Japonské zvyky a styl života

Téměř na jeden zátah jsem přečetla útlou knížku od Belgičanky Amélie Nothomb s názvem Strach a chvění a v myšlenkách se k ní musím neustále vracet. 

Kdo dává přednost filmové podobě před knižní, může se mrknout na desetiminutový výběr z filmu. Dialogy jsou naprosto totožné s těmi v knížce.

Jedná se částečně o autobiografický příběh, hrdinka Amélie, mladá dívka z Belgie po letech učení japonštiny a ekonomie nastoupí do velké japonské obchodní společnosti. Její představy jsou však v naprostém rozporu s realitou. Ve velké obchodní firmě, kde ji zaměstnají, klesne postupně z postu tlumočnice až do pozice uklízečky firemních záchodů. Proč? Jen proto, že není Japonka.

Japonské zvyky, myšlení a japonský život je dost odlišný od našeho. Pro Evropana bývá toto zjištění dost překvapivé.

Autorka ve svém díle ukazuje především na postavení japonské ženy ve společnosti a přísnou hierarchii ve firmě. Musím říct, že jsem byla z knížky docela šokovaná. Z popisu Japonek bylo znát, že se musí podřídit svému muži, už od narození jsou vychovávány k roli poslušné manželky a matky, které se navíc musí smířit, že lásku nikdy nepoznají. Nesmí mít žádné touhy a přání. Vdát se musí nejlépe do 25 let, pak je pozdě. A když je nejhůř, mohou spáchat sebevraždu, která je v Japonsku považovaná za čestný a obdivný čin.

Moc se mi tomu nechtělo věřit a tak jsem si vyhledala  pár článků a rozhovorů se samotnými Japonkami nebo Čechy žijícími v Japonsku. Protože jsem v Japonsku nebyla, vycházím skutečně jen z těchto rozhovorů, nemám tyto podklady nijak ověřené, takže budu moc ráda za jakékoliv vaše připomínky a komentáře.

Japonci jsou proslulí svojí pracovitostí i úctou. Císař je pro ně bohem. Ve firmě, ve které pracují jsou loajální a mají hierarchicky dáno, kdo je kompetentní s kým komunikovat. Přeskočit jednu úroveň prostě neexistuje. Základem tohoto chování je neztratit tvář. V Japonsku je na prvním místě firma, rodina a volný čas až po ní.

Tradiční model japonské rodiny je takový, že muž se musí o rodinu postarat ekonomicky, zajistit ji, a žena o rodinu pečuje. Muž v domácnosti takřka nepomáhá, jeho role je vydělávat peníze a živit rodinu.

Japonské ženy se po svatbě věnují rodině a výchově dětí, do práce se vrací až po odchodu dětí z domova. Pro ženu je toto postavení velmi výhodné. Poté, co děti odejdou do školy, normálně pracuje. Ovšem co vydělá, to si vždy ponechá jako své kapesné. Nepřináší peníze do rodiny. To je úloha muže. To znamená, že žena může přes den pracovat, aby si přivydělala, třeba někde učí nebo prodává. Potom se děti vrátí ze školy a žena se o ně stará.

V soukromém životě by však Japonky na jednu stranu uvítaly, kdyby se svými muži mohly mít partnerštější, romantičtější vztahy, které znají z amerických filmů, ale na druhou stranu to vnímají tak, že nemají důvod ke stížnostem. Dokonce s úsměvem prozradily, že velké umění japonské ženy spočívá v dovednosti nechat muže žít v iluzi, že vše řídí on sám, ačkoliv ve skutečnosti on jen vykonává mistrnými způsoby mu vštípenou vůli své ženy (známe i u nás - muž je hlavou rodiny, žena jejím krkem).


Materiálně zajištěny, organizují si japonské ženy své potřeby a svůj čas po svém. Stará buddhistická moudrost praví, že nejvíce utrpení přinášejí člověku příliš velká očekávání. Japonky jsou ve většině případů se svým údělem vyrovnané a nemají potřebu ho měnit. Ty, které mají jiný názor, nezřídka odcházejí do zahraničí nebo se vdají za cizince.

Výchova dětí zůstává výhradně na matce a nutno říci, že to nemají lehké, protože japonský vzdělávací systém je organizačně i logisticky velmi náročný. Ve všedních dnech, ale i o víkendech téměř nikde nejsou vidět jen tak hrající si děti, člověk je zahlédne jen jak někam přecházejí ve školních uniformách.

Stravování je další kapitolou, která znamená spoustu odlišností. Japonská kuchyně není tak rozmanitá jako čínská nebo francouzská. Hlavním pokrmem jsou syrové ryby, rýže, luštěniny, těstoviny z tmavé pohankové mouky, ovoce a zelenina. Protože jedí hůlkami a příborem neumí tak dobře zacházet, je pro ně nepřekonatelnou překážkou, když dostanou na talíř kus masa a mají si ho pokrájet. Při jídle je obvyklé a dovolené hlasitě srkat, mlaskat a říhat.

Pro Japonce je typický velmi kladný vztah k přírodě. U každého domu je zahrada s pečlivě ošetřovanými stromy, keři a květinami. Borovicím, tisům a tujím sestřihují jehličky, směřující dolu, aby větve získaly typický tvar zaoblených kopečků. Je společenským zvykem a slušností pochválit při návštěvě vzhled zahrady anebo aspoň zátiší s květinami, které bývá pečlivě naaranžováno do vázy v každé domácnosti.

Japonská mentalita zůstává pro cizince a obzvlášť pro Evropany velkým otazníkem, přesto je Japonsko bezpochyby velmi zajímavá, svým způsobem krásná a ispirativní země.
Mě osobně fascinuje jejich minimalismus, jednoduchost a vkus při zařizování interiérů, dokonalé japonské zahrady, preciznost jejich výrobků, čajový obřad, lázně, i japonská filozofie v čele s jógou.