Načala jsem třetí měsíc v práci a už zase nad sebou pochybuji a vnitřně se trápím, jestli to má všechno smysl. Jestli mě tahle práce obohacuje, naplňuje a přináší radost...
Celou mateřskou dovolenou s Tomíkem jsem přemýšlela, co bych tak měla později dělat. Co by mě bavilo? Docházela jsem i na kurzy sebeuvědomění, abych si např. vybavila pocity z dětství, co jsem dělávala a co se mi líbilo. Moc jsem toho neobjevila. Jen že se všechno pořád nějak motalo kolem knížek, vystřihovánek, omalovánek...ale nic konkrétního.
Po Tomíkovi jsem nastoupila do zaměstnání a nic se neměnilo, jen jsem se víc utvrzovala v tom, že ani tato práce pro mě není tím pravým ořechovým.
Přišla třetí mateřská a já už jsem nechtěla nechat nic náhodě a slepému pátrání ve svém vnitřku. Přečetla jsem si pár duchovních knížek, ale neuměla jsem si získané rady převést do praxe. A pak jsem se dostala ke svému "budoucímu" duchovnímu rádci. Sice oklikou přes Tomíka, ale věřím, že všechno má souvislost a nic se neděje náhodně a že se ta životní mozaika opravdu začne postupně skládat.
Celý rok jsem pak nepravidelně docházela na "rady" a pro povzbuzení a věnovala se svému duševnímu rozvoji. Musím říct, že výsledky opravdu přišly. Začala jsem získávat sebevědomí, sebeúctu a pěstovat v sobě lásku. Při posledním sezení jsme s paní K. mluvily i o mé budoucí práci, která mě bude velmi bavit, zvýším si sebevědomí a naučím se mnohem lépe komunikovat. Těšila jsem se! Měla jsem velkou chuť do práce, otevíral se mi nový svět pozice, kterou jsem do té doby nikdy nezkusila a která se mi vždycky moc líbila. Jenže jsem už zhruba po měsíci upadla do sebelítostivé nálady se sebeúctou na bodu mrazu a s podrážděnou náladou, kvůli které jsem si vylívala vztek na dětech a vinila všechny kolem sebe.
Ne náhodou se mi dostal do rukou článek o
Syndromu vyhoření a jeho příznacích:
Psychické příznaky:
- ztráta nadšení, schopnosti pracovního nasazení, zodpovědnosti;
- nechuť, lhostejnost k práci;
- negativní postoj k sobě, k práci, k instituci, ke společnosti, k životu;
- únik do fantazie;
- potíže se soustředěním, zapomínání;
- sklíčenost, pocity bezmoci, popudlivost, agresivita, nespokojenost;
- pocit nedostatku uznání
Splňovala jsem všechny body do puntíku!
Celá zoufalá jsem volala paní K. a očekávala radu a hlavně vysvětlení, jak to že nejsem šťastná a nezářím spokojeností. Paní K. mě dorazila, protože mi vysvětlila, že já nebudu nikdy dělat práci svých snů, protože žádná taková pro mě neexistuje. Mě totiž nic nebaví... (na jednu stranu je to k pousmání, ale v tu chvíli mi to vtipný teda nepřišlo).
Mým úkolem je teď naučit se milovat tuto práci, kterou mám a přestat na ní hledat chyby a utíkat před zodpovědností. Tato pozice mi má pomoci vybudovat si svoji sebeúctu a naučit se komunikovat s lidmi.
Styděla jsem se za sebe a ještě víc jsem se zastyděla doma před dětmi, když mi vyčetly, že se mnou není k vydržení od té doby co jsem nastoupila do zaměstnání. A je fakt, že jsem si i já sama sobě říkala, kdy jsem se od srdce zasmála, kdy jsem si udělala nějakou malou radost, kdy jsem hodila všechno za hlavu a těšila se ze dne, z maličkostí a dětí.
Když si vezmu, jak jsem tady všechny ty "radosti" popisovala na blogu - je mi stydno! Nevzala jsem si z toho nic k srdci, na všechno jsem zapomněla v tom chaosu povinností a časové přetíženosti. Ale copak to jde takhle neustále honit čas a rozčilovat se nad hloupostmi? Je to vážně ubíjející.
Při hledání příznaků syndromu vyhoření jsem OPĚT narazila na zajímavé stránky www.velka.zlutasova.cz, kde jsou interaktivní psychologické online kurzy. Já jsem se zapsala do programu Zvýšení sebevědomí a vyzkouším i Duševní rovnováhu. Kdo ví, třeba mě něco nakopne...
Zajímalo by mě, jaké máte zkušenosti s vyhořením v práci a jak se proti tomuto syndromu bráníte? Myslím, že spousta lidí si to ani nechce vnitřně přiznat, že něčím takovým prochází, přitom je nás opravdu většina, která se s tímto
problémem potýká...
Maličko odbočím, ale podívala jsem se do svého zápisníku, kde mám všechny poznámky, které mě někde zaujaly a narazila jsem na jednu, která celkem souvisí s pocitem naplnění a štěstí. Jedna žena vzpomínala na svoji tetu, kterou obdivovala a vzhlížela k ní jako ke svému vzoru ženy, která si uměla zachovat svoje tajemství i v hodně pokročilém věku:
"Když jsem trávila čas s tetou, věděla jsem, že určitě přijde zážitek lehounký a voňavý jako mýdlová bublina. Teta mě pravidelně brávala se svým synem a dalšími dětmi do kina na kreslené filmy nebo do lunaparku. Bylo nádherné vidět, že i ona se skvěle baví. Hladce zapadla mezi děti jako malá holka, ale na sklonku dne se stala opět matkou a manželkou. Její schopnost pružně se přizpůsobit okolnostem mě dodnes uchvacuje. Představuje pro mě i vzor svobody, protože si nikým a ničím nenechala a nenechá diktovat, a ví, co je pro ni dobré a co špatné. Od mládí se řídí vlastním instinktem a neuhýbá před volbou. Nesoudí druhé, umí lidem naslouchat, uchovat tajemství a poskytnout radu v citlivých otázkách.
Rovněž obdivuji její vůli a touhu neustále se učit, zajímat se o řadu oblastí. Chce všemu rozumět, získávat další poznatky a zůstat otevřená novým emocím. Myslím, že tahle cesta vede k osobnímu naplnění.
