Vzpomínka na Josefa Ladu

Alena Ladová, Josef Lada, Helena Ladová a Eva Ladová

Knížku od Aleny Ladové
Můj táta Josef Lada jsem nakonec četla dvakrát. Poprvé v klidu pro radost, podruhé s papírem a tužkou, abych si dělala zápisky, které se mi líbily nebo mě nějak oslovily a které bych chtěla předat dál.


Hned v úvodu knížky Alena Ladová věnuje svému tatínkovi takové milé vyznání - no posuďte sami.

" Nikdo z jeho přátel nezapomene na radostnou pohodu, kterou rozdával svým úsměvem, svým vyprávěním, hlavně však svým dílem.

Obrazy a knižní ilustrace ke mně promlouvají blízkou a srozumitelnou řečí.

Vzpomínám na dobu pozdější, kdy mi byl učitelem, rádcem a přítelem.

Strávili jsme pěknou pohodu nad milovanou knihou, zaposlouchali jsme se s radostí i něhou v srdci do krásné hudby, naučil mě věřit v dobré lidi, poctivá srdce a věrnou lásku.

Radost dětí i dospělých a jejich láska a úcta mu byly vždy nejvyšší odměnou."

Táta měl velký dar humoru - snad už se humoristou narodil. Byl nejen pohotový v kresbě, ale také v řeči.
Často si dobíral maminku, jako jednou když jsme jeli všichni na celodenní výlet. Maminka byla velmi plachá a ke každému vybočení z denního programu se stavěla velmi nedůvěřivě. Tak i obyčejná cesta autem v ní vyvolala cestovní horečku. Vstupovala do auta se slovy: "Prosím vás, kdyby se něco stalo, tak bych nejraději už nedýchala. Abych se dlouho netrápila."
Táta ji s klidem jemu vlastním utěšil: "A snad, mámo, nemyslíš, že bych tě nechal trápit? Kdyby se něco stalo a tys ještě dýchala - tak tě dorazím, abys měla navždycky pokoj!" Po tomto láskyplném ujištění se maminka docela uklidnila a celý den se těšila z pěkného výletu.

Jiný příklad: na výzvu Mezinárodní unie intelektuálů, aby nakreslil karikatury některých význačných účastníků kongresu v Praze r.1930, odpověděl: "Nemohu bohužel Vašemu přání vyhovět, ježto jsem zvyklý malovat pouze dobytek."
O smyslu pro humor svědčí ještě jedna noční příhoda: vracel se za tmy k domovu, a když šel kolem Chalupů, vybelhal se na silnici starý pes Cikán a rozštěkal se. Táta mu domlouval: " Jen jdi, Cikáne, domů a lehni si, já se kousnu sám!"

Byl uznávaným znalcem lidských povah, vždy věřící v dobro a spravedlnost. Víra ve šťastný konec byla jedním z jeho hlavních charakterových rysů. Bral život tak, jak přicházel, uměl se s ním rvát, probíjet se, jak se dalo, ale nikdy nezoufal.

Bylo opravdovou radostí pozorovat ho při práci. Všechno mělo kořeny v jeho lásce k lidem a k přírodě, maloval s radostí v srdci. Jeho obrazy dýchají životem. Bedlivě vše kolem sebe sledoval: řemeslníky při práci, oráče na poli, lidi na ulici, děti i zvířata při hře. Tímto pozorováním a výbornou pamětí si osvojil obrovskou rozsáhlou oblast pohybů.

Já sama nejraději vzpomínám na tátův největší obraz, "Česká krajina" z r.1936. Je to skutečná oslava českého venkova. Celý obraz dýchá radostnou pohodou české vesnice, jak ji měl táta stále v srdci a s láskou zpodobnil.

Před ostatními byl v nevýhodě, protože školní vzdělání musel nahradit vlastním pilným a soustavným studiem. Ale bez houževnatého úsilí o sebevzdělání, bez bystrého postřehu a pozorovací schopnosti, bez smyslu pro humor by jeho snaha o dokonalé umělecké podání nikdy nebyla korunována úspěchem.
Svou kresbu zjednodušil a chtěl, aby jeho obrázky mluvily i bez slovního doprovodu. Byl vždy kritický sám k sobě. Chtěl rozumět dětem, četl jejich dopisy a vyplňoval jejich přání. Přitom dbal jejich kritiky, a to s plnou vážností!

On sám byl nám dětem vlídným a shovívavým tátou. Měl vzácné pochopení pro naše malé i větší problémy.
Vždy tvrdil, že dětem patří to nejlepší: "Protože chceme, aby kniha byla nejlepším přítelem dětí, musíme se snažit, aby knihy měly nejvyšší hodnotu literární i ilustrační."
Od raného dětství sám rád četl, proto vždy psal a kreslil s radostí pro děti.
Říkal, že zdobit ilustracemi knížky pro děti v nejútlejším věku, kdy je dětská duše nejcitlivější, znamená vychovatelskou zodpovědnost. Byl toho názoru, že obrázky v knihách mají být veselé a nemají představovat nic takového, co by dítě rozrušilo. Dítě vidí ve zvířátkách své kamarády.

Někteří rodiče se domnívají, že obrázková knížka je pro dítě chvilkovým, příležitostným darem.
Ale můj táta byl nejraději, když mu malý čtenář přinesl k podpisu hodně rozdrbanou knížku, protože z toho poznal, že jí bylo užito až do roztrhání.

Mezi jeho dobré přátele patřil i Jaroslav Hašek, se kterým dokonce v letech 1913-1915 bydlel společně v jednom bytě.
Když se na začátku první světové války v hospodách špatně vařilo, rozhodli se, že si budou vařit sami. Každý den ráno vyvěsil Hašek na dveře koupelny jídelní lístek se svůdnými názvy polévek: Mam´zel Nitouche, Madame Pompadour, Prenk Bib Doda, Primátor Dittrich...
Ale jen jednou předložil Hašek tátovi k obědu rýži v mléce. Přesto že táta byl v jídle velmi skromný, rýži v mléce nenáviděl. Tak řekl Haškovi, že ji nechce. Hašek neodpověděl, otočil se a důstojně odešel. Týden se u táty neukázal! Po týdnu se otevřely dveře a v nich se objevil Hašek. Jeho první slova byla: "Tak budeš žrát tu rejži nebo né!"
Vrcholným číslem Haškova kuchařského umění byly švestkové knedlíky, které, protože se nedaly zavinout a švestky vytrvale vylézaly ven, zašíval nití a po uvaření ji zase vytahoval.
Hašek jednou poslal Ladovi originální pohlednici, kde bylo napsáno: "Milý Pepíčku! Právě jsem přišel ze záchodu. Tvůj Hašek".

Doma ve chvílích odpočinku se nejraději věnoval svým milovaným knížkám a kromě toho s elánem jemu vlastním studiu královské hry v šachy. Byl rovněž zaníceným sběratelem atlasů, map, slovníků a různých hlavolamů.
Když jsem si nemohla vzpomenout na nějaké cizí slovo, většinou sáhl pro ně do své paměti. Málokdo věděl, že čte anglicky, francouzsky, německy a italsky, hebrejsky a rozumí i cikánsky. Také ho bavily křížovky.
 Měl rád venkovská jídla-české buchty a nudlová polévka s hovězím masem, ve které stála lžíce, to byla jeho oblíbená jídla. Doma se zachovávaly všechny kuchařské zvyky po celý rok, jak si táta přál. Bylo v tom kus staré české venkovské tradice a kultury jídla.

Za svého bohatého, plného života pracovitého umělce namaloval téměř 15 tisíc kreseb černých i barevných do novin, časopisů a knih a na 400 samostatných obrazů.
Jeho život člověka a umělce byl zpočátku velmi tvrdý a někdy až krutý. Jen nejužší kruh přátel a lékaři věděli, že jako půlroční dítě přišel nešťastnou náhodou o pravé oko. Musela to být skutečná pracovní vášeň, láska k umění a statečnost, když to překonal a vytvořil tolik krásných obrázků.
 

Tátovo dílo se zrodilo ze vzpomínek a bude mi provždy čistou upomínkou na časy, které jsem s ním prožila.

Věřím, že člověk Josef Lada zůstane jedním z těch, na které se nezapomíná.