Tento víkend jsem měla o čem přemýšlet. A především o sobě a o mém postoji k mým dětem.
Tomíkovi se stala taková nepříjemnost - neobstál ve stezce odvahy. Bál se tak, že křičel a nebyl k utišení. Celý ochraptělý nakonec stezku odvahy dokončil s jednou holčičkou.
Mám naprosto stejné zážitky z táborů, kde jsem se strachy málem počůrala a ztropila jsem pokaždé takovou scénu, že jsem jako jediná mohla chodit stezku odvahy ve dvojici.
Dospělé mi dělá problém jít přes nějakou chodbu v noci nebo nedej bože jít někam ve tmě.
Do kina musím chodit s předstihem, protože jakmile se zhasne, mně jakoby zhasly oči taky a já NIC nevidím. Zakopávám a rukama nahmatávám před sebou nějaké body, podle kterých nějak rozeznám kde nejspíš jsem. Ostatní z toho mají legraci, ale nic příjemného to není. Já mám doslova mžitky před očima.
Takže já jsem Tomíka naprosto chápala a hájila jsem ho před ostatními. U něho mi totiž začíná docházet, že on je to moje zrcadlo, že svým chováním, myšlenkami a postojem ke společnosti mi ukazuje sebe sama.
Snažím se mu porozumět, i tím, že se "přenesu" do svého dětství a najdu určitou souvislost ve svém dřívějším chování a jeho.
Na druhou stranu mě dokáže pěkně rozčílit jeho umíněnost, paličatost a věčná nespokojenost. To ho pokaždé začnu srovnávat s ostatními, vztekám se nad ním a trápím se myšlenkami, co dělám při jeho výchově špatně.
Přečetla jsem tucty "moudrých" knih, podle kterých jsem zkoušela tu správnou výchovu, ale vždycky to ztroskotalo na mé netrpělivosti.
V neděli jsem Toma vezla na hodinu klavíru a měla jsem v autě puštěné CD s Michaelem Jacksonem. Na zpáteční cestě mi hrála skladba " Heal the World ", jedna z mých nejoblíbenějších a v tu chvíli mi to docvaklo. Já se mám s Tomem naučit bezpodmínečné lásce k němu! Prostě se smířit jaký je, jak se chová, co dělá a nesrovnávat ho s jinými, neponižovat ho před ostatními, ale jednoduše ho přijímat jako osobnost, která i mě tady má co naučit.
Když jsem si to uvědomila, ulevilo se mi.
Tomíkovi nejspíš taky, protože si večer začal stěžovat, že ho bolí břicho a pak se chudák pozvracel. To ho asi tížilo moje černé svědomí .. :)
" Ti, na které nejvíce reagujeme a kteří nás nejvíce rozčilují, mají pro nás ty největší lekce."
2 komentáře:
Na církevních svatbách se občas čte takový ten monolog o lásce, kde se říká, že láska je nepokrytecká, neselhává a nevyžaduje nic nazpátek. A podle mě to platí jak směrem k partnerovi, tak i k dětem. Prostě když někoho miluji, nevyžaduji reciprocitu a udělám pro ně všechno, i kdyby to měla být solární elektrárna na klíč, abychom měli doma levné vytápění. :)
Myslím, že nic jako bezpodmínečného neexistuje a vždycky tam je takové to "ale". Ale jako asi záleží na každém, no. Ono dost často ty velké románky na konci končí tak, že se lidi hádají. Jedna známá si domů musela nainstalovat smartlock, protože ji bývalý špehoval a nechal si nějak udělat i klíče od bytu. A taková to byla láska...
Okomentovat