Jaké jídlo ti nejvíc chutná od maminky?

Bude to nejspíš trapné, ale už zase tu budu psát o jídle. A opět pro děti...
Nechávám si totiž posílat nové příspěvky z blogu Jany Florentýny Zatloukalové, o které jsem tu psala s plánováním v kuchyni a která je autorkou Kuchařky pro dceru.

Už ten titulek: " Řekni mi, jaké jídlo od maminky jíš, a já ti povím, jaká je kuchařka ".
No, nedonutilo by vás to taky k zamyšlení, jaké jídlo vaše děti od vás vyžadují...??

Tady je celý článek ....

Měla jsem nedávno velmi zajímavý zážitek s naším báječným dětským doktorem.

Byla jsem u něj se všemi čtyřmi dětmi na pravidelné preventivní prohlídce: ukázat, jak vyrostli, nechat se pochválit, jak jsou všichni šikovní a jak zdárně prospívají. Protože takový pohovor u lékaře je poměrně intimní věc, chodily děti k panu doktorovi postupně. Každému z nich doktor mezi řečí položil nečekanou otázku: jaké jídlo ti doma chutná nejvíc?

Nebudu zastírat své rozpaky, žádné dítě nedokázalo jasně formulovat svůj názor a říct, co má rádo. Tohle přece nemám zapotřebí! Já, autorka kuchařek, matka, která se překonává, aby šest dní v týdnu měla na stole teplou večeří, která se snaží vést děti k tomu, aby poznaly kvalitní jídlo od špatného a uměly si správně vybrat, která je učí, aby nebyly konzervativní a přesto milovaly svou národní kuchyň, se dočkám toho, že si žádný z nich nevybaví jediné moje jídlo? To prosím vážně? Styděla jsem se a muselo to na mně být dost vidět.

U čtvrtého dítěte jsem to nevydržela a začala jsem se obhajovat. „Víte, není to tak, jak to vypadá. Já opravdu doma vařím. Máme skoro každý den teplé večeře. A myslím si, že vařím celkem obstojně, děti vždycky všechno snědí a nestěžují si,“ vykoktala jsem.

Pan doktor se jen usmál. „Ale paní Zatloukalová, to je v pořádku. Já vám to věřím. Ptám se proto, že děti, které vyhraněně tíhnou k jednomu jedinému jídlu, třeba k řízku s kaší nebo špagetám s kečupem, dávají jasný signál, že s vařením jejich matky nejspíš není něco v pořádku. Tohle jediné jídlo je taková jejich záchrana před jejím řáděním v kuchyni. Nic jiného od ní nejsou schopny bez protestů sníst. Takže buďte v klidu, myslím, že dětem nic nechybí.“

Nejdřív se mi ulevilo, ale stejně mi doktorova slova zůstala v hlavě. Začala jsem pozorovat své okolí, nenápadně se ptát dětí, jejichž matky v kuchyni trochu znám, jak je to s jejich oblíbenými jídly. Závěry byly drsné.

Až se jednoho dne začnete samy sebe ptát, proč to moje dítě nejí tenhle druh zeleniny nebo proč nejí vůbec nic, proč můj milý nemá rád lečo a jak ho to ta jeho matka proboha vychovala, to mi asi udělala naschvál, změňte raději rychle otázku, protože skutečná odpověď by se vám nemusela líbit. Místo hledání rad, jak do nich dostat víc zeleniny nebo ledasčeho jiného s velkou výživnou hodnotou, se zkuste zamyslet, jak moc znáte suroviny a jak dobře z nich umíte dostat to nejlepší. Nebudu vám nic nalhávat, není vařená zelenina jako vařená zelenina. Jedna je rozblemcaná a bez chuti a ta druhá je radost pohledět, měkká tak akorát a barevná, až se oko směje.
Tu první bych klidně vyměnila za špagety s kečupem.

Ne, to ještě není konec příběhu. Hrdina ještě neprošel závěrečným zvratem.

Smích mě záhy přešel, když si děti začaly u stolu vymýšlet. Přišlo to nečekaně. Postupně a v rychlém sledu začaly vyřazovat z jídelníčku mnoho dřív nekonfliktních surovin: maso, špenát, zelí, řepu, dokonce brambory ve všech podobách. Protože jsem doma ve vaření nic nezměnila, na viníka jsem přišla velmi rychle. Mé vřelé poděkování patří naší školní jídelně.

Ponaučení? I když víte, že možná nevaříte nejlíp na světě, zajímejte se taky o to, co vaše děti opravdu jedí ve stravovacích zařízeních. Projet očima vyvěšený jídelníček nestačí, občas si nechte popsat, jak jídlo vypadalo a jak chutnalo. Když to pro paní kuchařky nevyzní nejlíp, zasáhněte a uvařte doma opravdovou verzi téhož.
Učte děti rozdílům, ať si nehodí všechno maso do jednoho nerozkousatelného pytle.



Já to mám dost podobné, jen s tím velkým rozdílem, že náš Tomík vyžaduje stravování jako ze školky, kde mu chutná úplně všechno a je tedy problém přizpůsobit tomu moje vaření i s chutí ze školky ...

U Karolínky jsem na tom mnohem lépe, protože strava ve školní jídelně je na tom bídně a já se díky tomu vyšplhala se svým kuchařským "uměním" na nejvyšší příčku dokonalosti.  
Obě děti, když jim servíruju rajskou polévku, se ptají, jestli je moje nebo z jídelny. Tu z jídelny nechtějí, přitom není špatná.
Ale dělá mi radost, že i moje děti rozliší rozdíly v chutích, např. Karolínka už z dálky pozná bramborou kaši z pytlíku a odmítá jíst smažené rybí prsty.

Ale abych nešpinila školní jídelnu, polévky mají dobré, jen nesmí být zahuštěné kukuřičným škrobem, to mi taky obrací žaludek a nechává v puse kovovou pachuť.

A jsem tak rozmlsaná, že už bych nesnědla špagety s kečupem a se sýrem. A že to bylo moje oblíbené jídlo za časů mateřské s Karolínkou.
Bohužel moje děti si je nenechají asi zkazit nikdy. Včera namísto boloňských špaget ode mě, si nechaly polít špagety kečupem a sýrem. No.... snad dospějí !!!