18.prosince 2011 zemřel ve spánku na svém milovaném Hrádečku náš první český prezident Václav Havel.
Vzpomínám si na ten den úplně přesně. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství s Lukáškem, chystala oběd, když mi kolem půl jedenácté Zbyněk celý bílý v obličeji přišel říct tu smutnou zprávu. Nikdo jsme tomu nevěřili. Okamžitě jsme zapnuli televizi a šokovaně sledovali zprávy o úmrtí Václava Havla. Bylo nám mizerně. Dodnes nevím, jak jsem dovařila oběd, protože jsem pořád jen brečela a brečela...
Večer jsme jeli všichni na Hrádeček zapálit svíčku. U plotu už hořela záplava svíček, mezi nimi i různé věci a vzkazy pro Václava Havla.
Havlův nejbližší soused z Hrádečku Vladimír Pechan zavzpomínal: "Když přijel dalajláma, věděl jsem, že je to konec. To už se pan Havel přemáhal. Támhle na louce uprostřed býval buk a poté, co ho odřízli, zůstal tam čtyřmetrový kmen. V té době, co tady byl dalajláma, ten kmen, jak zapršelo a uvolnila se stráň, sjel dolů. Někdo by asi řekl, že to je božský znamení!"
Dnes jsem si přečetla rozhovor s Karlem Schwarzenbergem, kde vzpomíná na svého blízkého přítele Václava Havla a dotýká se také naší současné společnosti. Jeho slova mi naprosto mluví z duše:
"České politice obzvlášť chybí nějaká morální autorita, jakou byl Václav Havel. Nikoho podobného tady nemáme.
Nejvíc jsem si ho vážil jako člověka. Poněvadž byť byl světově známou a uznávanou osobností, což všichni viděli teď, když se v americkém Kongresu ve Washingtonu odhalovala jeho busta, zůstal strašně skromným a plachým člověkem. Vůbec se nevytahoval.
Toho jsem si strašně vážil.
My jsme podivný národ, který je schopný své největší lidi pohanit. Není to jen teď, bývalo to stejně i v minulosti, při pohřbu Tomáše Garriqua Masaryka nazývali tatíčkem a všichni brečeli a rok a půl potom byla už jeho památka zatracována.
Já jsem spíš než něco jiného dostal depku ze stavu našeho myšlení a stavu naší společnosti. Jak nesnášíme něco, co je nad námi, něco důležitějšího a většího, než jsme my sami. To nejsme schopni uznat, proto to musíme pohanit při první příležitosti, která se naskytne."
K narozeninám jsem dostala od Zbyňka knihu od
Michaela Žantovského Havel.
Je to úctyhodná "bichle" s počtem 568 stran. Čte se však velmi dobře.
M. Žantovský ji napsal s důkladností zkušeného novináře a s kritickým pohledem, který vidí i Havlovy slabosti a vrtochy. Je to neskutečně zajímavý portrét vývoje, dospívání a životního díla člověka, který nejen ve své době, ale dodnes převyšuje politiky nejen u nás, ale i v celé Evropě. (vyjádření K.Schwarzenberga na zadní straně knihy)
Se smrtí Havla se pořád nějak nemůžu vyrovnat, připadá mi jako by naši zemi opustila jistota a morálka, která tu zatraceně chybí.
V mém srdci Havel zůstane (ať si na něj ostatní plivou jak chtějí).
Pro mě je moudrou a charismatickou osobností našich dějin a neobyčejným dramatikem.
Jeho hru Odcházení považuju za úplně nejlepší satiru všech dob. Až z toho mrazí jak je skutečná a nadčasově napsaná!
A zase začínám brečet ....
2 komentáře:
Odchazeni je skvele! Ale mam pocit, ze nekteri ho vubec nepochopili ... nelibit se muze, samozrejme, to je vec nazoru :)
To máš pravdu. To už naznačoval na premiéře filmu Jaroslav Dušek, že ho lidi možná nepochopí.
Ale pokaždé v něm najdeš zase něco nového, že? Miluju tyhle detaily k zamyšlení...
Škoda, že už nestihl V.Havel další rozepsanou hru Sanatorium...
Okomentovat