Slyšeli jste už o japonském Ikigai?

V prosinci mi bude 39 let. Podle důchodové kalkulačky jsem si vypočítala, že do důchodu odejdu za 28 let. Dost hrozná představa! Kalkulačce je úplně jedno, že mám tři děti a současná práce mě nijak zvlášť neuspokojuje. 

Když se nad tím tak zamýšlím, žádná dosavadní práce mě nikdy nijak nepohltila a nenaplňovala. Čím to je? Vybírám si špatné pozice? Jsem tak nemožná?  Ptala jsem se rodiny, přátel, cizích lidí, pátrala jsem i esoterickým způsobem a ptala se karet, kyvadla, vesmírné energie a já nevím čeho ještě, odpovědí mi pokaždé bylo, že stejně nebudu nikdy spokojená a bavit mě nikdy nic nebude. A navíc, proč nad tím tak pátrám (podivovali se ostatní), vždyť si to v práci odmakám a jdu domů, zaplaceno dostanu, tak co se trápím. Můžu se přeci vyřádit ve svých koníčcích ...

V dnešní době, kdy se doslova roztrhl pytel se samým Startupem a na internetu si můžeme libovolně stahovat e-booky s návody, jak najít sebe, jak rozjet podnikání, jaký je náš potenciál apod., začínám ztrácet půdu pod nohama. Veškeré dění se odehrává na internetu, mladí lidé si hledají nebo rovnou vymyslí pracovní pozici v digitálním světě a rozjedou byznys po svém.  Když je tak pozoruji kolem sebe všechny ty nadšence a freelancery a nomády, připadám si proti nim děsně pomalá a nemožná. Všechno mi strašně trvá, než se rozkoukám, je po všem, digi doba už se zase řítí dál. Co se týče sociálních sítí, s těmi taky nejsem zrovna velká kámoška...bohatě mi stačilo založení blogu, účtu na Google+ a profilu na FB. 

Jednoduše, v práci současné i předchozích jsem postrádala a stále postrádám nějaký vyšší smysl toho co dělám, jestli je moje snažení prospěšné, ať už mně samé nebo dokonce společnosti.

Jednou jsem četla na internetu pěkný článek o japonském ostrově Okinawa, kde se tamní obyvatelé běžně dožívají 100 i více let. Není to však dáno jenom životosprávou, pohybem na čerstvém vzduchu, ale především nalezením svého Ikigai - důvodu, proč žít či důvodu, proč ráno vstát z postele.

Podle Japonců má každý člověk svůj Ikigai. Jeho nalezení však vyžaduje hluboké a dlouhé "ponoření se" do sebe sama. Nalézt své Ikigai - u nás poslání či vyšší smysl - umožní člověku napojit se na energii, o které neměl do té doby ani tušení. Je základem proto, aby si člověk dokázal nalézt svou životní roli. 

Co je a co není Ikigai?

Ikigai je stav, kdy ráno s nadšením vstáváme a radujeme se, že je před námi další nový den a kdy vykonáváme činnost, která nás baví, jsme v ní dobří, svět ji podle nás potřebuje a navíc za ni můžeme dostat zaplaceno.

Typická představa o Ikigai (a jak jsem ji vnímala i já) je představa vyvolaná některými médii a "kouči". Např. články s příznačnými titulky: Podnikejte z pláže, Splňte si své sny, Žijte podle svých představ apod. To v nás samozřejmě vyvolává falešnou představu, že jednak jsme úplná budižkničemu, že ještě nežijeme podle svých představ a pak že "až budeme žít na Bali/Srí Lance či Maledivách, všechno bude konečně v pořádku a my budeme šťastní, protože tam je to přeci úplně jiné". Jenže tím se problémy nevyřeší a dříve či později stejně doženou a červíček pochybností bude dál vrtat.

Tohle není ikigai...Ikigai totiž není jen činnost spjatá s místem či penězi. Je to hluboký vnitřní pocit, náš motor. To, co nás žene kupředu, v čem jsme dobří a co nás baví. Na Okinawě jsou Japonci schopni hned z fleku říct, co je jejich ikigai. Mají o tom jasno!

Taky bychom neměli zaměňovat Ikigai se sny, to jsou rozdílné věci. Někdo může smysl života vidět třeba v práci hasiče. Protože zachraňuje lidské životy, protože ho to naplňuje, protože má pro tuto práci talent a je v tom dobrý a také nakonec proto, že za to dostane zaplaceno...nemusí to ovšem znamenat, že být hasičem je jeho největším snem, který ho žene dál. Jedná se spíše o naplnění vlastní seberealizace - žít v souladu se sebou a s okolním světem.

Tak nevím, najdu někdy svoje Ikigai? Zatím mi dělá problém "vnořit" se sama do sebe a zjistit co mě baví, co miluji, na co mám talent, v čem jsem dobrá a za co bych mohla dostat zaplaceno...možná že na Bali bych svoje ikigai našla, ale kdo ví...