Při včerejší návštěvě hořického plaveckého bazénu jsme se dozvěděli pro nás dost zásadní informaci. Nejsme normální rodina.
Když Zbyněk platil rodinné vstupné a pokladní mu vydala čtyři lístky, vyběhl Lukášek k turniketu a chystal se pod ním podlézt. V tu chvíli ho paní spatřila a štěkla po Zbyňkovi, že máme tři děti a do rodinné vstupenky spadají pouze dva dospělí a dvě děti - to je normální rodina, nikoliv tři! Za Lukáška jsme museli doplatit dalších 40 Kč.
Přitom v dnešní době už pětičlenná rodina není nic neobvyklého. Naopak bych řekla, že nás přibývá. Stále ale spousta lidí v mém okolí je tím překvapená. U mužů si většinou vysloužím tiché obdivné hvízdnutí za "statečnost", u žen spíš zdvižené obočí, ať už údivem nebo obdivem.
Musím se přiznat, že mi tato skutečnost občas příjemně lichotí a někdy se přistihnu, že se těším na okamžik kdy se budu moct vytasit s tím, že jsem matka tří dětí.
Odmala jsem vykřikovala do celého světa, že chci mít jednou velkou rodinu, nejlépe s pěti dětmi. Moji bláhovost a dětskou naivitu mi překazil už první porod. Na ten první i druhý jsem ještě nějak "zapomněla", po třetím už jsem se skálopevně rozhodla, že fakt končím a na hrdinství už jsem stará a opotřebovaná...
Navíc přišlo další kruté zjištění - nejsem zcela mateřský typ ženy. Vždycky se mi líbila představa velké rodiny, kde pobíhají moje děťátka - kuřátka a já celá blažená se oddám nové životní roli ideální matky - hospodyňky, která má navařeno, napečeno, naklizeno, neustále plné zásoby všech možných potravin, úsměv od ucha k uchu a klidnou a harmonickou duši. No nedařilo se mi to.
Moje rodina a nejbližší mě znají a už vědí, že většinou vše dělám buď na poslední chvíli nebo raději vůbec, nesnáším nákupy, vařím z nutnosti a obtěžuje mě každodenní starost kolem školních svačin pro děti. Se svačinami se to má tak, že pokud zavčas stihnu koupit rohlíky, pak děti svačinu mají, ale tu a tam vyměním rohlíky za desetikorunu a donutím děti koupit si svačinu až ve škole. Tomu se říká rodinné šetření.
Jednou jsem se ale zhrozila a zastyděla (ne ovšem moc na dlouho). Karolínka psala domácí úkol z angličtiny. Měla popsat co většinou večeří. Ptala se mě, jak má přeložit větu: co si kdo najde... Asi není co dodat!
Moje kolegyně v práci, která už mě zná blíže i z mého vyprávění, se mě zeptala, zda mi smí položit intimní otázku. Čekala jsem všechno, ale tohle teda ne:
" Věrko, vy jste se Zbyňkem vždycky chtěli tři děti? "
" No, ano, jasně! " (co je to za divnou otázku - nechápala jsem její smysl...)
" Tak to se o ně musíš taky postarat! "
A bylo to.
