Čas letí...

Taky se vám stává, že jako malé dítě jste vše kolem sebe viděli úplně jinýma očima? Obrovská zahrada u vašeho bydliště, dravá řeka namísto klidného potůčku, škola jako nepřehledné bludiště, les, který snad nikde nekončí, rodiče, co se na vás dívají seshora, z výšin?

Když se do některých míst z dětství vracím, připadá mi všechno malinké jak u trpaslíků. Všechno je ve vzdálenosti pár kroků, na vše vidím... Jak má malé dítě bujnou fantazii a představivost...

Nejvíc ale vidím ty rozdíly na svých dětech. Shromažďuju konečně fotky, které dám po 7 letech vyvolat a které pak  založím dětem do vlastních alb pro vzpomínky.
Počítač nepočítač, největší kouzlo fotek je vzít do ruky album, sednout si s ním pohodlně do křesla a vzpomínat a dojímat se. To počítač opravdu nenahradí.

Ale abych se vrátila k tématu. Obě starší děti jsou teď na soustředění s lyžařským oddílem a vedoucí nám také posílá každý večer fotky.
Když jsem viděla Tomíka, nevěřila jsem svým očím. Tohle že je to miminko s kulatou hlavičkou? Už když se vrátil z tábora, mi přišel vytáhnutý, ale teď... skutečně školák.
Pro porovnání, jak čas pádí tryskem.

 

Tahle fotka se mi moc líbí, i když vím, že hrají na tichou poštu, ten moment spiklenectví mezi sourozenci, to je tááááák pěkný.

 

 

Jsem ráda, že mám doma ještě jednoho mrňouska, který se sice taky mění každým dnem, ale ještě pořád je to moje malé miminko...a navíc je tak neskutečně podobný Karolínce, když byla malá, to je neskutečný.

Tak schválně, kdo najde nejvíc rozdílů :)

 



Šátek vydržel všem třem