořádnou dávku whiskey pro zahřátí.
Třetí den jsme vyrazili znovu do ulic, tentokrát do jižní části města. Chtěli jsme si dát guinness v nejstarší hospodě Dublinu, v Brazen Head, ale nedostali jsme se ani dovnitř, jak bylo narváno. Tak jsme jenom zavzpomínali a pokračovali dál. Občerstvení jsme si nakonec dali na baru, kde nás navíc oslovil chlapík, jestli si nechceme koupit tričko U2. No jasně, že jsme chtěli. Na koncertě ho nabízeli za 35 euro, on nám ho nechal za 10. To byl kauf!
Potom jsme došli ještě ke zdi slavných Dubliňanů a já jsem se vyfotila s U2 před muzeem rock´n´rollu. V celém městě bylo znát, že jsou tu doma, všude jsme na ně naráželi. Ovšem hřebem dne byl oběd, na který jsme si zašli do vyhlášené restaurace The Old Mill a poručili si tam irské dušené jehněčí. Bože, to bylo tak vynikající. Naprosto jednoduchý jídlo s domácím chlebem a máslem. Narvali jsme se k prasknutí a bylo nám blaze.
Večer jsme znovu zavítali k Temple Baru, ale už bylo natřískáno, tak jsme si z nostalgie skočili do našeho prvního baru, kde jsme začínali naši pouť po příjezdu do Dublinu.
Ani se nám nechtělo přemýšlet nad odjezdem, bylo nám tam fakt skvěle. Pro mě je to zážitek na celý život, neustále čerpám energii z fotek a videí pořízených během pobytu. Bylo to celé úžasné i přes ty naše nezdary s koncertem :). Hned bych si to celé zopakovala.
Ať žije U2, ať žije Dublin! Brzo zase naviděnou.
Ale naše oběť stála za to! To se ani nedá popsat, jak to bylo strhující, fascinující, úžasné a fantastické. Ta atmosféra během koncertu, to bylo něco! Bono svým charismem dokáže vyhecovat a strhnout. Je úžasný patriot, který miluje svoji zemi a kterého musí Irům každý závidět. Když celá hala skandovala na jeho slova, bylo to prostě velkolepé. U2 totiž do svých písní dávají celému světu poselství, bezpodmínečnou lásku a hlavně kuráž a víru v sebe. Pořád mi budou znít jeho slova: nikdy o sobě nepochybuj a věř si!
 |
Dohromady se dali na střední škole, kdy z legrace bubeník Larry vyvěsil inzerát, že zakládá kapelu, že si koupil bicí a shání někoho s kytarou. Sešli se u Larryho doma v kuchyni na konkurz, kam se dostavil i Paul Hewson alias Bono. Členové skupiny ale nebyli moc spokojeni s jeho kvalitou zpěvu ani hrou na kytaru a moc se jim nezamlouval, přesto mu dali šanci. Na jejich prvním koncertě se Bono projevil jako charismatický showman a pravý frontman kapely, takže se rozhodli nechat si ho. Zkoušky se odehrávali v garáži a finančně skupině v začátcích pomáhali jejich rodiče. 17.3.1978 (irský svátek sv. Patrika) se kapela zúčastnila soutěže v Limerciku, kterou vyhráli a získali odměnu 500 irských liber a možnost vytvořit vlastní demonahrávku. Za manažera si zvolili Paula McGuinnesse. O rok později s písní Out of control vyhráli na plné čáře irské hitparády. Jednou jedinkrát byli Bono, The Edge a Larry (všichni tři křesťané) na scestí, kdy začali zvažovat svůj odchod z kapely, protože vnitřně řešili otázku, jestli je vůbec možné žít stylem rockerů a zároveň být křesťanem. Tehdy jim Paul poradil, ať svojí víru přenáší do textů písní jako poselství. Podle slov Bona je láska velmi silnou zbraní, se kterou je třeba se naučit zacházet. Láska je dar od Boha, proto bychom měli být šťastní...no není to dojemné?
Když koncert skončil, nechtělo se nám odejít, byli jsme plní euforie. Co jsme tentokrát ocenili, byla připravená tramvaj pouze pro návštěvníky koncertu, která nás dovezla do centra. Oblečení na nás pomalu dosychalo a my jsme se těšili na teplou sprchu a suché pyžamo. Ještě předtím jsme stačili do sebe kopnout pořádnou dávku whiskey pro zahřátí.
 |
| Tričko za 10 euro, nekup to! |
Třetí den jsme vyrazili znovu do ulic, tentokrát do jižní části města. Chtěli jsme si dát guinness v nejstarší hospodě Dublinu, v Brazen Head, ale nedostali jsme se ani dovnitř, jak bylo narváno. Tak jsme jenom zavzpomínali a pokračovali dál. Občerstvení jsme si nakonec dali na baru, kde nás navíc oslovil chlapík, jestli si nechceme koupit tričko U2. No jasně, že jsme chtěli. Na koncertě ho nabízeli za 35 euro, on nám ho nechal za 10. To byl kauf!
Potom jsme došli ještě ke zdi slavných Dubliňanů a já jsem se vyfotila s U2 před muzeem rock´n´rollu. V celém městě bylo znát, že jsou tu doma, všude jsme na ně naráželi. Ovšem hřebem dne byl oběd, na který jsme si zašli do vyhlášené restaurace The Old Mill a poručili si tam irské dušené jehněčí. Bože, to bylo tak vynikající. Naprosto jednoduchý jídlo s domácím chlebem a máslem. Narvali jsme se k prasknutí a bylo nám blaze.
Večer jsme znovu zavítali k Temple Baru, ale už bylo natřískáno, tak jsme si z nostalgie skočili do našeho prvního baru, kde jsme začínali naši pouť po příjezdu do Dublinu.
Ani se nám nechtělo přemýšlet nad odjezdem, bylo nám tam fakt skvěle. Pro mě je to zážitek na celý život, neustále čerpám energii z fotek a videí pořízených během pobytu. Bylo to celé úžasné i přes ty naše nezdary s koncertem :). Hned bych si to celé zopakovala.
Ať žije U2, ať žije Dublin! Brzo zase naviděnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat