
Sama Adina Mandlová se vyjádřila k módě a životu za první republiky takto:
„ Diváci tehdy ještě považovali za samozřejmé, že vzdávají hold hercům tím, že přijdou v gala – vymydlení, učesaní a perfektně oblečení. A ženy se uměly strojit s opravdovým vkusem, což se, bohužel, s léty vytratilo. Já si totiž myslím, že uniformita oblékání souvisí s uniformitou myšlení. To, co dnes ženy převážně nosí, jim půvabu nepřidává. Džíny a tričko jsou snad praktické oblečení, ale potlačují ženskost. Vedle lesku však s třicátými lety zmizely i bezstarostnost a veselí, jež neoddělitelně patřily k velkolepému životnímu stylu bohaté země. A ten se nevrátí, protože se změnili lidé i život sám.“
Je známo, že když Adina začínala u filmu, ještě neměla tak vysoké honoráře, aby z nich mohla slušně žít. Proto se živila také jako manekýna v proslulém pražském salonu Rosenbaum. V ukázce určitě Adinu jako manekýnku všichni najdete...

Salón Podolské opravdu udával tón československé módě a mezi jeho pravidelné zákaznice patřily např. Marie Baťová, Olga Scheinpflugová, Lída Baarová, nebo Hana Benešová.

U Anežky Fišerové v Celetné ulici se vyučila dámskou krejčovou, poté šila podomácku.
Po sňatku s akademickým malířem Viktorem Podolským si zařídila dílnu s jednou švadlenou. Firmě se dařilo, v roce 1914 ji přeložila do centra Prahy a v roce 1915 jsou v časopise Český svět publikovány fotografie jejího nově otevřeného salonu v Lucerně.



Asi ty, které měla Adina Mandlová v Kristiánovi ve scéně v baru Orient. Byly z hedvábného saténu s kožešinovou štólou…
Příběh Hanny Podolské by mohl posloužit jako námět prvorepublikového filmu.
Její úspěchy, dobré postavení ve společnosti a jmění, kterého v životě dosáhla, nebylo ale důsledkem štěstí ani náhody, ale talentu, příjemné, nekonfliktní povahy a především tvrdé a cílevědomé práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat