Únor je pryč a já bych měla znovu zrekapitulovat svoje předsevzetí v tomto měsíci.
Jak jsem popisovala v Projektu štěstí, únor je (byl) měsícem manželství. Na toto téma se jednak těžko diskutuje, ale i plní některá předsevzetí. Mě už odrazovaly jen ty popsané úkoly v knize:
* přestaň hubovat
* neočekávej chválu ani ocenění
* hádej se správně
* žádné výlevy
* nešetři důkazy lásky
Od začátku našeho manželství a hlavně co jsem na mateřské, se často přistihnu, že manžela sekýruju, poučuju, jednám s ním jako s dalším malým děckem, předhazuju mu, jak jsem svědomitá, zodpovědná, úžasná superžena a matka, která všechno zvládne a jak mi má být za vše co dělám a jak se sebeobětuji naší rodině, vděčný. Když jsem se nad tím zamyslela, mně samotné by se to taky nelíbilo, tak proč to dělám jemu? Co si to tady sama sobě dokazuju? Druhého člověka stejně nezměním, leda sebe.
Takže po tomto uvědomění jsem se začala víc kontrolovat, hlavně co vypouštím z pusy a jak se chovám. Protože to ani není absolutně ženské, jemné a taktní chování. To jsem si v tom okamžiku uvědomila, jak hrubě a mužsky při tom působím, fakt nic pěkného. (a už vůbec ne sexy!)
Manžel umí chválit a oceňovat, já se tomu učím. Nejde mi to přes pusu, neumím to ani u dětí, pokaždé se u toho cítím trapně, že to na mě přeci musí být vidět jak se přetvařuju.
A přitom právě pochvala, ocenění, uznání, přesně po tom naše duše prahne a dětská obzvlášť. Vždyť mně to dělá tak dobře, hned je mi na světě líp, když mě rodina obdivuje...
S úkolem " hádej se správně " jsem byla hotová raz dva. Já se hádat neumím. Mě každý umlátí argumentama. Ale ne proto, že bych byla tak slabá chudinka co si na ni troufnou, ale že si NIC nepamatuju. Pokud už se u nás "blíží" k nějaké hádce, já mám v tu chvíli v hlavě temno a nevzpomenu si a nevzpomenu, co mě minule tak strašně rozčílilo a co bych mohla manželovi vytmavit. A abych si to zapisovala na nějaké papírky a pak je během hádky hledala, na to jsem líná. Tak nevím, je to nevýhoda nebo možná výhoda nic si nepamatovat.
Žádné výlevy. Tak to je značně těžké splnit, když žena je od přírody nastavená tak, že pokud má problém, potřebuje se svěřit a rozebrat ho. Ale muž nic takového nechce dělat a dostane strach. Věta: " Miláčku, musíme si promluvit ", je pro muže velmi odstrašující.
Proto jsem si předsevzala, že žádné výlevy nebudu prezentovat před manželem a opravdový problém nebo starost na něj " hodím " až ve chvíli, kdy budu potřebovat radu a pomoc. Protože řešení (alespoň tři) mají muži vždy po ruce. A většinou velmi dobré.
Pro maličkosti a špatné nálady existují kamarádky a spřízněné duše, které mají pochopení. U nich se můžu dosyta vyřádit. Vždyť kdo jiný by mě měl pochopit pro ženské malichernosti než druhá žena...?
Nešetři důkazy lásky. Vyštrachala jsem k tomuto tématu jeden článek, který jsem si založila (to já dělám, jak se mi něco zalíbí, hned si to vystřihnu nebo zapíšu).
Ptali se žen, jak bojují proti stereotypu. Protože kde je stereotyp, tam chybí i dokazování lásky. A tady jsou dvě pěkné odpovědi, které jsou mi velmi blízké a cítím to naprosto stejně.
" My s manželem proti stereotypům vůbec nebojujeme, my jim naopak fandíme! V době, kdy se život kolem nás mění jako obrázky ze sklíček v kaleidoskopu a kdy každý den musíme vstřebat obrovský příliv nových informací, je těch překvápek beztak dost. Takže si vážíme našich opakujících se dialogů, otřepaných hlášek i vzájemného, téměř stále stejného vtipkování! Moc dobře víme, jak partner v té či oné situaci zareaguje, co ho zaručeně rozesměje a co zase spolehlivě naštve, a myslím, že právě tohle jistí stabilitu našeho léty prověřeného manželství ".
" Proti všednosti nejlépe zabírají dvě věci, respekt a prostor. Nenutit toho druhého do věcí, které jsou mu proti mysli jen proto, že se to tak dělá nebo že to tak chci já. Není nutné dělat všechno společně, nechci znát všechna partnerova tajemství, protože pak už by přece nebylo co objevovat! Společné zážitky nám možná zajistí vzpomínky, ale individuální zážitky nám dají nová témata k hovoru. A já se chci vyvíjet, a ne homolkovatět! "
Přidávám písničku, pokaždé mě pozitivně naladí, i když nevystihuje přesně naše téma
Žádné komentáře:
Okomentovat