Já jsem přesvědčená, že mě si film i s Akitou získal především díky krásné a dojímavé hudbě od polského skladatele Jana A.P.Kaczmarka. Doma mám od něj i soundtrack Nevěrné a pokaždé když se plácám ve svých splínech a chmurných náladách, nemám po ruce lepší CD k poslechu. Pro úplnou depresi mi pak zbývá už jen Mozartův Requiem, ale ten už jsem si hodně dlouho nepouštěla, to je silná káva.
Film, který zpracovává klasický japonský příběh, je půvabnou oslavou přátelství a věrnosti. Vychází z reálné události, skutečný Hachiko žil v Tokiu na počátku třicátých let 20. století.
V roce 1924 si jej pořídil profesor Ueno, přednášející na tokijské univerzitě. Když potom zemřel, čekal na něj Hachiko každý večer na stanici Shibua. Takto to šlo následujících deset let, do chvíle než Hachi zemřel.
Později jeho příběh zaujal jednoho z bývalých Uenových studentů, proto o něm publikoval několik článků. Hachiko se stal slavným, učitelé ho dokonce předkládali svým žákům jako vzor morálních hodnot.
V roce 1948 byla na místě, kde Hachiko čekával, vztyčena bronzová socha. Ta je dnes velmi oblíbeným setkávacím bodem, podobně jako náš kůň na Václavském náměstí v Praze.
Legenda o nesmrtelném poutu, o věrné lásce a oddanosti psa ke svému pánovi, o tom, že i ty nejobyčejnější věci a zvyky se mohou časem stát důkazem o nejčištším, největším a nejúpřímnějším vyznáním lásky, věrnosti a oddanosti traduje v Japonsku dodnes. Vlastně nejen Japonsku, ale i jinde po celém světě.
Skutečný Hačiko byl tak slavným, že se na něj jezdily dívat miliony lidí.
V den, kdy Hačiko zemřel byl v celém Japonsku vyhlášen státní smutek.
Opravdovými hvězdami filmu ovšem nejsou Richard Gere ani Joan Allen, ale psi, kteří ztvárnili Hachika.
Akita Inu je velmi staré plemeno, pocházející z japonského ostrova Honšú. První důkazy o jejich existenci pocházejí už z roku 5000 před naším letopočtem, tehdy se využíval k lovu zvěře a jako hlídač.
Těšil se mimořádné úctě, ve vysokých kruzích bylo vlastnictví akity prestižní záležitostí.
Hollywoodský trenér zvířat Boone Narr říká, že pro něj bylo výzvou pracovat s akitami, protože jsou velmi tvrdohlavé. Psy, kteří měli hrát Hachika, trénoval šest měsíců. Nutno dodat, že se mu to opravdu povedlo. Psům, kteří se objeví ve filmu, opravdu uvěříte, že se jim stýská po páníčkovi. Možná by za svůj výkon měli dostat speciálního Oscara.
Předevčírem jsem se ptala manžela, jestli se někdy podíváme do Japonska na poznávací dovolenou a na památku že bychom si přivezli pravou, nefalšovanou Akitu. Odpovědí bylo krčení ramen.
Nejspíš bude finančně i logisticky jednodušší zajet si do chovatelské stanice u Jičína a jedno štěně si zamluvit...
Žádné komentáře:
Okomentovat