Moje snaha zlepšit svůj přístup

 

LISTOPAD - Přístup



"Naleznu-li ve svém nitru sílu ke spokojenosti, mohu se nepochybně považovat za ženu natolik šťastnou, jak jen to na tomto světě lze."

Mám já sílu ke spokojenosti? Moc ne. Spíš se u mě projevuje tendence k nespokojenosti: jsem netrpělivá, podrážděná, věčně brblám a těžko se mi někdo zavděčí, především vlastní děti.

Je jednodušší si stěžovat než se smát, jednodušší ječet než žertovat, lehčí kritizovat než chválit. Podobně jako Gretchen Rubin v Projektu štěstí jsem si také já vytipovala u sebe pár osobních kroků, které jsem na svém přístupu chtěla změnit. Co jsem vlastně chtěla zlepšit?

Přála jsem si víc se smát. Jsem příliš vážná. Neumím se ani usmívat. Malé děti se obvykle smějí víc než 400x za den, dospělý přibližně 17x - mám obavu, jestli já se vůbec vejdu do statistiky.

Mimo veselosti jsem si přála být laskavější. Ke všem, nejen k vlastní rodině, u které bych si přála začít.

A do třetice všeho dobrého jsem si přála jednat rozvážněji a klidněji. Že nebudu myslet na témata, která mě rozčilují, vytáčí a popuzují - na začátku stačilo vypnout televizi, která šíří samé negativní zprávy.

SMĚJ SE NAHLAS

 

" Jednej tak, jak se chceš cítit." Pokud se chci cítit šťastně a bezstarostně, musím se tak i chovat - třeba tím, že se budu víc smát. A třeba nahlas.

 

Všimli jste si někdy, že již zmiňovaná Libuška Šafránková, ať už ve filmu či v civilu, když neví kudy kam, začne se smát. Tím naprosto odlehčí vážnost celé situace  a naprosto kouzelně vybruslí z možného nastávajícího konfliktu. Zpočátku mi s tím docela lezla na nervy, ale teď v tom vidím její ženské tajemství. Není právě tohle jedno z jejích kouzel, kterému muži dokáží propadnout a považují toto gesto za rozkošné?

 

 

Když se na sebe dívám sebekriticky, vidím, že mi chybí dětskost -  jsem upjatá a kritická. Postrádám schopnost rychle změnit hněv na radost a štěstím zářící pohled. Namísto toho se kaboním, mračím a pouštím hrůzu.

 

Řada vdaných žen si myslí, že se musí chovat jinak, jako dospělé. Často pojem dospělosti znamená tíhu, předstíranou vážnost a přehnanou zodpovědnost. Podobná představa manželky muže leká. Muže trápí myšlenka: kam zmizela jeho milovaná, kterou si bral a se kterou chtěl žít v radosti?!

 

Kdy jste naposledy uvítala svého muže s úsměvem na tváři? Radost a úsměv ženy udělá mnohem víc než neustálé vrčení.  Bezprostřednost a lehkost - to jsou ženské vlastnosti, které vyvolávají u každého muže pocit, že vedle nich je skutečná žena.

 

Připomněla se mi jedna historka, která i když není nijak zábavná sama o sobě, pokaždé mi vyvolá na tváři shovívaný úsměv. Moc ráda totiž pozoruju ostatní manželské páry a hledám u nich jejich projevy lásky, souznění i dětskou škádlivost. Tu mám asi úplně nejraději, sami ji se Zbyňkem praktikujeme, ale pouze v případě, že tomu nasvědčuje nálada a oba víme, kde jsou hranice slušnosti.

 

Vracela jsem se s dětmi z tréninku v Janských Lázních a proti nám se vyloupl starší manželský pár. Pán byl připoutaný na vozíčku, paní ho "tlačila" do kopce, i když to vypadalo, že se jen nechala vytáhnout nahoru. Když se vyšplhali na kopec, pán se s vervou rozjel, prudce otočil s vozíkem, škaredě se zadíval na svoji manželku a spustil: "Uvědomuješ si, že mi příšerně lezeš na nervy? Pořád mluvíš, někam mě neustále tlačíš a do všeho nutíš. Mám toho dost, ujedu ti!"

Paní údivem zkoprněla, ale manželovu řeč si nenechala líbit: "Já že ti lezu na nervy? A co děláš ty? Pořád tě musím hlídat, furt někam jezdíš! Já tě mám plný zuby! Jeď si kam chceš."

Nádherná manželská přestřelka, nemyslíte?

 

CHOVEJ SE ZDVOŘILE

 

"Nic nedokáže život náš i ostatních zpříjemnit víc než ustavičná laskavost." Laskavost a přívětivost se v každodenním životě projevuje formou slušných způsobů. Uvědomila jsem si, že pokud mě ovládne hněv, přestanu ovládat i svoje chování a způsoby - agresivněji řídím, nedám přednost chodcům na přechodu, tlačím se s vozíkem na nákupu, bouchám s věcmi, vztekle odpovídám dětem, pokud jim vůbec odpovím. Útočím na ostatní lidi, jsem vznětlivá a dokážu se pohádat s kdekým, kdo mi vstoupí do cesty. Jsem pak příliš bojovná.

 

Karolínka mi jednou řekla, abych nikde nemluvila před ostatními lidmi, že někdy jsem příliš ostrá a kritická. Já jsem se tak styděla!!! Měla jsem za to, že moje bojovnost až agrese ostatní zastraší a oni mi pokaždé ve všem vyhoví. Byla jsem i na sebe pyšná, že se ve světě neztratím. Jenže jsem si zaměnila agresivitu a manipulaci za asertivitu. Asertivní osoba se nebojí vyslovit svoje myšlenky ani přesvědčovat ostatní, na druhé straně ale respektuje ostatní s jejich stanovisky a názory. Umí se sebeprosadit, stát si za svým a nepotřebuje si svoje stanoviska dokazovat silou a agresí.

 

Na toto téma - laskavost a přívětivost, jsem četla dětem pohádku od Olgy Scheinpflugové z knížky Tulákova hůl. Jmenovala se Zachráněné město a vystupovaly v ní dvě sestry Laskavost a Přívětivost, které se vydaly zachránit město zničené nezájmem, nevšímavostí, agresí, lží a nenávistí. Po pohádce jsme si o tom s dětmi povídaly a já jsem si druhý den zkusila sama na sobě laskavý přístup. A musím uznat, že jsem se cítila mnohem lépe a vyrovnaněji. Je to vážně všechno o mém přístupu.

 

SNAŽ SE  CHVÁLIT

 

Chtěla jsem se víc smát, být přívětivější a nadšenější. Namísto toho jsem se dost často mračila, kritizovala a podléhala chmurným myšlenkám.

Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli v mém okolí znám nějakou osobu, která šíří nadšení a optimismus. Někoho kdo je pohodový, dobře naladěný a zábavný. A víte jak jsem dopadla? Mezi svými vrstevníky jsem na nikoho takového nenarazila, u starší generace jsem našla alespoň klid a pohodu (jen u některých). U dětí jsem si všimla nadšení, spontánnosti i  dobré nálady. Ale jen do okamžiku, kdy na ně nezačali působit dospělí. Proč jim pořád vnucujeme naše dospělácká pravidla? Kazíme jim jejich nadšení, obíráme je o touhy a sny. Pitvoříme se, posuzujeme a přetvařujeme se, jen abychom se zalíbili ostatním. Zesměšňujeme a ponižujeme vlastní děti.

 

 

U mě bylo důležité vypěstovat si pozitivní přístup již u ranního vstávání. Ještě neotevřu ani oči a už se mi začnou v hlavě motat povinnosti, úkoly, které mě během dne čekají, nepříjemnosti a každodenní rutina. Závidím těm, kteří patří do skupiny šťastlivců:

 

 

"Patřím k lidem, kteří se ráno probouzejí s pocitem štěstí - ne proto, že by měli život až tak růžový, ale protože se rozhodli, že jednoduše šťastní budou. Doslova."

 

Z emailu jedné čtenářky z knihy Projekt štěstí

 

 

Gretchen Rubin popisuje "hru na radost".  Píše o ní Eleanor Porter z roku 1913 ve své knize Pollyanna. Děvče, sirotek, kterého se ujme její nerudná teta, hledá na všem co se jí přihodí, jen to dobré, z čeho se může celý den radovat. 

V naší místní knihovně knížku mají, super! Hned ji vyzkouším na sobě :)

 

NAJDI SI NOUZOVÝ PROSTOR

 

Lidé jsou už od přírody "zatížení negativitou". Na špatné reagujeme silněji a trvaleji než na srovnatelné dobré. K následkům "zatížení negativitou" patří skutečnost, že lidská mysl, pokud není ničím zaměstnaná, má tendenci přiklánět se k úzkostným nebo hněvivým myšlenkám. A přemílat věci stále dokola. Člověk tak prodlévá na špatných zážitcích, nepříjemnostech nebo smutných událostech a vše ústí ve špatnou náladu. Ženy jsou náchylnější k depresím právě proto, že mají větší sklony stále všechno převalovat v hlavě. Muži se spíše rozptýlí nějakou fyzickou aktivitou.

 

I já mám sklony pořád nad něčím dumat. Proto se mi velmi zalíbil nápad Gretchen najít si útočiště - nouzový prostor, místo, kam se člověk uchýlí s negativními myšlenkami.

 

 

Dumala jsem koho nebo co si vybavím ve chvílích nouze?

 

 

Když to vezmu hodně drasticky, začnu přemýšlet nad dětmi a pomíjivostí času, kdy jsou opravdu ještě malé. Ta doba, kdy o mě stojí, kdy se jich můžu dotýkat, hladit je, mazlit se s nimi a povídat, tak rychle uteče, že je opravdu nesmysl si ji kazit a život tak nechat protéct mezi prsty. 

 

Nejdůležitější ponaučení proto je: Když se držím svých předsevzetí a dělám věci, z nichž mám dobrý pocit, opravdu se nakonec cítím šťastnější a chovám se lépe.

 

"Konej dobro, budeš mít dobrý pocit."