Zákon paní Parkinsonové - část druhá

Jak jsem slíbila včera, tady je pokračování v knížce.

3. Vztek ženy

 

 

Ženy často vyjadřují svůj hněv mlácením nádobí a boucháním dveřmi. Když se nádobím pořádně praští o zem, většinou se rozbije. Když se roztříští na kusy  a nacpe do popelnice, slouží i jako protest proti nespravedlnosti tohoto světa. Na nějakém tom lichém talíři nijak zvlášť nesejde, vážnější už je to, když rozbijete drahocenný kousek. (já jsem si ze vzteku nad manželem rozmlátila pěkné červené hodinky, jenom z afektu a dodneška mě to na sebe štve!)

 

Svědčí to o tom, že se chováte dětinsky, že jste si toho vědoma a že se jako dítě stíháte dětinskými formami trestu. Tím však váš hněv zdaleka nekončí. A proč by také měl? Trestáte sama sebe i ostatní, dokud se nevzpamatujete. A teprve pak, za několik hodin anebo dní, když se znovu zamyslíte nad celým výjevem, zjistíte, že nešlo zdaleka o nic vážného.

 

Ovšem žár, který se ve vás nastřádal a je přenosný, znamená ovšem značné nebezpečí a může vést k důsledkům stupňovaným od pomluvy až k útoku a od rozvodu až k vraždě.

 

Výzkumy z poslední doby dokázaly, že den domácích katastrof je způsoben žárem, který nemá dostatečného úniku. Manžel odejde do kanceláře, děti do školy, zůstanete doma sama...

 

Chcete-li se ubránit vystupňované teplotě, musíte si především osvojit zákon paní Parkinsonové a uvědomit si, že platí i pro vás. Tzn., pokud na vás dolehne pohroma jako výsledek vašeho vlastního rozrušení, přestaňte pracovat, všeho nechte, sedněte si, srovnejte si v hlavě myšlenky a vzpamatujte se. Rozhodně nic nepodnikejte, dokud vám zase teplota neklesne na normál.

 

Při psaní jsem si vzpomněla na můj oblíbený dětský film

"Prázdniny pro psa", Hrzán hrál manžela Maciuchové a hned na začátku jí naházel do vany součástky z auta, s tím, že zašpinil totálně celou koupelnu od oleje a pak zoufale čistil kachličky čistým pověšeným prádlem. Když jsem to viděla ve filmu, smála jsem se, ale zažít to... Maciuchová se taky zhrozila, ale podle zákonu paní P. si šla natáhnout nohy do křesla a vesele si zpívala písničku Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn.

Ten klid jsem jí záviděla!

 

 

Ukázku přidávám, ať se pobavíte

 

 

 

Žena je mnohem zranitelnější a snad i náchylnější k zoufalství. Události se na ni někdy hrnou až úděsnou rychlostí a jedna katastrofa stíhá druhou.

 

Předpokládejme například, že jste si rozbila oblíbený porcelán, žehličkou propálila nejhezčí šaty, přeteklo vám mléko a porouchal se kávovar. Celá roztřesená čekáte, jaká katastrofa vás ještě potká. Kdybyste neznala zákon paní P., určitě byste zavolala do kanceláře manželovi a začala mu rozčileně a zcela nesrozumitelně vylévat svůj žal.

 

Podobné zoufalé volání zastihne vašeho manžela asi ve dvou situacích. Buď má právě poradu a bije se jako lev proti nějakému idiotskému návrhu, který mu může úplně zničit kariéru, anebo sedí klidně u stolu a pracuje.

 

V prvním případě vyzní jeho odpověď pravděpodobně stejně vzrušeně jako vaše volání o pomoc: "Prokristapána, já mám zrovna poradu, nevím, kde mi hlava stojí a ještě abych se staral o takové pitomosti".

 

V druhém případě se váš choť zachová dokonale a rozumně, že byste ho nejraději vlastníma rukama zardousila. "Co kdybys zavolala tak za pět minut a mezitím si ujasnila, čím bych ti mohl být nápomocen?"

 

Z těchto dvou možných typů odpovědí je druhá mnohem osudnější. První vám není moc platná, ale naznačuje aspoň, že v tom nejste sama - i váš manžel má starosti. Druhá však postrádá útěchu. Vy vlastně hledáte těleso, do kterého převést svůj žár. Manžel je pro takový účel chladný až dost, ale odmítá spolupracovat. Místo aby chvíli poslouchal, přeruší vás a věcně se zeptá: "Co vlastně chceš?" Nechápe, ubožák, že se potřebujete VYPOVÍDAT a najít někoho, kdo by vás VYSLECHL.

Prásknete telefonem, pevně přesvědčena, že vaše manželství se zhroutilo. Manžel vás opustil, má jinou. Skoro určitě s ní zrovna teď sedí a vysmívají se spolu vašemu neštěstí. (taky trpíte takovými představami?)

 

Volat manželovi jste rozhodně neměla. Co bylo spíše na místě? Správně jste si měla počínat takto: Vzít si prášek na uklidnění. Potom zavolat svoji kamarádku a pozvat ji, aby k vám přišla na kávu, ale ne hned, asi tak za půlhodiny. Pak se posadit a sepsat všechny události, které vás rozrušily. Nic nerozhodovat. Vyčkat, vypustit všechny problémy z hlavy, dokud nebudete mít dost času na jejich řešení.

Než přijde přítelkyně, začnete se pomalu uklidňovat. A až jí řeknete, co vás potkalo, budete už docela normální. Všechno jí pěkně vypovíte, necháte se politovat, odložíte praktické problémy na zítřek, uděláte jen nejnutnější práci, která se nedá odložit, sednete si a začtete se do jedné velice nudné knížky.

 

 

4. Stáří

 

Není větší nesmysl než se domnívat, že když odejdeme do penze, rázem zestárneme.

Prvním tajemstvím úspěšného odchodu do penze je zvolňovat postupně tempo, už asi dva roky předtím se méně věnovat práci a najít si nějakou náhradní činnost pro příští léta.

Dalším tajemstvím úspěchu je sport, ale nesmí se to s ním přehánět.

A třetí tajemství spočívá v tom, že se máme vyhnout zbytečným nářkům.  Litovat bychom se vůbec neměli, a to nejen proto, že je to skličující, ale hlavně si pak zvykáme ohlížet se do minulosti. A jakmile se přestaneme dívat dopředu, jsme už skutečně staří (to si myslím platí i pro naši generaci).

 

Manželka muže odcházejícího do důchodu by si měla především hledat i jiné zájmy než babičkovské. Neměla by v nich být odkázána na manžela, kterého stejně přežije. A neměla by ani příliš spoléhat na společnost dětí a vnoučat, protože by si s nimi mohla snadno pokazit vztahy. Její zájmy v této závěrečné životní fázi by měly být opravdu její.