Dobrodružství v Anglii 2

Po osmi měsících strávených u Wrightů jsem se po letních prázdninách ocitla znovu v Great Bookhamu, tentokrát ale v úplně jiném domě a u jiné rodiny. Cizí však pro mě nebyla, protože jak jsem psala v prvním příspěvku o Anglii, do Bookhamu přijela i moje spolužačka ze střední a pracovala u Fiony přede mnou. Potom odešla do Irska (paradoxně i Fiona později) a já jsem šla pomáhat s domácností a dětmi Fioně. Znala jsem ji tedy už z dřívějška, kdy jsem byla u Wrightů a troufám si říct, že jsme si padly do oka a vyhovovaly jsme si. U ní jsem měla naprostou volnost, byla jsem paní svého času, žádná služka na povely, kamarádství a svobody jsem si u Fiony opravdu dopřávala plnými doušky. Bohužel tohoto nejlepšího období v Anglii jsem si zase moc neužila, jen půlroku, ale stálo za to.

Fiona byla zjevení v té studené Anglii. Pravá Irka s horkokrevnou náturou a nabroušeným jazykem a nezaměnitelným tvrdým R ve výslovnosti  (Angličani r polykají, Irové ho naopak zdůrazňují, takže jim někdy není rozumět).

Celkově se mezi Angličankama vyjímala. Oproti typickým světlovlasým Britkám s účesem a la princezna Diana, Fiona byla tmavovlasá - vlnité mikádo neustále rozverně neupravené, modré jiskřivé oči a světlá pihovatá pleť. Postavu po třech dětech měla super a navíc ji zdůrazňovala vyloženě ženskými střihy s výraznými barvami.
 
Pamatuju si jak jsem na ni jednou čekala před školou, kam chodily její děvčata Paddie a Hannah a kde měly na školním dvoře nějaký piknik a Fiona tam přijela ve svém sportovním Fordu jasně červené barvy s otevřenou střechou a když přicházela v úzkých džínách, hnědých jezdeckých kozačkách (na ty si potrpěla), roláku a přes ramena přehozenou pašmínu, anglické maminky si začaly nervózně okusovat nehty, házet hlavou a neklidně se ohlížet po svých protějšcích - Fiona byla totiž velmi nebezpečná konkurence.

Kdyby nebyla Irka, hned bych ji umístila mezi Francouzky. Jak ta si uměla užívat život a radovat se z maličkostí. Vzpomínám si jak jsme spolu chodily šmejdit do antikvariátů a na bleší trhy a jak Fiona zářila, když našla nějaký starý kousek do své domácnosti.
Nebo staré gramofonové desky! Fiona totiž dostala darem od svého strýce (majitel karavanů a vášnivý sběratel jukeboxů) jeden krásný modrý jukebox, který umístila do kuchyně a každý večer jsme si na něm pouštěly písničky.
Já měla svoji oblíbenou San Francisco a Fiona zase Everybody's Talking od anglické skupiny Beautiful South.














Po rozvodu se Fiona přestěhovala do menšího, útulného domku na druhý konec Bookhamu, co nejdál od bývalého manžela Grega. Děti si střídali, myslím, že nejhůř jejich rozvod snášela desetiletá Paddie, nejstarší, krásná holčička s tmavými rovnými vlasy a obrovskýma hnědýma očima. Na svůj věk byla velmi vážná a dumavá, hned po škole vždycky utíkala do ložnice k Fioně a tam četla a četla. Když se usmála, byl to zázrak. Ta nejvíc trpěla a mnohokrát se zachovala mnohem dospěleji a uvážlivěji než její matka, ale o tom později. Oproti tomu Hannah, 7letá byla živější, lstivá a dost rozmazlená. Na ni se muselo po dobrém, hned se urážela. Tíhla k Paddie, ale ta o ni neměla moc velký zájem, tak trápila svého mladšího bratříčka Jeremyho, tříletého prcka. S ním jsme se nasmály! Fiona ho oslovovala: "Ty můj malý džentlmene" a umačkala by ho, jak byl roztomilý.
Děti měly společný obrovský pokoj na půdě - to bylo jejich království. Tam jsem strašně ráda uklízela i pobývala s knížkou.

Ve dveřích do kuchyně ze zahrady byl otvor pro kočky a my jsme jednou měli noční návštěvu. Na stole se rozvalovalo černé kotě, kocourek. Tak jsme si ho nechali a milé kotě se pohotově přemístilo do dětského pokojíčku. I ke mně chodilo, poznala jsem ho podle vrzání schodů, které mířily z dětského pokojíčku do mého pokoje. Než jsem si na to zvykla, hrůzou jsem ani nedýchala - myslela jsem, že máme na půdě ducha.

V zimě jsme topily v obýváku v krbu, to ovšem znamenalo tahat polena a udržovat oheň. Ovšem ta atmosféra, v zimním období, kdy jsme si hověly v teplíčku a popíjely anglický čaj a povídaly si, na to vzpomínám ráda.

Při jaké příležitosti si pokaždé vzpomenu na Fionu, je u lasagní. Takové jaké dělala ona, s domácí boloňskou omáčkou, umí jenom v jedné restauraci v Černém Dole. Pokaždé jich udělala spoustu a dala je zamrazit do zásoby. Takhle to dělala u většiny jídel, nemusela se pak o víkendu zdržovat s dlouhavým vařením, dost věcí mohla tahat už jen z mrazáku. Toho já se asi nikdy nedopracuju, navařit si do zásoby.

Na její kuchyň jsem se moc těšila, připravovala skutečně domácí jídlo, žádné polotovary jak je běžné u většiny Angličanů. O víkendu nám dopřávala typickou anglickou snídaní - opečený toast, smažená vajíčka, klobásky, anglická slanina, fazole v tomatě a smažené žampiony.

Dokonce si sebou z původního domu nechala přestěhovat krbový obrovský sporák.
Nějak podobně vypadal, ale byl ještě větší.

Díky Fioně jsem si taky zamilovala irskou hudbu, jedna úspěšná  skupina právě začínala v té době - the Corrs.
Byla obětavá maminka, pro děti by se nechala rozkrájet. Snažila se jim dopřát šťastné dětství.
Mě tím motivovala k založení velké rodiny jako měla ona a zároveň zůstat takovou milou rebelkou se smyslem pro humor. 

Fiona byla velmi společenská a měla pár velmi dobrých přátel, kteří k ní zaskočili na čaj jen tak si popovídat. Uměla najít společnou řeč se všemi, měla všeobecný přehled, uměla naslouchat. Zvala i kamarády svých dětí, ráda je pohostila, zpívala si s nimi, milovala knížky. Večery jsme většinou trávily doma, právě v kuchyni nad knížkou, Fiona s nezbytným ciderem nebo vínem v ruce.

Bohužel taky často upadala do depresí a je s podivem, že i když byla vystudovaná psycholožka, sama sobě si poradit nedokázala. Když to pak přehnala s pitím, bývala agresivní a kolikrát nevěděla co dělá. Já jsem ji za tyhle projevy pak nenáviděla, protože děti z ní byly vystrašené, bály se jí,  když se vracely od Grega z víkendu. Až teď, po mnoha letech a kdy mám vlastní děti, ji chápu a rozumím tomu, jak strašně nešťastná byla.
 
Po smrti maminky se Fiona rozhodla, že se vrátí zpět do Irska, kde zůstali její sourozenci, bratr se sestrou a kde vlastně měla svoji rodinu.
Tak jsme šly každá jiným směrem, já jsem se vrátila do Čech a už nikdy jsme o sobě neslyšely. Přála bych si znovu se s ní sejít a vidět její děti, jak žijí, jak se mají. Věřím, že by měla radost, že i já se můžu pochlubit velkou rodinou. 
Že bych napsala do Pošty pro tebe?? :)