Víkend v Imperialu

Tak varnou desku jsme nezachránili, bohužel italský Fagor zkrachoval a žádné díly už k výměně nejsou.
Pro jistotu jsme si koupili českou Moru, ať máme alespoň záruku v náhradních dílech. Po týdnu vaření na dvou plotýnkách už zase vesele proháním všechny čtyři.

Po trampotách s deskou se na mě přeci jen ale usmálo štěstí. Zúčastnila jsem se soutěže o novou kuchařku Snídaně u Florentýny od Jany Zatloukalové (tuším, že nejméně třikrát tu její jméno zaznělo v souvislosti s její Kuchařkou pro dceru) na Facebooku, kde jsme měli napsat status o její nové knížce. Nám se podařilo s Karolínkou ho i maličko zrýmovat.

Proč si kazit ráno,

když snídat lze snadno.

Florentýna v kuchyni,

 

potěší každou hospodyni. 

 

 

No a vyhráli jsme! Knížku očekávám tento týden a jsem na ni moc zvědavá. Obsahuje 160 receptů na snídaně a svačiny pro děti do školy i pro dospělé k lehkému obědu s sebou do práce.
A jak "znám" Janu, vše připraveno ze sezónních čerstvých a běžných surovin.

Pro mě je to ideální inspirace teď přes léto, kdy je největší úroda české zeleniny a ovoce.

 

Když tak nad tím přemýšlím, minulý týden se točil kolem gastronomie. Počítám tu kuchařku i varnou desku, ale hlavně moje a manželova návštěva hotelu Art Deco Imperial v Praze, kde jsme zůstali přes víkend.

Když jsem si večer před tímto víkendovým zážitkem pročítala historii hotelu, byla jsem skutečně zvědavá, jestli ta atmosféra tak jak na mě dýchla z fotek a jak popisuje historie té budovy, bude taková. A byla!

 

Hotel Imperial byl vybudován na místě bývalého hostince U Černého orla v letech 1913-1914 stavitelem Jaroslavem Benediktem na zakázku významného pražského hoteliéra Jana Koláře. Stará hospoda byla do základu zbořena a na jejím místě byl postaven luxusní sedmi podlažní hotel Imperial.

 

 

Imperiál se ihned po svém otevření v roce 1914 stal vyhledávanám místem pro obchodní i romantická setkání. Na kávu do Imperialu chodil Franz Kafka, bydlel zde Leoš Janáček i první prezident Československa Tomáš Garrigue Masaryk.

Ve slavných interiérech se natáčel film Kristián v hlavní roli s Oldřichem Novým.

 

Za druhé světové války si hotel oblíbili němečtí důstojníci, takže se mu čeští hosté začali vyhýbat.

 

Po komunistickém převratu byl 7.března 1948 hotel zestátněn a budovu užívaly odbory. Objekt dále sloužil jako Dům rekreace ROH hlavně pro zahraniční hosty.

Po několikaleté nákladné rekonstrukci a rozsáhlých restaurátorských pracích se tento architektonický klenot opět představil veřejnosti, pro kterou byl po dlouhá desetiletí uzavřen.

 

Celá budova hotelu je Národní kulturní památkou České republiky.

 

V současné době slaví Hotel Imperial 100.výročí a na svých stránkách představuje dochované historické záběry z interiérů hotelu.

V roce 1914

 



Současnost 




Písárna a čítárna
 

 

Kavárna

Pokoj hostů

Současnost je mnohem luxusnější...

Vstupní hala - vestibul

 

 

Hotel působí skutečně luxusně a na úrovni. Zaměstnanci byli vstřícní, žádné otrávené a unuděné obličeje. V takových prostorách ani nejde chovat se znuděně, pořád je co objevovat, pořád je čím se kochat. Nikdy jsem nevěděla co si mám představit pod pojmem: "Genius loci" neboli duch místa. Tady mě to napadlo hned při vstupu na recepci. A když jsme jeli malý drátěným výtahem do našeho pokoje, už jsem si představovala tu atmosféru spojenou s první republikou (je zajímavé, že se hotel stavěl v začátcích první světové války, to mi přijde dost neobvyklé...).

 

 

 

Gastronomický zážitek nás ale teprve čekal. Večer jsme v Café Imperial ochutnali tříchodové menu Zdeňka Pohlreicha,který šéfuje místní restauraci. Ještě teď když píšu naše menu, se mi sbíhají sliny.

 

Já:

Předkrm

• Terinka z králíka s marinovanou zeleninou

Hlavní chod

• Telecí líčka na červeném víně s bramborovou kaší
  a restovanou zeleninou se žampiony

Dezert

• Vanilla Créme Brulée

Manžel:
Předkrm

• Telecí tatarský biftek se ztraceným vejcem a lanýž. olejem

Hlavní chod

• Steak z argentinské roštěné s máslem Cafe de Paris a restovanými žampiony

Dezert

Pohár Romanoff - čerstvé jahody, vanilková zmrzlina, vanilková šlehačka


V těchto místech jsme seděli a vychutnávali si naše večerní menu

Ale co mě nejvíc překvapilo...na večeři se stály fronty. Protože jsem seděla směrem k hlavnímu vchodu restaurace, měla jsem podrobný přehled o hostech a hostesce, která je vždyzvlášť zavedla ke stolu. V jednu chvíli jsem napočítala 12 lidí, čekající před hosteskou na stůl bez rezervace. Kdo měl rezervováno, měl vyhráno. Japonci se např. nedočkali vůbec, chudáci seděli a čekali a pak s lítostí odešli.

 





Ráno nás čekala snídaně, vše z čerstvých surovin a opět vynikající.

Taky jsem si takhle dopřávala svůj ranní šálek kávy

 

 



A ještě jeden zážitek...procházeli jsme se Starým městem, kde všechna ta tajemná zákoutí, křivolaké uličky, lucerny a zašlé průchody před sedmdesáti lety inspirovaly Jaroslava Foglara k sepsání jeho nejslavnější knihy Stínadla.

Našli jsme Kostel svatého Jakuba, kde Rychlé šípy hledaly deník Jana Tleskače.

 

Název Stínadla je patrně odvozen od dříve zde stojícího popraviště (Stínadla = stínati hlavu), což však román pouze naznačuje. I bez toho jsou však Stínadla místem stínů, protože pro chlapecké výpravy ožívají až večer po setmění.

 

   Uličky s lucernami si dodnes zachovávají dobrodružnou a tajemnou atmosféru

Ten víkend byl pro mě nezapomenutelný, doufám, že si jej budu moci zopakovat.

 

Díky, Zbyňďo!