Dobrodružství v Anglii

Po mém posledním příspěvku z Dublinu zůstanu ještě chvíli věrná vzpomínkám na Anglii, kde jsem strávila 13 měsíců coby au-pair. Mám k tomu hned dva důvody. Prvním z nich je, že moje mamka v pátek odjela na poznávací zájezd do Londýna. Jak já jí závidím, hned bych jela namísto ní. A druhý důvod je knížka, kterou jsem sbalila Karolínce a přečetla si ji. Nese název Česká služka aneb byla jsem
au-pair od Petry Braunové. Je určená děvčatům a popisuje strasti i radosti autorky, která po revoluci zamířila do Francie učit se cizí jazyk a pomáhat v rodině s dětmi. Je vtipně psaná, věřím, že sama autorka už se tomu teď směje, ale tak jak se cítila ona - děvče z východního bloku, jsem měla stejné pocity i já.

Je to už 17 let co jsem tehdy po škole mířila ke své "nové" rodině do malého městečka Great Bookham v Surrey. Dominantou tohoto městečka je gotický kostel St.Nicholas Church a jak jsem se až teď dozvěděla z internetu, přispěl nemalou měrou ke vzniku románu Emma od Jane Austen (mnozí znáte její nejslavnější zfilmovaný román Pýcha a Předsudek).
Jane Austen zde v tomto kostele byla pokřtěná a několikrát do Bookhamu přijela na návštěvu a hledala inspiraci v místní krajině do svých románů. Tak proto se mi tam tak líbilo :)

Manželé Wrightovi byli oba dobře situovaní, George se věnoval obchodu a Jane vyučovala dějiny literatury na univerzitě třikrát týdně. Oba jezdili za prací do Londýna, ne ale autem, dojížděli vlakem. Když jsem tehdy dorazila do Londýna a později se tam vypravovala sama o víkendech, pochopila jsem, proč málokdo dojíždí do práce autem. Stejná dopravní situace jako je v Praze je i v Londýně, možná i horší.


Wrightovi byli taková typická středostavovská rodina, dvě děti, dobré zaměstnání, dobré příjmy, dvě auta, každý pátek se dělal obrovský nákup v sousedním městě, o víkendu vozili svého chlapce Christophera na fotbal, jejich dcerka Penelope si vodila kamarádky k sobě domů. Pokud bylo pěkné počasí, konalo se barbecue pro návštěvy. George v neděli mizel ráno na golf a Jane se zavírala do své pracovny, kde si připravovala přednášky a studovala francouzštinu. Až teď si uvědomuju, že se svými dětmi nijak netrávili čas, kromě povinné návštěvy kostela. Ale výlety, procházky, kino, divadlo, nic takového jsem tam nezaznamenala. Každý si žil tak nějak sám pro sebe.

 

Mojí radostí byl jejich pes, černý labrador Tess. S chutí jsem ho každý den venčila a neměla jsem žádný problém protáhnout ho pořádně po okolí.





Já jsem tím pádem poznávala kraj a pes se pořádně proběhl - za tu dobu ho Jane vyvenčila 2x, děti ani jednou!

Chudáka psa jsem jednou pěkně potrápila. Wrightovi měli v domě alarm  a já měla za úkol ho pokaždé zapnout, když jsem opouštěla na delší dobu dům. Jednou jsem však zapomněla na psa, který spal v pracovně. Když jsem se asi po 2 hodinách vracela k domu, stáli venku policajti, s nimi i babička (matka Jane) a ohluchlý pes. Ten si musel zkusit! Sotva se totiž probudil a pohnul se, spustil se v domě alarm.

Děti, i když byly z mého pohledu docela nevychované, mi přirostly k srdci. Penny byla roztomilá blondýnka, malá divadelnice a Christopher typický rošťák. Navštěvovala jsem školu angličtiny pro cizince a večer jsem dělala úkoly spolu s dětmi. Christopher mi jednou počmáral slovník sprostými výrazy. Za to jsem se mu pomstila a k Vánocům mu nadělila pod stromeček CD Spice Girls, nesnášel je a vysmíval se Penny jak je může poslouchat.

Tatínek George byl dost svérázný člověk. Když se večer vrátil z práce, zasedl v obýváku před televizi a kouřil jeden doutník za druhým. K tomu si ulevoval, nejspíš jak byl natlakovaný z vlaku.
Jednou, když Jane všechny odvezla do práce a školy, myslela jsem si, že už se nevrátí a vesele jsem si uprostřed obýváku zapálila. Jenže jsem postřehla za oknem nějaký pohyb a koho nevidím, Jane. Něco si prohlížela na zahradě. Ve mně hrklo, rychle jsem uklidila cigarety a běžela ke dveřím. Když jsem otevírala dveře, sykla jsem na Jane: "Co je?" A ona mi překvapeně odpověděla: "Nic, jdu domů!" TRAPAS!

Do Anglie jsem tehdy přijela v říjnu a zůstala u Wrightů i na Vánoce. Jeli jsme slavit do Cornwallu, jednoho z
nejkrásnějších míst Anglie.




Pokud jste někdy viděli filmy od Rosamunde Pilcher, tak většina z nich je situována právě do téhle nádherné krajiny.
Anglická spisovatelka Dauphné du Maurier sem zasadila svůj největší román Rebecca. Já jsem byla úplně u vytržení, celé dny jsem se vypravovala na dlouhé procházky se psem podél pobřeží a prozkoumávala okolí a fotila úplně všechno.
Kdo má rád takovéhle toulání a je samotářsky a melancholicky založený,  toho Cornwall jednoznačně nadchne.
 

Ovšem bydlení v typických kamenných starých domech pro holku zvyklou z paneláku na ústřední topení nebylo už nijak romantické.




Bydlela jsem tehdy s babičkou v jejím letním domě, blízko pobřeží a trpěla jsem. Večer jsem usínala s termoforem, na hlavě kulicha, ponožky a tři vrstvy oblečení. Ráno se mi do té zimy ani nechtělo vstávat, musela jsem bosou nohou dupat po kamenné podlaze. Takhle nějak si představuju život za středověku na hradech. Nic pro mě!
Snídaně byla ovšem další utrpení. Babička si libovala v toastech s pomerančovým džemem, úúúúh. Zlatá domácí jahodová  marmeláda, kterou si doma mažu na svůj toast.
I ten jejich mdlý vánoční puding, to byl taky odvaz.

I v Anglii jsem se stýkala s českými au-pair, dokonce moje spolužačka přijela za svou rodinou do Great Bookhamu, za Irkou Fionou, u které jsem po čase nakonec skončila i já, ale to bych si nechala na příště. Fiona totiž byla živel s opravdu irskou krví!