Z Kampy k Flekům na pivo, do Reduty na jazz

Přesto, že jsem slibovala pokračování o Anglii, musím sem vsunout příspěvek z dalšího nezapomenutelného víkendu v Praze. Tentokrát jsme si se Zbyňkem zvolili za cíl našich procházek Malou Stranu s romantickou Kampou. Hlavu jsme složili v útulném penzionu u Zlatých nůžek přímo na Kampě pár metrů od Karlova mostu. Měli jsme tak možnost porovnat návštěvnost mostu v 9 hodin, kdy tam  nebyla skoro noha, později v 11 hodin už se most začal zaplňovat a nejhůř tam bylo večer, to už jsme se doslova prodírali davem. Nejzřetelněji zaznívala japonština, ruština a němčina s angličtinou.

V podvečer, kdy jsme šli z metra do našeho penzionu, celou cestou nás provázela živá hudba. Přímo pod Karlovým mostem, ve dvoře v restauraci byl rockový koncert pod širým nebem a před naším penzionem pod okny hráli pouliční umělci jazz. A to jsme měli v plánu v sobotu jazzový koncert v Redutě, ale to už předbíhám.


Večer jsme byli žízniví, tak jsme si zašli na "jedno" k Flekům. Tak dobrý pivo a medovinu jsem teda ještě neměla. Tmavý 13° ležák vlastní výroby, tomu se nedalo odolat. A utopencům taky ne, mňam.


V restauraci bylo tak narváno, že jsme se stěží vmáčkli ke skupině Němců a po chvíli jsme dostali strach, abychom nemuseli společně s živou harmonikou srdečně zpívat se soudruhy z NDR, tak byli rozveselení.
Ale byla tam bezvadná atmosféra, rozhodně jsme nelitovali.










Druhý den jsme se šli toulat Kampou. Malá Strana nemá chybu, domy s historií, gotické kostely, úzké uličky se zákoutím, katedrály, kamenné mosty, majestátní Pražský hrad. Na každém kroku dýchá historie. A těch umělců, co se narodilo nebo žilo na Malé Straně - Werich, Trnka, Neruda, Čapek, Zrzavý, Kašpar, Mucha, Aleš, Kafka, Karolína Světlá .... všechny vyjmenovat by bylo na knihu.










Staré domy s pronikavým hnilobným pachem, kamenné rozpadlé schody, mostní věže, kočičí hlavy, zachovalé fresky na domech, nápisy a ornamenty, staré vodní mlýny - nedivím se, že spousta filmařů volila Malou Stranu do svých záběrů.
Např. televizní seriál Kamarádi, dětský film  Chobotnice z II. patra z magické Čertovky

  








nebo film Václava Vorlíčka Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách se slavnou vilou, ze které je rybí restaurace.





A úplně jiný šmrnc má i presso podávané na zahrádce pod Karlovým mostem s Juditinou věží na  dosah.
Za výborný nápad považuju teplé deky přehozené přes židle na venkovních zahrádkách, krásně hřejou do zad.








A těch restaurací kam se člověk podívá. A všechny plné. My jsme si na oběd zašli do restaurace U Schnellů, stojící na malostranském nároží. Až vevnitř jsme zjistili, že do restaurace často mířily mnohé známé osobnosti, jako např. již zmiňovaní Jan Neruda, Mikoláš Aleš, Jaroslav Hašek či známí herci Jaroslav Vojta, Jiřina Šejbalová či Bohuš Záhorský a jiní. Zbyněk seděl pod naším oblíbencem Ladislavem Peškem a za mými zády se "rozvalovala" Japonka pod mým miláčkem Ladislavem Boháčem. Všechny místnosti zdobily staré černobílé fotografie s podpisy.
Jediná vada u Schnellů byla, že by se hodilo je přejmenovat U Langsamů, příšerně pomalá obsluha! Ale historicky tento dům koupil kupec Tomáš Schnell, takže s popisem obsluhy to nemá nic společného.

Mimochodem, dala jsem si takový soukromý úkol, ze začátku jsem o něm neřekla Zbyňkovi. Při procházení Malou Stranou jsem sledovala čísla popisná a hledala samozřejmě ty nejnižší. To mě fascinovalo. Když jsem našla blízko Malostranského náměstí dům č. 5, jásala jsem.
Zbyněk mě zpražil pohledem a povídá mi: "Jedničku najdeš na Pražským hradě, to je jasný!"  Tak tady je důkaz.

Večer jsme si dopřáli swingový koncert v Redutě, nejstarším jazzovém klubu ve střední Evropě. Hned u pokladny nás vítala tato fotografie.  

U baru Zbyňkovi natočili plzeň ze saxofonu, já jsem strhla lavinu objednávek míchaného long drinku Pina Colada. Po celém klubu pak stály u svých majitelů bílé drinky.


Když jsme zasedli a já se rozhlížela po klubu, připadala jsem si jak očarovaná.
Tak tady se scházeli v době normalizace intelektuálové a disidenti.
Tady sedával Václav Havel, Bill Clinton si zahrál na saxofon, tady improvizoval Louis Armstrong nebo orchestr Glena Millera. Nádhera.



Nás čekal Famous Swing Time se zpěvačkou Petrou Vlkovou. Kousek jsem natočila, písničku Vlasty Průchové Všechno je prosté, ale kvalita není moc dobrá.
 


Karolínce jsem ještě nahrála do mobilu klavíristu, prsty mu běhaly po klávesách neuvěřitelně rychle, dobírali jsme si ji později, že takhle by měla každý den cvičit na klavír.

Nakonec ještě připojuji pár překrásných fotek Prahy.





Až tady jsem si totiž několikrát uvědomila, jak moc jsem hrdá na tu naši malou zemi, na naše hlavní město, na historii, která mě neustále překvapuje a jak mě těší, že i já jsem součástí tak krásné země.

Tak na brzkou shledanou, Praho!