Zákon paní Parkinsonové - část třetí a poslední

 

5. Mety a cíle

 

 

Jaký cíl si máme vytyčit?

Můžeme se snažit sloužit lidstvu či společnosti, v níž žijeme. Můžeme usilovat o bohatsví či postavení, o zábavu či únik.

Pokud chceme, můžeme si aspoň do jisté míry zajistit pohodlné stáří, což má nepochybně svůj smysl, ale rozhodně bychom to neměli pokládat za životní cíl.

Pro mladé lidi nemá být stáří o nic víc životním cílem než pro staré jedinou životní náplní jejich děti. Nemůžeme přece žít pro to, abychom si vysloužili důchod, zrovna tak jako bychom neměli být vzhůru, jen abychom mohli jít spát.

Jistá míra zabezpečení je nesporně žádoucí, ale měli bychom v životě dosáhnou něčeho víc.

Společenské postavení stojí nesporně za to, abychom o ně usilovali, a snaha, kterou na to vynaložíme, přispívá k dynamice celé společnosti.

Problematičtější už je honba za štěstím, které v tomto smyslu můžeme chápat jako opak potěšení, a je skutečně otázkou, jestli ti, kdo si štěstí za svůj cíl stanoví, ho vůbec kdy dosáhnou. Podaří se jim to jedině tehdy, když nebudou mít moc velké požadavky.

Symbolem štěstí může být pro někoho např. srub na venkově, prostá strava a život v přírodě. Utečeme-li před civilizací, zřekneme se třeba i auta a rádia, omezíme své vlastnictví na minimum a těšíme se jen krásami přírody. V pokročilejším věku by nám mohlo něco takového i vyjít.

V mladších letech by však podobný záměr ztroskotal na výchově dětí.
Něco docela jiného je odejít do divočiny s hlavou plnou myšlenek a se vzpomínkou na tisíce knih, než odvést tam děti, které nikdy neviděly knihovnu, koncertní sál nebo divadlo.

Pravděpodobně by tam nikdy nebyly šťastné a jen sotva by si zvykly na primitivní život, který dokáže být i hodně nepříjemný. Nikdo nedosáhne prostoty tím, že se vzbouří proti civilizaci.

O co tedy usilujeme?
Nejde nám přece jen o to, abychom nadále udrželi rod. Společnosti a lidstvu sloužíme jenom málo. Bohatství je pro většinu z nás nedosažitelné a není ani jisté, zda vůbec stojí za to se za ním hnát. Postavení je zřejmě cennější, ale bylo by absurdní nějak se o ně snažit.

Stejně jako štěstí k nám obvykle přichází spolu s něčím jiným. Na všechny radovánky, které se dají koupit za peníze, nám ani nestačí síly a pro pouhé zabezpečení žít nechceme. Jaký cíl si tedy stanovit?

Většina rozumných lidí nachází řešení v tom, že hledá rovnováhu mezi všemi možnými motivy a čas od času přenáší důraz na jiný z nich - někdy, když se k tomu naskýtá příležitost, ale mnohem častěji, když se změní okolnosti.

Při porovnání cílů, kterých můžeme dosáhnout, jsme zatím jeden vynechali, a to pravděpodobně ten nejzávažnější.

Je to touha vytvořit něco krásného, hodnotného a zajímavého.

Malíř, spisovatel a hudebník usiluje o cíl, který nemá nic společného s postavením, bohatstvím, štěstím ani zabezpečením.

Sochař, který vytesá z kamene mistrovské dílo, vytváří něco krásného. Spojuje přitom práci se zábavou a je mu líto každé chvilky, kterou musí strávit jídlem anebo spaním.

Dokončená socha mu možná přinese finanční odměnu a zvučnější jméno v uměleckém světě. Při práci je šťastný, a když dílo dovrší, je spokojený.

Zapomínáme často, že i my můžeme docílit něčeho podobného ve skromnější míře. Nemusíme být přímo geniální, stačí jen, když jsme dost schopní a rozumní, a můžeme se rovněž podílet na úsilí i odměně za nějakou tvůrčí práci.

Můžeme se zasloužit o vytvoření něčeho užitečného a krásného a s chutí se pod to podepsat. Velká umělecká díla vznikala jen málokdy bez cizí pomoci. Často za nimi stál mecenáš, který přesně věděl, co chce a kam to umístí.
V tomto smyslu máme tedy všichni možnost zanechat po sobě nějaký pomník. A jistě nás bude hřát u srdce, když něco takového po nás zbude.

  

 

6.Únik

 

Ať už má dorůstající děti nebo ne, prožívá si žena v domácnosti chvíle trápení a zoufalství, které se obvykle vyřeší, jakmile se může o své starosti s někým podělit.

 

Jsou však období nudy a znechucení, které se tak rychle ukončit nedají. Ani ženatý muž vůči nim není imunní a teoreticky jim může podlehnout současně s manželkou. Jak z toho ven?

 

K poklidnému úniku z všedního světa nám asi pořád ještě nejlépe pomůže kniha. Jednak si ji vybíráme sami a nevnucuje nám ji nějaký producent se svou svéráznou představou průměrného vkusu. A co víc, vybíráme si ji sami, aby ladila určité situaci nebo náladě - detektivku na cestu vlakem, milostný román na let letadlem, špionážní příběh na noční stolek a něco uspávajícího do křesla v obývacím pokoji.

Při čtení se ocitáme v docela jiné době a jiné společnosti a na nějaký čas unikneme ze svého každodenního života.

Smyšlený svět je možná i přitažlivější než svět skutečný, ale ještě důležitější je, že má docela jiné prostředí. Po dobu, kdy román čteme, se v duchu vzdalujeme z domova.

 

Dokáže film posloužit stejnému účelu jako román?

Pravdou je, že jeho účinek je mnohem krátkodobější. Kouzlo jednotlivých záběrů nás sice uchvátí mnohem rychleji, ale daleko méně už prožíváme samotný příběh.

 

Pokud se snažíme uniknout jednotvárnému způsobu života, dává nám k tomu divadlo ještě méně možností než kino.  Neboť návštěva divadla je ještě společenštější záležitostí a o přestávce se můžeme pozdravit se známými a probrat s nimi výkony herců.

 

Nejzřejmější cestu k úniku nám nabízí víkend a letní prázdniny. Především nám umožňují změnu prostředí.

 

Lidé, kteří žijí v rovině, si mohou vyjet do hor, lidé žijící uprostřed lesů k moři. A co víc, úplně změní svou osobnost.

Z bankéře se náhle stává rybář a z uštvané matky dáma, která nemusí nic dělat.

 

Pravda, pokud se do přírody rozjedou rodiče i s dětmi, celkem nic se nezmění, protože pořád ještě musí zůstávat rodiči.

Vládne tu však jiný duch a důraz se klade na docela jiné věci než doma.

 

 

Zákon paní Parkinsonové - část druhá

Jak jsem slíbila včera, tady je pokračování v knížce.

3. Vztek ženy

 

 

Ženy často vyjadřují svůj hněv mlácením nádobí a boucháním dveřmi. Když se nádobím pořádně praští o zem, většinou se rozbije. Když se roztříští na kusy  a nacpe do popelnice, slouží i jako protest proti nespravedlnosti tohoto světa. Na nějakém tom lichém talíři nijak zvlášť nesejde, vážnější už je to, když rozbijete drahocenný kousek. (já jsem si ze vzteku nad manželem rozmlátila pěkné červené hodinky, jenom z afektu a dodneška mě to na sebe štve!)

 

Svědčí to o tom, že se chováte dětinsky, že jste si toho vědoma a že se jako dítě stíháte dětinskými formami trestu. Tím však váš hněv zdaleka nekončí. A proč by také měl? Trestáte sama sebe i ostatní, dokud se nevzpamatujete. A teprve pak, za několik hodin anebo dní, když se znovu zamyslíte nad celým výjevem, zjistíte, že nešlo zdaleka o nic vážného.

 

Ovšem žár, který se ve vás nastřádal a je přenosný, znamená ovšem značné nebezpečí a může vést k důsledkům stupňovaným od pomluvy až k útoku a od rozvodu až k vraždě.

 

Výzkumy z poslední doby dokázaly, že den domácích katastrof je způsoben žárem, který nemá dostatečného úniku. Manžel odejde do kanceláře, děti do školy, zůstanete doma sama...

 

Chcete-li se ubránit vystupňované teplotě, musíte si především osvojit zákon paní Parkinsonové a uvědomit si, že platí i pro vás. Tzn., pokud na vás dolehne pohroma jako výsledek vašeho vlastního rozrušení, přestaňte pracovat, všeho nechte, sedněte si, srovnejte si v hlavě myšlenky a vzpamatujte se. Rozhodně nic nepodnikejte, dokud vám zase teplota neklesne na normál.

 

Při psaní jsem si vzpomněla na můj oblíbený dětský film

"Prázdniny pro psa", Hrzán hrál manžela Maciuchové a hned na začátku jí naházel do vany součástky z auta, s tím, že zašpinil totálně celou koupelnu od oleje a pak zoufale čistil kachličky čistým pověšeným prádlem. Když jsem to viděla ve filmu, smála jsem se, ale zažít to... Maciuchová se taky zhrozila, ale podle zákonu paní P. si šla natáhnout nohy do křesla a vesele si zpívala písničku Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn.

Ten klid jsem jí záviděla!

 

 

Ukázku přidávám, ať se pobavíte

 

 

 

Žena je mnohem zranitelnější a snad i náchylnější k zoufalství. Události se na ni někdy hrnou až úděsnou rychlostí a jedna katastrofa stíhá druhou.

 

Předpokládejme například, že jste si rozbila oblíbený porcelán, žehličkou propálila nejhezčí šaty, přeteklo vám mléko a porouchal se kávovar. Celá roztřesená čekáte, jaká katastrofa vás ještě potká. Kdybyste neznala zákon paní P., určitě byste zavolala do kanceláře manželovi a začala mu rozčileně a zcela nesrozumitelně vylévat svůj žal.

 

Podobné zoufalé volání zastihne vašeho manžela asi ve dvou situacích. Buď má právě poradu a bije se jako lev proti nějakému idiotskému návrhu, který mu může úplně zničit kariéru, anebo sedí klidně u stolu a pracuje.

 

V prvním případě vyzní jeho odpověď pravděpodobně stejně vzrušeně jako vaše volání o pomoc: "Prokristapána, já mám zrovna poradu, nevím, kde mi hlava stojí a ještě abych se staral o takové pitomosti".

 

V druhém případě se váš choť zachová dokonale a rozumně, že byste ho nejraději vlastníma rukama zardousila. "Co kdybys zavolala tak za pět minut a mezitím si ujasnila, čím bych ti mohl být nápomocen?"

 

Z těchto dvou možných typů odpovědí je druhá mnohem osudnější. První vám není moc platná, ale naznačuje aspoň, že v tom nejste sama - i váš manžel má starosti. Druhá však postrádá útěchu. Vy vlastně hledáte těleso, do kterého převést svůj žár. Manžel je pro takový účel chladný až dost, ale odmítá spolupracovat. Místo aby chvíli poslouchal, přeruší vás a věcně se zeptá: "Co vlastně chceš?" Nechápe, ubožák, že se potřebujete VYPOVÍDAT a najít někoho, kdo by vás VYSLECHL.

Prásknete telefonem, pevně přesvědčena, že vaše manželství se zhroutilo. Manžel vás opustil, má jinou. Skoro určitě s ní zrovna teď sedí a vysmívají se spolu vašemu neštěstí. (taky trpíte takovými představami?)

 

Volat manželovi jste rozhodně neměla. Co bylo spíše na místě? Správně jste si měla počínat takto: Vzít si prášek na uklidnění. Potom zavolat svoji kamarádku a pozvat ji, aby k vám přišla na kávu, ale ne hned, asi tak za půlhodiny. Pak se posadit a sepsat všechny události, které vás rozrušily. Nic nerozhodovat. Vyčkat, vypustit všechny problémy z hlavy, dokud nebudete mít dost času na jejich řešení.

Než přijde přítelkyně, začnete se pomalu uklidňovat. A až jí řeknete, co vás potkalo, budete už docela normální. Všechno jí pěkně vypovíte, necháte se politovat, odložíte praktické problémy na zítřek, uděláte jen nejnutnější práci, která se nedá odložit, sednete si a začtete se do jedné velice nudné knížky.

 

 

4. Stáří

 

Není větší nesmysl než se domnívat, že když odejdeme do penze, rázem zestárneme.

Prvním tajemstvím úspěšného odchodu do penze je zvolňovat postupně tempo, už asi dva roky předtím se méně věnovat práci a najít si nějakou náhradní činnost pro příští léta.

Dalším tajemstvím úspěchu je sport, ale nesmí se to s ním přehánět.

A třetí tajemství spočívá v tom, že se máme vyhnout zbytečným nářkům.  Litovat bychom se vůbec neměli, a to nejen proto, že je to skličující, ale hlavně si pak zvykáme ohlížet se do minulosti. A jakmile se přestaneme dívat dopředu, jsme už skutečně staří (to si myslím platí i pro naši generaci).

 

Manželka muže odcházejícího do důchodu by si měla především hledat i jiné zájmy než babičkovské. Neměla by v nich být odkázána na manžela, kterého stejně přežije. A neměla by ani příliš spoléhat na společnost dětí a vnoučat, protože by si s nimi mohla snadno pokazit vztahy. Její zájmy v této závěrečné životní fázi by měly být opravdu její.

 





Zákon paní Parkinsonové a jiné úvahy o domácnosti - část první

Huráááááá .... Konečně první knížka, ve které jsem se dočetla rozumné myšlenky k výchově dětí a mládeže, o životním postoji a stylu současného moderního člověka.
Musím se o ně podělit. Knížka nese zvláštní název:

" Zákon paní Parkinsonové a jiné úvahy o domácnosti "

V knihovně jsem se ještě přesvědčovala, jestli to skutečně není psáno pro lidi s Parkinsonovou nemocí, ale jde o shodu jmen, protože pan profesor Parkinson, který tuto knihu napsal, je proslulý historik, novinář a cestovatel. Jeho práce o managementu jsou prý ostré a kritické a hned po svém prvním vydání způsobily nemalý rozruch mezi obchodníky a byrokraty po celém světě.

Profesor Parkinson popsal životní údobí své ženy i sebe jako rodiče a jejich domácnosti a to pohledem skutečně nevšedním, rozumným a vtipným. Po všech těch rádcích pro rodiče a psychologických rozborech, tahle knížka byla pro mě osvěžením a pobavením.

V prvních kapitolách se autor zabývá seznamováním, svatbou a automobilismem. To přeskočím, seznámení i sňatek mám " úspěšně " za sebou, takže jdeme rovnou k manželství a dětem.

 

1. Manželství

Pro společný život je nedůležitější zdvořilost. Máme-li někoho rádi, měli bychom k němu být tím zdvořilejší a rozhodně se k němu nesmíme chovat hůř než k ostatním. Nejdůležitější je však laskavost, ta stojí ještě před zdvořilostí. Platí to o to víc, máme-li děti, neboť podle příkladu, jaký jim poskytneme, si udělají svou představu o zdvořilosti. V jejich zdvořilém chování k ostatním se bude obrážet jednání, jaké vidí doma. Není většího omylu než se domnívat, že manželství nás zbavuje povinnosti jednat zdvořile. Spíše naopak, vyžaduje od nás mnohem víc zdvořilosti za okolností, kdy všechno nás vede k tomu, abychom jí projevovali méně.

Jak to, že doma se chováme ke svým nejbližším hůř než k cizím, dovolujeme si na děti,  vylíváme si na nich vztek za někoho jiného, urážíme a zesměšňujeme? Nemělo by to být naopak???
Já sama se teda rozhodně zdvořile doma nechovám a pro svoji obhajobu, manžel ani děti nijak zvlášť taky ne...

2. Děti

 

 

K problému dospělých a mládeže neexistuje zřejmě žádné úplné řešení, ale jistou úlevu, kterou by bylo chybou zavrhovat, skýtají internátní školy. Ve prospěch i neprospěch internátních škol slýcháme nesčetné argumenty, ale většina z nich pomíjí dvě důležité výhody, které může taková škola nabídnout.

První z nich pramení ze skutečnosti, že vůbec nejméně dokážeme jednat s vlastními dětmi. Na cizí umíme být rozhodní a tvrdí, nevyptávat se jich, na co mají chuť, ale rovnou jim uložit, co snědí k večeři a určit jim hodinu, kdy si mají jít lehnout a rovnou je trestat za neposlušnost a drzost. Rodiče velmi dobře vědí, jak by měli s dětmi jednat, ale bojí se na nich kázeň vynucovat. Co když by potom jejich dítě vzpomínalo na takovou výchovu s trpkostí a odcizilo by se jim, sotva by odešlo z domova? Ze strachu před takovou reakcí rodiče svým potomkům ve všem vyhoví a dovolí jim mnohem víc než dětem, ke kterým žádný osobní vztah nemají.

 

Ještě důležitější však je, že internátní škola dopřeje rodičům vydechnout a přináší chvíle, kdy zase otec i maminka se mohou začít věnovat svým zájmům, kterých museli nechat. Mnohé dvojice by takovou možnost uvítaly. (hlásím se k nim). J

Jiné rodiče přímo pobuřuje myšlenka, že by se se svými dětmi měli rozloučit jen o den dříve, než je nutné. Radost z dětí jim vynahradila všechny starosti a nechtějí ani pomyslet na chvíli, kdy dům ztichne a zůstane téměř prázdný.

 

Odepsat takto děti a začít se věnovat něčemu jinému může působit dost necitelně, ale jedním si můžeme být jisti - že tím získají především děti samy.

Neboť až povyrostou, budou se vídat s rodiči, kteří rovněž vyrostli a rozvíjejí se. Místo k mamince, která se rozplývá nad rodinným albem, se budou obracet k mnohem zajímavější ženě, plné nápadů a nových zájmů a nejenom posedlé mateřstvím.

Pokud by děti měly volbu, víme docela jistě, jakou matku by potřebovaly a jakou by si vybraly. Chtějí sice rodiče, na jejichž lásku mohou spoléhat, ale rozhodně ne rodiče, kteří od nich za to budou vyžadovat, aby se jim věnovaly.

Nejvíc ze všeho se máme vyhnout jednání některých lidí, kteří vším vyčítají svým dětem: "Starali jsme se o vás, když jste byli malí, všeho jsme se kvůli vám odřekli a nic jsme vám neodepřeli. Teď jsme staří a je na vás, abyste se trochu o tátu a mámu starali."

Rodiče nikdy nesmějí připustit, aby byli na svých dětech závislí, především citově. Pokud se matka a otec přestanou vyvíjet, děti je samy opustí a jejich odchod je oba duševně zničí.

 

Jediným řešením tedy je, aby matka hned od počátku na dětech tolik nevisela. Z trochu velkorysejšího přístupu získávají především děti samotné.

Neboť tam, kde se otec a matka věnují jenom rodičovským povinnostem, propadají děti mylnému dojmu vlastní důležitosti. Berou se příliš vážně, myslí si, že jejich názory jsou kdovíjak významné, že jen ony rozumí dnešnímu světu a že na tom, co řeknou a udělají, závisí veškerá budoucnost lidstva.

Tento pocit poslání pak vede některé politiky k názoru, že mladí lidé jsou dnes vyspělí jak nikdy jindy. Ve skutečnosti by však byli mnohem vyspělejší za normálních okolností a hlavně kdyby hned od dětství méně mluvili a více se hleděli naučit.

 

 

 

Pokračování druhé části příště ....bolí mě ruce, jak jsem to klovala do počítače...

 

 



 





Plánování vám usnadní život

Víte, co člověka nejvíc unavuje při přípravě večeří a proč se mu nechce každý den vymýšlet, čím nakrmí sebe i ty, co s ním bydlí pod jednou střechou? Je to nerozhodnost způsobená únavou. Vaše hlava není večer, po celodenním pracovním vypětí, zrovna v nejlepší kondici, aby vymýšlela večeři.

Situace se však rázem změní, když myšlenky na večeři spustíte už ráno a zásadní rozhodnutí ohledně obsahu večerního talíře učiníte nejpozději do oběda. Pak už jen mechanicky nakoupíte a v docela dobré pohodě i uvaříte, co jste si usmysleli. 

Představte si však ještě pokročilejší stav. V neděli večer si v hrubých obrysech načrtnete celotýdenní večerní menu a v pondělí, při nezbytném doplňovacím nákupu, si pořídíte suroviny na celý týden dopředu. Ušetříte si tím spoustu času nejen v obchodě, ale i před ledničkou. Už se nebudete pokoušet vystát před ní důlek, jen aby vám prozradila, co že to bude k večeři…

Svůj seznam udržujte v dohledu - na nástěnce, na lednici, v diáři, prostě někde, kam se můžete kdykoli podívat. A pak už není nic snadnějšího, než se jej držet.

Týden už začal, takže spěchejte pro tužku a papír, vzpomeňte si na to, co vás posledně lákalo v obchodě a vemte si k ruce také osvědčený zdroj receptů. Napište jídelníček, odvoďte z něj nákupní seznam a směle do toho!

Tohle jsou slova blogerky Florentýny alias Jany Zatloukalové, která sepsala kuchařku nesoucí název
" Kuchařka pro dceru " a která mi už v úvodu knížky byla velmi sympatická svojí první větou, že rozhodně nikdy nepatřila mezi děvčata, která se své mamince odmala (i v dospělosti) pletla v kuchyni, aby mohla pomáhat a přiučit se. Jenže ji věčný hlad jejího muže a čtyř dětí donutil začít se zajímat o kuchařské umění a vypilovat ho k dokonalosti.

To bych si taky přála. Musela jsem se pousmát nad vzpomínkou (ještě stále čerstvou), jak jsem se předevčírem nalákala nad myšlenkou připravit rodině drožďovou pomazánku sypanou čerstvou pažitkou. Dnes jsem se do ní pustila (za pár dní by to už droždí nevydrželo), zakoupila jsem pro ten účel i celozrnné pečivo a pak jsem zasmradila celou kuchyň, slavnostně vše naaranžovala na talíř i s rajčátkem, paprikou a okurkou a naservírovala to dětem. Bohužel, potlesk se nekonal ... ještě teď do sebe tlačím poslední kousky chleba s pomazánkou, která už mi leze ušima.

A takhle je to u nás téměř se vším. Naše děti se pořád drží klasiky - rajská, koprovka, karbanátky, řízky, plněné knedlíky (ale bez zelí) a ovocné knedlíky ... Plánovat jídelníček je téměř nemožné. Netuším jak to probíhá v jiných rodinách, ale za sebe vím, že když já mám na něco chuť, tak moje děti ji rozhodně se mnou nesdílí.